Husitství přišlo z Novgorodu, reformace z Bosny. Slované nejsou otroci. Svět Tomáše Koloce
komentář
24.07.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Část Slovanské epopeje Alfonse Muchy
V minulé, první části (která je umístěna v prvním odkazu mezi odstavci tohoto textu) jsem doufám dostatečně vysvětlil, že nemluvím o Slovanech v souvislosti s individuálními genetickými předky mne, i vás, čtenářů, kteří právě čtete tento text psaný v našem slovanském jazyce. Zopakuji proč.
Na našem území už ve 4. století před Kristem žili keltští Bojové (po nichž dali Římané dodnes existujícím mezinárodním jméno termínům pro Čechy a Bavorsko, Bohemia a Bavaria), na přelomu letopočtu zde byla Marobudova říše germánských Markomanů, a nejen podle tzv. autochtonní teorie je logické, že někteří z příslušníků těchto kmenů zde zůstali a mísili se s dalšími příchozími. V době příchodu prvních Slovanů v 5. století byly pak nejen kolem budoucí Prahy stále osady germánských Durynků, později naše země opakovaně přežila mj. okupace dodnes jazykovo-etnicky nazařazených Hunů, germánských Franků, Sasů a Švédů, vojsky z poněmčeného Braniborska a Pruska, útvary romanizovaných keltských Francouzů (jejichž národní jméno je pro změnu germánské), turkotatarských Avarů, Mongolů a Turků, a dynastie na českém královském trůně pocházely i z tak vzdálených zemí jako Švýcarska (Habsburkové), Lucemburska, Litvy (Jagellonci) i Rumunska (Hunyadyové), přičemž všechna tato vojska a dynastie s sebou přiváděla rekruty a dvořany z dalších zemí.
Tak se například Praha Jagellonců, jejichž polsko-litevsko-česko-uherská říše měla za úřední jazyk renesanční běloruštinu, stala místem, kde byla vydána první běloruská kniha, zatímco většinu okupačních vojáků švédského krále během třicetileté války tvořili etničtí Finové. Každý Čech, který nese typicky české příjmení Novák či Novotný je potomek nově příchozího, jímž se v systému nevolnictví mohl stát nejspíše cizí zajatec, kdo se jmenuje Švéda je pravděpodobně potomek člena švédské okupační armády, zatímco každý náš spoluobčan jménem Turek, Tureček či Osmančík měl předka, který se během tureckého obléhání jihu rakouské říše až po Moravu v roce 1683 dostal do zajetí a dle tehdejších pravidel přijal se státním katolictvím domovské právo (dnes bychom řekli občanství). Z této přistěhovalecké vlny pocházeli i předkové československého premiéra z let 1935 – 38 Milana Hodži, vůdce Albánie v letech 1944 – 1985 Envera Hodži (Hoca znamená turecky Kněz) a slovinského prezidenta z let 2007 – 12 Danila Türka.
Proč tento úvod? Po ty, kteří mi podsouvají, že můj nynější text se zabývá „slovanskou krví“. Tak jako v první části textu znovu zdůrazňuji, že v moderní etnologii hraje genetika vedlejší, spíše pomocnou roli: veličiny, které v ní mají naopak zásadní roli, jsou jazyk a kultura, přičemž pro dnešní Slovany, zejména u nás ve střední Evropě, která byla v minulosti křižovatkou a tyglíkem nejrůznějších národů, to platí dvojnásob. Dnešní Germán, Román a Slovan, není Germánem a Románem či Slovanem krví – ale zejména jazykem.
V dřívějších, méně informovaných dobách krev, dnes jazyk… Od dob, kdy se národnost stala politickým fenoménem, bylo vždy dost pokusů o to jejich historickou čistotu a původnost přeceňovat a falšovat. Stěžejní osobnost našich moderních dějin, Tomáš Garrigue Masaryk si získal zájem celé Evropy (která už v poslední čtvrtině 19. století o Slovanech i Češích a jejich historických kořenech dostatečně věděla) svou snahou dokázat falzum rukopisů, jejichž podvrženou „středověkost“ jsme tehdy notabene už vůbec nepotřebovali, protože se začínaly zkoumat pravé v češtině psané literární památky z přelomu 13. a 14. století, Alexandreida a Dalimilova kronika. Proto je třeba i dnes říct, jak dětinská je víra některých dnešních příznivců slovanství v existenci dávného slovanského písma, tak zvaných slovanských run. Úryvky, které si mezi sebou příznivci slovanské kryptohistorie posílají, nejsou nic jiného, nežli renesanční podoba cyrilice (písma vzniknuvšího z cyrilometodějské hlaholice) z jagellonské doby, kdy ji v Praze v prvních světských textech začal používat běloruský národní buditel Francyšak Skaryna.
V minulé části jsem slíbil dopovědět, jak to dopadlo s Cyrilem a Metodějem a jejich slovanskou pravoslavnou kulturou po vyhnání z Velké Moravy. Jejich učedníci odešli zpět tam, kde bratři svůj spisovný jazyk vytvořili – na Balkán. Tam v době postupného pádu řecké Byzance a s ní i řecké pravoslavné liturgie (pod nájezdy Turků) nahradilo pravoslavné mše v řečtině cyrilometodějství slovanské. V téže době se kníže Kyjevské Rusi Vladimír oženil s dědičkou byzantského císařství a přijal pravoslaví (už tehdy převažující ve slovanské cyrilometodějské podobě) za státní náboženství. První slovanský spisovaný jazyk a písmo, nesené těmito dvěma fenomény tvořenou, pro Slovany specifickou křesťanskou vírou, se stali věčnými vyhnanci: původně vytvořené na jihu slovanství (v Soluni) a poprvé použité v jeho středu (na Velké Moravě), zpět přes jih – doputovaly na slovanský východ.
Když bylo ale ve 13. století celé slovanstvo okupováno Čingischánovými vnuky, Kyjevská Rus se rozpadla a její moc přebraly její severní provincie, z nichž nejživotaschopnější se časem ukázala Moskevská Rus, kam se také přesunulo mocenské středisko východního křesťanství, pravoslaví. Když dnes čteme epickou skladbu Karla Havlíčka Borovského Křest svatého Vladimíra, která pojednává o přesunu srdce slovanského pravoslaví do předchůdce dnešní Ukrajiny, na Kyjevskou Rus, mnohému z nás zatrne při kletbách slovanského pohanského boha Peruna vůči knížeti Vladimírovi a jeho říši, ve chvíli, kdy byl Perun utopen ve vodách Dněpru (ve skutečnosti tam byla symbolicky svržena jeho socha). Po tomto aktu se nerozdělil jen kyjevskoruský stát, na nějž nejvyšší slovanský bůh mířil své kletby. Jak víme i dnes spolu na těžce zkoušeném Dněpru na život a na smrt symbolicky bojují dva vládci, již jsou oba pokřtění po svatém knížeti Vladimírovi: Vladimir Vladimirovič a Vladimir Alexandrovič…
Nicméně od dnešních kmotřenců zpět k jejich kmotrovi, Vladimíru svatému (960 – 1015). Brzy po Vladimírově smrti se začalo velmi ostře dělit i celé slovanstvo. V první řadě šlo o stále ostřejší dělení z víry. Jistě, cyrilometodějská tradice u nás s příklonem knížat pozdní velké Moravy na západ ještě úplně neutichla: dokonce první doložení čeští knížecí manželé Bořivoj a Ludmila (která pocházela ze slovanské Lužice) byli pokřtěni arcibiskupem Metodějem, který Ludmile dle legendy věnoval portrét panny Marie, Paladium, které pak v dějinách mizelo a znovu se vynořovalo jako symbol ztráty či opětovné nalezení národní nezávislosti. A v některých, zejména řeholních ostrůvcích u nás cyrilometodějská liturgie přežila, zejména v sázavském klášteře (jehož hodnota se projevila i tím, že tamní slovanští mniši zásobovali prameny autora prvního kronikáře českých dějin Kosmu) a později v pražském klášteře na Slovanechv, jejž založil slavofil Karel IV. a který lehl popelem symbolicky při jednom z posledních bombardování druhé světové války, která měla Slovany vyhubit či proměnit v novodobé otroky. Většinově ale obyvatelstvo na našem území muselo spolu se zařazením Čech a Moravy mezi země Svaté říše římské národa německého přijmout západní křesťanství, jehož průvodním znakem se stal mrtvý liturgický jazyk, latina, a latinské písmo. Totéž další národní dědici Velké Moravy: Poláci, Lužičtí Srbové, Chorvaté, ba i rodící se Slováci a Slovinci. Ostatním slovanským národům zůstalo písmo a liturgie Cyrila a Metoděje. Až na jeden.
V proudu velmi násilného pokřesťanšťování Evropy existovaly výjimky, které byly ještě liberálnější, než cesta knihy, kterou pro rozšíření křesťanství do střední Evropy zvolili Cyril a Metoděj. Obě výjimky o kterých chci mluvit ale byly silně napojeny na odlišnost opomíjených národů, žijících mimo mocenské „tvrdé jádro Evropy“. První bylo irsko-skotské křesťanství svatého Patrika (misie jehož učedníků na evropském kontinentě ovlivnily například vznik a vývoj pozdějšího nezávislého švýcarského národa). Druhou výjimkou se stala první na Římu nezávislá církev v dějinách, Církev bosenská. Bogolomilství (víra těch, kdo BOHa MILují), směr v na samém úsvitu křesťanství v Arménii pramenícím způsobu praktikování víry, přišlo jako první posel Krista do balkánských zemí, jejichž Slovanům tehdy historie zároveň přinesla první relativní autonomii vyváženost vlivů tamních impérií (v tomto čase Byzance, Římsko-německé říše a Uher). V bosenském státě tak bogomilství dosáhlo prakticky pozice státního náboženství.
Irsko-skotské a bosenské křesťanství si byly svým charakterem velmi podobné: kladly větší důraz na Ježíšovo učení, nežli na jeho smrt, a přírodní moudrost spojenou s uctíváním přírodních útvarů nevykořeňovaly, ale integrovaly do sebe. Obě učení byla ale na tehdejší dobu příliš daleko před vývojem evropské kultury. Bosenská církev skončila paradoxně: jeho mírumilovnou a k askezi namířenou praxi nevyvrátily ani křížové výpravy plánované z Říma, ani misie řádů, jejichž mnišská praxe byla mnohdy daleko méně milosrdná a asketická, než praxe běžných světských bogomilů. Vyvrátila ji až totální okupace Balkánu islámským Tureckem, během níž paradoxně ti obyvatelé Bosny, kteří se předtím obrátili k rigidnějšímu římskému katolictví či konstantinopolskému pravoslaví zůstali křesťany – ale charismatičtí bogomilové se od křesťanství (ve kterém pro mysticismus nebylo příliš místo) přiklonili k islámu, který právě v této době ovládl sympaticky mystický a asketický směr, súfismus. Tak vznikl dnešní islámský slovanský národ v Bosně, muslimští Bosňáci...
Jihoslovanská Bosenská církev, založená (po třech stech letech vyznávání víry bez církve) v roce 1200, jako by předznamenala, co se o dvě stě let později mělo stát ve střední Evropě kolem zrodu druhé na Římu nezávislé křesťanské církve v dějinách, církve husitské. Vznik české reformace byl provázen silnými národními a slovanskými konotacemi. Byl to Jan Hus, který navázal na cyrilometodějské lokálně-jazykové křesťanství a začal jako jeden z prvních psát své vědecké práce paralelně s latinou i ve svém národním jazyce, který byl tehdy v Evropě ještě v paměti, protože Karel IV. (i když jen po dobu své vlády) udělal z češtiny jazyk evropské diplomacie. Rektor Karlovy univerzity Hus (pravděpodobně za pomoci některého ze svých studentů) pro účel premiérového psaní dnes bychom řekli „populárně vědecké literatury“ v národním jazyce zreformoval zapisování místního jazyka, který musel namísto velkomoravské cyrilice, v níž byly znaky pro měkké slovanské hlásky, přijmout latinku. Z Husova „nabodeníčka krátkého" se vyvinuly háčky a z „nabodeníčka dlouhého" čárky, které velmi rychle přejaly nejen všechny ostatní slovanské národy píšící latinkou, ale i příbuzní Baltové: Litevci, Lotyši a v té době ještě žijící baltští Prusové a Kuronci. Tedy opět spojení SLOVanů na bázi SLOV.
Husovo symbolické nástupnictví po Cyrilu a Metodějovi (bratři pro lid na území našeho státu vymysleli první unikátní způsob přijetí východní křesťanské víry a první písmo, Hus pak opět unikátně zreformoval víru, která musela být i s tamním písmem přijata znovu ze západu) je obecně známo, málo se ale mluví o tom, že Husa v jeho národním a slovanském „nátisku“ zřejmě ovlivnil kolega Jeroným Pražský, který teologa Husa rok po něm následoval i na hranici. Jeroným byl na rozdíl od Husa osobnost se skutečně evropskou pověstí ještě za svého života. Vystudoval v Oxfordu a jeho zaměstnavateli byly kromě Karlova učení i pařížská Sorbonna a univerzity v Heidelbergu a Kolíně nad Rýnem, přičemž ale dlouhodobě studijně pobýval v klášterech ve slovanském ekvivalentu první středověké šlechtické demokracie: Benátské republiky, Republice Novgorod. Tam byl tehdy oprávněnými voliči volen nejen vládce, ale i církevní sbor, což Jeroným (kterému později před koncilem přitížily i tyto podezřelé východní styky) nepochybně nesmlčel před budoucími vůdci husitů, kteří pak tyto zkušenosti aplikovali v organizaci své církve. V té souvislosti je zajímavé, že právě z Novgorodu se na začátku rusko-ukrajinské války začal už loni poprvé šířit ruský odpor proti této válce, jehož symbolem je modrobílá vlajka zmíněné Novgorodské republiky, která na severu dnešní evropské části Ruska existovala v letech 1136 – 1478…
Zdroje: Petr Zima, Aleš Klégr & kolektiv autorů: Světem jazyků, Jiří Guth: Aféra Jeroným, Dva Jeronýmové, vlastně tři, rozmluvy s Doc. Iljou Lemeškinem (FF UK), Dr. Milanem Novákem a Dr. Anežkou Janátovou, Wikipedia.
Dokončení najdete v Krajských listech ve čtvrtek 27. července.
Vložil: Tomáš Koloc