První puč elit v našich dějinách. Slované nejsou otroci. Svět Tomáše Koloce
komentář
20.07.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Malá část z fenomenální Slovanské epopeje Alfonse Muchy
Žijeme v době, která se začíná podobat minulému režimu - v tom, že člověk působící ve veřejném prostoru se prodírá džunglí více či méně nebezpečných tabu. Jedním z nich je slovo slovanství. U svého známého „insidera v mainstreamu“ jsem tohle slovo viděl na interním seznamu slov v jejich periodiku nepublikovatelných. Slovanství dnes dráždí o to víc, že válka, která nám (zatím co do dodávek a ekonomických důsledků) začíná přerůstat ve válku světovou, je válkou Slovanů proti Slovanům.
Je třeba říct, že mluvíme-li dnes o našich skupinových předcích, nemusí, a vlastně ani nemůže být řeč o předcích genetických. I díky tomu, co rasové nauky způsobily za druhé světové války, se po ní začali genetici cíleně věnovat zkoumání lidských haploskupin a zjistili, že geneticky není nikdo Angličan nebo Čech. Je třeba vzít v úvahu, že zatímco stáří existujícího evropského národa, jak ho dnes chápeme, je asi dva tisíce roků, u starých asijských národů jako jsou Židé nebo Arméni násobně víc, nikdy ale ne víc než deset tisíc let – naši genetičtí předkové chodili po této zemi statisíce let. Potvrdilo se, co se už předtím dalo vyvodit logicky: že za ty eóny dob, o kterých naše dnešní historie neví skoro anebo vůbec nic, je genetický fond jednoho konkrétního člověka (i mimo tavící kotlík amerického kontinentu) tak pestrý, že nová definice národa musela prakticky vypustit krev a změnit své vymezení na nositele téhož jazyka a kultury.
Už slyším, jak mě někteří čtenáři, kteří dočetli do tohohle místa, začínají obviňovat z progresivismu – ale neprávem. Uvedu příklady, které byly známé dávno před vznikem progresivismu: kdyby do Budapešti, Helsinek nebo Tallinnu přijeli z pravlasti, kde dodnes zůstaly, tamní ugro- a baltofinské národy, kupříkladu sibiřští Mansijci (s jejichž jazykem je maďarština dodnes vzájemně srozumitelná), považovali by je místní spíš za menšinu z Vietnamu, protože dosud mají jasné asijské rysy. Přesto se Maďaři, Finové a Estonci, jejichž geny jsou už dnes více indoevropské, na bázi jazyka definují jako Ugrofinové. A co takový český národní spisovatel Karel Poláček anebo národní hrdina František Kriegel, jediný nepodepsavší během moskevských jednání v srpnu 1968? Patří do našeho národa – anebo ne? Většina Čechů by jistě právem řekla, že patří – a přitom v jejich hebrejských rodokmenech byste nenašli jediného etnického Čecha za stovky let.
Kultura, společný osud a především jazyk, je to, co nás spojuje. I zavazuje. Mnozí Češi, kteří chtějí být „proevropští“ (jako bychom v naší národní kotlině vždycky neleželi v té nejevropštější Evropě, kde se narodili mj. objevitelé buňky, krvetvorby, psychoanalýzy, ba i vědy, o níž právě mluvíme: genetiky), se ale dnes navzdory jazyku definují jako „Keltové“, někteří ultrakatoličtí a proevropští Chorvati se zas definují jako „Italové“, zatímco muslimští fundamentalisté v Bosně se cítí být ve skutečnosti Turky – aniž tito jazykoví Slované znají jediné slovo v italštině, turečtině nebo ve velšské, skotské, irské, manské, kornské anebo bretonské keltštině. Ano, ztotožňuji-li se s národem, k němuž patřili někteří mí předkové, co nesli jeho tradice, lze tento národ se vším všudy vzkřísit i po dvou tisících let – včetně obnovení jeho dávno mrtvého jazyka. Přesně to dokázali Izraelci za minulých sto let. S tím ale ignorantští slovanští „Keltové“, „Turci“ a „Italové“ nemají nic společného. Ti svým ostentativním pohrdáním společenstvím, jehož jazyk denně používají, připomínají spíš člověka, který se z nějakého důvodu rozhodl být Sparťanem, aniž by se obtěžoval sundat si slavistický dres. Tolik jako vysvětlení, co myslím obratem, který nyní budu používat: „naši předkové“.
Nejstarší historicky vysledovatelní předci většiny evropských národů byli Indoevropané, sdílející společný jazyk, praindoevropštinu, a žijící v období, které započalo asi 4500 let před Kristem. Jejich kmen se někdy dva tisíce let před Kristem rozštěpil, jedna část směřovala z východoevropsko-středoasijské pravlasti do Indie a jihozápadní Asie, zatímco druhá část se vydala na západ Evropy. A začali se štěpit na další kmeny, jež známe podle jazyků, které po nich zůstaly. Chetité a Tochaři jazykově vymřeli, ale Indové, Íránci, Arméni, ilyrští Albánci, helénští Řekové, Keltové, Baltové, Germáni, italičtí Románi a Slovani zůstali. V pátém století po Kristu si jmenované kmeny už navzájem nerozuměly ani vzdáleně, ale v rámci jednoho kmene si stále rozuměly bez učení, ačkoli třeba Slované se zabydleli v celé rozlehlé Evropě na východ od přímky Hamburk-Benátky. Což ode mne není žádné slavofilské megalomanství, ale suchý historický fakt: polabská slovanština se na předměstích Hamburku udržela až do 18. století a název Benátek Venezia pochází od latinského označení pro Slovany, Veneti, a v benátské italštině jsou dodnes patrné prvky slovanských slov, například voda, italsky aqua, se benátsky řekne woga. Ostatně nejbližší slovanské město, Piran ve Slovinsku, je i dnes vzdálené jen 90 kilometrů od Benátek.
V polovině prvního tisíciletí po Kristu si geograficky silně vzdálené slovanské kmeny ještě vzájemně rozuměly, ale už měly i svou další menší kmenovou identitu, kterou si nesly už ve chvíli, kdy začaly putovat do střední a až poté do jižní Evropy. Proč víme, že některé kmeny prošly nejprve středem a až pak šly na jih Evropy? I podle jejich názvů, které se nejprve začaly objevovat zde, ve středu, a až pak na jihu. Protože si udržely také původní symbolické indoevropské označení světových stran (sever byl bílá, jih černá, západ červená, východ zelená), víme, že od východu ČR až po Kyjev sídlili původní středoevropští Chorvaté, kteří se, když jejich další odnož došla na Balkán, začali označovat jako Bílí (Severní) Chorvati, na západ od nich žili starší středoevropští Srbové (kteří se dnes na odlišení s balkánskými Srby nazývají Srbové Lužičtí), zatímco kmen, který žil v okolí dnešního polského Gdaňska a jehož potomci se dnes nazývají Kašubové, se jmenoval Sloviňci. Spojení s původním kmenem, z něhož vyšli, se pak u slovanských národů a jejich zemí objevovalo napořád: SLOVinci, SLOVáci, chorvatská SLAVonie, JugoSLÁVIE.
Mezi příznivci pohledu, že slovanství je (na rozdíl od keltství, germánství či románství) jakýmsi odpadem Evropy, se už na úsvitu středověku rozšířila teorie, že slovo Slovan je spojeno s latinským výrazem sclavi (otroci), protože Slované byli známí tím, že s otroky často obchodovali i se jimi stávali. Císař Karel IV., po matce Přemyslovec, který byl kromě jiného i veliký slavofil (ve svém dopisu hlavě Srbsko-řecké říše, která povstala na troskách Byzance, Štěpánu Dušanovi z dynastie Nemanjićů, napsal, že ho těší, že oba císaři v Evropě jsou slovanského jazyka) ve svém vlastním životopisu Vita Caroli boural tento stereotyp tím, že dovozoval, že slovo „Slovan“ pochází od slova „sláva“.
Není tomu tak ani tak: všechny nejnovější etymologické slovníky vám řeknou, že původní sebeoznačení Slovanů nijak nesouvisí se slávou ani s latinským slovem pro otroka – ale pochází z rekonstruovaného praindoevropského *klou = čistit, v posunutém významu slout = mluvit čistě. Stejného původu je slovo slovo. Masa SLOV, která jsou jim více či méně společná – to je to, co SLOVany spojuje.
Ano, slovanstvo (stejně jako germánstvo a románstvo) tvoří jazykové kontinuum, což znamená, že i přes existenci dnes striktně oddělených moderních národů a jejich států stále přechází hraniční dialekty jeden ve druhý: východočeský dialekt v dialekt moravského Horácka, ten v moravský hanácký, který na východě Moravy přechází v dialekty moravskoslovácké, které ještě na území Moravy, na kopanicích přichází o ř, takže dialekt obcí jako je Hrubá Vrbka je už prakticky shodný se záhoráckou slovenštinou v sousední Myjavě, a tak dále Slovenskem až po východoslovenštinu, která na severu přechází do malopolštiny atd. A stejně tak, jak je tomu od západu na východ, je tomu od severu k jihu, a to dokonce i v některých oblastech, kde historický vývoj v raném středověku přerušil kontinuální slovansky mluvící území příchodem německy mluvících osadníků do dnešního Rakouska a uralsko-altajských kmenů do dnešního Maďarska.
Třeba na území rakouské spolkové země Burgenland, která je spojnicí mezi Slovenskem a Slovinskem, dodnes žijí (a dokonce jsou regionálními úředními jazyky) slovanská nářečí, která jsou formálně přiřazována k chorvatštině a slovinštině, ale od dialektů těchto zemí jsou dost vzdálená. Zato jim bez učení rozumí západní Slováci…
Suma sumárum, každý Slovan rozumí bez učení minimálně některým hraničním dialektům sousedních národů, ale většinou i celým sousedním jazykům, jak je tomu mezi Čechy a Slováky, nebo Bulhary a Makedonci anebo třemi východoslovanskými národy – nehledě na existenci srbochorvatštiny, kterou v jejích dost málo odlišných dialektech (které dnes tamní regionální nacionalismus mění v oddělené spisovné jazyky) mluví domácí národy čtyř slovanských států: Srbska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Černé Hory. Tenhle jev vzájemné srozumitelnosti existuje i u jazykového kontinua evropských Germánů či Románů, ale u Slovanů je nejmarkantnější.
Existence masy vzájemně si rozumějících kmenů na východě a jihovýchodě Evropy byly od počátku jejich osídlení inspirací politickou a jazykovědnou. Tak vznikl i projekt evangelizace Slovanů. Papež Hadrián II., který chtěl spojit stále více se odcizující křesťanstvo západu a východu, italské katolictví a byzantinské pravoslaví, požehnal projektu Cyrila a Metoděje. Ti přišli z hranic řeckého a slovenského fenoménu na Balkáně do bohatší a německého západu se dotýkající středoevropské říše, o níž vlastně nevíme, jak se jmenovala, protože název Velká Morava je mnohem pozdější výplod historiografů. Víme ale, jak si říkali její obyvatelé – prostě Slované.
Mnozí dnešní obdivovatelé předkřesťanské slovanské mytologie na Cyrila a Metoděje žehrají, protože příchod křesťanství do slovanského středu Evropy znamenal to, co téměř všude jinde: zničení původních přírodních svatyní, tresty pro ty, kdo se nechtěli dát pokřtít a tak dále. V porovnání s tím, jak se tento příchod odehrával jinde, byl ale u nás nepoměrně měkčí, protože Cyril a Metoděj nepřišli s mečem, ale s knihou. Rozdíl pokřesťanštění západu a velké Moravy se dá srovnat s rozdílem zážitku dětí, kterým ze dne na den skončilo dětství tak, že je nahnali pracovat na pole a do dílen – a těmi, které nahnali do školy. Přičemž škola, do které nahnali velkomoravské Slovany byla naprosto exkluzivní tím, že se v ní – na rozdíl od škol všude jinde v Evropě – neučilo v žákům nesrozumitelném mrtvém jazyce jako byla latina či antická řečtina, ale že pro ně Cyril a Metoděj na bázi tehdy ještě velmi podobných balkánských slovanských nářečí vytvořili srozumitelný spisovný jazyk psaný písmem podobným řeckému, do něhož pak přeložili i povinnou četbu, Knihu knih. Navíc vymohli, aby se i v „nedělní škole“ (v kostele) mluvilo i četlo lidu srozumitelně, což papež Hadrián k údivu celého křesťanského světa povolil – přestože další papežské povolení liturgie (mše) v živém jazyce přišlo až za 1100 let: v roce 1965! Což u ostatních samozřejmě vzbudilo nevoli a biskup Metoděj byl z rozkazu německého krále Ludvíka II. cestou z Říma zajatý a držen dva roky v otevřené jámě jako zvěř.
Ten, který ho na Velkou Moravu pozval, kníže Rastislav, dopadl „líp“: byl nadosmrti internován v bavorském klášteře. Nakonec zemřel i Hadrián a církevní i světské hlavy západu s Rastislavovým nástupcem Svatoplukem už se postaraly, aby cyrilometodějské křesťanství „s lidskou tváří“ bylo moravským Slovanům vyhnáno z hlavy. Čímž (v době, kdy se Evropa poprvé přestala dělit na řecko-římský jih a barbarský sever, ale na římsko-německý západ a řecký východ), skončil historicky první středoevropský pokus o konstrukci třetí cesty a specifického „mostu“ mezi západem a východem. Tehdy jsme poprvé prošli pučem svých „elit“ a náhle sebevědomý evropský střed (který svým spisovným jazykem, liturgií a biblí v národním jazyce kulturně předhonil západ i východ o stovky let) se stal poslední římsko-německou kolonií. Jenže – jak se ještě dozvíme – co už jednou bylo, se nikdy úplně neztratí…
Dokončení najdete v Krajských listech v pondělí 24. července.
Zdroj: Milan Machovec: Indoevropané v pravlasti, Petr Zima, Aleš Klégr & kolektiv autorů: Světem jazyků, rozmluvy s Dr Vojtěchem Brožem a Doc. Davidem Boumou.
Vložil: Tomáš Koloc