Manželství pro všechny, kdo už vědí, kým doopravdy jsou. Svět Tomáše Koloce
komentář
06.07.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Divadlo, nebo boj o práva?
Naším parlamentem a částečně i celou společností momentálně bouří téma manželství pro všechny. Mám k tomu několik poznámek z různých úhlů pohledu.
Když se v roce 2006 diskutovalo o zákonu o registrovaném partnerství, byl jsem stoprocentně pro. Ten byl podle mě nutný, protože trvalý svazek dvou lidí některé věci nutně potřebuje, a netýká se to jen sdílení či odkazování majetku, ale i tak prostých věcí jako informování se o partnerově stavu. Zvlášť v naší GDPR době, kdy (ačkoli sociální sítě o vás vědí vše a vesele to prodávají dál a neexistuje zákon postihující šmejdské praktiky podvodného telefonického a webového tahání osobních dat z důvěřivých občanů) instituce paradoxně o nepříbuzném člověku nesmějí sdělovat prakticky nic a vlastně o něm ani nic vědět (příklad z mé praxe: v sociálních zařízeních je dnes striktně zakázáno vedení jakékoli kazuistiky klientů, takže nově nastoupivší asistent klidně půjčí mírně rozrušenému klientovi ostrý nůž, protože si nikde nemohl přečíst, že klient tímto způsobem už párkrát páchal sebevraždu). Ve svém tři roky starém (už jak se dnes říká, „ikonickém“) shrnutí třinácti postojů, jimiž se my konzervativní levičáci lišíme od novolevičáků (progresivistů), jsem svůj postoj k této otázce s humornou nadsázkou charakterizoval takto:
„Za desáté: 10. Konzervativní levičák bojuje za práva lidí s jinou sexuální orientací tím, že pro ně žádá registrované partnerství, aby svého partnera mohli navštívit v nemocnici a po smrti po něm dědit – a ve šťastných dnech s ním se svou orientací tiše žít bez netolerantních útoků většiny. Novolevičák bojuje za práva lidí s jinou sexuální orientací tím, že pořádá akce, během nichž se maškary, přestrojené za homosexuály, bisexuály, transsexuály, asexuály a metrosexuály, vzájemně bičují, přičemž za zvuku písně We are the champions řehtají řehtačkami. Kromě toho pro ně žádá vlastní menšinová WC, školy, rodiny, církve a porodnice.“
Ale teď vážně. Dovolte mi, abych svůj humorně zformulovaný postoj rozvedl a vysvětlil:
Jsem odjakživa přirozeně empatický k menšinám. I když v první řadě k národnostním. Těžko bych vypočítal, kolik mám přátel mezi českými Slováky, Romy, Němci, Poláky, ba i Ukrajinci z imigrační vlny od pádu minulého režimu do začátku současné války, ale mezi moje bližší přátele patří i český Rakušan, Švýcar, Američan, Botswaňan, Armén, Holanďan, Kubánec a dva Gruzínci, jimž všem jsem se drobnými pozornostmi snažil ulehčit úděl člověka, žijícího uprostřed cizí většiny, který jsem během svých pobytů v zahraničí sám zažil. Nepřijde mi to ani v rozporu s roduvěrností typického „národnostně homogenního“ Čecha: jeden můj pradědeček byl Žid, prababička z druhé strany Němka a nedávno jsem se dozvěděl, že mám mezi předky i Slováka. Protože nějak „namíchaní“ jsme tu všichni. A nejen národnostně. Jde jen o to být dost zvídaví a citliví, abychom si to uvědomili a naučili se, že je to vlastně dobré a nepostradatelné, tak jako špetka soli v jídle.
Ač sám heterosexuál, už od svých gymnaziálních let jsem vždycky měl pár kamarádů mezi homosexuály obou pohlaví. Bylo to logické: když byl v raných 90. letech někdo introvertní intelektuál s uměleckými zájmy a navenek spíš samotář jako já, nemohl se s menšinou nepotkat. U těch, kdo mě ještě neznali natolik, aby se dostali k mým básním o ženské kráse, by byla spíš náhoda občas se nestat cílem stejně nesmělého vyptávání, jaké bylo v našich kruzích tehdy více méně stejné i v prvních vztazích mezi opačnými pohlavími. Jenže tehdy, stejně jako v kultuře a politice, byla i v tomhle úplně jiná doba.
Když jste se tehdy v mých kruzích potkali s homosexuálem, přišla rychlá řeč na Jeana Cocteaua či Allena Ginsberga a hned od nich se přešlo k dlouhé diskuzi o filmech Václava Kršky, hereckému umění Eduarda Cupáka a Eduarda Kohouta či k psaní Ladislava Fukse nebo Jiřího Langera. Pro mého homosexuálního spoludebatéra ani pro mě nebylo na prvním místě, že to všechno byli homosexuálové – na prvním místě bylo jejich umělecké dílo a osobnost. V jiných než uměleckých kruzích to možná bylo jiné, ale ikonou homosexuálů v českých uměleckých kruzích byl tehdy stále ještě Eduard Cupák. Dosud se mluvilo o představení Goethova Urfausta (které už většina mluvčích vůbec nemohla vidět, jen slyšet na rozhlasové nahrávce), v němž celou Evropu uchvátil zvláštní vztah k Mefistovi, který Eduard Cupák daroval svému Faustovi. A stejně tak umělce majority i minority (ve svém oboru, který je jak v heterosexuální tak v homosexuální komunitě tradičně dost promiskuitní!) Cupák fascinoval svým celoživotním vztahem se svým partnerem Václavem Květem. Ten Eduard Cupák, který (i proto), že skoro celoživotně miloval jednoho muže, dokázal ve filmech Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou vytvořit krásné archetypální postavy Jana Ratkina nebo Vilíka Roškota, upřímně zamilovaných do jejich ženských lásek.
Bylo to logické. Zatímco Oscar Wilde (který to měl ještě ztížené tím, že byl Ir) byl ve viktoriánské Anglii za homosexualitu uvězněn a ještě prolomitel kódu enigma Alan Turing byl už za nedávno zemřelé Alžběty II. (!) jako homosexuál donucen k sebevraždě – u nás byla sice až do 60. let 20. století homosexualita také formálně trestná, ale třeba takový Ladislav Stroupežnický tu svou už v roce 1887 vepsal i do čelné scény celonárodně milovaných Našich furiantů (kdy hlavní postavy, vysloužilec Bláha a švec Habršperk, oba svobodní mládenci, spolu na zábavě tančí sólo). A básník Jiří Karásek ze Lvovic žil už za c. a k. monarchie svůj menšinově orientovaný život více méně zcela veřejně. A především beztrestně. Když toto naše tradičně středoevropsky liberální a stále více přirozené přijímání homosexuality bylo v roce 2006 stvrzeno zákonem o registrovaném partnerství, měl jsem za své přátele jiné orientace radost, že je konečně vše v pořádku. Bohužel nebylo.
Někomu následující paralela možná přijde nepřiměřená, ale tak jako jsme se v minulosti museli potýkat s importovanými věcmi naší kultuře naprosto cizími, jako byly sovětské politické procesy, kolektivizace zemědělství a socializace i posledního soukromého holiče, dnes se zase co do věcí, které do našeho prostředí patří jako klokan na severní pól, musíme potýkat s importem z USA. Z toho důvodu se v naší zemi, jedné z mála, která černé Africe v minulosti pomohla nejen její výstavbou, ale i studiem jejích talentovaných lidí (patří mezi ně i současný prezident Mozambiku, strojní inženýr z brněnské vojenské techniky) musíme zabývat třeba právními procesy, jako byl ten nedávný o zákazu skvělé britské hry s africkou tematikou, protože Činoherní klub nedokázal (v naší zemi, kde – na rozdíl od USA, kde je to 12 procent – žije jen půl promile lidí afrického původu!) do titulní role natrvalo získat kvalifikovaného a pro úlohu vhodného černého herce. Do tohoto nešťastného importu věcí řadím i agendu, kterou se zabývám v tomto textu.
Chápu logiku, s níž se anglosaská společnost, která byla ještě v roce 1954 tak netolerantní, že britského vědce Turinga dohnala k sebevraždě (a která připustila, že poslední americký rasově-segragační zákon byl zrušen až roku 1968), snaží vše vyvážit druhým extrémem. (Náš minulý „vzor“, už zmiňované sovětské Rusko, na tom bylo zrovna tak: poddanství, které jsme v našich krajích zrušili 1848, zrušilo až v roce 1917 – a plnou parou se z něj vrhlo na druhou stranu: do tenat ultrasocialismu. Načež se začalo horečnatě „budovat“, a kdo nebyl jako úderník Stachanov, skončil ve vězení, na šibenici – anebo byl dohnán k smrti vlastní rukou jako básníci Majakovskij nebo Jesenin.) Moje babička tento charakter „nápravy věcí“ nazývala „z pangejtu do pangejtu“. Proč ale tohle velmocenské zpangejtudopangejtování musíme opět podstupovat i my? Proč jsme i my v naší už dříve tolerantní, ba dokonce (slovní hříčkou vyjádřeno) bohémské zemi, tlačeni do netolerantně velmocenských krajností?
Zeptal jsem se řečnicky, a odpovím si tedy sám:
Za prvé protože kultura i kulturnost zemřely, a namísto nich se i v osvětě prosadil šoubyznys a bulvár. Už není rok 1996, kdy jsme jako malá skupinka amatérských studentských divadelníků sami pro celé město Čáslav naprosto zadarmo uspořádali první porevoluční Majáles a zúčastnili se ho i někteří naši menšinoví kamarádi, kteří svou odlišnost tematizovali četbou z tehdy slavného (protože televizí čerstvě inscenovaného) díla Ladislava Fukse Příběh kriminálního rady o přátelství gymnazistů Viktora a Baryho. Dnes si chce každý vydělat: od výrobců kokard, umělých per a alegorických vozů – až po umělce, kteří děti krmí nevkusnými LGBTQ pohádkami, co jsou stejně nevkusné a nearchetypální, jako většina všech ostatních dnešních „pohádek“.
Což (za druhé) souvisí s dobou vnějškovosti, v níž žijeme, která nemá smysl pro jemné valéry a vnitřní obsah, ale je to doba primitivního vnějšího značkování, uřvané formy, která niterné věci řeší jako slon v porcelánu. Už v roce 1962 australský spisovatel James Clavell ve svém autobiografickém románu Král Krysa z japonského zajateckého tábora v postavě Seana popsal proces, jímž obrovský vnější tlak donutil člověka ke změně z mužské na ženskou identitu. Pozorovali jsme to i u amerického zajatce svědomí Bradleyho Manninga, který se v krutém vězení změnil v Chelseu Manningovou. Skoro se mi chce hádat, že poloviční Brit si nové jméno Chelsea zvolil podle nejznámější londýnské umělecké čtvrti, jejíž obyvatelé si už přes sto let dopřávají ignorovat tlak kovbojské mentality zbytku své kultury, kde se (jak ve svém románu tematizuje Clavell) nikdy neuznávalo, co kdysi u nás zformuloval Miloš Kopecký: „Muž bez určitého ženského rysu není muž, ale lopata, a žena bez určitého mužského rysu není žena, nýbrž slepice“. Někdy mám pocit, že kdo ve vypjatě traumatickém tlaku takové kultury nedokáže (a snad ani nechce) jednat jako macho Tom Jones a nemá podnikatelský drajv jako oligarcha Bill Gates má zřejmě jedinou možnost – stát se ženou. A stejně tak dívka, která ví, že nebude ideálem dnešní ženy typu Kim Kardashian.
Myslím si, že by se jinochovi či dívce, kteří v podobném (ne)kulturním tlaku cítí, že nechtějí být tím, do jakého obrazu jejich pohlaví je ten tlak tlačí, neměla hned nabízet hormonální terapie a operace. Spíš by se jim měli nabídnout nějací zkušení průvodci: ti živí i ti z papíru. Jako sbírka básní Zbyňka Fišera Lesbický sen, z něhož váhající mladí zjistí, že člověk citlivý občas může vnímat i „co cítí ti druzí“, přestože jeho pohlaví i orientace se nakonec ukážou být stejné, jako na začátku takového otřesu. Anebo ty části z Kerouacova Na cestě, jejíž jedni dva aktéři byli heterosexuální, druzí dva homosexuální, a přesto byli přátelé, kteří si navzájem neubližovali a nechtěli od toho druhého, aby byl tím, čím není.
Protože mladý člověk by se přede vším ostatním měl hlavně učit, kdo doopravdy je. A to ne v souladu s módou – nýbrž navzdory módě, která v té které době panuje. Není nic horšího, než mladý člověk, který má na košili i na prsou vypálen nápis REBEL, ale uvnitř je naprosto trapně konformní a odsouhlasující vše, co mu předepíše odevšud kolem se ozývající hlas strany a vlády. A znát se (opakuji) i ten člověk, který mezi sebou a světem vystavěl obrannou zeď, učí nejlépe od poctivých umělců, protože ti touto činností naplňují celý svůj život. A o tom, zda jsem menšina, se mohu učit od těch menšinových. Poctiví umělci mladé lidi rozhodně naučí jedno: nebýt chtít zítra někým radikálně jiným, když ještě vlastně dobře nevím, kým jsem teď. Cítit a vnímat svoje vnitřní podoby a odstíny, nenechat si je vzít – ale taky do nich zvnějšku nevpouštět ty, které tam opravdu nechci. Marketingová oddělení klinik hormonální endokrinologie a plastické chirurgie mi prominou, ale kliniky by měly přijít na řadu až naposled. Až bude jasno. A – tvrdím – po poctivém procesu poznávání svého vnitřního obsahu, a nikoli vnější formy, s poctivým průvodcem, se ve většině případů na zmíněné kliniky už nepůjde.
Podobnou pointu mám ohledně manželství pro všechny. Dva muži či dvě ženy, co žijí v pěkném partnerství, dnes často už i registrovaném, další zákon nepotřebují. Věřte, že vím, o čem mluvím – mluvívám s nimi. Pokud ti z nich, kdo věří v Boha, chtějí pro svůj vztah nějakou institucionalizovanou oporu na nebi, ať se ptají po možnosti či nemožnosti požehnání u svých kněží. Ale poslední budova, kde by se takto niterné věci měly probírat, je parlament. Tam by se v dnešní době mělo věru jednat o zcela jiných tématech!
Zdroj: Seznam.cz, Filmová databáze, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc