Jsme větší chudáci než za totality? V něčem ano… Svět Tomáše Koloce
komentář
15.06.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Srpen 1968
Po minulém textu této rubriky „Česká kulturní fronta se náhle vzbudila. Po 33 letech...“ jsem dostal několik zpětných vazeb, po nichž jsem se rozhodl pojmout dnešní text trochu jako „listárnu“ a zareagovat jím na některé vaše námitky a reakce k tomuto tématu.
Čtenář P. K. to rozvedl sofistikovaněji: „Je smutnou pravdou, že umělcům a sportovcům často kvete pšenka nejlépe za totality, kdy je jejich využití systémové a oni se tak mají dobře. V tom se asi s autorem rozcházíme. Jinak dávám srdíčko textu i přes tuto drobnou rozepři v úhlu pohledu. Zbytek postřehů je vynikající a rád jsem si početl.“ Čtenář M. J. to zjednodušil: „Dříve se tomu říkalo svobodné povolání. Umělci si začali myslet, že mají na něco nárok. Pak bude lepší, když se nechají zaměstnat.“ A čtenář J. Z. to vyjádřil ještě lapidárněji: „Nabídka - poptávka. Není o tvoje umění zájem? Smůla, jdi makat.“ Nejblíže mému náhledu však byla paní A. S., která zakončila: „…opravdové umění zůstane uměním v každé době, jen se nám nároky a představa, CO je to opravdové umění jaksi překroutily.“
P. K. děkuji za srdíčko, stejně jako paní L. H. za pochvalu. Začínám polemikou s panem P. K: Souhlasím, že kulturní poměry v naší zemi (specificky zde, jinde to není zdaleka tak špatné, k čemuž se ještě vrátím) se dramaticky změnily, ale zřejmě jsme se úplně nepochopili. Všechny mé „postřehy“ směřovaly k jediné pointě, názoru, ve kterém mě velmi podporovali mí učitelé, kteří právě boji proti diktátorským rozměrům minulého režimu dost obětovali: konkrétně nakladatel Jan Šabata, který spoluzaložil nakladatelství Atlantis (které mj. vydává všechny spisy Milana Kundery) a Doplněk (za normalizace si odseděl skoro 3 roky ve vězení) a český překladatel děl Jeana-Paula Sartra a „prošlapávatel“ prvních cestiček plodů československého filmového zázraku 60. let do západního zahraničí A. J. Liehm (ten už na prahu normalizace byl donucen k exilu, kde založil kulturní časopis Lettre internationale, který přesáhl hranice české exilové tvorby, začal vycházet v celkem 12 jazykových mutacích a stal se jakousi „kulturní Svobodnou Evropou“, v níž si Západoevropané legálně a Východoevropané ilegálně mohli přečíst nejlepší beletrii východu a západu, přičemž zakázané umělce z východní Evropy to, že jejich příspěvky byly západoevropsky placené, živilo, a navíc se jejich jména tímto kanálem dostávala ven).
A nyní už ta pointa, kterou mi jmenovaní jako osobní účastníci procesu potvrdili a zpřesnili mou starou domněnku: Od roku 1953 (smrti Stalina a Gottwalda) do roku 1968 docházelo ke gigantickému tání původně silně ideologicky oktrojované čs. státní kultury, přičemž už v polovině 60. let naší kultuře (v první řadě v oblasti filmu, divadla a literatury, ale i ostatních uměnách) začali západní profesionálové a kulturní odborníci našim umělcům závidět, a v červnu 1968, kdy byla zrušena cenzura, už šlo o skutečný mezinárodní boom československé kultury. Kultury. Nikoli „totality“. Západní zahraničí by nám samozřejmě žádnou „totalitu“ nezávidělo (a například nejvýznamnější německojazyčný divadelní časopis, měsíčník Theater Heute, by tehdy nenapsal, že divadelní bůh sídlí v Praze), kdyby tu nějaká „totalita“ byla – ale v uvedené době (tedy v polovině 60. let) už byly kulturní poměry u nás lepší než na západě nejen po stránce umělecké produkce, ale i po stránce umělecké svobody.
Po stránce osobní „finanční pšenky“, o které (a jen o ní) je dnes řeč, to samozřejmě bylo pro umělce mnohem horší než na západě, protože systém (alespoň po smrti Stalina, do níž všechny zisky zemí východního bloku šly jen na zbrojení) byl směřován úplně opačně než dnes: šlo mu o plošné pokrytí základních potřeb každého jedince na úkor materiálního luxusu jednotlivců, což se týkalo i umělců – ale pokud šlo o dílo jako takové, byl naopak ochoten velkoryse investovat, i kdyby měl prodělat. Zprvu (na začátku 50. let) to byla platba za ideologii, ale posléze, během procesu, o němž píšu, opravdu za kulturu. Za estetično. Za něco, na co v dějinách nedal moc (či nic) ani ideologický východ, ba ani komerční západ. Vzpomeňme si na slavný francouzský film Hračka s Pierrem Richardem v roli novináře o oligarchickém ovládání v oboru i v tak sociální zemi jako je Francie. U nás ve druhé polovině 60. let taková komerční motivace nebyla, ale zároveň i státní producenti i cenzoři už museli mlčet k dramaturgii, která byla výhradně v rukou odborníků, takže jejím hlavním kritériem byla estetika. A v roce 1968 byla cenzura zrušena úplně.
Pro úplný obraz doby: tehdy padla i všechna ostatní tabu diktatury: vycházela díla bývalých vězňů 50. let, která jejich věznění často reflektovala: Stránského, Renče, Zahradníčka, Pecky, Rotrekla či donedávna zakázaných katolických autorů jako Reynek, Deml či Váchal, ale i v brežněvovském SSSR zakázaného Solženicyna, Bunina a Pasternaka, román letce RAF Richarda Husmana Nebeští jezdci vyšel už 1964 a roku 1968 podle něj byl natočen film, v rozhlase bylo možno slyšet amerického emigranta Jiřího Voskovce, reportéři časopisu Svazu mládeže Reportér vydali rozhovor s americkým emigrantem Egonem Hostovským a zajeli si dokonce do Mnichova pro interview s redaktory dříve „nenáviděné nepřátelské“ Svobodné Evropy – která navíc v srpnu 1968 na několik dní přestala vysílat a sdílela vysílání Československého rozhlasu. Podle terminologie čtenáře P. K. „rozhlasu totalitního“.
Politologicky vzdělaný inženýr strojař Petr Uhl (který si sám za následné normalizace odseděl přes 9 let!) to ve své autobiografii „Dělal jsem, co jsem považoval za správné“ dokonce odstupňoval: o totalitě (tedy totální diktatuře režimu) se u nás za minulého režimu snad dalo mluvit v případě 50. let, od té doby už ne, a v roce 1968 (a i po něm, dokud nebyly na prahu 70. let úplně udušeny), dokonce existovaly svobody, ke kterým se naše dnešní doba neblíží ani vzdáleně. Takže jakýpak „totalitní“ režim?
Jmenovitě filmoví a televizní pracovníci si tehdy navíc prosadili svůj vlastní oborový svaz nezávislý na předchozím Svazu dramatických umělců, který se stal líhní dalšího vývoje v oboru. Pokud stát solidním absolventům uměleckých škol, kteří se už osvědčili i v praxi, garantuje místo v oboru a zřídí navíc instituci, která pod záštitou autorit vynášených ne politikou, ale světovou kulturní kritikou, vede obor po stránce estetické i odborářské k větší kulturnosti, svobodě i sociálnosti, pak se taková instituce stane skutečnou líhní osobností. Když vaším šéfem není žádný oligarchický Rambal-Cochet (vracím se zas k francouzskému filmu Hračka), ale ani žádný ideologický Fojtík, nýbrž vámi zvolení velikáni oboru (předsedy FITES byli postupně režiséři Martin Frič, Ladislav Helge, Štefan Uher či oscarový Elmar Klos), když vám stát zajišťuje pevné místo i mezinárodní odbytiště a vaše organizace se zároveň stará, aby vás nikdo nebuzeroval za „prohřešky“ v oblasti svobody vyjádření, a zároveň vám samým nedovolí uhýbat k melouchářskému koketování s komercí (kterou k úživě také nepotřebujete) – to je totalita?
Pokud si, pane P. K., myslíte, že je, prosím. Jděte to vysvětlit například do Finska, kde jsou s úspěchem implantovány zásadní body tohoto konceptu a tento systém zrodil například celosvětový úspěch filmového režiséra Aki Kaurismäkiho. Nechtějte ale, abych dopověděl, kde v našem dnešním „umělecky svobodném“ systému skončil třeba jemu podobný pronikavý talent, jako byl scenárista a režisér Saša Gedeon. Když myslím na jeho tvůrčí cestu, která „nepřežila“ přelom milénia, kdy hlavní prací autora se stalo umlouvat producenty a ustupovat jejich tlaku na prodejnost a dnes už opět i na ideologickou doktrínu (viz moje recenze filmu Muž, který stál v cestě), myslím na slavnou větu největšího ukrajinského režiséra Oleksandra Dovženka (1894 – 1956, jehož poslední dílo mimochodem pojednávalo o kraji zničeném stavbou Kachovské přehrady a který to dnes ve své domovině taky nemá lehké: ačkoli byl esenciálním vlastencem, točil v dnes na Ukrajině zakázané ruštině): „Zatímco netalentovaný blbec se vždycky proboxuje sám, skutečný talent je plachý a musí se mu pomoct.“
Výhody systému, kdy umění bylo státní, ale stát liberální, ex post na prahu nové svobody 90. let pojmenoval velký režisér Jiří Menzel (tou dobou děkan FAMU): „Ona ta svoboda je taková dvojsečná. V rámci svobody můžou vznikat i hlouposti anebo věci zlý. My jsme taky byli ochráněný od největších volovin, na který se venku chodí a který lidi vedou k odlidštění, berou jim, co v nich je šlechetný. Protože výrobci se předhánějí, kdo na tom víc vydělá, a pro ty diváky je to přitažlivý. Na tohle bychom si měli dát pozor.“
Nadali jsme si pozor. V rámci minulého kulturního systému, v liberálních dobách, o nichž tu píšu, jsme mohli najít jen dva druhy šéfů: jednak „kapitány“ kultury, kterým šlo jen o plnění ideologického i ekonomického plánu, odškrtnutí ohromných investic, které v „kulturním průmyslu“ pomáhaly základním úkolům systému: budovat úplnou zaměstnanost ve státě a soběstačnost státu. A pak tu byli osvícení odpovědní dramaturgové, kterým šlo jen o kulturu. Dokonce i o to, aby se Dovženkův „blbec“ do ní nikdy nedostal (což je zároveň moje odpověď panu J. Z. – Prosím, „blbec“ ať „jde makat“, rozhodně nejsem proti) a kdo z dobrých umělců byl včera zakázaný, aby se do ní dostal zpátky. Tato dvojice archetypů se pak do jisté míry přenesla i mezi příznivce nové svobody: zatímco duchovní příbuzní „dramaturgů-estétů“ chtěli změnu režimu proto, aby mohla zpívat Kubišová a z televize mohl mluvit Havel jako dramatik (tehdy ještě ani on sám nevěděl, že z ní bude mluvit spíš jako politik), „ekonomové“ ji rázem chtěli především pro své podnikání – aby mohli vydělávat mnohem větší prachy než jen na živobytí.
Nemyslete si, vím o tom, že ta druhá skupina jsou taky lidi. Pochopil jsem to, když jsem dělal rozhovor s paní, která mi vyprávěla, jak se v roce 1965 před návratem ze SRN rozbrečela ne, že se vrací do země, kde by byla pronásledována, ale že tu bude v obchodech menší (tehdejší socialistická) nabídka a když se zas vrátí do Západního Německa, nebude mít na to, co tam vidí. Já jsem ale byl vychován v rodině, která patřila k té idealistické skupině.
Strašně jsme podcenili fakt, že těch, kdo dokáží poznat a reflektovat skutečnou kulturu, jsou dle dlouhodobých výzkumů jen tři procenta populace. Zbytek chce filmy a knížky o Rambovi. To mluvím o jejich vědomí. Ale pak je ještě jejich duše. A to už jsem u odpovědi čtenáři M. J: Ne, nejde o to, aby umělci měli na něco nárok, ale že lidi, jejich duše, potřebují kvalitní umění, kterým se uzdravují a rostou jako květiny po vodě. Třeba nevědomky. Proto v kultuře nemůže platit logika nabídka-poptávka, tak jako nejdete k doktorovi už s tím, že nechcete vyšetřit, ale chcete jen recept na lék, který vám chutná, protože je sladký. Luxus, který minulý režim ve svých kvalitativně nejlepších obdobích lidem dopřával namísto možnosti jít do nehtového studia či specializovaného obchodu na erotické pomůcky, tkvěl právě v tomhle. Namísto nehtových studií, které chtěli, vozil zemědělce do divadel, kde mohli vidět, jak Faust František Němec vyjednává s Mefistem Luďkem Munzarem. Což nechtěli. Nebo časem vnitřně vlastně už ano?
Ne, opravdu nejde o to, kolik vydělávají a budou vydělávat umělci (s tímto tématem, pokud si dobře vzpomínám, začal během projevu na Červeném Hrádku Miloš Jakeš, a už jsme se ho nezbavili ani my, ani umělci). I když je mi samozřejmě líto, že kvalitní českou knihu dejme tomu o Lidicích bez bývalého systému podpory národní kultury na pultech spolehlivě převálcuje kniha o tomtéž z britského nebo amerického nakladatelství, sice blbě přeložená a nezkorigovaná (ani v prestižních nakladatelských domech dnes „není“ na stálého překladatele a korektora), zato na pulty na jedničku proboxovaná špičkově obsazeným a placeným marketingovým oddělením onoho edičního domu. A že (na rozdíl od minulé doby, kdy takových bylo několik doma i v exilu) dnes neexistuje jediný český časopis, kam by autor mohl poslat dobrou povídku nebo báseň a dostat za to sebemenší symbolický honorář (což je největší smutek, o kterém vím, že s ním v roce 2020 umíral gigant nejen české, ale i evropské kultury A. J. Liehm).
Národem zbožňovaný Jan Werich, který jako umělec prožil v USA sedm let válečného exilu, řekl svému osobnímu lékaři MUDr. Karlu Koudelkovi po návratu z léčení, kterým skončil jeho druhý, neúspěšný exil v USA v roce 1968: „Doktore, vy tomu nebudete věřit, ale já mám strach, až sem přijde ta vlna anglosaský kultury, tak to bude úplná zhouba na naše český duše. Představte si, že tam se zcvrkla kultura na dvě věci: na perverzní sex a nepředstavitelný násilí.“
Moudrý klaun přesně vystihl, oč v problému krize české kultury na prvním místě jde: o to, že co nás dennodenně obklopuje v naší době nejkoncentrovaněji působících médií lidských dějin, nás může buď rozvíjet, nebo z nás udělat roboty na střílení a na nejrůznější perverze. Čehož se zase týkala poznámka paní A. S., které chci sdělit, že jsem díky ní přemýšlel nad otázkou, jak vlastně vzniká největší kulturní mor dneška: mor umělecké dekonstrukce. A přišel jsem na to: čarodějnice jménem Šoubyznys, která vyhnala královnu Kulturu z jejího právoplatného trůnu, na který dosedla a v dovedné masce (podobná Čarodějnici v Arabele) se za Kulturu vydává, se obklopuje stejně plytkými „umělci“ jako je sama, zatímco ty, kteří jsou hlubší, buď od svého trůnu odežene, anebo velmi brzy změní ve stejně plytké jako je sama. A protože skutečné umění je založeno na vnitřní pravdivosti, kterou pozná i slepý, dnešní umělci dokážou namísto umění tvořit jen parodii původních příběhů. Hamleta na motorce a Maryšu, která zakopává o sto neumytých hrnků s jedem.
Nic ale není ztraceno. Na to, abych si myslel, že je, znám příliš umělců, kteří (tak jako kdysi Vlasta Chramostová, Pavel Landovský, Vlasta Třešňák a Tereza Boučková za režie Pavla Kohouta v bytovém divadle) ukazují skvělá díla ve vlastních obývácích mezi větrajícími se peřinami pro pár posledních lidí, kteří jsou ještě schopni rozeznat rozdíl mezi poctivým hlubokým uměním člověka a nebezpečně umělou lží ze stroje.
Jsme zase na začátku. Dobré odpoledne, pane Kramerie. Dobrý večer, pane Thám.
Zdroje: F. Menzel: Klaunova antická tragédie, P. Uhl: Dělal jsem, co jsem považoval za správné, K. T. Toeplitz: Chaplinovo království, F. Veber: Hračka, rozhovory s J. Šabatou, A. J. Liehmem a V. Chramostovou
Vložil: Tomáš Koloc