Ukrajinská povodeň odnáší všechno: zdravý rozum, svobodu i lidskost. Svět Tomáše Koloce
komentář
12.06.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Povodeň
Málo se to ví, ale zatímco na některých územích Ukrajiny, jako je Krym, žije tradičně ruské etnikum, rozsáhlá území nejen Ukrajiny, ale i jižního Ruska až po Kavkaz jsou stovky let obydlena obyvatelstvem ukrajinského původu (patřila mezi ně i matka sovětského prezidenta Gorbačova Maria Hopkalo z podkavkazského Stavropolského kraje).
Druhá válka
Patřím k lidem, které rusko-ukrajinská válka dohání k slzám už od chvil jejích začátků v roce 2014 o to víc, že se zde za posledních 80 let krvavě bojuje už podruhé. Mezi území, o nichž jsem mluvil v úvodu, patří i město Kursk, kde se za druhé světové války definitivně otočila fronta a pro nacistické Německo tu začal konec, zatímco jméno města Bělgorod, kde dnes ruští dobrovolníci bojují proti vlastní vládě, znám proto, že když zde sovětský maršál Timošenko (etnický Ukrajinec) zvítězil nad Hitlerovou armádou, Voskovec a Werich jeho bělgorodskému vítězství věnovali jednu celou nadšenou Černou čtvrthodinku, relaci, které ve 40. letech vysílali z New Yorku pod spojeneckou hlavičkou amerického Úřadu pro válečné informace.
Tento komentář píšu v době 81. výročí vyhlazení české obce Lidice. Na sociální síti jsem vzpomněl, že zeměmi postiženými v Evropě německou okupací nejvíc bylo Rusko (v jehož evropské části žily a žijí tři čtvrtiny jeho obyvatel), Bělorusko a Ukrajina. V Bělorusku bylo takových zcela vyhlazených obcí (tamních „Lidic“) celkem 5295, na Ukrajině 459. Následkem toho bylo prosazeno, aby obě federativní republiky tehdejšího SSSR získaly vlastní členství v OSN. Málo se ví, že Ukrajina je následkem svých útrap za druhé světové války diplomatickým subjektem mezinárodního práva už od roku 1945.
Světová válka, do níž byly tehdy vtaženy desítky nevinných rekrutů i z amerického a australského kontinentu, na nichž se nebojovalo, ale tamní vojáci ve válce stejně padali a umírali, tehdy zapříčinila cosi nebývalého: mezinárodně se zrodilo slovo empatie – aby následně zázračně proniklo i do politiky. Srpnové jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki, během nichž byla jaderná energie použita poprvé (a zatím naposled…) ve válce, a jejich děsivé následky, změnily pohled na válku. Do té doby existující pohled, že na bojištích se mají používat všechny dostupné zbraně, se změnil na sice stále chladnokrevné, ale rozumné konstatování: Jaderné zbraně budeme vyvíjet, ale nebudeme je používat.
Západní vítěz války nad Německem, Winston Churchill, jakmile po válce přišel o místo premiéra (a tím mu padla i povinnost vyjadřovat se diplomaticky), pronesl známý fultonský projev z roku 1946, který se pokládá za vyhlášení studené války. Když se ale dozvěděl o sovětských jaderných pokusech (to už byl opět premiérem), okamžitě projevil svůj bryskní rozum a slíbil tehdy nové královně Alžbětě II., že použije všechen svůj vliv, „aby dostal Rusy zpátky do rodiny starých kulturních národů a k dialogu za jednacím stolem“. Povedlo se, i díky tomu, že v roce 1953 zemřel Stalin a v Moskvě se vyměnilo vedení. Už od 60. let se namísto zbrojení začalo mluvit o odzbrojení.
Konec starých časů
To už je ale všechno dávno. Empatie s vymřením pamětníků války zmizela a sebevětší tragédie je dnes všem zúčastněným stranám dobrá leda k tomu, aby ji používaly pro své sobecké cíle. Vzpomínám si, jak po sabotáži plynovodu Nord Stream v loňském září a po listopadovém pádu raket na polský Przewodów začaly konkrétně u českých politiků žně obviňování druhé strany a vyhlašování totální války až do úplného zničení. Když se ukázalo, že za akce nemůže ruská strana (za což podle mě může světová veřejnost děkovat zejména tomu, který už vynesl na světlo kauzy My Lai a Wategate: nositeli Pulitzerovy ceny Seymouru Hershovi), následná dementi už věru nebyla tak do prsou se bijící – a mnohdy k nim nedošlo vůbec. O to víc je neuvěřitelné, když jsme se na Twitteru senátorky vládní ODS Miroslavy Němcové (která se chybně vyjadřovala už ve dvou předchozích vzpomínaných případech) mohli minulý týden, po úterní tragédii na dolním Dněpru, opět dočíst:
„Po zničení Nové Kachlovky je každý, kdo zpochybňuje naši smlouvu o obranné spolupráci s USA, vlastizrádce. Každý: od komoušů, přes Trikoloru, pouliční kazatele až po SPD a Babiše.“
Už jsem zde zmínil Winstona Churchill a jeho fultonský projev. Ani on, který odstartoval studenou válku (kterou – jak řečeno – se během svého druhého premiérství v letech 1951 – 55 následně snažil mírnit), by si něco takového nedovolil hned ze tří důvodů. Předně protože by nikdy nestavěl svůj výrok na události, o níž by stoprocentně nevěděl, že ji skutečně vykonal nepřítel. Kdyby nakrásně šlo o čin nepřítele, nedopouštěl by se trapného oslího můstku jeho spojování s domácími represemi, zejména s represemi v oblasti svobody slova. Protože – a to je na tom nejdůležitější – on i tu studenou válku vyhlásil ve jménu boje za hodnoty demokracie, jejichž je svoboda slova hlavním pilířem.
Když pominu, že výbuch se neodehrál v žádné Nové KachLovce, nýbrž Kachovce, připomíná mi výrok paní senátorky spíš asociální snahu goebbelsovského tisku v době konce Protektorátu použít každou tragédii hlavně ve prospěch své doktríny. Když v únoru 1945 bombardovaly americké perutě střed Prahy, namísto volání po pomoci tisícovce raněných a shánění dobrovolníků k odklízení trosek, zaplnily německo-kolaborantská média zuřivé propagandistické výlevy, snažící se využít amerického omylu, a v rámci poslední snahy po udržení moci vylíčit americké osvoboditele jako krvežíznivé bestie, a každého, kdo k nim neprojeví patřičnou nenávist, postihnout novými represemi…
Ne, v tomto případě se nepřipojím ani k diskutujícímu českému národu, který se nově hádá o to, kdo útok provedl, a tragédii spustil. (Ruská strana, která tím odřízla od vody subjekty pod svou správou: celý poloostrov Krym i Záporožskou jadernou elektrárnu, která se vodou z přehrady chladí? Ukrajinská strana, která v rozmoklém terénu nebude schopna slibované ofenzivy, a povodeň rozlehlejší, než má stát Andorra, jí zaplavila třísettisícové město Cherson?) Myšlenka, že by někdo takovou katastrofu spustit úmyslně, je skutečně nad moje chápání a moje myšlenky jsou především s jejími oběťmi. Proč? Já jsem totiž takovou katastrofu během záplav 2002 zažil na vlastní kůži. Takto jsem ji před lety rekonstruoval na stránkách Krajských listů.cz:
Zápisky z katastrofy
„(…) Domy v běžné záplavové oblasti při řece a kanálu už byly evakuovány, dobrovolníci stavěli bariéry z pytlů s pískem, obchody byly dávno zbavené trvanlivých potravin, příměstský tábor při místní škole zrušený, aby rodiče byli s dětmi, starostka seděla u telefonu a očekávala instrukce. Ve dvě hodiny odpoledne se v místním rozhlasu ozval příkaz k evakuaci. Ti, kdo mají kam jít, se tam mají do hodiny odebrat sami, ti, kdo nikoho nemají, se mají obratem přihlásit u místního úřadu, kde na ně čeká autobus, který je odveze do náhradního ubytování. Hlášení se neustále opakovalo a objevovala se v něm jména těch, kdo se ještě nepřihlásili.
(…) Rodina se pak rozdělila a já jsem nakonec skončil v Roudnici nad Labem, podřipském městě, jehož krajinná dispozice je ´do kopce´, díky čemuž ho povodeň během jediného dne rozdělila na dvě nestejné poloviny: zatímco dolní polovina byla velkou vodou doslova smetena, horní polovina o ničem nevěděla a žila si dál svým podřímlým způsobem života. V této situaci jsem se ocitl na místní faře, umístěné v bývalém rozlehlém augustiniánském klášteře. V době, kdy zástupci města a kraje horlivě diskutovali o způsobu, jak se vyrovnat s katastrofou rozsahu, který nikdo z diskutujících nepamatoval, místní farář už po své linii zorganizoval záchrannou četu, která byla složena z místního dobrovolníka (mé maličkosti) a čtyř distančních dobrovolníků, kteří přijeli z Českého Těšína.
S ní jsem se hned druhý den vrátil na říční ostrov, který jsem dva dny předtím opustil. Naproti obci Zálezlice, která byla mezi desítkami stejně postižených obcí českými médii vybrána jako exemplární obraz pohromy, a tak o ni bylo solidně postaráno, ležela obec Vrbno. Vrbno bylo na rozdíl od Roudnice jako placka, a tak jeho domky (všechny přibližně dvě stě let staré a postavené z nepálených vepřovic místními zvaných ´buchty´) tisíciletá voda ´vzala´ přibližně na úrovni hranice mezi zdí a doškovou střechou, což šlo odhalit pouhým okem, protože na těch z domů, ze kterých nezůstaly jen rozvaliny, byla ryska kulminační hladiny vidět asi tak jako na čtvrtce, jejíž dolní část na chvíli ponoříte do vody.
(…) Atmosféra v obci byla něco mezi válkou a prvním dnem po válce, která zničila celou vesnici. Obyvatelé domů, kteří je povětšinou vlastnili v oné osmé generaci od jejího postavení, se často odmítali evakuovat, a ve slunečním parnu, které nastalo ihned pod deštivých dnech, se chaoticky nabízeli na pomoc záchranným četám, které sem dorážely veškerým možným způsobem, včetně taxíků, které je sem (ilegálně; po silnicích, které ještě neprohlédl statik) vozily zdarma!
Většina z místních byla opilá, protože soukromá auta i taxíky vozily také soukromé materiální dary, mezi nimiž láhve s něčím, čím se dalo zkompenzovat prožité trauma, nikdy nechyběly. Úzus říkal, že místní s ohledem na jejich psychiku nikdy nesmíme brát do jejich vlastních domů. Naše práce byla totiž následující: zbavit podlahu někdy až půlmetrového nánosu bláta, pak rozštípat všechen nábytek, nasáklý zplodinami, a pak onen nábytek se vším, co obsahoval (kromě porcelánu, plastů a toho, co nemohlo nasáknout vodou – většinou ale nebyl čas na třídění) vyhodit do přivezených kontejnerů, jejichž počet zoufale nedostačoval, takže byly tak přeplněné, že z nich během odvážení část plodů práce a historie celých generací spadla a zaschla v blátě. To všechno (stejně jako příjezdy aut do záplavového pásma) navíc bylo proti pravidlům bezpečnosti práce, protože vyklízené budovy často ještě nebyly prohlédnuty statikem.
Vzpomínám si na zbrusu nový statek asi šedesátiletých manželů, kteří se navíc starali o postiženého vnoučka s mozkovou obrnou, kterou nás paní prováděla a ukazovala nám, kam sahala voda. V obrovské jídelně, z jejíhož stropu opadalo plastové obložení a visely z ní cáry skelné vaty, jsem se zdržel ze všech parťáků nejdéle. Když jsem z ní vyšel a zavřel za sebou dveře, uslyšel jsem obrovskou ránu – strop jídelny včetně střechy, stojící na dubových trámech se zřítil…
(…) Denní kvóta několika desítek vyklizených domů, zarovnaných bahnem a naprosto zplundrovaných povodní, se začala projevovat na psychice kolegy Dušana a on si neustále bručel: H…a, pořád vyklízet ta h…a! - načež ve vyklízené místnosti otevřel ledničku, ze které na něj s páchnoucí vodou vytekla skutečná nesymbolická h…a. (Do domu během záplavy nejspíš prosákl obsah septiku) Dušan udělal jen dva kroky k oknu, vyzvracel se, a dál disciplinovaně pokračoval ve vyklízení. (…)
Zážitek ze záchranné čety během povodní 2002 ve Vrbně mi ponechal v paměti i řadu dalších vzpomínek: Upíjejícího se jediného zbylého obyvatele místní léčebny, který spolu s jedním z jejích asistentů dobrovolně zůstal, aby pomáhal, a jehož léčbu tak spolu s kolektivním útočištěm stejně potřebných vzala voda. Majitele jednoho z domů, který navzdory označení statika ZÁKAZ VSTUPU DO DOMU odřezával k dalšímu použití motorovou pilou alespoň zcela nové trámoví svého domu, které se v jednu chvíli uvolnilo a před našima očima mu přerazilo nohu. Ale také jednu rodinu, která se v době, kdy obec neměla jediný životně důležitý kontejner, ale zato byla naprosto zavezena balenými vodami a toaletním papírem, rozhodla zahojit alespoň tím, že přivezené věci bleskurychle ´zprivatizovala´ a rozprodala po okolí…
(…) Ani my, pomahatelé, jsme ovšem ze situace nevyšli úplně bez úhony: i já jsem se ještě měsíce po návratu ze záplavové oblasti nemohl zbavit urputně se držícího návyku – v každé místnosti (i když byla třeba ve třináctém patře věžáku města, kam se logicky žádná žádná přírodní voda nedostane…) jsem podvědomě hledal kulminační rysku – místo, kam při povodni dostoupala voda. Později jsem se od psychologa dozvěděl, že tyto symptomy jsou srovnatelným ekvivalentem válečného traumatu…“
Epilog
Bojím se svou úvahu domyslet až do strašlivé otázky, které se bráním, ale přesto se jí nemůžu vyhnout: Je tohle všechno jenom začátek?
Zdroje: Zbigniew Brzeziński: Velká šachovnice, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc