Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Čest práci? Děláte si srandu?! Svět Tomáše Koloce

komentář 01.05.2023
Čest práci? Děláte si srandu?! Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Práce, ilustrační foto

První květen byl pro naše předky svátkem lásky, ale to dnes už ví jen maturanti, kteří se ke zkoušce z češtiny učí Máchův Máj. Svátkem lásky je dnes americký únorový Svatý Valentýn. Prvního května se tedy dnes namísto lásky slaví práce, což je také svátek původně americký, na paměť chicagské generální stávky za osmihodinovou pracovní dobu, během níž byly v květnu 1886 v USA na demonstracích zastřeleny a za následné protesty popraveny desítky lidí. Pro minulý režim, jehož pozdravem bylo Čest práci, byl První máj nejdůležitějším svátkem roku. Napadlo mě porovnat přístup k fenoménu práce tehdy a dnes. Alespoň v oborech, kterými jsem jako zaměstnanec sám prošel.

Kultura a média

Kultura a média byly tehdy samozřejmě podřízeny vládnoucí ideové doktríně, a kdo ji veřejně nevyznával, nemohl se v nich objevit. Pro takové lidi neexistovala jiná alternativa, než se pod hrozbou stíhání uplatnit v podzemním samizdatu (který s technikou tehdy dostupnou disidentům nedokázal vyprodukovat více než desítky kopií periodik a knih) či přispívat do exilových médií a nakladatelství. Dnes sice máme na webu větší možnosti šíření opozičních názorů, ale už také existují ekvivalenty tehdejších rušiček „štvavého nepřátelského vysílání“ včetně dohody s poskytovateli webových domén, jíž se jako precedentu (který musel být později pro svou neústavnost zrušen) na samém prahu svého mandátu dopustila Fialova vláda. Proběhly a probíhají už také první procesy s lidmi, kteří se provinili tím, že (v zemi, kde je svoboda projevu zaručena ústavou!) šířili názory, které byly označeny za dezinformační. Procesy, které by po příchodu svobody v 90. letech byly pokládány za zcela absurdní a nebezpečně nezákonné.

Stejně tak je den ode dne širší (a minulému režimu podobnější) příkop mezi oficiální a opoziční mediální a kulturní scénou. Hlavním nebezpečím ale je, že média naprosto ztratila vlastnost, jíž se vyznačovala v liberálních 60. a pozdních 80. letech 20. století, a zejména pak v prvním desetiletí po příchodu svobody v roce 1989: jejich hlavním smyslem bylo cosi za pouhým obchodem. Byla nositeli myšlenek svobody a často dokonce hlubší kultury.

Fenomény kultury a svobodného projevu se nám zkrátka někdy kolem 11. září 2001 neslyšně a nepozorovaně ztratily a byly nahrazeny čistým showbyznysem (dnes už navíc silně porobeným politickou korektností) a neskrývanou politickou propagandou, jejíž dějinné techniky v naší zemi tak dobře známe. Počet lidí, jejichž jména se v dnešním oficiálním diskurzu smějí objevit jen v hanlivých souvislostech, je už pomalu stejně dlouhý jako ten komunistický před přestavbou (tedy do roku 1984), a i prostředí na sociálních sítích je už tak perzekuční, že mi jedna čtenářka nedávno napsala: „Dala bych vám lajk, ale oni by si toho určitě všimli.“

Zatímco scenáristka Anděla Páně Lucie Konášová mi už před dvanácti lety (za které se poměry jen zhoršily) řekla dnes již okřídlenou větu: „Trnka a Vláčil by dnes nic nevytvořili a umřeli by hlady“, jeden starý novinář mi suše vysvětlil: „Je to úplně stejný jako za normalizace, jenom s tím rozdílem, že tenkrát jsme mohli aspoň trochu dělat svoje. Rudý políčko muselo sice bejt v každým obrazu, ale ten obraz jsme malovali my. Dneska nám to posílaj celý předžvejkaný z nadnárodních agentur. Tenkrát jsem byl kuchař, kterej musel vařit z druhořadejch, shora schválenejch surovin, dneska už jsem jenom ohřívač z mekáče.“

Školství

Ke své radosti musím říct, že v tomto oboru jsem strávil nejmenší část svých produktivních let, ale jako bývalý student pedagogické fakulty v něm mám nejvíc přátel. Na školství je nejvíc vidět fenomén toho, jak se někdejší důraz na obsah změnil v důraz na formu. Zatímco první stížnost každého učitele je, že studenti jsou namísto jeho výkladu ponořeni do moru přenosné chytré technologie, společnost ještě zvýšila digitální závislost žáků nejen úbytkem hodin smyslových předmětů (například umělecké výchovy) a nárůstem těch virtuálních, ale i měsíci nuceného digitálního lockdownu (kterému se některé země zcela vyhnuly nebo zde fungoval v řádu několika dnů).

Situace, kdy se dennodenně zpřísňují kritéria korektnosti i politické doktríny a minulé udavače typu Pavlíka Morozova v dnešním kánonu nahradil ideál elfa bojovníka, a studenti mají zároveň celý den v ruce techniku, která umí mj. nahrávat, končí návratem k způsobům 50. let. Neznám případ učitele, který by už po odeznění stalinismu (tedy po roce 1960) byl za minulého režimu policejně stíhán za názory, které pronesl z katedry. Většinou se to řešilo jen vyhazovem. Dnes  už bývalá dějepisářka pražské ZŠ Na dlouhém lánu Martina Bednářová je ovšem za svůj výklad o kořenech války na Ukrajině aktuálně stíhána.

Ano, škola „za nás“ (chodil jsem na ZŠ v letech 1984-92) byla někdy až moc přísná, většinou jsme museli celé vyučování mít ruce za zády, ale systém, kdy jsem za sprosté slovo vůči učitelce (její známku, která se mi zdála nespravedlivá, jsem ohodnotil slovy „to jste se po….a") dostal automaticky ředitelskou důtku, dával ještě smysl, neboť rodiče, kteří tehdy byli ještě zvyklí se školou spolupracovat, a ne s ní po zámořsku vyběhnout, přijali a vyvodili z toho důsledky vůči mně, a ne vůči pedagogovi. A já jsem nestřílel, protože tehdy se ještě v evropských školách nestřílelo. Moje první základní škola měla ještě lavice s dírkami na kalamáře, v nichž se ještě před plnicími pery, na přelomu 19. a 20. století, omočovala ta neplnící, ale to důležité jsme z ní uměli.

Dnes vznikají jako houby po dešti (jako snad nejrychlejší stavby u nás) moderní školy se vším možným vybavením, ale učitelé se v nich lépe necítí, nemají takový vliv na žáky jako jejich předchůdci, a v poměru k tehdejším životním nákladům ani plat. Je to pravděpodobně tím, že české stavební firmy kapitánům našeho školství projevují patřičnou vděčnost, zatímco český učitel má pocit, že za pětinu platu, jaký mají jeho kolegové v Německu či Rakousku (a za polovic toho, co mají kolegové v Polsku!), není třeba děkovat.

Kdo pravděpodobně poděkoval už předem, jsou majitelé a lektoři soukromých školících agentur, na něž je náš systém naopak až příliš „hodný“. Není oboru, který by dnes svým pracovníkům ze zákona nepředepisoval rozsáhlou kvótu odborného školení, které musí meziročně odstudovat, přičemž minimální sazba pro školitele je 500 korun na hodinu.

Trochu méně, ale rozhodně víc než u státu, si vydělají učitelé na soukromých školách, u kterých je vysoké školné chápáno jako platba za hladké dostudování a koneckonců i za to, že jejich děti se už od začátku dostanou do těch správných kruhů (jeden takový otec mi řekl: já jsem sice levičák, ale nechci, aby moje děti byly už od začátku vyloučené z příležitostí jen proto, že chodily do školy pro socky“). Jistěže takové školy pro vyvolené existovaly už za minulého režimu, například Vysoká škola politická ÚV KSČ s přezdívkou vokovická Sorbonna a titulem RSDr., jejž lid překládal jako „rodné strany doktor“ (tak jako se dnes absolventům oboru evropská studia lidově říká eurosvazáci). Existovaly i školy v jiných jazycích pro děti zahraničních, zejména sovětských diplomatů. Novum dnešního systému jsou ale školy na území ČR, kde se čeština nevyučuje ani jako povinný cizí jazyk. Za minulého režimu navíc všichni řadoví zahraniční studenti VŠ studovali v češtině, díky čemuž mělo mj. Španělsko a Irák jeden čas česky mluvící ministry kultury a Kambodža a Mosabik mají dodnes česky mluvící hlavy státu. Zato můj přítel, lékař z Afriky, který si dělá Ph. D. a zároveň už učí na naší lékařské fakultě, je na tom s češtinou stále jako v roce 2010, kdy jako jinoch po maturitě přišel do České republiky jako všichni cizinci studovat v angličtině.

Pro pracovníky, kteří vidí trochu do budoucna, je ale zaměstnání ve školství hororem zejména proto, že dnešní škola naprosto nekoresponduje s dnešními výzvami. U této komplexní otázky jen jeden příklad na okraj. Za „našich časů“ měl školní psycholog na starosti několik žáků z rozvrácených rodin, dyslektiky a dysgrafiky, ale v dnešní době pandemie rozvodovosti, běžných tří zaměstnání rodičů, kteří chtějí uživit rodinu, navíc v době úzkostných poruch žáků po lockdownové izolaci, a zejména plných škol žáků z Ukrajiny, kteří kromě traumatu z emigrace mají často i válečné trauma (ve věku 15 až 24 let, tedy právě v době středoškolských a vysokoškolských studií, je sebevražda druhým nejčastějším druhem smrti), je fakt, že existují školy o několika tisících studentech bez školního psychologa (protože neexistuje směrnice, která by ho zajistila), doslova sabotáží. Nemluvě o tom, že školní psychologové by se uplatnili i ve vylaďování formy učitelů, z nichž podle celostátního průzkumu dobrá polovina jeví známky vyhoření. Což je údaj z průzkumu, který byl pořízen ještě před školskou inkluzí, lockdownem a náhlým příchodem ukrajinských žáků.

Sociální práce

Sociální práce ze všech popisovaných oborů „mezirežimně“ doznala největších změn. Nejen proto, že od socialistické koncepce paternalismu, kdy si stát bral na svědomí starost o všechny rozměry života, tu dnes máme sociální péči liberalistickou, tedy postarej se sám. (Na vlastní uši jsem slyšel, jak mi sociální pracovnice bezdomovců a jeden budoucí kněz, tedy lidé, kteří v tomto oboru stráví celý život, na můj argument, že bychom ke klientům měli být lidštější, odpověděli: Jen ať si zvykají, svět není ráj.)

V sociální práci jsou zaměstnání, která za minulého režimu neexistovala, což je podle mě v jednom případě bod k dobru dnešního režimu, v druhém případě právě naopak. Tím „dobrým bodem“ jsou cestovní kanceláře jako P. S. T. (její celé jméno nesmím uvést z důvodu reklamy), na jejímž vzniku jsem se podílel a která cizince, dorazivší do Prahy, nevodí po památkách, ale po vyloučených komunitách, a to zdaleka nejen těch, které jsou spojovány s národnostními menšinami.

Střední a vyšší třído, div se, v naší vlasti není jenom Šluknovsko, Chánov a Stodolní, ale i řada lokalit, vzdálených sotva pár kilometrů od Pražského hradu, na jejichž vzniku z bídy se aktivně podílel slavný (mimochodem dosud nezrušený a předpokládám, že s chudnutím naší společnosti brzy opět masově „odstřelující“) zákon 120/2001 Sbírky o exekucích. Taková cestovní kancelář plní užitečnou společenskou úlohu, která by v minulém režimu nikdy nebyla povolena: dělá této zemi zcela právem mezinárodní ostudu.

Tím špatným jsou pak všechna zaměstnání kolem bezdomovectví, které (musíme si to přiznat, ať chceme či nechceme) za minulého režimu i přes bytovou krizi jako masový fenomén neexistovalo. Každý tehdy musel mít bydlení, nešlo vypovědět z bytu člověka, aniž by měl zajištěno přijetí někde jinde.

Ojedinělé komunální projekty typu „housing first“ jsou jen jedním z mnoha objevování dítěte, které jsme po sametové revoluci vylili i s vaničkou všeho, co představoval minulý režim. A co se týká tehdejších sociálních ústavů, ty sice tehdy vypadaly spíš jako kasárna, ale zase tehdy nebylo možné, aby někdo začal „sociálně podnikat“ způsobem, že si založí určitý typ organizace, dejme tomu pro mentálně postižené, zaměstná v něm lidi, připravené pro tuto práci, načež začichá po trhu a dotační síti a začne mezi své klienty nabírat vozíčkáře, psychicky nemocné, lidi bez domova atd. O chráněných dílnách, které nominálně zaměstnají postižené, aby pak jako jejich výrobky za sponzorskou stovkovou cenu prodávali třeba voskovice, nakupené v továrně po koruně jako zmetky, ani nemluvě.

Zdravotnictví

Na závěr obor, který by ze své podstaty neměl podléhat pravidlům trhu, ale Hippokratově přísaze, kterou musí skládat každý lékař, a s ní spojeným kodexem, jíž jsou vázány i další zdravotní povolání. Nebudu chodit daleko, popíšu zážitek dva dny starý:

Pět hodin odpoledne, zubní pohotovost ve fakultní nemocnici, jediná možnost ošetření, která je v té době v našem hejtmanském kraji k dispozici. Ve vrátnici si za 90 korun koupím kupón a jdu. Na dveřích přístěnku 2x2 metry před pohotovostí se dočtu, že úrazy, krvácení a otoky se vyřizují na druhé straně budovy nepřetržitě, bolesti jen ve všední dny 15-21, o víkendech 8-17 a do čekárny smí být vpuštěny jen tři osoby. Leje jako z konve, ale pod přístěnkem je jen pětičlenná rodina, která tam podle slov tatínka čeká už hodinu a zatím nikdo nevyšel. Zatímco pětiletý chlapeček, kvůli kterému tu jsou, se vzájemně kope do nohy se sestrou-dvojčetem, maminka se mračí a starší bratr jim všem fouká kouř do obličeje. Přichází další maminka a nese na zádech ještě menší holčičku, která brečí. Neví, proč ji to bolí, proč tu musí moknout a co jí budou dělat, až (pokud) se dostane do toho divného zamčeného domu bez kliky s nápisem ZUBNÍ POHOTOVOST. Po další hodině vychází ze dveří první „šťastná“ pacientka po ošetření. Nicméně ani v dešti za ni nikoho nevpouštějí dovnitř.

Byl jsem kluk, který v 80. letech v zubní ordinaci vyrostl, protože zubařem tam byl můj otec, a v 90. letech jsem mu dělal i sestřičku, když se specializoval právě na pohotovost. V 80. letech nejenže zubař byl obvodní (tedy každý k nějakému musel patřit) a byl v každé střediskové obci, takže lidi nemuseli řešit své běžné zubní problémy na pohotovosti, jako já, který jsem po otcově smrti našel zubařku, která sice nebere přímé platby, ale bojí se každé i jen složitější extrakce, takže se stoličkou, co několik dní i nocí řve, že už chce ven, musím vždy na pohotovost. U nás ve vesnici navíc všichni věděli, kde zubař bydlí, a když jim něco bylo, zazvonili třeba o půlnoci. Vzhledem k tomu, že za zdravotnictví se tehdy neplatilo, otec peníze nebral ani bokem, jen když bylo něco potřeba, lidi mu to donesli. Třeba když po kousnutí z bolesti jedním infekčním pacientem byl rok na léčení, a pak léta na dietě, nosili mu tvarohovou pomazánku Lučina.

Když jsem pak v 90. letech dělal s otcem pohotovostní služby na okrese, sloužili jsme taky 8-21, ale i když už byly zdravotní pojišťovny (smysl jejichž existence v našem systému s povinným pojištěním jsem nikdy nepochopil), neplatily se žádné poplatky, nikdo nemusel stát venku. Jen když přišla mnohočetná rodina, protože už byly mobily, upozornili jsme ji, že čekárna není salonek pro sjezd Hujerů, ať s pacientem zůstane maximálně jeden a ostatní se jdou projít nebo jedou domů, a jsou-li tu autem (okresní vzdálenosti jsou kratší), ať si zase pro pacienta přijedou. Ale to se dělo málokdy. Tehdy (i když už pomalu končily) byly ještě doby, kdy bylo mezi Čechy zvykem nebrat děti všude s sebou, ale dát je do rodiny k tetě na patře, což byla celonárodně zavedená funkce sousedky, v niž se příště změnila zas maminka, která potřebovala hlídání teď.

Dnes (vím to od otce, který u křesla skončil v roce 2013) pohotovost zřizuje kdekdo. Starosta nebo ředitel místního podniku, většinou jako volební nebo reklamní tah, takže letos pohotovost je, za rok už není, a především ony firemní či komunální služby nemají s těmi nemocničními žádné společné závazné normy a taxy. Když k tomu ještě přidáme, že pohotovosti mohou držet i lékařské praxe, které v tom někdy vidí zajímavý doplňkový způsob podnikání, vzniká nám systém, který je dokonalým obrazem naší doby.

Jedna čtenářka mi na toto mé stýskání na sociální síti napsala: „Já jela na pohotovost 40 kilometrů. Byly tři hodiny odpoledne, pohotovost má do 20 hodin. Prý už mají plný stav, a tak mě nevezmou. Druhý den jsem jela ráno, neb mají pohotovost celý den, a vystála jsem si čtyři hodiny. Lidem, co se chtěli zaregistrovat, už recepční automaticky podávala informace, že jsou soukromé zařízení, vstupní poplatek je 2500 korun, trhání zubů 3000 a čištění kanálků 10 000 korun. Na to poslední jsem neměla, a tak mám teď poloprázdnou hubu.“ To ovšem už i cenově připomíná pohotovost, kterou jsem zažil v USA, kde, ačkoli musíte na pohotovosti automaticky zaplatit sto dolarů, stejně se tam k vám chovají jako u nás dříve vrátní na sekretariátu KSČ.

Na konec fenoménu zdravotnictví epilog mého příběhu: Po těžké noci a pár hodinách spánku k ránu jsem se druhý sváteční den ve třináct hodin dostal přímo do čekárny, protože fronta kupodivu nebyla, a po třech svižných, ale účinných (spolupacienti se pochlubili) ošetřeních jsem se dostal na řadu. Stomatolog mladšího věku než já, nicméně nesoucí titul docenta, mi věnoval půl hodiny svých nejlepších stomatochirurgických schopností. Během počátečních injekcí, které jsou k takovému výkonu třeba, jsme měli čas si povídat, a když se pan doktor dozvěděl, že můj otec byl druhou polovinu svého produktivního života pohotovostní zubař, vydechl: „To bych dělal rád. Ani nevíte, jak mě unavuje se s paničkami dohadovat o odstínu implantátu a o taxách.“ Lékař, jak ho chtěl Hippokrates, ještě žije, jen naše společenské zřízení je proti němu.

Epilog: Zatracená práce

Jako sběratele lidového humoru mě loni před Vánoci potěšil kreslený vtip, který ke mně doputoval ze země, kde se prezident na začátku roku jen zmínil o snižování důchodového věku a valorizace důchodů, a už tam hořela auta: Francie. Je na něm dospělý syn, jemuž jeho starý otec říká: „Říkáš, že odmítáš dělat kraviny v nekonečné pracovní době za mzdu na prd? A jak se pak chceš dostat k neexistujícímu důchodu?“ Je to v kostce vlastně shrnutí celé této problematiky. Minulý režim byl všechno, jen ne svatý, ale jedno se mu musí nechat. Celou svou mocí regulátora centrálně řízeného trhu práce i výroby se snažil, aby drtivá většina míst byla vykonávána na celý úvazek, během pracovního týdne, aby si zaměstnanec vybral dovolenou a dožil se důchodového věku, který byl tehdy pro muže 60, pro ženy 59, minus rok za péči o každé dítě, což se dnes už nepočítá. Pro horníky, baletní umělce a pracovníky dalších oborů s extrémním fyzickým opotřebováním ještě méně.

Tehdy sice ještě existovala profese kata (který ovšem od roku 1960 alespoň už nepopravoval odsouzené z politických procesů), ale zato veřejně neexistovala povolání, jako je lobbista nebo správce pornoserveru. (Nechci předstírat, že bych byl moralista, který by o takový fenomén nezavadil, ale čistě vlastenecky jistá veřejná prudérnost na druhou stranu v soukromí zvedala porodnost, zejména v souvislosti s tím, že i interrupce tehdy byla věc státu. Čímž přibylo členů armády, která ovšem 41 let minulého režimu nebojovala).

A pošťák, přestože jeho podnik měl tehdy na starosti i dobrou polovinu všech telefonátů, které se tehdy uskutečňovaly z pošt, doručoval (vlakem a trabantem!) doporučenou poštu do druhého dne, což je dnes už k nevíře. To ovšem ještě pošťák nebyl pojišťovák, jak znělo heslo rozsáhlé odborářské akce z roku 2016, kdy se ještě nevědělo, že pošťák bude postupně prodavačem losů, suvenýrů a nakonec bude zdecimován (což je doslovný význam slova decimace: každý desátý pošťák zanikne). Do celkového počtu zaměstnanců, z něhož se tento zlomek vypočítává, ovšem poštovní statistika počítá i tamní centrální úředníky. Tedy profesi, která si v žádném režimu výrazně nepohoršila a nejspíš ani nepohorší.

Zdroj: Seznam.cz

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc