Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Je lepší být invalidní, nebo mrtvý? Odpověď sociálky promptně do tří měsíců. Svět Tomáše Koloce

komentář 22.04.2023
Je lepší být invalidní, nebo mrtvý? Odpověď sociálky promptně do tří měsíců. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Uznán vinným ze života aneb Putování za invalidním důchodem - ilustrační foto

Před rokem, na přelomu zimy a jara, mě sklátil koronavirus (v sociální práci na dvousměnný denně-noční provoz, nota bene s postiženými, je to hned, spíš jsem se divil, že na mě došlo tak pozdě). Průběh se obešel bez hospitalizace, ale ne bez následků. Díky kolegyni, bývalé vrchní sestře z nemocnice, mě v reálných termínech (v řádu protekčních měsíců, ne – jak je zvykem – roků) objednali do postcovidové poradny, kde mi posléze přidělili stroj, který mi pomáhá dýchat, a napsali mi doporučení, díky nimž docházím na oddělení kardiologie, do poradny pro léčbu chronických ran (s bércovými vředy, které se mi po nemoci udělaly) a na další místa, kde člověk znovu nabírá zdraví.

Po roce doma mi moje obvodní lékařka navrhla dvě varianty: prodloužení neschopenky nebo žádost o důchod. Podal jsem si žádost o prodloužení, se smutnou vzpomínkou na chvíli, kdy mi můj zaměstnavatel (namísto mnou žádaného snížení úvazku pouze přes den a bez fyzické manipulace s jedinou klientkou původně pro pohybově postižené neplánovaného domova, kterou musí asistent několikrát denně zvedat) sdělil, že mi od nového roku 2023 neprodlouží smlouvu.

Na správě sociálního zabezpečení, kde jsem byl poprvé, jsem na desce z tlačítek s popsanými agendami (jedno nebylo popsané - místo nápisu na něm byla nalepená vlajka) zmáčkl důchodovou agendu a na přepážce jsem dostal jednak vynadáno, že jdu dost pozdě před vypršením neschopenky, a jednak jsem dostal blanket, v němž jsem co do lékařské stránky žádosti měl vyplnit jen kontakt na svou obvodní lékařku. O zbytek se prý úřad postará.

O několik týdnů později jsem se při kontrole ptal obvodní lékařky, jak to dopadlo. Pokrčila rameny, nikdo se jí dosud neozval. Během telefonátu s úřednicí ze sociálky (jejíž příjmení si pamatuji, protože šlo o nepřechýlené české mužské povolání), který vykonala přede mnou, lékařka zjistila, že podle tamních „papírů“ měla mít žádost ze sociálky už před drahnými dny v poště, a úřednice neví, proč k tomu nedošlo. „Příjmení se nám transformují, pošta se nám transformuje…“ ulevila si mimo mluvítko moje lékařka, a do mluvítka pak dohodla s úřednicí, že jí raději všechny dokumenty pošle e-mailem. Ta se během telefonátu z nějakých manuálů dověděla, že na to existuje elektronický formulář.

O několik dnů později mi moje obvodní lékařka e-mailem tlumočila vzkaz ze sociálky. Neschopenku mi prodlouží o měsíc, do té doby si mám podat žádost o invalidní důchod, jehož posouzení proběhne o to hladčeji, že potřebné lékařské zprávy jsem předložil už v souvislosti s oním prodloužením.

Co dělat? Když se objevily první sněženky, přišel jsem na sociálku zažádat si o invalidní důchod. V kanceláři, do níž mě podle mého čísla poslal displej, seděly dvě přátelsky naladěné paní, které si nejdřív mezi sebou řekly něco ve smyslu „zas další případ covidu z povolání, kterýho se stát zbaví tím, že mu šoupne minitrafičku“, a pak se mě dlouze ptaly na můj studijní a profesní životopis, který ve svém registru měly dost neúplný. Na jejich radu jsem se pak vrátil domů pro maturitní vysvědčení. O podkladech pro lékařský přezkum mého zdravotního stavu jsme nemluvili, protože moje lékařské zprávy byly posudkovými lékaři zpracovávány už od chvíle mé žádosti o prodloužení neschopenky.

O pár dní později mi současně došly dva dopisy: ze zdravotní pojišťovny (kdo že za mě v novém roce platí pojištění?) a ze správy sociálního zabezpečení (kde jsou moje chorobopisy, ty, na jejichž základě jsem legálním rozhodnutím sociálky, které mi bylo doručeno už před měsícem, marodil „nad plán“). Podepsána úřednice s nepřechýleným mužským příjmením.

Zašel jsem na zdravotní pojišťovnu, kde mi vysvětlili, že tamní úřad o mně leccos ví, ale co se se mnou děje na jiném úřadě, neví, pročež musím vše štandopéde hlásit. Ale ať si nedělám starosti, po poslední částce od sociálky (která mi, to už jsem věděl, měla přijít přespříští měsíc) si vyžádám na sociálce dávkový list, a když ho předložím do měsíce, nebude penále.

Pak jsem zavolal na sociální zabezpečení úřednici s nepřechýleným mužským příjmením, která mi sdělila, že mně zaslaný dotaz na lékařské zprávy se posílá automaticky každému. Tázal jsem se jí, jestli si myslí, že rozhodnutí o udělení důchodu mi přijde do chvíle, než mi vyprší o měsíc prodloužená neschopenka. Dozvěděl jsem se, že to ona neví, ale kdyby ne, ať se den po vypršení neschopenky standardně přihlásím na úřadu práce. To jsem tamtéž udělal a obdržel termín další návštěvy, kdy dostanu rozhodnutí o registraci na ÚP.

Mezitím mi ale přišly další dva dopisy. První upomínka ze zdravotní pojišťovny a rozhodnutí o udělení invalidního důchodu třetího stupně. Abych nebyl za blbce, zavolal jsem kamarádce, která je zasloužilá invalidní důchodkyně, s dotazem, co znamená třetí stupeň. Bouřlivě mi gratulovala k plnému důchodu a navrhla, že uspořádáme oslavu. Když jsem, nevěře, potom telefonoval na sociálku úřednici s nepřechýleným mužským příjmením, sdělila mi, že to nejsou halucinace, a poradila mi, abych během další plánované návštěvy na úřadě práce, kde jsem měl přijmout rozhodnutí o registraci na ÚP, ukázal doklad o důchodu, na jehož základě mi registraci zruší. Nutno jí přiznat, že to neřekla s jistotou, a navíc dodala, že takové rady už nepatří k úseku její agendy. Ačkoli jsem měl, nezpozorněl jsem, naopak jsem se spokojil s tím, že ona je úřednice placená za rozumění tomu, čemu nerozumím já, a udělal jsem to.

Týž den, kdy mi přišla poslední nemocenská, jsem volal terapeutce jednoho z mých neduhů (na základě nichž jsem dostal ten řadou mých přátel záviděný invalidní důchod), která mi řekla, že její terapie se tržně platí, ale dvě pětiny na ni přispívá moje zdravotní pojišťovna, na což klientovi předem vydá zvláštní potvrzení. Na přepážce pojišťovny mi to potvrdili, ovšem s tím, že mi list vydají, až jim ze sociálky přinesu dávkový list.

S pocitem slepičky z pohádky, která pobíhá od zvířátka ke zvířátku, jsem se vydal na správu sociálního zabezpečení, s nadějí, že z úřadu při troše štěstí vytáhnu i některé další informace, jako je výše důchodu, kdy mi přijde první částka atd. Prekariátní našinec, který celý život žije od výplaty k výplatě, vlastně ani jinou možnost nemá.

Přišel jsem v nevhodnou dobu, kolem oběda, kdy se čísla na displeji vůbec nehýbala, a tak jsem si nacvakl číslo a ve jménu nedráždění jednoho z neduhů, k nimž mi kamarádi obyčejní smrtelníci tak blahopřáli (náběhu na žaludeční vředy) se vydal do nedaleké jídelny. Měl jsem číslo 111, a právě když jsem se na sociálku vrátil, vyvolali postupně marně čísla 101 až 110, jejichž všichni nositelé nevydrželi, odešli, a já jsem si mnul ruce, jak zázračně mi to vyšlo…

Úřednice u šaltru mě upozornila, že s odhlášením z úřadu práce jsem udělal chybu. Rozhodnutí o udělení důchodu, které mi přišlo, je platné, ale je pouze rozhodnutím lékařů, teď se ale bude čekat na rozhodnutí o udělení důchodové dávky. O té se rozhoduje v Praze a úřad má na ně ze zákona 90 dní. Do té doby logicky nebudu pobírat žádné peníze a ani zdravotní pojišťovna mi nemůže vydávat žádné poukazy na slevu. Tu totiž nezajímá můj status, ale jen dávky, které na základě něj budu dostávat. Pokud je tedy budu dostávat. Suma sumárum: Ona by se na mém místě znovu přihlásila na úřad práce.

Zhroutil jsem se. Po čtvrthodině, kdy jsem měl intenzivní pocit, že mluvím se strojem, jemuž já vysvětluji logickou absurdnost situace, zatímco on mi opakuje jakési směrnice, jsem se zeptal, jestli zde mají nějaké oddělení stížností. Prý nemají. Tak že chci mluvit s jejím nadřízeným.

Nadřízená, vedoucí oddělení, seděla o patro výš a (tak trochu jako když Jiří Sovák ve filmu Král králů postupuje nahoru ministerstvem zahraničí) měla o to větší rozhled. Řekla mi, že ona by se na úřad práce nevracela, protože se třetím stupněm invalidity mě tam stejně už nemohou přijmout. Abych věřil, že mi důchod dají, i když je to těžké říct s jistotou.

Podívala se do mého registru a začala mi vysvětlovat algoritmus, do kterého se zahrnují všechny platby do systému od začátku evidence, důraz je ale kladen na posledních deset let, a zejména na výši posledního platu. Na otázku po možné výši důchodu a možnosti vedle toho pracovat mi odpověděla známým algoritmem, že to nepatří k úseku její agendy.

Trochu neadekvátně situaci jsem jí začal vyprávět, že fakticky pracuju od svých sedmnácti let, kdy mi v novinách vyšel první článek, a od té doby už pořád. Že jsem něco, a většinou rozsáhlejší zdrojované věci, vydal průměrně tak každý týden. Že jsem celkem publikoval asi ve stovce médií včetně těch, co měly zvuk i v mainstreamu, jako je Mladá fronta, Lidovky, Literární noviny, Listy, Přítomnost, v Českém rozhlase jsem rok každý týden dělal na jednom hodinovém pořadu vzpomínek na významné lidi, z nichž jeden jsem natočil i pro ČT, překládal a redigoval jsem knížky, pomáhal jsem zakládat pět titulů včetně (tehdy ještě tolik nezideologizovaného) Deníku N a Kulturních novin, pro které jsem dělal dvanáct let. Že pro mě ale vždycky byla nejdůležitější pravda, pro kterou zejména jsem v těch „lepších“ redakcích dlouho nevydržel, zatímco ty ostatní byly sice svobodné, ale ne pořádně placené, nebo vůbec neplacené, takže jsem se zároveň živil jako knihovník, textař, sekáč trávy, sanitář, bratříček u zubaře, prodavač, a posledních patnáct let jsem dělal asistenta postižených, nemocných, ale i bezdomovců.

V téhle tirádě jsem pak pokračoval na modlitebním setkání s kamarády, kde mi jeden znalec problematiky navíc sdělil, že s třetím stupněm invalidního důchodu nebudu moct ze zákona odpracovat víc než dvě hodiny denně, ale že zaměstnavatel, který mě bude opravdu chtít, mi do těch dvou hodin může vtěsnat spoustu práce, kterou budu dělat déle a za kterou mě, když bude chtít, spravedlivě zaplatí. A kdybych žádného takového nenašel, můžu si požádat o příspěvek na bydlení.

Cestou domů jsem pochopil, že jsem na tom vlastně dobře. I Kristus strávil tři dny bezčasí mezi smrtí a vzkříšením, tak já holt teď strávím tři měsíce mezi člověkem ještě nedávno validním s nadějí na výdělek z celého úvazku, a možným invalidním důchodem. Během nichž se můžu živit nadějí, že když mi stát něco dá, potom mi to dá. A když nedá, jako vždycky to nějak přežiju. Župajdijá župajdá, však nás Pánbůh nezandá.

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc