Nejpitomější idea doby: Kdo bude žvatlat anglicky, nebude válčit. Svět Tomáše Koloce
komentář
25.03.2023
Foto: Tomáš Koloc
Popisek: Východ
Zamyšlení nad jednou myšlenkou, jíž dnes podléhají i mnozí moudří. Plus logický důkaz její nesmyslnosti.
Potkal jsem se dnes náhodou se svým africkým kamarádem, postgraduálním studentem medicíny. Seznámili jsme se kdysi na večírku studentů z černé Afriky, na který jsem se dostal náhodou. Jako jediný bílý a zároveň zvídavý jsem tam byl zaplaven informacemi, z nichž první byla ta, že ruská a čínská kolonizace, jíž je dnes Afrika vystavena, je kvalitativně lepší, než byla ta evropská v minulých staletích. Firmy východních velmocí si totiž (na rozdíl od koloniálních Evropanů) ze země nejen odvážejí domů, ale ve snaze pozvednout celý „koloniální blok“ na svou úroveň staví v černých zemích tratě, silnice, zakládají autobusové linky, což jim v Africe zajišťuje nehynoucí popularitu.
Připomnělo mi to dobu mého dětství, kdy předchůdce jedné ze jmenovaných zemí v souladu se svou aplikací učení Karla Marxe ve snaze vyrovnat životní úroveň ve svém bloku standard nejbohatších občanů svých nejrozvinutějších zemí (ČSSR a NDR) svým hmotně nemotivačním režimem na jednu stranu trochu brzdil (o to víc se pak staral, aby dosažená životní úroveň byla ve státě dostupná všem občanům), na druhé straně naopak v souladu s ideálem plošnosti životní úrovně tehdy nebylo možné, aby v nejchudších zemích bloku (jako byly Severní Korea nebo Kuba) někdo hladověl nebo postrádal některou jinou ze základních životních potřeb (nejnutnější bydlení, zdravotní péči a vzdělání). To se změnilo až dnes, po pádu východního bloku a jeho doktríny. A změnilo se ještě něco…
Mluvit v Česku česky není nacionalismus
„Kdy se naučíš česky?“ zeptal jsem se anglicky svého kamaráda, který sice doma bojuje za větší emancipaci svého rodného bantuského jazyka vůči angličtině, ale po deseti letech studia a práce v Hradci Králové v angličtině se ještě nenaučil jazyk země, v které žije. Moje vyprávění o době minulé, kdy ve východním bloku zahraniční studenti studovali jen ve východoevropských jazycích (následkem čehož my Češi máme krom někdejšího studenta VA Brno na Pražském hradě ještě další česky mluvící hlavu státu ze stejné univerzity; v maputském prezidentském paláci, zvaném Červený bod, Felipe Nyusiho z Mosambiku) vnímá můj zahraniční kamarád z generace Z (tedy už totální dítě globalizace) spíš jako krásnou pohádku.
Prvoplánová násilnost, s níž minulý režim prosazoval svou doktrínu, asi způsobila, že v očích těch, kdo reálsocialismus zažili v produktivním věku, se pokryly nálepkou závadnosti i ty ideály, na nichž nic špatného není. Tenhle rys někdy dosahuje až absurdity. Dokonce i lidé, kteří mají ve svém nepopiratelně altruistickém etickém spektru i ochranu přírodní diverzity, občas vyřknou (zejména v anglosaském světě populární) názor, že „kdyby namísto tolika jazyků byl jen jeden, lidi by nevedli žádné války“. Přitom ti, od kterých jsem tuto myšlenku v poslední době slyšel (herec a lékař Vladimír Pucholt či technik a mystik Adolf Inneman) musejí vědět, že stejně tak jako ohrožené rostliny a živočichové, o jejichž přežití oni bojují, mají svou červenou knihu i jazyky, a to ze stejného důvodu. Každých 14 dní na světě vyhyne jeden.
Důvodem ohrožení a vymření jazyka přitom, na rozdíl od minulosti, nutně nemusí být státní nesamostatnost. Dnešní jazyky požírá především matka globalizace, ekonomika. Přímo v Evropě máme tři svrchované země (Lucembursko, Bělorusko a Irsko), jejichž národní a státní jazyk je až druhý, jímž se v jeho vlasti mluví, protože se jím příslušníkům jeho národa prostě „nevyplatí mluvit“. Jiný je také dnešní styl boje proti jazykovému ohrožení. Zatímco v minulosti začínal boj za zvrácení jazykové smrti vždy u intelektuálů, kteří se snažili svým nezištným zápasem nakazit prostý lid, dnes se někdy stává instrumentem v ruce globálních politiků, jimž jde o všechno jiné, než o renesanci ohroženého jazyka.
Příklad? Boj ukrajinských obrozeneckých spisovatelů z přelomu 19. a 20. století, jako byli Ivan Franko či Marko Kropyvnyckij, o zachování rodného jazyka a jeho povýšení na literární úroveň versus dnešní zavedení paralelního značení českých úřadů v ukrajinštině (i když jde o jazyk, jenž bohužel většina ukrajinských uprchlíků, kteří jsou v 90 procentech z ruskojazyčných východních oblastí Ukrajiny, kde se bojuje, zná jen ze školy, zatímco starší generace uprchlíků ho nezná vůbec…) Opět se tu nabízí paralela s přírodou. Poctivý boj o ukrajinštinu je podobný každodenní upřímné snaze ekologicky cítících lidí o dobré zacházení s rodnou planetou, zatímco politické kupčení s ukrajinštinou je podobná potěmkiniáda jako Green Deal.
Irové nejsou oslové
Své dnešní, tentokrát netradičně kratší zamyšlení zakončím myšlenkou na jeden národ a jazyk Západu, o němž jsem se už zmínil. Před týdnem byl den svatého Patrika, na který si všichni Irové světa oblékají něco zeleného, a s nimi to dělám i já. I kvůli společným dějinám. Patrikem v 5. století založené keltské křesťanství bylo k domácím stejně přátelské jako to, které nám Slovanům o čtyři století později přinesli Cyril a Metoděj, a snad proto obě „měkké víry“ musely podlehnout tvrdému křesťanství germánskému. V polovině 19. století, kdy Irové bojovali proti tisícileté nadvládě Anglie a Británie, a my Německa a Rakouska, pak Karel Havlíček Borovský po vzoru irské národní pověsti o vrbě a oslích uších napsal báseň Král Lávra a svůj protirakouský spolek po jejich vzoru nazval Český Repeal (Odvolání).
Irové oproti nám v proudu dějin zdánlivě prohráli. Irštinou jako rodným jazykem dnes mluví jen jedno promile (73 tisíc) světových Irů (kterých je celkem 80 milionů, z nichž pět milionů žije ve vlastní republice) a jedna šestina jejich zeleného ostrova stále patří Britům. Tato nesamozřejmost jejich národní existence ale na druhou stranu Irům něco dala. Ačkoli ani jedno z nejslavnějších irských literárních děl (Gulliverovy cesty, Pygmalion, Odysseus, Drákula, Čekání na Godota, Obraz Doriana Graye, Velký Gatsby, Smutek sluší Elektře…) nebylo napsáno irsky, ale všechna anglicky, žádný z jejich autorů nikdy neřekl podobnou hloupost, jako že když zaniknou všechny jazyky a zbude jen jeden, lidi se přestanou hnát do válek. Historie jejich národa totiž Iry naučila, že tím, kdo lidi někam vyhání (ať už do emigrace, nebo do války), nikdy není jejich jazyk (který mají už století stejný jak katolík z Irské republiky, tak protestant z britského Severního Irska i Angličan, a přesto ty stovky let proválčili), ale že je tam posílají papež a král a jejich spojenec hlad. Snad i proto je dnes Irská republika (vedle Švýcarska a Rakouska) nejznámější evropskou zemí, jíž kodex neutrálního státu z roku 1856 nepřikazuje bojovat, ale naopak válku všemi prostředky bojkotovat.
Zdroje: Aleš Klégr, Petr Zima a kolektiv: Světem jazyků, Karel Havlíček Borovský: Král Lávra
Vložil: Tomáš Koloc