Jak jsem vyřešil ukrajinskou otázku. Svět Tomáše Koloce
komentář
11.12.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Modrožlutý tank
Před pár týdny proběhla v našem městě zvláštní vernisáž. Před kostelem byly vystaveny ohořelé vraky tří aut, které byly zničeny během ruské okupace východní Ukrajiny. Na přistaveném panelu byly napsány jejich značky a povolání jejich majitelů: KIA Cerato patřila trenérovi plavání, Chevrolet Captiva generálnímu řediteli mezinárodní sportovní asociace a majitel třetího vozu, Fordu Mustang Convertible, zůstal z bezpečnostních důvodů anonymní.
Vzhledem k tomu, že v poslední době chodím do vedlejšího kostela i několikrát týdně a nedaleko od výstavy si zamykám kolo, občas zaslechnu komentáře kolemjdoucích. Nevyznívají dobře pro majitele aut, ale bohužel ani pro další Ukrajince. Je zvláštní, že ačkoli žijeme v době, ve které ještě před pár měsíci vládla teorie, že fenomén národa je irelevantní kulturní konstrukt, najednou jako mávnutím kouzelného proutku soudíme celé národy a jejich kultury (a jak to tak bývá, jiný národ odsuzují oficiální zdroje, a jiný prostý lid…). Když jsem se dozvěděl, že poslední, neluxusnější z vystavených aut někdo v noci polil barvou, bylo mi jasné, že to mohl udělat kdokoli z těch, jejichž komentáře k výstavě jsem zaslechl.
Na tomto místě udělám ve svém vyprávění malý střih: když nám v domě na konci roku povinně měnili vodoměry za nové, s možností distančního odečtu (snad kdyby se vrátil covid nebo přišla nějaká další pandemie, která agentům vodáren znemožní dostavit se osobně), využili majitelé našeho činžovního domu tento úkon k prohlídce jednotlivých bytů a následnému vyrozumění, co by ten který nájemník měl na svém bytě změnit. Tak jsem se já, starý mládenec, který si (to přiznávám) po ono desetiletí, co v něm bydlí, příliš nehýčkal výbavu devadesát let starého bytu, dostal do žentouru bytové renovace, na níž jsem se měl nejen finančně podílet, ale také ji zajistit organizačně.
Jako člověk velice nepraktický jsem od svého domácího vyzvěděl kontakt na instalatérskou firmu, kterou obyčejně využívá, a ještě ten den do ní zavolal. „Záchod? Koupelna? No možná ano, ale člověče drahý, my právě máme celozávodní dovolenou! Zkuste se zeptat za týden,“ odpověděl mi normalizačními frázemi majitel profesionální české firmy. Když jsem to vyprávěl svým známým, řekli mi, že jejich strejdovi právě dělal koupelnu šikovný Ukrajinec, jehož kontakt mi od strýce bryskně vyzjistí. Instalatér na druhém konci spojení sice mluvil daleko hůře česky než majitel české firmy, ale zato se dostavil ten samý den, hned po skončení své pracovní doby. „Jo, to půjde, v sobotu se u vás stavím a pojedem do H!“ řekl, když si prohlédl a nafotil typ mého záchodu. Ještě ten den mi přes sociální síť (můj mobil je bohužel tak starý, že nepřijímá fotografie) poslal z webu stažené typy záchodů, které by přicházely v úvahu.
Zatímco jsem v megamarketu H. zjišťoval, že překvapivě přijatelné ceny na modelech, které mi instalatér poslal, byly myšleny pouze za prkýnko, nabral po mém výběru všechno potřebné, a ještě mi, než jsem zaplatil, stačil vypovědět všechno o sobě. Jmenoval se Sergej, bylo mu pětatřicet, a ačkoli nepocházel z oblasti bojů, ale ze Zakarpatské oblasti, která bývala součástí první Československé republiky, po úvodních raketových útocích na nedaleký Lvov a Ivano-Frankovsk vzal svou manželku a dceru a (vybaven radou své babičky, která se narodila jako občanka ČSR) se zastavil až u nás.
Kromě sovětské dodávky značky Buchanka byl vybaven všemi vlastnostmi kluků z oné předválečné dvanácti- až patnáctimilionové (neexistují přesné statistiky) ukrajinské emigrace, se kterými se přátelím už třicet let: neutuchající pracovitostí a šikovností, ale i jistou venkovskou prostotou, která se u nás už nevidí, a s ní spojenou pravdomluvností. Ta se projevila, i když jsem se Sergeje (vida, že s návodem v ruce zápolí se sborkou záchodu, který byl tak jako všechno z dnešních oborových hypermarketů k prodeji rozložený na prvočinitele) zeptal, zda takovou věc dělá prvně. „Dělám,“ řekl uzarděle, „já jsem totiž doteďka dělal jen na koupelnách. Ale já to zvládnu!“ Zvládl a nový záchod (za jehož konstrukci si řekl jen zlomek ceny, kterou si předem vytyčila stále nezvěstná česká firma), mi sloužil tak dobře, že jsem se ho po dvou týdnech rozhodl angažovat i na instalaci nové vany.
Na vanu přišel Sergej ještě s kamarádem Koljou, jehož účast byla důsledkem mého upozornění, že mám problém se zády, a (ačkoli to už udělal se záchodem) vanu asi Sergej do nejvyššího patra našeho domu bez výtahu na rameni nevynese a tu starou zase (tak jako to udělal s použitým záchodem) na oplátku neodnese. Kolja byl pravý opak rozesmátého a přátelského Sergeje. Měl vzezření nájemného člena soukromé ruské armády, jaké známe z doprovodných fotografií v našem oficiálním tisku, mluvil pomálu, a když tak jen se Sergejem, a to jen jihorusky s h namísto g (ano, jako někdejší student slavistiky s celoživotními kontakty mezi Ukrajinci tyto nuance rozeznám).
Roztál, až když si u mě doma řekl o kafe, a já jsem mu porozuměl bez překladu, a navíc jsem mu odpověděl plynnou ruštinou. Pak jsem se dozvěděl, že pochází z oblasti bojů a ve tvorbě koupelen se vyzná víc než Sergej, protože je to jeho původní povolání. Taky Sergeje během celé práce (která mně, laikovi, už tak přišla jako bezchybná) po celou dobu komandoval, načež ho od práce odstrčil, aby ji dodělal sám, a každých deset minut se mě přišel zeptat, jak to chci, přičemž na mě dělal dojem, že pokaždé žasne, že nějaký Čech umí jeho mateřštinu skoro tak dobře jako Galič (Západoukrajinec) Sergej, který v dialogu s ním taky přemýšlel nad každým pátým slovem (v době, kdy Ukrajina získala samostatnost a s ní i důvod, proč by do jeho kraje musela doléhat ruština, mu podle mých počtů byly tři roky).
Zatímco jsem jim vařil oběd, přemýšlel jsem, zda tím, co demotivuje své mluvčí učit se cizí jazyky (oba byli Ukrajinci, oba u nás maximálně deset měsíců, ale ukrajinsky mluvící Sergej už válel češtinu skoro jako by byl našinec z Podkrkonoší, zatímco Kolja nedokázal promluvit nejen česky, ale ani ukrajinsky, a to přes všechny ukrajinizující zákony, které na rusky mluvící východ Ukrajiny už před osmi lety uvalily pomajdanské vlády), je fenomén rodného imperiálního jazyka, nebo sociální vrstva a povolání, které mluvčího k jazykové asimilaci nenutí. (Je pravda, že rodilí mluvčí ruštiny většinou česky nemluví, ale zažil jsem i Rusku, která pracovala u nás v továrně, a ta uměla česky, jako když bičem mrská. Tato varianta by ovšem znamenala, že Kolja se instalatéřinou po českých bytech pravděpodobně neživí.)
Když jsem dovařil, překvapil mě Sergej, s nímž jsem se za dvě návštěvy u mě už docela skamarádil, zda bych mu nepomohl získat byt v centru, protože bydlí na jednom předměstí našeho města, na druhém mu chodí do školy dcera a pracuje v nedaleké vesnici, která je třetím směrem, takže denně najezdí 25 kilometrů, přičemž to vypadá, že (i následkem války, která zuří u nich doma) bude i u nás (!) benzín čím dál dražší. Ne že by si Sergej nedokázal na webu najít inzeráty, ale ne u nás. Jako člověk, který sedm dní v týdnu (a občas i večer) pracuje, sice mluví plynně česky, ale na rozdíl od své dcery, která u nás chodí do první třídy, se ještě neměl kdy naučit číst česká písmena.
Pár dní nato mě, když jsem si optičce (u níž jsem si po osmi letech kupoval nové brýle) stěžoval, že mám v levém oku trojité vidění, prohlásila vehementně. „S tím byste měl jít do oční ambulance. My jsme tu doktora, u něhož by objednací lhůta trvala míň než půl roku, dlouho neměli, teď ale z Ukrajiny uprchl pan doktor N., a ten je velmi dobrý, sama jsem u něj byla…“ Tak už mám po rekonstrukci bytu (dva dny po níž se mi ozval český firemní instalatér, že už může přijít…), i po prohlídce u pana doktora N. Zjistil v mém oku změny, pro něž mě musel poslat do naší fakultní nemocnice. Neudělal to ale tak, jak to dělají naši doktoři: najděte si číslo a objednejte se sám. Sám do nemocnice zavolal, a mně pak už jen poslali domů dopis s termínem návštěvy.
Pomyslel jsem si, že současná válka nám Evropanům, Východoevropanům a speciálně nám Čechům se současnou servilní vládou hodně vzala a ještě vezme, ale na oplátku nám i něco dala. Jestli to takhle půjde dál, nebude v České republice jen plný stav zedníků, ale instalatér k nám přijede na první zavolání, i poté, co se zdá, že všechen zdravotnický personál odešel pracovat za pětinásobek do Rakouska a Německa, budeme mít dost lékařů (a možná i zubařů!), přibude taky obchodů, které budou mít z deseti pokladen obsazenu ne jednu, ale třeba všech deset.
I když mě napadá, že za to budeme muset zaplatit ještě jednu daň. Na většinu těchto poctivých ukrajinských pracovníků s auty značky Buchanka budeme muset strpět pár majitelů luxusních Bentley s ukrajinskou mezinárodní poznávací značkou, kteří pendlují mezi grantovými kancelářemi, z nichž si odnášejí výhody, o které by nikdy nestál můj ukrajinský přítel Sergej, jemuž takoví kradou (přinejmenším) dobrou národní pověst do té míry, že když jsem s ním šel včera vybírat nový byt, česká majitelka domu po zaslechnutí jeho přízvuku a spatření vlajky na jeho otlučeném autě před námi oběma naštvaně přibouchla domovní dveře.
Jména aktérů textu byla změněna.
Zdroj: Aleš Klégr, Petr Zima a kolektiv: Světem jazyků + autorovy osobní zkušenosti
Vložil: Tomáš Koloc