Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Úpadek sociálních služeb v České republice na vlastní kůži. Svět Tomáše Koloce

komentář 23.10.2022
Úpadek sociálních služeb v České republice na vlastní kůži. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Sociální služby bychom měli mít takové, v kterých bychom byli ochotni dožít s důstojností.

Tisková zpráva serveru Profesia.cz uvádí: „Růst platů zaměstnanců ve zdravotnictví a sociálních službách byl v posledních třech letech rekordní, a to o 28 procent. Přesto se zdravotnická (i sociální) zařízení stále potýkají s nedostatkem personálu.“ Jako dlouholetý pracovník v sociálním oboru a částečně i ve zdravotnictví jsem v tomto textu na základě svých osobních zkušeností shrnul důvody tohoto jevu.

Děkujeme, odcházíme

Z oborů zdravotnictví a sociální práce byli co do efektivity nátlaku na zvýšení platů vždy první zdravotníci. Jednak jsou i přes charakter naší společnosti (v níž jsou jakékoli profese, spojené s primární nevýdělečností, chápané jako nadbytečné) stále vnímáni jako potřebnější a roli sehrály i relativně silné české zdravotnické odbory, jediné kromě drážních odborů, kterým se od roku 1989 podařilo uspořádat úspěšné nátlakové akce na vládu včetně akce Děkujeme, odcházíme z let 2011-2012. Po ní vláda ustoupila a silně navýšila zdravotníkům platy, přesto ale jen v případě lékařů v roce 2011 tři až čtyři tisíce splnily svou hrozbu, ukotvenou v názvu akce, a za výrazně lepším výdělkem odešly z České republiky.

Jako budoucí sociální pracovník jsem se s naprosto odlišným pojetím sociální práce na západ od našich hranic setkal už jako student, který trávil prázdniny u svého švýcarského kamaráda, jehož tchán pracoval v sociálních službách. Zatímco u nás byla práce s postiženými, duševně nemocnými či bezdomovci většinou mých českých známých vnímána jako „to není práce pro chlapa, kterej má život, rodinu, ale něco, co si můžeš dělat po práci, až vyděláš“.

Ve Švýcarsku byl pohled na kamarádova tchána, řadového pracovníka s postiženými, téměř na opačném pólu. Prestiž jeho práce mezi okolím byla srovnatelná s prací lékaře a stejně tak to bylo s jejím ohodnocením. Potomek dělnických rodičů bez majetku, jehož jediným zdrojem příjmů byla jeho práce, byl celý život jediným živitelem své čtyřčlenné rodiny, jeho manželka byla v domácnosti, a přesto si výhradně ze svého platu vydělal na rodinný domek v satelitním městečku Bernu, rekreační chatu ve Francii a dvě dovolené (zimní a letní) ročně, většinou v exotickém zahraničí mimo Evropu.

V stejné době (první léta 21. století) pobírala moje první vedoucí v soukromém zařízení, zabývajícím se stejnou prací (starost o mentálně a tělesně postižené a duševně nemocné), deset tisíc korun čistého, zatímco my, její pracovníci, jsme měli osm. Od té doby se finanční poměry v České republice silně zlepšily, pohled na tuto práci se ale příliš nezměnil. Svou roli sehrává i to, že v našem systému se většina zařízení, které bychom dřív nazvali ústavy, nazývá neziskové organizace, což je označení, které se nešťastně kryje s různými politickými a politizujícími organizacemi a think-tanky, které co do péče o konkrétní lidi nedělají nic, o to víc jsou ale napěchované penězi, a jejich hlavní agendou je lobbing pro různé politické organizace.

Krátké spojení běžných občanů při dialogu „Kde děláš?“ „V sociální neziskovce“ pak způsobuje, že prestiž sociálního povolání v naší zemi je stejná, ne-li horší než před lety. Nejlepším zdravotníkem, kterého jsem znal, byl můj přítel, který přes ústrky během studia (odešel z vojenské lékařské fakulty v roce 2001, kdy se armádní školství začalo politizovat, na tu civilní) pro svůj talent absolvoval Erasmus na prestižní americké univerzitě Mayo a po návratu domů a opsání povinného kroužku atestací cílevědomě směřoval do oboru první pomoci.

Nejlepší sociální pracovnicí byla moje kolegyně z provozu s týdenními směnami, na nichž byla sama, a přesto svým dvěma klientům (manželům, umírajícím s diagnózami Alzheimerova a Parkinsonova choroba) dokázala zpříjemnit poslední dny života. Ani jeden z nich už v české republice nepracuje. Lékař je vedoucím záchranné služby v jednom bavorském městě, asistentka pracuje v rakouském ústavu pro postižené. Za polovinu práce, kterou dělali doma, tu dostávají pětkrát vyšší mzdu.

Čím větší a hlubší práce, tím míň peněz

Transformace socialistického státně řízeného příspěvkového systému v grantový kapitalistický je složitá, zvláště když se zároveň transformuje celá filozofie sociální práce z pohledu paternalistického (postaráme se o všechny, ať chtějí nebo nechtějí, a tato péče bude mít jednotné normy) do pohledu liberalistického (klient je osobnost, jejíž komfort je primární, má právo si vybrat mezi ústavem, domácí péčí či kombinovanými a alternativními druhy péče).

Velkým úspěchem bylo vytvoření nových Standardů sociálních služeb v roce 2002. To však jsou jen standardy zacházení s klienty, nikoli se zaměstnanci sociálních zařízení. Když jsem (jak už jsem zmínil, na konci prvních let nového tisíciletí) v sociální práci začínal, mým prvním působištěm byl týdenní stacionář pro děti s kombinovanými postiženími, které zde pobývaly přes týden a na víkend odjížděly domů k rodičům. Byl postaven na formě camphillu, což je druh soužití, které zavedli v 40. letech 20. století vídeňský lékař Karl König a pedagog Carlo Pietzner, kteří před Hitlerem emigrovali z Rakouska do Skotska, kde zakoupili farmu v obci Camphill. Zde prosazovali společné venkovské soužití svých rodin, postižených a domácích zvířat se všemi prvky běžné terapie, obohacené o toto soužití.

V praxi to znamená, že každý zaměstnanec se chtě nechtě stává členem velké rodiny, v níž panuje 24hodinová radost, ale také 24hodinová služba. V době, kdy jsem tam nastoupil, byl svět na západ od našich hranic na tuto formu už zvyklý. Státní správa i rodiny postižených v Spojeném Království, USA i v německy mluvících zemích byly na tuto formu po desetiletí zvyklé, takže její profinancování (ať formou udílení grantů, tak příspěvky od rodin klientů) bylo hladké. V našem ústavu se v porovnání s jinými nealternativními zařízeními tedy pracovalo víc a zároveň skoro zadarmo. Grantové rady i rodiny klientů si možná uvědomovaly přidanou hodnotu zařízení, ze setrvačnosti ji ale nekompenzovaly ani zlomkem peněz, které byly zvyklé poskytovat zavedeným ústavům.

Velmi podobně byly nastaveny podmínky mého dalšího zaměstnavatele, velmi proklientsky organizované pečovatelské služby, která silně dbala na to, aby co do vztahu ke klientům nebyla odcizená, ale za hodinu péče se pobíralo 40 korun. Mnohem lepší plat byl v zařízení, kam jsem nastoupil potom. V domově pro bezdomovce, kde byl oproti mým předchozím štacím plat relativně astronomický, ale jehož ředitelka, bývalá ředitelka mateřské školy (Česká republika má totiž to specifikum, že v státních podnicích a podnicích, které pobírají příspěvky od státu, musí mít zaměstnanec zcela přesné tabulkové vzdělání, ale člověk, který ho na tzv. manažerském postu řídí, nemusí mít teoreticky vzdělání vůbec žádné!), ať se v jejím domově stalo cokoli, začala listovat v standardech sociální práce, z nichž pak vygenerovala rozkaz, aniž zvedla oči od knihy.

Vrcholem tohoto nepoměru práce a mzdy bylo moje další zaměstnání, sanitář na pooperačním oddělení nemocnice. Neexistovaly tam žádné standardy práce, a hlavní povinností většiny sanitářů bylo sníst jídlo těch pacientů, kteří sice měli právo na tři jídla denně, ale byli dosud v bezvědomí, kómatu, nebo během služby zemřeli, což vše vypovídá o tom, že tamní pomocný personál se rekrutoval z pestré spodiny asociálů. Měl jsem tam úplně nejlepší plat ze svých dosavadních sociálních zdravotních míst, ale odešel jsem odtud, když mi zfetovaný kolega rozbil hubu za to, že jsem si omylem obul jeho pracovní boty…

Tato atmosféra české sociální práce, která nevyhovuje řadě zaměstnanců i klientů, vede k vzniku řady provozů, existujících v soukromí klientů, o nichž stát vůbec neví a kde dochází k formám, které by oficiálně vůbec neprošly. Přesto jsou ale pro zákazníky klientsky a pro pracovníky finančně lepší, než ty, které povoluje dnešní legální sociální systém ČR.

Český protimluv jménem sociální podnikání

Pro lidi mého typu je ovšem hlavním faktorem odchodu ze sociální práce i zdravotnictví, případně odchodu do zahraničí, fakt, že ze sociální práce se stalo sociální podnikání. Nejde ani tak o nesmyslný systém, v němž se grant na provoz sociálního zařízení proplácí až v polovině roku provozu zařízení, což pro začínající zařízení znamená zadlužit se a vysvětlovat pracovníkům, proč neberou přesčasy, a tak dále. Jde zejména o fakt podnikání v sociálním oboru, kde by se podnikat vůbec nemělo. (To ostatně platí i pro další obory, v kterých zavést podnikání znamená zbavit je jejich původního poslání, jako je kultura.) Díky němu tu namísto ergonomického počtu zařízení v daném regionu máme konkurenci, která je pro odbornou stránku věci tím, čemu se lidově říká Sodoma Gomora. Příklady z mé praxe:

A) O pobyt v týdenním stacionáři, který má být o víkendu zavřený, a zaměstnanci mají mít volno, má zájem dobře dotovaný klient, který ovšem potřebuje zůstávat nepřetržitě, z ekonomických důvodů je přijat, a zaměstnanci, kteří přišli pracovat do původně týdenního stacionáře, buď o víkendu přestanou jezdit za rodinami domů, anebo podají výpověď.

B) Azylový dům pro muže bez domova nutně potřebuje dotační peníze, které s sebou přinese deset žen, které se nevejdou do azylu pro ženy, takže se v domově pro muže otevře jeden desetilůžkový pokoj pro ženy. A přijdou bitky, nechtěná těhotenství, nárůst dalších sociálních problémů.

C) Odlehčovací služba pro osoby s mentálními postiženími zaměstná pět pracovníků, ale po dvou měsících provozu na dluh (grant ještě nedošel) se ukáže, že provoz může zachránit jen dotace na vozíčkáře. A tak se klient, který patří do bezbariérového bytu, musí mnohokrát denně usazovat na bariérový záchod, koupat v bariérové koupelně, ukládat do běžné postele, měnit druhy společných aktivit uvnitř i venku, což je pro zaměstnance zařízení (většinou ženy) fyzicky neudržitelné, a tak do roka všichni odejdou.

Extrémní variantou je pak skutečný případ krajové pobočky mezinárodní sociální organizace, která už byla natolik zadlužena, že už neměla co ztratit, a tak byl do jejího čela (za spolupráce orgánů státní správy) prosazen člověk už v té době stíhaný pro podvody, který měl ale pověst „muže, který vše srovná“, protože „dokáže vymoci nevymahatelné dluhy“. Provoz organizace se změnil, mezi zaměstnanci se objevili lidé z polosvěta, kteří neměli se sociální prací nic společného, nového manažera na každém kroku následovala vysportovaná ochranka. Podnik přistoupil ke škrtům, (přes nezákonnost takového postupu) přestal vyplácet víkendové, noční a přesčasové příplatky, a posléze (v době, kdy záhadně odešli dva vedoucí pracovníci, kteří poukazovali na to, kam se zařízení řítí) začali platy dostávat jen věrní vedoucího.

Jeden z neposlušných, který po třech měsících bez výplaty spustil hnutí neposlušnosti v celém zařízení, a zaměstnanci pod jeho vedením podali kolektivní výpověď, dostal poté návštěvu. Navštívil ho bodyguard nového vedoucího, který mu ukázal své donucovací prostředky a ujistil ho, že budou použity, pokud všechno okamžitě nestáhne. Neposlušný se vzápětí dozvěděl, že stejnou „nabídku, která se nedá odmítnout“ dostali předtím oba jeho dílčí šéfové, kteří náhle odešli.

O vývoji v zařízení nebyla informována policie (nový vedoucí byl její bývalý zaměstnanec), ale několik vedoucích činitelů zainteresované státní správy. Přes opakované kontroly v zařízení a několik soudních řízení se nestalo nic jiného, než že podnik zkrachoval, zůstalo po něm 200 bezprizorných postižených, řada důchodců, kterým byly vedoucím prodány nepodložené poukázky na lázně, a zaměstnanci bez vyplacené mzdy za mnoho měsíců. Vedoucí nebyl odsouzen, dodnes žije na stejné materiální úrovni jako před případem, sociálně podniká v nově vzniklé společnosti, zatímco věřitelé zařízení ani po třech letech soudních rozsudků nedostali své dlužné platy. Domohli se jich jen ti, kdo pohrozili republikové radě organizace, že budou případ zařízení, nesoucího její jméno, medializovat.

- Když jsem tento příběh vyprávěl svým kolegům ze sociální práce v západních zemích, nechtěli mi věřit a ptali se, co dělaly odbory. Bylo zbytečné jim vysvětlovat, že ani za 33 let od pádu minulého levicového režimu (který z odborů, jež mají být v opozici k státu, udělal hůl státních nařízení) Češi ve většině nepochopili, proč jsou pro ně odbory důležité, a nerehabilitovali je.

- Když jsem tento příběh vyprávěl svému českému kamarádovi, který je pracovníkem, protřelým českými sociálními službami ještě víc než já, zareagoval takto: „Čemu se divíš? Rozkradlo se už všechno, sociální práce je to poslední, kde se dá ještě krást. Ale ten váš vedoucí, to nebyl žádnej chytrák, ale mafián-blbec. Chytrý to dělaj tak, že založej chráněnou dílnu, kde postižený vyráběj ruční svíčky, ale ty svíčky se předtím nakoupěj v Makru a prodávají za charitativní cenu 200 korun za kus.“

 

Vložil: Tomáš Koloc