Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Napsala Jak se budí princezny, pomohla k vzniku Třem oříškům a zvedla mi mandle. Svět Tomáše Koloce

glosa 18.10.2022
Napsala Jak se budí princezny, pomohla k vzniku Třem oříškům a zvedla mi mandle. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Bohumila Zelenková

Popisek: Bohumila Zelenková

Jubilejní vyprávění o tom, jak jsem se po letech potkal s právě dnes pětaosmdesátiletou členkou nejpočetnějšího českého scenáristického rodu. Se slibem do budoucna pro čtenáře této rubriky.

V dětství nás učili, že Velký socialistický říjen byl v listopadu, který se v dnešní době v některých případech také píše s velkým L, tedy pokud jde o samet. Přestože v těchto dnech v žáru poledne teploměr ukazuje okolo dvaceti stupňů, chorvatština, která už říjnu taky říká listopad, nebo američtina se svým slovem fall (pád = podzim) usvědčuje říjen z období, kdy můj kamarád Lukáš, dokud žil, už začínal trávit tmavé dny pohledem do stěny sestavené ze zářivek, kterou lékařská věda ordinuje na cyklotymní depresi, vyznačující se podzimním a zimním nedostatkem serotoninu v těle.

Závěje listů, jimiž se alespoň my v Polabí už teď prodíráme cestou kamkoli, ostatně svědčí o tomtéž: je tady podzim. A k tomu klesání norem vytápění v období, kterému se za mého dětství říkalo uhelné prázdniny (dnes bychom spíš řekli prázdniny plynové a elektrické, které jsou pro některé naše podniky, odcházející do teplých krajin nebo do věčných lovišť už nevratné) a ceny některých základních potravin, rostoucí tak raketově (tady ze mě mluví i moje druhé povolání: sociální pracovník), jak zprávy o nebezpečí použití jaderných raket (o nichž se, pokud ve svých 45 letech vím, vážně mluvilo naposled v mých 5 letech).

A jako by tohle všechno nestačilo (v době, kdy v našem obchodě nabízejí zboží na dušičky už od září) den po sobě odešli herci Valentina Thielová (o které jsem v této rubrice před pár dny psal ve výčtu skvělých českých umělců s ruskými rodiči) a Josef Somr, u kterého jsem se během práce na jeho budoucím větším životopisném nekrologu potěšil aspoň tím, že mě při procházení jeho filmografie napadlo, že byl typickým hercem protiválečných děl v české dramatické tvorbě: od Ostře sledovaných vlaků, Pikniku a Údolí včel přes Adelheid, Poslední dopis, Byl jednou jeden dům, až po Serváce ze Tří veteránů, který se chtěl už jen válet a vařit, ale rozhodně ne válčit.

 

A do té vší pohřebně válečné nálady dva radostné telefonáty s daleko lepším návratem do doby před osmi lety, než ten, který prožíváme s druhou, tentokrát globální válkou na Donbase:

„Vzpomínáte si na mě,“ volám a připomínám únor 2014, kdy jsme se sešli v jejím bytě a mluvili o všem možném, pro knížku, kterou jsem tehdy připravoval.

Bohumila Zelenková mi odpověděla: „No už jen tak mlhavě, vždyť já jsem po té době už úplně jiný člověk. pracuju v oboru, zahradničím, opravdu se mi vyměnily všechny buňky v těle jako se vymění jednou za sedm let. Ale ten koncept rozhovoru pošlete, něco s tím uděláme!“

 

Poslal jsem. Jenže pozdě na to, abychom text mohli včas autorizovat a vytvořit z něj na dnešní den (na den pětaosmdesátin Bohumily Zelenkové) konečný tvar. A dostal jsem právem vynadáno. Což je skoro čest od ženy, která strávila půl života jako televizní dramaturgyně, co pomohla na svět takovým textům druhých jako Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Zlá krev, Panoptikum města pražského a Cirkus Humberto, a autorka mnohogeneračně oblíbené šípkovorůženkovské pohádky Jak se budí princezny, ale i méně známých děl, které miluji, jako je její autorská satira Kaviár jen pro přátele, herecký debut Saši Rašilova mladšího, Lindy Rybové a Martina Preisse Případ kriminálního rady podle novely Ladislava Fukse, anebo podle povídky spisovatele irského národního obrození Josepha Sheridana Le Fanu napsaný televizní film Hostinec U létavého draka, v němž z úst hlavního hrdiny Richarda Becketta (hrál ho Jaromír Hanzlík) zazněla slova, která se hodí na každou válečnou dobu (ale někdy mám pocit, že nejvíc na tu naši):

 

„Národ, který vyhrál, má vždycky klapky na očích. Všechny názory vítězů byly povýšeny na náboženství. I jejich hloupost. Anglie, která se léta třásla o život, je najednou největší a nepřemožitelná, její vojevůdci jsou neomylní a snad právě proto její malíři bohem nejnadanější a její básníci nejbásnivější."

 

Až doděláme náš text, který bude společným dílem novináře a dramaturgyně, slibuji, že přes všechny její námitky v něm bude mít místo i zmínka o odvaze, s níž Bohumila Zelenková v době, kdy byl zakázaný, „pokrývala“ (tedy poskytovala jejich dílům své jméno, aby mohla být realizována) některá díla Františka Pavlíčka, včetně filmu Tři oříšky pro Popelku, který se za padesát let od svého vzniku stal už fenoménem mezinárodním. Ona jubilantka o tom už nerada mluví a v textu to nechce mít – ačkoli to do něj zkrátka patří. Už proto, že ne každý tehdy měl odvahu opakovaně podstoupit riskantní a složitou konspirační hru, jímž pokrývání v minulosti bylo (což píšu kurzívou, abych se ujistil, že ještě nemusím napsat: v budoucnosti zase bude.)

 

U čeho jsem klidný: že v konečném tvaru zůstane pár vět i o jubilantčině manželovi Otto Zelenkovi (1931 – 2013), legendárním scenáristovi, který napsal zmíněná díla Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Zlá krev a Cirkus Humberto, na nichž s ním pracovala jako dramaturgyně, ale vedle toho napsal třeba i známý film o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze nebo televizní film Vyloženě rodinná historie, jímž reagoval na stav po okupaci roku 1968. A že se zmíníme i o švagrovi, humoristovi Bedřichu Zelenkovi (1921 – 2011), tvůrci svého času celonárodně známých satirických scének, v nichž vrátný Gustav Hlustvisihák v podání Lubomíra Lipského ztělesňoval moc, kterou uplatňoval na běžném občanovi, kterého hrál Miroslav Homola. Nemluvě už o synovi Bohumily a Otto Zelenkových, scenáristovi, režisérovi a dvorním dramatikovi Dejvického divadla Petru Zelenkovi (1967), tvůrci Knoflíkářů, Samotářů, Roku ďábla, Karamazových, Ztracených v Mnichově, Modeláře, seriálu Dabing street a všech těch neobyčejných příběhů obyčejného šílenství, na nichž tak dokonale charakterizuje naši šílenou dobu.

Ve svých 85 letech dnes znovunarozená Bohumila Zelenková mi zvedla mandle a pokleslou náladu, za což jí moc děkuju – a blahopřeju! A těším se na finální tvorbu rozhovoru, který se vbrzku objeví v téhle rubrice.

 

Vložil: Tomáš Koloc