Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zarouškovaný svět 2.0 aneb A bude hůř. Svět Tomáše Koloce

komentář 08.10.2022
Zarouškovaný svět 2.0 aneb A bude hůř. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Rouška, dle nařízení

Bylo úterý 4. října. Na hodině zvonění na mobilu jsem zmáčknul OFF. Čekalo mě zdravotní vyšetření, jehož termín jsem před dvěma měsíci dostal protekcí, když jsem se své kamarádce, bývalé vrchní sestře, svěřil, že další termín vyšetření, týkajícího se mé akutní zdravotní komplikace, mám až za půl roku. Kamarádka bývala vrchní sestrou, kterou už není, ale za půl života v této funkci se jí dostal pod kůži zdravotnický slang a autoritativní tón, proto kamkoli zavolá, tam objednávanému zkrátí čekací lhůtu o polovinu.

Cestu k příslušnému pavilonu naší fakultní nemocnice jsem znal z předchozího vyšetření. Poté co jsem připnul kolo k stojanu, na němž mi během předchozí návštěvy zmizelo fungl nové přední světlo, jsem se vydal do známé haly příslušného oddělení a zahlásil se na recepci u jejích dveří:

Já: „Dobrý den, já tu mám dneska v devět třicet kontrolu. Tady je moje pojištěnecká kartička.“

Úřednice 1: „A co já s tím? Jděte na kartotéku.“

Já: „A kde to je?“

Úřednice 1: „Hala číslo 2.“

Teprve během hledání haly číslo 2 jsem si všiml, že v budově, kam občas zajdu, protože je tam mimo jiné pohotovostní lékárna, a kde má občas někdo na ústech roušku, jsou kromě mě zarouškovaní úplně všichni. Když jsem kartotéku v hale číslo 2 našel, poctivě jsem vystál dlouhou frontu, v níž se zarouškovaní tiskli tělo na tělo, a znovu jsem vytáhl pojištěneckou kartičku.

Já: „Dobrý den, v devět třicet jsem měl mít kontrolu na A, ale odtamtud mě poslali k vám?“

Úřednice 2: „A proč vás poslali k nám?“

Já: „To nevím, to byste asi měla vědět vy.“

Úřednice 2 bez použití počítače před sebou pomocí pravítka vyhledala číslo a kamsi volala.

Úřednice 2: „Tak to tam nikdo nebere. Asi byste se tam měl vrátit. Řekněte jim, že vás posílám.“

Zarouškovanou halou číslo 2 jsem se vrátil zpět do haly číslo 1. Na tomtéž místě, kde seděla úřednice 1, seděla jiná úřednice. Říkejme jí třeba 3.

Já: „Dobrý den, já jsem tu byl před chvílí s tím, že mám u vás v 9:30 kontrolu, ale ta paní, co tu seděla před vámi, mi řekla, že mám jít do kartotéky v hale 2. Tam mi ale řekli, že mám jít zpátky k vám.“

Úřednice 3: „A co já s tím?“

Probudil se ve mně cholerik.

Já: „Proboha, tak snad mi konečně řeknete, kam mám jít. Minule jsem byl na vyšetření na vašem oddělení tady, a pak na testu za rohem!“

Úřednice 3 (aniž se podívala do počítače či kamkoli jinam): „A nechcete to zkusit za rohem?“

Já (začínám řvát): „Já nechci nic zkusit, já jsem měl před čtvrthodinu mít NA VAŠEM ODDĚLENÍ kontrolu!“

Úřednice 3 (vystrašeně): „Tak se nezlobte, já tam s vámi půjdu.“ A šla se mnou za roh do další haly, kde seděla úřednice 4.

Úřednice 3: „Mám tady pána, byl minule u nás a prej má mít u nás kontrolu. Nemá ji tady?“

Úřednice 4 zřejmě právě vyhledávala totéž u další pacientky o berlích, která trpně stála u pultu. Když zvedla hlavu od počítače, upřeně se na mě podívala.

Úřednice 4: „Kde máte roušku?“

Já: „Nikdo mi neřekl, že ji mám mít?“

Pacientka o berlích: „Ode dneška je rouška v nemocnicích povinná! Copak neposloucháte rádio a nedíváte se na televizi?!“

Já: „Ne.“

Úřednice 3 v očekávání mého výbuchu bleskurychle zmizela a obratem mi přinesla papírovou roušku.

Úřednice 4 (vidíce, že roušku už mi vytknout nemůže): „A kde máte kartičku? Aha.“ (k úřednici číslo 3, aniž by promluvila se mnou) „Jo, má kontrolu tady. Ordinace číslo deset. Ale měl tady bejt už v devět třicet!!“

Její pohled jsem už neviděl. Sedl jsem si před ordinaci 10, na jejíchž dveřích byl kromě jiného symbolický nápis TEST NA NAKLONĚNÉ ROVINĚ. Dýchal jsem zhluboka, a abych se uklidnil, díval jsem se kolem sebe. Většina čekajících měla na ústech podobné papírové nic s gumičkou jako já, o kterém jsem na jaře doufal, že už je v životě neuvidím, a polovina z nich pokašlává. Prohlížel jsem si oči těch s kašlem i bez a mezi nimi zachytil jedny laskavé. Patřily staršímu pánovi, který seděl na vedlejší lavici. V touze po troše lidskosti jsem si přisedl a zavedl rozhovor.

Já: „My se těch roušek snad nikdy nezbavíme. No řekněte, vy ji máte dobrovolně?“

Pán: „Mám i nemám. Před třemi lety mi naplánovali operaci, ale pak ji odložili, protože zavřeli oddělení kvůli covidu. A když ho pak zase otevřeli, dostal jsem covid zase já. Tak už radši nic neriskuju.“

Já: „Ale kdyby sem zakázali chodit těm, kdo mají kašel, tak bysme je mít nemuseli.“

Měl jsem pocit, že pán se i pod rouškou usmál:

Pán: „Nechte je. I oni dělají, co umějí. Než vejdou do ordinace, vezmou si kortikoidy proti kašli nebo zatají dech, a nebudou muset čekat půl roku na další vyšetření a tři roky na operaci.“

Oba jsme se zasmáli a hned poté pána, mě a ještě jednoho dalšího zavolali do ordinace, rozdělené do tří kójí. Sestřička mi řekla, že jako poslední budu muset na samotné vyšetření asi půl hodiny počkat. To samotné mi nevadilo, ale něco mě napadlo. Řekl jsem sestřičce, že jsem si možná měl s sebou vzít zprávu ze sesterského vyšetření, které bylo děláno na stejném oddělení. (Při míře zdejšího sdílení informací jsem pochyboval, že ho pod mým jménem budou mít v systému k dispozici…) Řekl jsem, že bydlím hned vedle a během půl hodiny bych mohl být dvakrát zpátky i se zprávou.

„Jen ležte,“ řekla mi sestřička, a tak jsem splnil, co jsem slíbil. Už jsem se úplně zklidnil, a protože moje onemocnění mi v poslední době krátí noční spánek, začal jsem klimbat.

„Další!“ ozval se hlas doktorky. „Pojďte ke mně!“

Přestože jsem nevěděl, zda myslí mě a kam mám jít, veden jeho autoritativností jsem vykročil za hlasem.

„Tak co vám schází?“ vybafla doktorka, aniž se podívala do mých záznamů v počítači.

Když jsem popsal své potíže, zařvala: „A kde máte zprávu z toho a toho vyšetření?! Každému, kdo se objednává, říkám, že ji musí mít!“ Během vysvětlování, že jsem se neobjednával sám, nýbrž moje kamarádka vrchní sestra, a že zdejší sestra mi řekla, že nikam chodit nemám, se doktorka (zejména po mém nevtíravém odkazu na protekci, díky niž jsem zde) pomalu uklidňovala, a ačkoli vypadala na to, že by to v té chvíli potřebovala víc sama, měřila tlak mně. Potom asi deset minut cosi psala v počítači. Když dopsala, pokývala hlavou:

„Napsala bych vám léky, ale jak mám teď vědět, že to, co jsem naměřila, je váš normální tlak, když jsme se přitom hádali?? Budete muset přijít ještě jednou. Sestro, objednejte pána!“

Když jsem úplně vyřízený vyšel ven, seděl hodný pán-kouzelný dědeček ještě před ordinací. Když uviděl můj výraz, dotkl se mojí ruky a (v očích s výrazem, z něhož jsem v duchu opět viděl, jak se pod rouškou směje) řekl konejšivě:

„Klid, klid. Bude ještě hůř.“

 

Vložil: Tomáš Koloc