Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Topíme se. Sami sháníme peníze. Učitelé škol zaplavených Ukrajinci na adresu vlády. Svět Tomáše Koloce

16.09.2022
Topíme se. Sami sháníme peníze. Učitelé škol zaplavených Ukrajinci na adresu vlády. Svět Tomáše Koloce

Foto: Lucie Bartoš

Popisek: Útrapy s nynějším stavem ve školství

ROZHOVORY NA OKRAJI Interview se středoškolským učitelem S. J. a učitelkou na základní škole M. L., kteří nechtěli být jmenováni. Navzájem se neznají, ale jejich totožnost je nejen autorovi, ale i vedení Krajských listů.cz známa. Co v rozhovoru říkají, je totiž doslova alarmující a vypovídá o (ne)činnosti vlády i jejích ministerstev, zatímco ta se buší v prsa, jak ukrajinským imigrantům pomáhá. A realita? Čtěte.

S. J., 42 let, učitel na střední odborné škole v krajském městě, 17 let praxe ve školství

Kdy se u vás objevily první ukrajinské děti z této uprchlické vlny a kolik jich bylo?

Jeden kluk přišel už březnu, na začátku dubna děvče, pak v květnu další děvče. Ty jsem učil. Během dubna a května se tam objevila ještě dvě děvčata a kluk, které jsem v přímé výuce nikdy neměl. Jako netřídní jsem učil jen ty tři. Všichni byli úplně čerství uprchlíci, z nichž předtím nikdo z nich nebyl v České republice. Všichni ukrajinští studenti nastoupili do prvního ročníku.

Když si odmyslíme jazykovou a psychickou bariéru, jak na tom byli ve srovnání se svými místními spolužáky?

O trochu hůř. Školní systém na Ukrajině je absolutně jiný než u nás, přibližně takový, jaký u nás byl v 50. letech 20. století. Školy tam mají 12 tříd, přičemž ty poslední jsou něco, čemu bychom my řekli střední škola. K nám nastoupili na stupeň, který je v rámci našeho školství srovnatelný. Kolega matematikář říkal, že učí dva studenty, a ti říkali, že doma byli republikové jedničky v matematice, a tak je poslal na srovnávací testy, a zjistilo se, že jsou na úrovni standardního průměru našich středoškoláků. Moje pozorování ukazuje, že jejich návyk učit se je menší než u nás, a i to nejchytřejší děvče, které jsem učil, nemělo míru učebních návyků, které jsou u nás požadovány. Hlavní problém byl ale v tom, že nám ani jim nebyla poskytnuta prakticky žádná adaptace na novou situaci.

Jinými slovy: vrchnost vám je prostě poslala bez jakýchkoli směrnic…

Dostali jsme od ministerstva doporučení a nabídku různých seminářů a kurzů, ale bohužel učitelů je u nás nedostatek, standardní učitel u nás má nadúvazek, je rád, že si odučil, co bylo třeba, a dělat něco navíc je pro hodně mladé energické učitele, kterých je málo. Věkový průměr naší školy je kolem 60 let. V té době nám pan ředitel poslal dotazník, kde byla rubrika „Návrhy, co zlepšit“. Zajásal jsem, že je tu konečně oficiální platforma, kde černé na bílém dokazatelně napíšu, co si myslím – a napsal jsem, že bychom potřebovali adaptačního koordinátora pro studium ukrajinských uprchlíků. Výsledek byl, že staré ruštinářky z minulého režimu, co jsou dneska angličtinářkami, se s nimi schází každou středu a učí je česky. To jsem se dověděl tak, že jedna ukrajinská studentka se dopoledne (bohužel nikoli odpoledne, kdy by to bylo logičtější) během hodiny zvedla a řekla mi, že musí jít na češtinu pro cizince, o níž mi nikdo neřekl. Za pět minut se zase vrátila a řekla mi, že hodina odpadla.

To by nebylo administrativně ještě tak strašné, jako to, že se vám v třídnici objeví nový žák, vy ho učíte, absolutně nic o něm nevíte (jestli mu ve válce zabili rodiče, jestli má co jíst…), nerozumíte mu, domlouváte se s ním v lepším případě anglicky, což umíte oba, v horším případě, když neumí, přes webový překladač, už jste mu vysvětlil, že máte konzultační hodiny dvakrát týdně a kromě toho středeční odpolední kroužek, pošlete mu to anglicky i do mailu, ověříte si, že mail dostal a i aplikaci si stáhl do mobilu – ale zapomněl si ji otevřít. Tak jsem na tom jako ten učitel na základce s neošetřenou inkluzí, sedím u toho studenta půl hodiny v běžném vyučování, protože na kroužek ani na konzultaci nepřišel, čímž kradu čas ostatním, ukazuju mu na ikony, u kterých je napsáno něco, čemu on nerozumí, a říkám, tady klikni, tohle udělej, pak mu několik týdnů píšu do knihy absence, načež se stylem drbu dozvím, že se odstěhoval za moře.

Z těch dalších tří, které jsem znal jen z chodby, se proslýchá, že dvě dívky s rodiči odešly též do USA. A tohle se děje i v jiných školách: třetina až dvě třetiny nových ukrajinských studentů přijdou, podepíšou papíry, a buď vůbec nenastoupí ke studiu, nebo během něj odejdou – a my je máme zapsané v třídní knize a jako v Marečku, podejte mi pero, píšeme: „Hlíník nepřítomen.“

A ty studentky co zůstaly?

Ty jsem pak na konci roku bez jakýchkoli úlev musel zkoušet stejně jako domácí u doklasifikačních zkoušek, které ony naprosto absurdně musely dělat z češtiny, o níž před čtvrt rokem ještě neslyšely, a z českého dějepisu, v němž měly oproti svým českým spolužákům skluz pět let. Já jsem „naštěstí“ zkoušel jen z grafiky a musel jsem jedené studentce dát pětku. Neměla vlastní počítač, tu grafiku se nedoučila a neprojevila ani snahu komunikovat. Překvapila mě ovšem ta druhá, která přišla na zkoušku, ty grafické programy, které jí poskytla škola, si překlopila do ruštiny (do ukrajinštiny ne, protože jak známo, oblasti Ukrajiny, kde se dnes bojuje a nejvíc se z nich emigruje, jsou rusky mluvící) a začalo to jít.

Já když jsem viděl, že ty ikony jsou v ruštině, tak jsem se (jako člověk, co už ve škole nestihl ruštinu a neumím ani azbuku) dostal trochu do paniky, z čehož to děvče mělo trochu legraci, což aspoň trochu odlehčilo situaci, ale v konci jsem jí mohl dát aspoň čtyřku, protože se něco doučila. Tu bych pustil i do toho druháku, protože jsem viděl, že má prokazatelně schopnosti, inteligenci a vládne technikou. Ale – neumí povinnou češtinu a dějepis, tak to bohužel nešlo. Takže bude stejně jako všichni ostatní, co zůstali, ročník opakovat.

Já bych pro takovou situaci zavedl známku „neklasifikováno pro naprostou absurditu situace“. A napadá mě: Vy nemáte školního psychologa?

Nemáme, žádáme ho mnoho let. Nejvzácnější zboží v naší republice je školní psycholog. Přitom podle psychologických průzkumů za posledních 10 – 15 let obrovským způsobem stoupá psychická zátěž mladých lidí, ve věku 15 až 24 let druhá nejčastější příčina smrti je sebevražda, je tu doslova pandemie sebepoškozování, neuróz, psychóz… Jen já sám vím o třech našich studentech, kteří ukončili život vlastní rukou. Naše školní pedagogicko-psychologické poradenství spočívá v tom, že kolegyně, které normálně učí, učitelky, vedle svého hlavního úvazku dělají to, že s dětmi mluví, a posílají je do poraden, kde jim udělají nějakou diagnózu dysgrafik, dyslektik a podle té my potom k nim přistupujeme. Ještě před touto uprchlickou vlnou byla ale v podstatě situace taková, že podle mého odhadu by na naši školu (okolo 1000 studentů a 100 učitelů) bylo optimální tak 5 – 7 psychologů na celý úvazek. A to nejen pro žáky.

Před časem k nám přijely psycholožky na supervizi. Trvalo to 2 týdny, kdy se nás ptaly na otázky typu, jak zvládáte napětí ve škole?, jak si ulevujete od stresu? a během vyhodnocení nám jedna z nich prozradila, že se předtím dělal velký celorepublikový průzkum, jak na tom učitelé jsou a zjistilo se, že u 50 procent učitelů na všech stupních škol jasně indikují známky vyhoření, potřebovali by akutní pomoc, péči a odpočinek. To byla snad jediná věc, na které jsme se kdy všichni shodli. Naše školství je tak trochu obraz našeho státu: polovina z nás by potřebovala pomoc, ale sami musíme pomáhat těm z Ukrajiny, kteří jsou na tom hůř.

Jaký je výhled do nového školního roku?

Zatím víme, že v něm má nastoupit 18 nových ukrajinských studentů a během celoškolní porady, které se scházejí jednou za čtvrt roku, nám bylo řečeno, že můj návrh zřídit pro ukrajinské studenty adaptačního koordinátora nebyl přijat (mimochodem: pokud vím, nikdo kromě mě se o žádný návrh v tomto smyslu ani nepokusil), a komunikace s nimi a následné informování sboru bylo přidáno k povinnostem třídních učitelů. Tedy těch, kdo poté, co si odučí svoje věci v nadúvazku, by uživili vlastní sekretářku jenom nutným papírováním, evidencí absence, korespondence s rodiči, prací v předmětových sekcích… Během distančního vzdělávání za covidové krize jsme využívali techniku a po adaptaci na situaci jsem zjistil, že některé studenty z dnešní digitální generace tak naučím i víc než prezenčně. Tohle je ale zcela jiný druh situace: s těmito dětmi musíme mluvit a musí to dělat někdo, kdo je k tomu disponovaný.

M. L., 62 let, učitelka na základní škole v oblastním městě, 40 let praxe ve školství

Citoval jsem vám prvního respondenta. Jak jste totéž, tedy příchod ukrajinských dětí z této uprchlické vlny, zažila vy?

Zažila jsem to samé, až na to, že my jsme hned záhy zjistili, že toto je trápení všech zúčastněných, poté, co jsme se ptali nahoře, a nikdo nám nedokázal dát žádný recept, včetně ministerstva. Praxe byla a je bohužel dosud taková, že nahoře jsou diletanti bez zkušeností, pro které je alfa a omega prosazovat pokyny z Bruselu, například inkluzi, a navíc neumějí domýšlet, protože nemají zkušenosti.

Tedy, přišlo k nám v krátké době čtrnáct ukrajinských dětí, dali jsme je do tříd a nastal následujcí stav: asistenti původně určení k jiným žákům byli přetíženi ukrajinskými a stejně to nemělo efekt. Ukrajinci traumatizovaní tím, co zažili, bez péče, bez zájmu, později zlobící, učitelky vyčerpané, české děti se zhoršenou kvalitou výuky, všichni smutní, nespokojení a deprimovaní. Musím poznamenat, že je to absurdní, kruté a nesmírně diletantské, protože v minulém režimu procházeli všichni zahraniční studenti před studiem povinně ročním jazykovým kurzem – a to byli adepti na vysoké školy, takže výběr inteligence, zatímco v našem případě šlo o děti ze základních škol přicházející z války. (Pozn. TK: o způsobu přijetí řeckých dětí, které k nám ve 40.- 50. letech 20. století přišly také z války více v rozhovoru s tehdejším pedagogem.)

Jak jste to vyřešili?

Paní ředitelka našla mimotřídní prostory s tabulí, kde jsme se mohli učit. Tam jsme stáhli všechny ukrajinské žáky, které z toho už na počátku měly velkou radost. Nejdřív jsem je učila sama, ale sháněli jsme někoho, kdo umí rusky nebo ukrajinsky. Já jsem ze školy uměla rusky nejlépe, ale rozhodně ne dokonale. Přes své známé jsem sehnala lékařku z Ruska, která zde žije a byla ochotná. Děti ji přijaly dobře, protože tyto dva nyní válčící národy jsou velmi propojené, smíšená manželství atd., všichni Ukrajinci umí rusky, ale ne všichni umějí ukrajinsky. Tato paní doktorka dostala k učení děti z prvního stupně, se kterými se musí hodně mluvit, já druhý stupeň.

Všechnu tíhu nesly školy a lidé, kteří uprchlíky ubytovali, naši občané, kteří byli bez koruny od státu. Dali jsme dětem vše, co potřebovaly, a co bylo to původně určené pro české děti. Samozřejmě jsme dbali, aby naše děti nebyly nijak kráceny. Vtipné bylo financování: vláda navenek mluvila a „pomáhala Ukrajině“, vysílala signály a mávala rukama, ale korunu nám nedala. Pro paní učitelku z Ruska jsme potřebovali plat. Na ministerstvu nám dali radu, ať ji platíme ze sponzorských darů. Otázka je, kde vzít sponzorské dary. Zase sami jsme sháněli, což věru není lehké - ale sehnali. Tak jsme začali. Děti byly první tři hodiny s námi a učily se češtinu, matematiku, základy přírodopisu, zeměpisu a dějepisu.

Můj postřeh pedagožky s praxí i ve speciální výuce: ukrajinské děti jsou ve znalostech minimálně o rok zpožděné, zařazovali jsme je o ročník nebo o dva níž. Celá společnost je zhruba tak o padesát let zpátky proti nám, v uvažování, předsudcích, speciální pedagogika je neznámý pojem, jít do poradny ostuda atd. Výjimkou jsou školy v Kyjevě, kde je podobná úroveň jako u nás. Matematiku umějí, ostatní nepovažují za důležité. Deváťák neuměl na mapě Evropy najít Ukrajinu, neznal dvě její hlavní řeky, hranice, nerozuměl barvám na fyzické mapě. Všichni dohromady po poradě se ale shodli, že hlavní město Ukrajiny je Kyjev. Pak se shodly i na jediné historické osobnosti, kterou znají. Zemřela v exilu a na Ukrajině je jí v poslední době dělána velká reklama. Její jméno snad nemusím říkat...

Co se málo ví: Ukrajina distančně vyučuje žáky přes web a všechny naše děti po odpoledních dělají ukrajinskou distanční výuku. S ukrajinským ministerstvem školství je dohodnuto, že bude dětem uznávat výuku v českých školách. Mělo by se to dohodnout i opačně, že učí-li se děti distančně ukrajinskou školu, nemusí povinně do české, když nechtějí. Což dosud dohodnuto není. Nikdo totiž nebere v úvahu, že rodiny z této uprchlické vlny se většinou chtějí vrátit domů, rodiny jsou roztržené, mužská část je doma a musí se nějak podílet na válce, rozdělené části rodiny si každý večer se strachem volají a ti, co jsou zde, se tu cítí jako ve vyhnanství. Většina našich dětí i jejich rodičů doufala, že přes léto odjede.

Odjely tři děti, o které mám upřímně strach, jedno je v Mikolajivu… Ze čtrnácti dětí zde chtějí zůstat dvě. Těch dvanáct, jejichž rodiny se chtějí vrátit domů, logicky nemají zájem o to, chodit do české školy, a mělo by jim to být umožněno. Pro ty, které do českých škol nastoupí, bych zřídila v každém okrese jazykovou třídu, zajistila ji personálně i jinak, a rok bych je tam učila česky plus to, co neznají, aby mohly být zařazeny do příslušného ročníku. Další rok bych je dala do tříd českých škol. Jak jednoduché, ale úředně neproveditelné. Plzeňský kraj měl, pokud vím připraveno něco podobného a bylo mu to zamítnuto…

Naopak teď, od nového školního roku, vznikají takzvané pověřené školy. To jsou školy, které se mají věnovat integraci cizinců. Některým školám, které žádaly o to, stát se pověřenou školou a celé prázdniny nedočkavě čekaly na to, jestli jim bude vyhověno, přišlo rozhodnutí o tom, že se staly pověřenou školou, až teď, na začátku školního roku. V době, kdy jsou pevně určeny úvazky, rozvrhy... Kde a kdy teď mají rychle shánět učitele navíc, vymýšlet organizaci a předělávat všechny úvazky a rozvrhy. Pro mě je to další známka toho, že páni nahoře nemají vůbec ponětí o tom, co to je škola.

 

Vložil: Tomáš Koloc