Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak mě proti českým demokratickým institucím (ne)postavili Rusové. Svět Tomáše Koloce

komentář 16.04.2022
Jak mě proti českým demokratickým institucím (ne)postavili Rusové. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Skončí boj proti svobodě slova pobytem na Pankráci pro ty, kteří prostě mluvit nepřestanou? Směrujeme právě tam?

Autor víkendové rubriky Krajských listů.cz Svět Tomáše Koloce se rozhodl k experimentu. Inspirován rozhovorem, který si přečetl v mainstreamovém médiu, adresoval našemu přednímu bojovníku proti dezinformacím dopis. Pokud v naší zemi ještě panuje zbytek skutečné demokracie, objevíte příští týden v Krajských listech.cz opět tuto rubriku. V opačném případě o ní ani o jejím autorovi už nikdy neuslyšíte.

Vážený pane Františku Vrabele, analytiku a řediteli společnosti Semantic Visions,

začnu zeširoka. Žijeme v době, kdy nás každý den čeká nové překvapení. Když jsme před pěti lety s Jaroslavem Baštou (zakládajícím členem Charty 77 a někdejším náměstkem ministra vnitra ČR i velvyslancem na Ukrajině) protestovali proti zřízení Centra proti terorismu a hybridním hrozbám jakožto orgánu, v němž jsme tušili pokračování stalinské Hlavní správy tiskového dozoru, nikdy by nás nenapadlo, že vládním zmocněncem v této specializaci se stane právě Michal Klíma. Michal Klíma…

= prasynovec členů 1. ilegálního ústředního výboru KSČ Otty a Viktora Synkových, které za jejich odbojovou činnost popravili nacisti…

= vnuk špičkového českého elektrotechnika Viléma Klímy, který přežil okupaci v Terezíně a Osvětimi, přežil pochod smrti a po válce jako jedna z mnoha širších obětí procesu se „Slánského skupinou“ strávil dalšího půl druhého roku ve vězení…

= syn mého milovaného učitele, spisovatele Ivana Klímy, který celý život bojoval za svobodu slova bez cenzury, byl za to dvakrát (Novotným i Husákem) vyloučen z KSČ a posléze ve své vlasti jako autor na 20 let zakázán – normalizačními cenzory…

Ve stejné době (po ruském útoku na Ukrajinu na přelomu února a března tohoto roku) byly též z popudu Fialovy vlády zablokovány weby tří desítek českých médií, což je skutek, který by býval byl (stejně jako aktuální příprava nového zákona o cenzuře) naprosto protiústavní, nebýt toho, že v den, kdy tento text píšu, na Zelený čtvrtek, prožíváme v Českých zemích už 237 den nouzového stavu během posledních dvou let. U vědomí toho, co nás jako studenty čáslavského gymnázia po sametové revoluci učil profesor dějepisu se symbolickým jménem Václav Havel („Svoboda slova a mediálního vyjádření je akt důvěry, že čtenář není blbec, který nerozezná pravdu od lži“) a vědom si toho, že – jak říká moje přítelkyně Karla – „cenzura nikdy v historii nesloužila k ochraně pravdy, ale vždy jen k ochraně moci“, jsem začal jednat. Když si nezávislá média mezi sebou posílala nevydaný esej přispěvatele zablokovaných Prvních zpráv (zakládajícího člena Charty 77 a bývalého ředitele Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost) Jana Schneidera, jako editor čtrnáctideníku Kulturních novin jsem ho zde vydal a ve své rubrice Svět Tomáše Koloce v deníku Krajské listy.cz obratem uveřejnil i svůj rozhovor s Lenkou Procházkovou, další zakladatelkou Charty 77 a členkou redakce zablokovaného periodika Nová republika.

Přitom jsem si vzpomněl na jejího otce Jana Procházku, autora filmů jako Ucho, Už zase skáču přes kaluže nebo Páni kluci, a jednoho z hlavních motorů Pražského jara 1968, kterého nenávistí šílený normalizační režim dohnal k smrti v pouhých 42 letech jen proto, že si dovolil projevit jiný názor – protestoval proti okupaci, kterou tehdy všichni, kdo chtěli žít a pracovat, museli schválit. (Manželka režiséra Jaroslava Dudka, herečka Jana Štěpánková, mi v rozhovoru pro Deník N vyprávěla, jak její manžel v den Procházkova pohřbu násilím zamknul u nich v bytě Jaromíra Hanzlíka, kterého Procházka objevil pro film. Režisér nechtěl, aby herec vděčným položením věnce u hrobu svého objevitele odsoudil svůj talent k doživotnímu mlčení po zákazu projevu ze strany režimu, který by nutně následoval.)

Co mi tuto temnou normalizační atmosféru připomnělo? Třeba výběrové řízení na pozici redaktora českého celostátního mainstreamového média, v níž jsem se v těchto dnech se svou praxí a předchozí dlouholetou externí spoluprací s daným médiem postoupil až do „druhého kola“ – které spočívalo v tom, že nově nastolená kádrovačka daného média prošla profily uchazečů na sociálních sítích a podle jejich politických názorů (konkrétněji: podle jejich názorů na dnešní okupaci, která se odehrává vzdušnou čarou 250 kilometrů od našich hranic) vyřadila z výběrového řízení ty, které vyhodnotila jako uchazeče s „málo angažovanými“ nebo dokonce „závadnými názory“. (Název média zatím neuvádím, protože v něm stále pracuje můj kolega, který mi prozradil, v čem „druhé kolo“ spočívá.)

A nyní se, pane Vrabele, dostávám k jádru svého dopisu, jež se týká vašich slov, které jsem se rozhodl umístit i do titulku publicistické verze svého dopisu. Dnes jsem se v rozhovoru s vámi pro deník Aktuálně.cz mimo jiné dočetl: „...Rusové se snaží změnit vědomí lidí na dálku a přeprogamovat je tak, aby nevěřili našemu světu a tomu, že existuje něco jako pravda. Snaží se je postavit proti demokratickým institucím tím, že našim občanům dlouhodobě podsouvají tezi, že jim tyto instituce lžou. Jenže když je nebudeme mít, tak nebudeme mít demokracii..."

Rád bych se s vámi touto cestou stručně podělil o následující příběhy:

- Když jsem v roce 2001 jako student 3. ročníku prezenčního studia vysoké školy jako samoživitel žádal o státní příspěvek na kolejné, bylo mi řečeno, že musím nejdříve zažalovat oba rodiče pro neplacení výživného jako doklad, že jsem opravdu samoživitel. Poté, co jsem to udělal, přiznal mi stát měsíční podporu 620 Kč.

- Za 40 Kč za lístek ve vlaku, který jsem ve stejné době nezaplatil, ale do roka zaplatil i s pokutou, ale u něhož mi soudní a exekuční orgány 10 let tajily, že připočetly ještě soudní poplatky (nedostal jsem o tom jedinou obsílku), jsem musel v systému českých exekucí v roce 2013 zaplatit 6000 Kč. O dluhu jsem se dozvěděl tak, že mi den před dojitím obsílky zablokovali účet. Konečné částky 6000 Kč jsem dosáhl jen tím, že jsem jel osobně přes půl republiky do exekutorské kanceláře, abych tam dluh složil. Tamní nepříjemně překvapená úřednice, která mi řekla, že mě nejprve obešlou nutnou korespondencí a do měsíce zaplatím 10 tisíc Kč, ode mě mých 6000 přijala až poté, co jsem jí prozradil, že mám celý náš dialog nahraný na diktafonu. (Více ZDE.)

- V roce 2009 jsem pracoval v neziskové organizaci pro postižené Společenství Dobromysl, pro jejíž klienty jsem uspořádal koncerty písničkářů Nose, Dědečka a Merty. Do roka se ozvala společnost OSA a požadovala výplatu za zahrané písně. Dal jsem dohromady petici za prominutí platby, kterou podepsali všichni tři písničkáři, nicméně OSA od mého neziskového zaměstnavatele peníze stejně vymohla, a ještě mu připsala úroky za zpozdné. (Více ZDE.)

- Vytunelovaný Oblastní spolek Českého Červeného kříže Hradec Králové, kde jsem pracoval v roce 2015 (kromě toho, že od desítek důchodců vybral peníze na fiktivní zájezdy do lázní) svým zaměstnancům čtvrt roku dlužil výplaty, a když ho zažalovali, poslalo vedení oblastní organizace na některé z nich profesionálního vyděrače, který je se zbraní v ruce donutil žalobu odvolat, nic jim nezaplatilo – zato po zkrachovalé sociální firmě zůstalo v kraji na dvě stovky nemocných a postižených, o které nebylo postaráno.

- Když v roce 2016 zemřel můj otec, bylo mi znemožněno ho pohřbít, protože aplikace zákona 120/2001 sb. o exekucích tehdy umožňovala, aby akt pohřbu byl právně postaven na roveň aktu přijetí dědictví – a o otcově dědictví jsem věděl, že jde o půlmilionový dluh, který nejsem schopen zaplatit. Proto můj otec leží v hromadném hrobě pro sociální případy v Mostě. (Více ZDE.)

Toto všechno jsou ukázky masových jevů, o kterých dlouhodobě píšu nejen já, ale více nezávislých českých novinářů (pohřební fenomén se dokonce dostal až do seriálu Most!), a na jejich konkrétní kauzy byly upozorněny státní orgány i orgány činné v trestním řízení i česká mainstreamová média – a to (přestože mé svědectví o exekučních kauzách si vyžádaly švédský a švýcarský státní rozhlas a Saša Uhlová svědčila o jejich vlivu na vznik chudoby v ČR v britském a polském tisku) naprosto bez výsledku a bez zveřejnění v českých mainstreamových médiích. Dějí se dnes a denně dál.

Shrnuto: Tento režim byl v letech 1989 – 90 nastolen, aby se zdejšímu obyvatelstvu na úkor některých výdobytků minulého režimu, které byly příchodem nového režimu odstraněny či potlačeny (kupříkladu tehdejším státem nikoli slibované, ale garantované stoprocentní zaměstnanosti, podpory domácí a evropsko-kontinentální kulturní produkce, podpory široké sportovní základny v populaci, využití silné pozice policie proti jakýmkoli projevům nacionalismu, separatismu, terorismu a mezinárodního organizovaného zločinu…) vrátila práva, která postrádal v režimu předchozím:

Za prvé: právo na svobodu slova a projevu. (Jeho současný zánik jsme probrali výše.)

Za druhé: právo na právní stát. (Jeho nefunkčnost jsme probrali výše.)

Za třetí: právo svobodně cestovat do zahraničí. (Že už ho nemáme, názorně ukážu opět na své osobě: v souladu se svým zákonným právem nebýt očkován proti covidu-19, a vzhledem k tomu, že jsem chorobu „pouze“ prokazatelně prodělal, od své praktické lékařky jsem po jejím prodělání obdržel certifikát o právu přestoupení hranic ČR, který mi zaniká dnem 23. 7. 2022.)

Za čtvrté: právo svobodně podnikat. (Zaniklo, zničil je neustále se vracející institut firemních lockdownů, a příkladem jeho porušovaní je koneckonců i zákaz oněch několika desítek internetových periodik, které se jako každý jiný živily i vkládáním reklamy na své stránky.)

Zůstává nám jen to poslední, nejdůležitější právo: právo na svobodu svědomí, tj. právo svobodně veřejně vyznávat jakoukoli víru. (Ačkoli když vidím nařízení některých západoevropských vlád o zákazu křesťanských symbolů ve školách či náhradě slov Vánoce a Velikonoce neutrálním slovem „svátky“ – ani s tímto právem to za stávajících dějinných procesů nevidím růžově.)

Pane Vrabele, jestli toto všechno zorganizovali Rusové, aby mě „postavili proti našim demokratickým institucím“ – pak klobouk dolů před jejich rafinovaností.

 

Vložil: Tomáš Koloc