Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Uprchlík z Luhanska do Hradce: „U nás je válka už osm let, Rusko, nebo Ukrajina, my chcem´ prostě pryč.“ Svět Tomáše Koloce

komentář 09.04.2022
Uprchlík z Luhanska do Hradce: „U nás je válka už osm let, Rusko, nebo Ukrajina, my chcem´ prostě pryč.“ Svět Tomáše Koloce

Foto: Tomáš Koloc (stejně jako v článku, není-li uveden jiný autor)

Popisek: Ilustrační foto

Autor této rubriky v pondělí prožil zajímavý den, během něhož se mimo jiné poprvé setkal a vedl rozhovor s čerstvým uprchlíkem ze separatistické oblasti na východě Ukrajiny. A taky hodně fotil.

Pondělí byl den všeho, co jenom jde. V těch pár hodinách, kdy jsem spal, se mi zdál zvláštní sen. Vyrostl jsem v středočeských Všetatech, na loukou porostlém kopci Cecemín, kde pod naším panelákem byly dva činžáky a nad ním na kopci bytelné rodinné domky jezeďáků, kterým jsme my z toho paneláku říkali hrady. Činžáky mi ve snu zůstaly, ale místo našeho paneláku v něm stál rodinný dům-hrad, v kterém jsem ale byl sám, když na zvonek zazvonil cizinec, který o sobě říkal, že je ekolog z Kanady, který chrání zmije. Šel jsem se s ním podívat na louku a on se horšil, že našel jen pár zmijích mláďátek, ale že jich tam není dost. Kam se poděly? Řekl jsem mu, že nevím jak v Kanadě, ale u nás o zmijích víme, že jsou jedovaté, a proto jsou tu lidé, kteří je za peníze sbírají a odevzdávají na úřadech. Zámořský ochranář zmijí zbledl a viděl jsem, jak je oběma informacemi překvapen a zasažen...

 

Modrožlutá při ,registraci zdrama'

Pak jsem se probudil a navázal na přípravu z předchozího dne. V deset jsem měl být v rozhlasovém studiu, kde občas s kamarádem točíme různé pořady, na nahrávání rozhovoru k 20. výročí smrti Vlastimila Brodského, do čehož jsem zjistil, že jsem si zapomněl vypnout mobil, protože mi dvakrát po sobě volala kamarádka, z čehož podruhé jsem ji v té trémě, kterou mám před každým nahráváním, strašně seřval, proč mě nenechá být. Kvůli uklidňování se jsem pak na autobus přišel o víc než o půl hodiny později. Na zastávce MHD před budovou hotelu, který dobrého půl století nese jméno ukrajinského města Černigov, se mnou stáli dva kluci a dívka, všichni okolo dvaceti let. Drželi ukrajinské pasy, na které se u nás ve městě dá jet hromadnou dopravou. Jeden z nich si pak v autobusu sedl proti mně. Tak jsem zapředl dialog:

Já: „Rusky, nebo anglicky?“
On: „Rusky nebo ukrajinsky…“
Já: „My jsme se na základní škole učili jen rusky.“
On: „My zase ukrajinsky. Ale ruština je moje mateřština.“
Já: „Z jakého jste města?“
On: „Stanica Luganskaja.“ (Vědom si, že mluví s člověkem, který se učil spisovnou ruštinu, používá ruskou formu názvu včetně spisovného G, namísto H, které se používá v ukrajinštině a běloruštině stejně jako v jeho mateřské hovorové jihoruštině). „To je nějakých dvacet kilometrů od Luganska.“
Já: „Přímo odtamtud? Nezlobte se, že se ptám, ale mohl byste mi říct, kolik lidí ve vašem kraji je pro Ukrajinu a kolik pro Rusko?“
On: „Víte, to je otázka, která u nás není nejdůležitější, a vlastně už je to každému jedno. U nás se neválčí měsíc, ale osm let. Jsme na válku už alergičtí, ať už ji vede Ukrajina nebo Rusko“ (kývne směrem ke svým druhům). „Proto jsme taky tady.“
Já: „Tak jsme všichni vlastně už Hradečáci. Kde bydlíte?“
On: „Na studentských kolejích. Ale já nechci studovat, chci tady pracovat. Všichni pracujeme.“
Já: „Já vím, já Ukrajince znám, je to nejpracovitější menšina, kterou tady máme. Pracují od rána do večera a o víkendu ještě shánějí melouchy.“
On: „Přesně tak.“
Já: „Dneska jsem četl, že už se válčí i na ruském území.“
On: „Ano, Ukrajina to zatím nepřiznala, ale vybombardovala tam nějakou chemičku.“
Já: „Můžu se vás zeptat, jak dlouho si myslíte, že ta válka bude trvat?“
On: „Podle mě hodně dlouho. Jako v Sýrii. Přijde čas, kdy se o ní už přestane psát a nebude tolik vidět, ale bude tam pořád.“
Já (vystupuji): „Tak se držte!“
On: „Vy taky.“

Během našeho rozhovoru v autobusu vysvitlo sluníčko, během mého rozhovoru v rozhlase svítilo ještě víc a já jsem po empírových schodech Bono Publico, které po opravě i hrají, prošel za hudby Dvořákova larga opevněním hradeckého starého města, abych se ocitl v labyrintu stavebních mříží ve čtvrti pod hradbami, kde na obrovské ploše cosi bagrovali, ale spojil jsem se s nějakým studentem, se kterým jsme si vzájemně odstranili zátarasy a ilegálně prošli staveništěm, abych se svými postcovidovými plícemi tak akorát stihl dorazit na rentgen a na CT na místní polikliniku.

 

Modrožlutá při pláči ve verších

Na odchodu jsem v bylinné lékárně koupil vitamínový extrakt ze smrkových výhonků a zanesl ho vedle do domu, kde stoná můj kamarád Jarda, který, ač nesnáší jakékoli teplé nápoje, se mi překvapeně přiznal, že ten den poprvé ve svém životě vypil čaj. Když jsem si pak na zpáteční cestě u bankomatu vyzvedl peníze na zaplacení nájemného paní domácí a v blízké vietnamské večerce udělal nákup, měl jsem toho už akorát dost. Neměl jsem sílu ani vařit, takže jsem zarazil do vietnamské restaurace, kterou v covidových časech z naší ulice přestěhovali na blízké náměstí. Ze svých dalších prožitků jsem pro případné čtenáře vyextrahoval pár pouček:

1) I když na jídelním lístku za jídlem s knedlíkem najdete čísla 1, 3 a 12, podle těchto čísel si neobjednávejte. 12 není počet knedlíků, ale číslo alergenu...

2) I když vám číšník nápadně připomíná jistého politika, neptejte se ho, zda nemá v rodině severokorejského prezidenta – riskujete jeho úmrtí během záchvatu smíchu...

3) I když je vám nově příchozí dávka ukrajinské menšiny, která v těchto dnech dorazila do naší země, velice milá, nezapomínejte pro ni ani na vietnamskou menšinu. Čeští Vietnamci jsou držáci a je dost dobře možné, že jednou budou českým Ukrajincům radit, jak přežít v exilu nekonečnou válku, vyvolanou agresí cizí velmoci...

4) Když jsem byl malý a byl jsem na prázdninách u babičky ve Velké Chuchli, vodila mě na závodiště, nad kterým na vysoké barrandovské skále jezdily vlaky. Vždycky, když jsem během hry na závodišti uslyšel vlak, vyběhl jsem na vrchol skluzavky v koutku pro děti, odkud byly projíždějící vlaky vidět, abych se na něj podíval. Pocházel jsem sice taky ze železničního uzlu (ve Všetatech se kříží tratě Praha – Liberec a Kolín – Děčín), ale Chuchle byla na hlavním tahu na západ, kudy jezdily mezinárodní rychlíky, kterým jsem, po vzoru svého recesistického strejdy, všem říkal Praha – Chuchle – Paříž. Tehdy, v dobách, kdy všechno mělo jednotný design, se i na vlaku poznalo, co je. Mezinárodní rychlíky byly dvojbarevné, zdola nahoru do polovičky modré a od polovičky žluté. Modrožlutá bikolóra se mi tak na prahu života vtiskla do hlavy jako SYMBOL DÁLKY.

Uběhlo čtyřicet let a tatáž bikolóra, v obrácené podobě ukrajinské vlajky (dole žlutá, nahoře modrá, mimochodem jedna ze čtyř slovanských vlajek, které, na rozdíl od zbývajících deseti vlajek slovanských národů, neobsahují tradiční slovanské barvy: červenou a bílou...) se stala SYMBOLEM VÁLKY. Ale nejen jí! Od vypuknutí války Ruska s Ukrajinou je to jen měsíc, ale jako by světoví designéři objevili fotogeničnost spojení modré s žlutou. Dnes už toto spojení masově používají i k designu sdělení, která nemají nic společného s válkou ani s Ukrajinou.

 

Modrožlutá na protestu Extinction Rebellion, foto Vít Hassan

(Jen mezi námi, existuje ještě fotogeničtější bikolóra – spojení spektrálně polárních barev žluté a fialové. Ale s jeho objevením si zřejmě budeme muset počkat na nějakou další válku. Pokud ovšem po této válce bude ještě nějaké barevné potom...)

 

Vložil: Tomáš Koloc