Uherský Brod, který má obecní peníze uložené v ruské bance, zrušil Nohavicovi vyprodaný koncert. Svět Tomáše Koloce
komentář
19.03.2022
Foto: Se svolením ČTArt
Popisek: Jarek Nohavica
Představte si autora těchto dnů. Singl muže středního věku, který je stále ještě ve stavu nemocných s postcovidovým syndromem, snažícího se už pár týdnů zpracovat nejen svou osobní tělesnou a duševní únavu, ale i globální pocit, že v geopolitickém regionu, kde žije, se v atmosféře všeobecné lhostejnosti den ode dne množí větší i menší nedemokratičnosti a nespravedlnosti. V této situaci začíná můj fejeton.
Ve chvílích, kdy slovanský svět prožívá trauma z bratrovražedné války mezi Ruskem a Ukrajinou, jako by se na něj sesypala všechna bída světa. Snaže se od toho odreagovat, brouzdám po síti, dívám se mimo jiné, kdy otevřou safari nedaleko mého bydliště, když na stránkách tamní zoo narazím na větu: „Návštěvníci ukrajinské národnosti mají od 1. března vstup za 1 korunu. K prokázání státní příslušnosti postačí jakýkoli oficiální dokument či doklad.“ A jsem v naší slovanské bídě znovu. Tentokrát na způsob připomínky, že pro ty, kdo se u nás živí slovem, ať už jsou to mainstreamoví (česky středněproudí) novináři, mluvčí nebo copywriteři (kterým Jára Cimrman říkal průmysloví básníci), bylo třicet let nejdůležitější, co si kdo v Hollywoodu na záchodě píchnul do žíly, ale s reáliemi vlastního regionu (východní Evropy), ba i gramatiky vlastní (slovanské) jazykové větve jsou naprosto na štíru.
Věta „Návštěvníci ukrajinské národnosti mají od 1. března vstup za 1 korunu“ je za prvé exemplárním příkladem, jak se nám západní jazykové cítění cpe do češtiny. Na rozdíl od anglického nationality a francouzského nationalité, v češtině národnost nerovná se státní příslušnost. Gérard Depardieu a Steven Seagal mají ruské občanství, ale to z nich ještě nedělá Rusy. Stejně tak jako Maročan Chérif Chekatt, který v roce 2018 spáchal teroristický atentát v předvánočním Štrasburku, i když měl občanství a ve Francii už žil v kolikáté generaci, v českých očích nikdy nebyl Francouz stejně jako stovky Maročanů, Tunisanů a dalších, přicházejících v těchto dnech do České republiky ze svých mírových vlastí tentokrát ne skrze Bělorusko, ale skrze válečnou Ukrajinu, nejsou Ukrajinci. Zato autorově definici odpovídají jiní, kteří na vstupné mají.
Průmyslový básník úvodní formulace by si zasloužil, aby se mu namísto několika málo uprchlíků z Ukrajiny, kteří dnes mají místo hledání práce a bydlení čas jít do zoo, u pokladny s Maročany a Tunisany z Ukrajiny seřadilo několik tisíc českých občanů s ukrajinskými předky (tedy ukrajinské národnosti) a každý by mu za vstup zaplatil jen zmíněnou částku, počínaje těmi slavnými: hudebníky Štěpánem a Janem Matějem Rakovými, scenáristy Davidem Smoljakem, Halinou Pawlovskou a Pavlínou Moskalykovou, novináři Filipem Smoljakem a Jefimem Fištejnem, spisovatelem Michalem Ajvazem, režiséry Jurajem Jakubiskem a Fero Feničem, architektem Adamem Gebrianem, hercem Pavlem Kikinčukem či mým facebookovým přítelem, bratrem legendárního herce Ivana Luťanského, Štěpánem Luťanským. Čímž nechci říct, že by jmenovaní tuto slevu měli jakkoli zapotřebí, jen dovádím do pomyslného důsledku chybnou formulaci autora, kterého už by pak mohla zachránit jen druhá část formulace: „vstup za 1 korunu“. Z korun, které jsou na výběr (česká, dánská, norská, švédská, islandská) by mu asi nejvíc pomohla ta islandská, za kterou se při dnešním kurzu platí mezi 17 až 18 korunami českými, a pokud to se slovanským (a vůbec východoevropským) světem půjde takhle dál, bude ještě dražší.
Jedno české médium v tomto oboru (nazvěme ho třeba fakticko-lingvistická ignorance střední a východní Evropy) vyloženě exceluje. Z reklamních důvodů je nesmím jmenovat, ale ti, kdo jsou zvědaví, je jistě objeví metodou zadání klíčových slov do vyhledavače. Před pár dny jsme se z něj mohli třeba dozvědět, že Putinova dcera je rozená „Jelizaveta KrivonogichOVÁ“. Od mainstreamových novinářů, kteří jinde píší, že přechylování je sexistický balast, je hezké, že slečnu Jelizavetu přechýlili, bohužel se ale zrovna netrefili. Příjmení Krivonogich, česky Křivonohých, se (stejně jako třeba Šerých) v češtině ani v ruštině nepřechyluje a pán i slečna jsou Krivonogich.
Hned poté jsem se tamtéž dočetl, že „ruská tanečnice Olga Smirnovová, primabalerína baletu Bolšoj těatru, emigrovala na západ“. Problém je v tom, že výraz Bolšoj těatr, česky Velké divadlo, se podle pravidla shody podmětu s přísudkem musí v případě skloňování skloňovat celý, tedy buď „primabalerína Bolšogo těatra“ (Большого театра)“, či v počeštěné fonetické podobě „Bolševo…“ A jako by toho tyjátru bylo málo, vzápětí se z téhož média dozvídám, že „GUBERNÉR Charkovské oblasti na Ukrajině oznámil...“ K tomu jsem už musel vytvořit komplexnější manuál:
GuVernÉr je vedoucí územně-správního celku anglicky mluvících zemí, amerických států, britských kolonií atd. (příklad: Trosečník Robinson Crusoe z románu skotského, anglicky píšícího spisovatele R. L. Stevensona, který v roce 1980 dokonale zanimoval Stanislav Látal, se nakonec stal GUVERNÉREM ostrova, který objevil.)
GuBernÁTOr je vedoucí územně-správního celku zemí, mluvících východoslovanskými jazyky, Ruska a Ukrajiny. (Příklad: Hlavní hrdina divadelní hry ukrajinského, rusky píšícího dramatika N. V. Gogola Revizor, kterou v roce 1967 v titulní roli s Jiřím Kodetem zinscenoval Jan Kačer, byl ve městě považován za generálního GUBERNÁTORA.)
GuBernÉr je pak něco mezi; hodnost, vynalezená v těchto dnech českým mainstreamovým tiskem.
Ve chvílích, kdy slovanský svět prožívá nejen trauma z vlastní bratrovražedné války, ale i z vlastních středněproudých médií, které jako by namísto v Praze, Varšavě či Lublani sídlily ve Washingtonu či Bruselu (čemu se taky divit, když jejich vlastní premiéři, místo aby doma řešili palčivé problémy vlastních zemí a ukrajinského exodu do nich, se bůhvíproč potloukají po Kyjevě), je mu na druhé straně ale taky přidáno trochu radosti. Týden poté, co se etnický Chorvat Gabriel Borić ujal prezidentství v jihoamerickém Chile, se dozvídáme, že maďarskou prezidentkou byla zvolena Katalin Nováková, která má slovenské kořeny. Bývalá ministryně pro rodinu Orbánova kabinetu (od níž se tedy dá důvodně očekávat nejen podpora slovenské menšiny, ale i tradiční rodiny) nastoupí do úřadu 10. května.
A dnešní doba poh(g)romové plurality nám skýtá i jiné radosti, o kterých naši předkové, úpící pod knutou totalitního režimu, neměli ani tušení. Před chvílí jsem například prožil extázi z toho, že mi bylo po dvou letech umožněno, abych si bez podělanýho hadru na hubě mohl dojít nakoupit. Pak jsem si tuto extázi prožil ještě jednou, na poště, kam jsem donesl dopis, který jsem po dvaceti letech od posledního použití tohoto jazyka napsal v ruštině (adresát, lužickosrbský spisovatel Beno Budar, umí jen lužicky a německy, já jen česky, anglicky a francouzsky a ani jeden z nás se ještě nenaučil jazyk, vymyšlený pro tyhle případy, mezislovanštinu; školní ruština je tedy jediný z jazyků, který nám zbyl). Cestou domů mě pak napadly tři otázky, na které může přijít jen příslušník národnosti, které se ještě na začátku 20. století říkalo Čechoslovan:
1. Jak mohla rada města Uherský Brod zrušit vyprodaný koncert Jarka Nohavici s odůvodněním, že nevrátil Puškinovu cenu za překlady a hraní písní ruských bardů Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy, když toto město má samo část svých peněz uloženu v ruské bance Sberbank? (P.S. O totalitních praktikách rušení koncertů písničkářů pojednává legendární hra v tomto textu již druhého zmíněného ukrajinského, rusky píšícího autora Marka Rozovského Koncert V.)
2. Jak mohli ti zatracení hybridní dezinformátoři udělat takové svinstvo – nabourat se do mailové schránky našeho velvyslanectví v Izraeli a napsat jménem Stropnického Žilkové, že už ji nemiluje?
3. Copak si asi s informací, že novou maďarskou prezidentkou byla zvolena Nováková, počnou manželé Bartáčkovi...?
Vložil: Tomáš Koloc