Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Postav si milíř na uhlí a pro mouku jeď do Polska ještě dnes! Svět Tomáše Koloce

komentář 05.03.2022
Postav si milíř na uhlí a pro mouku jeď do Polska ještě dnes! Svět Tomáše Koloce

Foto: Tomáš Koloc (jako v textu)

Popisek: Před pravoslavným kostelem svatého Mikuláše v Hradci Králové

Jako většina národa jsem obětí nekonečných debat na sociálních sítích, které poté, co byla postupně rozdělena názorem na ilegální migraci, prezidenta Zemana a povinné očkování, rozdělují společnost tentokrát názory na válku na Ukrajině... Souhrn autorových zkušeností ze středy 2. března 2022.

Jediný, kdo se do debat nezapojuje, je můj kamarád, učitel Jarda, který si hned první den okupace Ukrajiny (který se mu sešel s jarními prázdninami) v očekávání odříznutí naší země od inženýrských sítí koupil lihový vařič, kartón tablet na filtraci přírodní vody na pitnou a u rybníka s nekorektním názvem Cikán začal stavět milíř, ve kterém vyrábí vlastnoruční dřevěné uhlí. Ačkoli tam ve svém kongu, které připomíná polní odění armády, chodí poslední dobou každý týden, tentokrát se mu několik lidí vyhnulo obloukem. Jedna z nich, paní s pejskem, prý dokonce vyjekla: Už jsou tady!"

 

Já jsem spíš typ, který je pasivně utvářen vnějšími událostmi. O tom svědčí i mé sny:

- Předevčírem se mi zdálo, že patřím do skupiny venkovských židovských chasidů, která se vrací domů přes velikou louku s velikou vírou v mistra, který je vede. Pak přijdeme domů, do starého stavení či zájezdní hospody, ale nesmíme si říct o nocleh ani o jídlo; náš mistr nám totiž zakáže mluvit s tamní obsluhou, protože jde o nevěřící (křesťany).

- Včera se mi zdálo, že bydlím na koleji, kam ze dne na den přijde takový nával studentů, že dojdou zásoby všeho, a když jdeme ven, namísto toho, abychom se oblékali, malujeme si na nahá těla oblečení.

- Dnes se mi zdálo, že všechny lidi postihla pandemie ,dramatického viru' a každý se začal chovat jako nějaká útočná postava světové literatury: Jago pomlouvá Desdemonu, Othello ji ze žárlivosti zabíjí, Richard III. a Macbeth s Macbethovou postupně vyvražďují celé svoje okolí…

Z tohoto snu jsem se probudil díky hlasitému rachotu. Během pár minut jsem zjistil, že to ještě není jaderná válka, nýbrž že soused začal renovovat byt. Vzápětí jsem zaregistroval, že v našem domě nejde voda. Bez kapky čirých balených tekutin v bytě jsem si pěnu po holení omyl lákem od okurek – a odešel jsem na zdravotní středisko.

V čekárně se ke mně přitočila čekající (a dosud v respirátoru se dusící) spolupacientka a zeptala se: „Všimnul jste si, že dneska nebyla zkouška sirén? Došlo jim, že by lidi mohli sirény špatně vyhodnotit a v panice začít prchat. A co teprve, až by lidi pochopili, že prchaj sice dobře, jenže už neni kam…“

Ačkoli jsem čekal jen jednoho, v ordinaci seděli dva doktoři, a bavili se – o čem jiném, než o Ukrajině. Zatímco první myslel, že válka nemůže trvat dlouho, protože Lavrov má děti v Americe, a kdyby něco, tak vražda na tyranu není zločinem, druhý, který řešil spíš dopad v našem bloku, mínil, že když už ho Rusové včas nesvrhli, měl by se aspoň každý z nich, který žije na Západě, za válku veřejně omluvit. Netaktně jsem mu připomněl, že ještě musí pamatovat doby, kdy československý emigrant něco ceknul do Svobodné Evropy, jeho rodinné příslušníky doma v nejlepším vyhodili ze školy či z bytu, ale mohlo to být i daleko horší. První lékař (můj ošetřující) namítl, že se bavíme o suchém z nosu. Důležité je, aby Ukrajina bojovala, on sám už prý dal nemalý peníz na zbraně, které tam budou poslány. Připomněl jsem mu pacifismus patrona jeho profese, doktora Galéna, a taky tichý historický fakt, že nad Ruskem to na bitevním poli nevyhráli jinší. Napoleon, ba ani Hitler. Proto Ukrajincům nejsou nic platné zbraně ani manekýn, fotící se v neprůstřelné vestě, zato by se jí hodili profesionální diplomatičtí vyjednavači, kteří by ještě dnes ukončili zbytečnou válku, která každou další minutu stojí nezměrnou bolest a krev. To už doktoři nevydrželi a zařvali na mě, ať vypadnu nechat si udělat test na covidNa chodbě polikliniky mě zastavil známý zedník z Ukrajiny: dostal povolávací rozkaz a šel se zeptat doktora, co má dělat se svýma padesátiletýma bolavýma nohama.

Během nákupu v supermarketu jsem se pak zeptal známého vedoucího, jak je možné, že ve dvě hodiny odpoledne už došlo máslo. Vedoucí se ke mně konspirativně přitočil a zašeptal mi: „A bude hůř. Radím vám dobře, pořiďte si dostatečné zásoby trvanlivých potravin, mouky a tak, nevíte, kdy válka přijde i k nám!“ (Vzpomněl jsem si na Jardu a napadlo mě, že bez plynu v troubě mi mouka bude málo platná…)

„A nebylo by v tom případě lépe zajet si pro ně do polské Kudowy, kde se za ně vlivem o pět procent nižšího DPH platí polovic?“ zašeptal jsem já.

Následovala konspirativní rada: „Zkuste to, ale musíte rychle. Polsko je teď plné uprchlíků, ať tam ještě něco seženete…“ (Ať seženu nebo neseženu, hlavně když jsou ti lidi v bezpečí - a ti z nich, co nemuseli ukazovat covidpasy, možná pomůžou i nám ostatním, aby evropské vlády tento nesmysl už konečně zrušily.)

Na zastávce MHD stála skupinka asi desetiletých kluků v pozici, jako když se sportovní tým radí o další taktice, a z útrob skupiny se (pravděpodobně z mobilu) co chvíli ozývala replika Miroslava Donutila z filmu Tankový prapor. „Cože?!!“ – a vždy po ní propukla skupinka v smích. Dva z kluků se mnou nastoupili do autobusu, a když se z reproduktoru ozval název stanice LiPky, ozval se jeden z nich: „Ty vole, LiBky – to bude něco vod líbání!“ Vzpomněl jsem si na jaro svého života, kdy mi ve stejném věku, v jiné jaderné krizi poloviny 80. let (v době, kdy na běžném trhu nebyla jakákoli erotika, natožpak porno) během podobné cesty ze školy domů kamarád s očima na vrch hlavy vysvětlil, jak se dělají děti. Proto jsem z autobusu nakonec vystoupil s úsměvem – a s vděčností, že nám Bůh ponechává aspoň tu jednu krásnou věc, která se nemění: podstatu dětství.

 

Vložil: Tomáš Koloc