Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Válka se nevede v zákopech a agresoři jsou jinde, než líčí zprávy, říká veterán UNPROFOR. Svět Tomáše Koloce

26.02.2022
Válka se nevede v zákopech a agresoři jsou jinde, než líčí zprávy, říká veterán UNPROFOR. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Vlajka UNPROFOR

ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s plukovníkem magistrem Pavel Skácelem, účastníkem dvou mírových misí OSN.

Pane plukovníku, před lety jsme se díky internetu seznámili, jako učitel expremiéra Mirka Topolánka ze střední školy jste mi přinesl několik důležitých informací, z nichž jsme vytvořili článek, který obletěl česká média. Později jsme spolu do českých médií vytvořili ještě několik textů. Nejdůležitější pro mě ale bylo, co jste mi řekl o podstatě války a pozadí toho, jak se vede dnes. Jak byste se charakterizoval?

Narozen 1946. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UP Olomouc, učil na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova a na Střední soukromé škole podnikatelské v Opavě. Ženatý, otec čtyř synů, adoptivní dcerka Margaret Joy v Keni. Bez vyznání. Bezpartijní (dříve KSČ), inklinující názorově spíše k levici, pokud tato není u moci a vládne se zdravým rozumem. Je hrdý na svůj český původ z rodu Pokorných. Účastník dvou misí OSN: v bývalé Jugoslávii UNPROFOR (1992-93) a v iráckém Kurdistánu UNGCI (1995). Nechal se předčasně repatriovat o pět měsíců dříve kvůli atentátu na kolegy. Koníčky: antická historie, válečné memoáry, četba, fotografování, turistika. Obdivovatel Carla Linuse Paulinga, jednoho z největších učenců všech dob, autora mírové petice s podpisy 11 021 nejvýznamnějších vědců světa, která donutila vlády SSSR a USA uzavřít dohodu o zastavení a zákazu jaderných zkoušek.

Skoro celý život jste byl voják, ale do skutečné války jste se dostal až ve zralém věku. Je to velký přelom, připravovat se na válku a prožít ji?

Stěžejní. Když jsem o válce jenom četl, vůbec jsem netušil, co je obsahem tohoto pojmu. Žádná kniha ani žádný válečný film totiž nepáchne korditem, dnešní obdobou střelného prachu, žádný výstřel tam nikoho neohrožuje. Filmový pláč hvězdy nás může dojmout, ale vpravdě se vás netkne tam někde uvnitř. Po filmu se nebudíte zbroceni potem jako já, když se mi sem tam ve snu znovu vybaví děti po výbuchu miny, co dopadla na jejich plácek mezi domy uprostřed fotbalového utkání…

Kdy jste se dostal do války poprvé?

Moje osobní zkušenost s válkou začala v létě 1992, kdy jsem se na vlastní žádost stal vojenským pozorovatelem mise UNPROFOR v bývalé Jugoslávii, na území dnešního Chorvatska, Bosny a Černé Hory. Abych se mohl připojit k těm, kteří říkají a píší, že i špatný mír je dobrý, musel jsem v Sarajevu vidět mladé odstřelovače, teprve sedmnáctileté, kteří zabili víc lidí, než kolik jim bylo let. Musel jsem bezmocně ze vzdálenosti asi dvou metrů vidět, jak takový odstřelovač ze střechy věžáku zastřelil na ulici nejprve dítě, a poté matku, která se k němu sklonila. Jenže shora bylo zapotřebí volání běžných lidí po míru trochu utlumit a nahradit voláním po pokračování té nejhorší z válek – války občanské.

K tomu je zapotřebí nevinných obětí, zejména dětských. Viděl jsem sarajevské tržiště bezprostředně po minovém útoku. Všem nám bylo jasné, že žádný srbský minomet z jejich linií kolem Sarajeva na ono tržiště nemůže dostřelit, a 31. srpna 1992 jsem se spolu s dvaceti kolegy-pozorovateli znovu narodil, když na náš kamion bosenští (muslimští) ozbrojenci stříleli z padesátimetrové vzdálenosti pomocí vlastní obdoby kalašnikova. Zabili tři velitele našich vozů a poranili několik řidičů. Pro upřesnění uvádím, že vojenský pozorovatel není ozbrojen…

Chorvatští ustašovci i srbští četnici vytáhli uniformy svých dědů (nebo si nechali ušít nové) a působili ,vesele' v stejném duchu dál. Novodobí ustašovci měli bezvadnou výzbroj. K nám se chovali přezíravě a nenechávali se fotografovat. Táhli v černých uniformách jako druhý sled chorvatské armády a prováděli etnické čistky. Kdo z ,nečistých etnik' včas neutekl, anebo se nedal vyhnat, toho zastřelili. Mrtvoly nechali válet tam, kde lidé padli.

Moje kolegyně, také pozorovatelka OSN, viděla týden po ofenzivě ustašovců znetvořené pozůstatky lidí. Byly ohlodané od hladových vepřů, které ozbrojenci vypustili z chlívků. Srbské domy odborně vyhazovali do vzduchu, aby se Srbové neměli kam vrátit. Odborně znamená, že po výbuchu zbyla pouze suť. Ničili systematicky pomníky druhé světové války. Viděl jsem kostry partyzánů, vyhrabané z hrobů, s čerstvě prostřílenými lebkami. Byla to soldateska, nad níž představitelé oficiálního vedení, chorvatský prezident Tudjman a generál Gotovina, přivírali oči.

Co jste si odnesl ze své druhé mise?

Během své druhé mise v roce 1995 v iráckém Zakchu jsme měli mimo jiné za úkol hlídat plukovníka íránské armády, který přes hranice dezertoval svým vrtulníkem. Ani s tím vrtulníkem moc neuměl: přistál tak, že vrtulník byl už bez benzínu a k nepoužití. V noci brečel a stále nám ukazoval fotky svých dětí (měl krásnou dceru), anebo se potichu modlil. Věřil slepě Američanům. Hlídali jsme ho v noci, ve dne ho vyslýchala CIA. Když ho zpravodajsky vytěžila, předala ho Iráčanům. Ti ho zavřeli do Abú Ghraibu, kde se podle oficiální zprávy za týden podřezal.

Na mé dva kolegy byl pak v oblasti, spravované Kurdy, spáchán atentát. Nástraha klasická: tři kilogramy tritolu a kolem nálože kusy betonu a železa. První zpráva do ústředí OSN v New Yorku zněla: atentát v kurdské oblasti, dva příslušníci kontingentu mrtví (Polák a Filipínec). Druhá zpráva se na pokyn shora předělávala a zněla: atentát, ale byl připraven na někoho jiného než na členy mise. Pak přišel pokyn předělat zprávu potřetí: hlídka si nálož nešťastnou náhodou při průjezdu odpálila sama – vysílačkou. Odmítl jsem podobné věci psát a napsal si raději žádost o repatriaci…

Dal jsem si dohromady jedna plus jedna, a posléze pochopil, jakým způsobem oficiální místa zacházejí s informacemi pro tisk. Pro zajímavost: Dnešní účastníci misí OSN (OBSE) už mají zakázáno předávat informace, co se tam doopravdy dělá a děje, a pořizovat si jakékoliv záznamy a fotografie. Prý z bezpečnostních důvodů.

Obě vaše mise se odehrály v převážně muslimských zemích. Jaký je hlavní rozdíl mezi naší a muslimskou společností?

Islám funguje na bázi absolutní poslušnosti. Slovo stařešiny kmene (mully nebo hadžiho) ve vesnici je zákonem. Pokud uděláte něco jiného, než co on řekne: nikdo vás nepozve na návštěvu; nikdo vás nenavštíví; nikdo vás nezaměstná; pokud máte živnost sám, všichni zaměstnanci i zákazníci od vás odejdou. Kdyby se totiž zachovali jinak, postavili by se do stejné pozice, v jaké jste vy.

Někdy mám pocit, že tento způsob uvažování začíná naše evropská, na křesťanství a osvícenství založená společnost, přejímat: „Ukaž nám, zda následuješ jednotnou frontu ve svém názoru na (prezidenta, migraci, vakcinaci, tu či onu velmoc), a my ti řekneme, zda jsi plnoprávný občan, nebo bezprávný ´dezinformátor´…“

Ano. Jistý král Mithridatés, nenávidící Řím víc, než kdo před ním, dokázal nechat povraždit všechny Římany a Italiky v Malé Asii během jednoho dne. Žil v letech 132-63 př. n. l. , ale totéž dokázal v letech 1915-18 n. l. zopakovat turecký sultán se všemi Armény na svém rozsáhlém území a v letech 1941-45 německý kancléř se všemi dosažitelnými evropskými Židy. Co se vlastně na lidstvu podstatně změnilo od dob Punských válek?

To se ptám i já…

Něco se skutečně změnilo. Když se podíváme na statistiky válek a jejich obětí, snadno zjistíme, že moderní války mají procentuálně vysoký podíl mrtvých civilistů oproti vojákům. Na frontách bylo naposled nebezpečno za první světové války. Dnes je tomu tak v zázemí. Civilisté umírají i jako běženci, nikdo nespočítá ty, kteří zahynou nepřímo. Žádný náboženský fanatismus nevyvolá horší nenávist, než když vám zabijí vaše blízké, nebo když musíte opustit hořící vesnici, kterou postavily generace vašich předků.

Válka není dobrá k ničemu jinému, než k eskalaci temných stránek lidské psychiky. Kdy jindy, než za válek našich vezdejších, se dá beztrestně krást, loupit, vraždit, znásilňovat, pouštět z řetězu běsy, v nitru lidí hluboko ukryté pod slupkou kultury. Nebo na druhé straně vydělávat ohromné peníze na podpoře boje a válečných operací. Kdy jindy se dá i pěkně a úplně lacino psát o neštěstí lidí (leitmotiv mezi tématy dnešních novin) nebo dostat své snímky na první stránky magazínů. Udělat si jméno na lidském neštěstí. Za dva roky operací v bývalé Jugoslávii zahynulo stejné množství reportérů, jako za celou dobu vietnamského konfliktu. Většina z nich byla mladších třiceti let. V Bosně mají pořekadlo: „Za někoga je rat - rat, za někoga je rat - brat.“ (Rat značí válku, ostatní je snadno přeložitelné.)

V poslední době často vzpomínám na slova svého královéhradeckého krajana Viktora Fischla (za druhé světové války tajemníka Jana Masaryka a po válce izraelského velvyslance v několika evropských zemích, ale hlavně snad nejjemnějšího českého spisovatele), z jeho povídky Píseň o lítosti: „(…) Jsme jako děti v temném lese. Snad proto musíme být dobří, vést se ve tmě za ruce, být plni lítosti k druhým.' Pamatoval si každé z dědečkových slov, na žádné nezapomněl. 'Lítost, lítost, lítost k druhým.' Ale ti druzí byli vrazi. I dědečka zabili, i strýce Jakuba, i všechny, všechny ostatní. A dědeček Filip k nim choval lítost, a přece zabili i jeho. Ani lítost tedy nepomohla. A přece slyšel dědečka opakovat to slovo znovu a znovu: 'Lítost, lítost, lítost. Není v našem životě nic silnějšího, nic krásnějšího, nic lepšího.' 'Lítost i k vrahům?' ptal se a nemohl se s tím smířit. Dědeček mu však odpovídal: 'I k nim. I oni jsou děti ve tmách. I oni jsou ubozí. Snad ještě ubožejší než my ostatní…'" Byly časy, a my je pamatujeme, kdy by tato slova (nejen kvůli osobnosti svého autora) vůbec nesměla být otištěna v oficiálních médiích, a mám dojem, že ty časy jsou tu zas…

Je to tak. A já bych těm, kdo ta slova zakazují a zahlušují, chtěl říct pár slov: Milí ,pokojoví husaři' (vy, kdo od svých osobních počítačů do konfliktů a válek rádi posíláte hned celé kontingenty jiných), zkuste se vydat na jeden jediný den do války. Jen tak. Na vlastní kůži poznat, co je strach, uslyšet bomby a granáty na vlastní uši. Spatřit opravdovou barvu lidské krve na chodníku nebo na zdi. To, co uvidíte na vlastní oči (pokud se po prvním rachotu odvážíte vystrčit nos z krytu), nejspíš jednou provždy převrátí váš pohled na válku jako prostředek.

Stanete se nejspíš zastánci i těch nejdelších jednání. Protože ty dny, kdy se jedná, se zpravidla nemůže střílet. Pokud se vrátíte živí a zdraví, nebudete pokračovat tam, kde jste přestali. Nebudete už moci tak klidně spát a blýskat se strategickými traktáty poručíka Duba. Pak přestanete svou empatii věnovat psovi nebo kočce, ale budete se snažit dát ji ve prospěch těch, jejichž utrpení jste byli svědkem.

 

Vložil: Tomáš Koloc