Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nechcete se dostat do dluhů? Nepohřbívejte své zemřelé blízké… Vhled do exekučního systému této země. Svět Tomáše Koloce

komentář 23.01.2022
Nechcete se dostat do dluhů? Nepohřbívejte své zemřelé blízké… Vhled do exekučního systému této země. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Zde je společný hrob

Před časem jsem udělal něco, co běžně nemám ve zvyku. Koupil jsem si noviny, patřící jedné ze soukromých korporátních mediálních flotil této země, Mladou frontu Dnes. Udělal jsem to kvůli jejímu úvodníku, který jsem si přečetl na stánku a který nesl název Češi nepohřbívají své blízké. V článku se vypočítávalo, kolik mrtvých bylo bez účasti pozůstalých pohřbeno na útraty státu v rámci takzvaného sociálního pohřbu v roce 2007. Podle článku jich bylo 98 a jejich cena byla 850 tisíc korun. V roce 2015 už bylo (za 9, 6 milionu korun) bez účasti blízkých pohřbeno 1096 zemřelých, tedy zhruba desetkrát víc. Tento text nabízí odpověď na otázku proč.

Údaje Ministerstva pro místní rozvoj, v jehož gesci jsou sociální pohřby, se nicméně mírně liší (140 pohřbů za 849.078 korun v roce 2007 a 1444 za 9 604 764 korun v roce 2015). Článek uváděl i případy největšího nárůstu sociálních pohřbů: Karlovy Vary, Cheb a Šumperk. Závěr článku byl následující: Pieta v našich krajích povážlivě klesá, a to zejména v (morálně) vykořeněných pohraničních oblastech. Už když jsem onen článek přečetl, předsevzal jsem si napsat tento text, kterým bych (jako člověk, který byl necelé dva měsíce předtím platnou legislativou nechtěně donucen vypravit právě takový sociální pohřeb) uvedl věci na pravou míru. Lhůtu, která od té doby uplynula, jsem nicméně spotřeboval na to, abych se s věcí dokázal smířit a podívat se na ni pokud možno nezaujatě.

Životní exekuce

Abych dovedl vyprávění k příběhu, který má být exemplárním příkladem, jímž chci dokázat, že vývody MF DNES o sociálních pohřbech (které ovšem hlásá drtivá většina dnešního mainstreamového tisku) jsou buď nevědomě mylné, nebo přímo vědomě lživé, musím začít od začátku, tím, koho jsem byl nucen ,sociálně pohřbít‘: svým otcem.

Můj otec byl typ socialistického odborníka, jehož ruce byly opravdu šikovné a během jeho produktivního období v socialismu, které téměř celé strávil jako obvodní zubní ve Všetatech u Mělníka, za ním dojížděli pacienti až z Prahy, od nichž z přesvědčení nikdy nevzal ani korunu. Přesto naše čtyřčlenná rodina primárně z jeho platu po celou dobu minulého režimu standardně vyžila a nevěděla, co je to nedostatek a dluh. Kamenem úrazu se mu staly tři věci: zhoršení zdravotního stavu (v roce 1989 si komplikovaně zlomil nohu v krčku, byl mu nabídnut invalidní důvod, ten ale nepřijal a odestál u zubařského křesla další čtvrtstoletí), rozvod a po proběhlé revoluci následující privatizace. Ty první dvě (osobní) změny ustál, tu třetí, společenskou, už ne.

Do poslední chvíle se snažil zůstat zaměstnancem. Po zrušení OÚNZ (pro mladší: Okresní ústav národního zdraví, za minulého režimu monopolní provozovatel všech zdravotnických zařízení, patřící státu) patřil k menšině, která přešla pod menšinový nástupnický SAZ (Sdružená ambulantní zařízení) a po jeho zrušení jeden čas pracoval jako zaměstnanec svého kolegy, který měl gynekologickou praxi. Ale i on byl v roce 1995 nucen zprivatizovat.

Zprvu nové společnosti blahořečil, že ho k tomu donutila, protože jeho příjmy se silně zvýšily. To ale netrvalo dlouho. Vinen byl z menší části jeho zdravotní stav a z větší části agenti tehdy začínajících společností, poskytujících rychlé půjčky, kteří se zaměřovali mimo jiné na podobné beznadějně nepraktické případy, jako byl můj otec (a ten, ačkoli velmi literárně vzdělaný, podobnost mezi těmito agenty a lichvářem z Nerudovy povídky Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku bohužel neodhalil). Netrvalo to ani dva roky a byl zadlužen na celý zbývající život, čemuž ještě napomohla ,špatná' společnost (jak ji nazývali někteří jiní členové rodiny), mezi niž se po rozvodu dostal.

Stal se lékařem chudých (který mi v tomto období připomínal slavného právníka dr. Uhra z filmu Batalion), jež nejen léčil, ale pomáhal jim i finančně, a to někdy i v době, kdy se sám posunul do červených čísel. Zbytek života strávil obtížen exekucemi (nejdřív těmi civilizovanějšími; před nastolením dnešního zákona 120/2001 Sb.), pracuje na jediných možných zaměstnaneckých místech pro zubaře; jako klinický, a poté pohotovostní zubař v Havlíčkově Brodě a Prosečnici, a posléze po přestěhování do severních Čech v Ústí nad Labem a Mostě.

Pro svou neuvěřitelnou paměť a specifickou vůli byl ještě po své padesátce schopen se přeškolit a po krátkou dobu, kdy nesehnal práci ve svém oboru, pracovat jako řadový patolog. Své dluhy, které kořenily v krátkém období jeho ,podnikání', nikdy nesplatil, (nadto staré mnohdy ,léčil' novými, bohužel uzavřenými už po nastolení výše zmíněného nového zákona) a své zvyky stýkat se s těmi, kteří jsou pro dnešní společnost poslední, nezměnil.

Když mu v roce 2013 zemřela dlouholetá družka V., která byla také silně zadlužená, za nějakou dobu se mně (člověku, který v té době už patnáct let žil na druhém konci republiky než otec) rozezvučel telefon. Volala mi exekutorská kancelář (bůhvíjak objevila moje telefonní číslo), která na mně vyzvídala podrobnosti otcova společného bydlení s paní V. a jedním dechem se mě ptala, zda jsem s nimi ve společné domácnosti nebydlel taky já. V té době už jsem byl dostatečně zpraven o aplikaci nového zákona (který může uvalit zaplacení dluhu po mrtvém prakticky na kohokoli, s kým se znal, a je pro něj závazný i souhlas či informace poskytnutá po telefonu) a odkázal jsem volající přímo na otce (o němž jsem věděl, že na rozdíl ode mě z těchto důvodů telefonáty z neznámých čísel nebere).

Nekupuj maso od šibenice!

V pohádce bratří Grimmů Zlatý pták radí zmíněný pták hlavnímu hrdinovi, jehož bratři byli oběšeni pro dluhy: „Dvou věcí se chraň: nekupuj maso ze šibenice a nesedej si na kraj studně!“ V době otcovy smrti uplynulo od mého posledního osobního setkání s ním přibližně půl roku. Pro rozpory (přiznám, že z větší části pramenící z jeho, na můj vkus příliš idealistického, vztahu k hmotným rezervám) jsme se přestali vídat, ale pravidelně jsme si telefonovali. To ráno jsem zapnul Facebook a moje nevlastní sestra (dcera zmiňované paní V.) mi sdělovala, že otec náhle zemřel.

Druhý den jsem si rezervoval jízdenky na autobus a rozjel se z domovského Hradce Králové do severočeského města, kde otec žil a zemřel. Tam mě čekal otcův nejbližší přítel (kterého jsem ale ten den viděl na vlastní oči prvně), správce panelového domu, v němž otec bydlel, naložil mě do svého auta a cestou mě přemlouval, abych se cestou z nemocnice ještě před pohřební službou stavil na sociálním odboru městského úřadu, kde mi vysvětlí, co je třeba zařídit a jaké mě čekají případné komplikace. Kdyby nešlo o text, který se drží striktně faktů, řekl bych, že jak správce, tak úřednici sociálního odboru mi seslali sami andělé.

Úřednice shodou okolností otce znala, protože mu pomáhala s dojednáváním předčasného invalidního důchodu, který nastoupil dva roky předtím; ve svých 61 letech. Protože byla zpravena o tom, že na otcův důchod byla v důsledku dluhů uvalena exekuce (a protože jí byl stejně jako většina lidí, kteří s ním přišli do styku, sympatický, a tyto sympatie jsem já zřejmě zdědil), důtklivě mě žádala, abych se rozhodně vzdal práva otce pohřbít, pokud vím o tom, že po něm zůstaly nějaké větší dluhy. Pro toho, kdo vypraví pohřeb, speciálně je-li přímý potomek, je totiž později velice těžké (až nemožné) vzdát se minusového dědictví, zvlášť když proti němu stojí práskaní exekutorští právníci, kteří žijí z vymáhaných násobků částek, jež dlužil jeho předek.

Bylo před koncem pracovní doby úřadu, mě doma druhý den čekal pracovní den a za chvíli mi odjížděl poslední spoj. Váhal jsem, ale nakonec jsem úmrtní list úřednici předal i se slibem, že jsme se úředně neviděli a ona úmrtní list dostala z nemocnice s tím, že o pohřeb těla se nikdo nepřihlásil. Když viděla mou beznaděj, snažila se ji rozptýlit vysvětlením, že mám ještě jednu možnost, jak otcovy v té době už zpopelněné ostatky dostat a zároveň nepřevzít dědictví v minusových částkách: ,náhodou' se později dozvědět o otcově úmrtí a vybaven radami od spřátelených právníků, které si mezitím zajistím, se pokusit vzdát dědictví s výjimkou úhrady pohřbu. A přidala radu, ať se v žádném případě neukazuji v otcově bytě (kde jsem si mimo jiné několik let předtím uložil pár cenných věcí z dědictví po babičce) a nesnažím se si tam něco brát, protože i to by mohl šikovný právník otcových věřitelů použít jako důkaz mého vědomého dědictví, které by tím následně bylo právně zpečetěno.

V té chvíli se ukázala velmi prozíravou zásada, kterou mě otec v době mého dospívání učil: studium knih neodkládat na zítřek, ale raději je přečíst hned. Takto mi jeho jediný majetek, knihovna (i po předchozích exekucích velmi rozsáhlá) zůstala jako duchovní dědictví navždy, ačkoli hmotné knihy z ní se pro mě propadly do neznáma…

Duši (na Zemi) exekuovat nelze

Když jsem se po návratu domů u svých právnických přátel informoval, jak nejlépe provést záchranu urny, pochválili úřednici za její včasný zásah, a prozradili mi, že verze, kterou mi předhodila, aby mě zbavila skrupulí, je prakticky neproveditelná. I převzetím urny se jednou provždy spojím s dědictvím. To mi po následném telefonátu ostatně prozradila i paní úřednice sama a po dvou měsících, kdy jsem byl příslušným notářstvím předvolán k ,podání informace', i asistentka dědictví vykonávajícího notáře. Zatímco jsem jí obeznámeně (ne)podal informaci, koho všeho z otcova okolí (na koho by dědictví ještě mohlo spadnout) znám, ona zkušeně přikyvovala, a pak mi svým taktním odchodem dala nahlédnout do stohu věřitelských pohledávek, které ležely na jejím stole a které čítaly celkovou částku, pohybující se mezi pěti a šesti ciframi. Pak mi vysvětlila, že mě i další blízké mého otce zachránila zaváděná novela proskribovaného zákona, která byla schválena jen několik měsíců předtím. Když se já jako přímý dědic svého dědictví vzdám, dle novely už notářství nikoho hledat nebude a dluh (nerad) uhradí stát. A dodala, že faktické dědické řízení se při objemu podobných případů může protáhnout až na několik let. Což se ostatně potvrdilo tím, že k řízení skutečně dosud nedošlo.

Nemožností pohřbít urnu svého otce do rodinného hrobu jsem se dlouho trápil, rozhodně déle než ztrátou vlastních věcí, které zůstaly v jeho bytě. Zvažoval jsem dokonce možnost domluvit se během onoho roku, po dobu něhož se může dědic pro urnu v krematoriu přihlásit, s tamním zřízencem a dát mu na pivo, aby otcův popel přesypal do anonymní urny, kterou by mi dal, zatímco o tu věřiteli sledovanou by se ,nikdo nepřihlásil' a anonymní popel v ní by byl pohřben v městském sociálním hrobě.

Velmi podobný způsob řešení zvolili přátelé náhle zemřelého hrdiny seriálu Most!, jen s tím rozdílem, že oni popel svého přítele prostě ukradli. Na to já jsem ovšem nenašel dost odvahy a na variantu s podplacením zřízence také ne. Pak jsem si ale řekl, že takto je to vlastně správnější. Otec nebude (anonymně, protože s nápisem na hrobě by věřitelé lest odhalili) ležet mezi svými příbuznými, kterým se zaživa nezamlouval a jeho postoje nikdy nepochopili, ale bude ležet mezi svými pacienty a přáteli z mokré čtvrti, z ,Batalionu'. A pohřeb nakonec přece jen byl, ve formě zádušní mše v kostele, u níž (jak mě ujistil celebrující kněz) nebylo přítomno to nepodstatné, co zůstalo z mrtvého těla, ale to, co ho kdysi oživovalo, duše. Což je (zatím) úředně neprokázaná jednotka, na niž nelze uplatňovat právní nárok.

Epilog(y)

Ve městech Karlovy Vary, Cheb a Šumperk, v nichž podle deníku Mladá fronta Dnes od roku 2007 (kdy se zákon 120/2001 Sb. začal masověji projevovat v praxi) nejvíc vzrostl počet sociálních pohřbů, je podle serveru Mapa exekucí dlouhodobě největší exekuovanost v republice. Část těchto dluhů (tvořených z větší části poplatky za služby soukromých exekutorů) uhradí stát, stejně tak jako sociální pohřeb dlužníků, kteří během procesu své exekuce zemřou a jejich pozůstalí se ze strachu ze zdědění dluhu vzdají práva je pohřbít. Pro porovnání: V sousedním Německu jsou platby za služby exekutorů přibližně desetkrát nižší a pravidelně je platí stát. Počet sociálních pohřbů v SRN nevykázal za poslední léta žádný viditelný nárůst.

Po zveřejnění výše uvedeného příběhu mi napsal spisovatel Jaromír Typlt, rodina jehož známých prožila stejný příběh jako já, ale přišla na důvtipné řešení. Poprosila ho, rodinného přítele, který s ní není nijak příbuzensky spjat, aby vypravil pohřeb na svou osobu, kterou nelze nijak právně spojit s pasivním dědictvím. Je to šalamounské řešení pro ty, kterým sociální pohřeb přijde přece jen jako příliš smutně odcizená forma rozloučení se zemřelým blízkým.

Důležité dodatky pro čtenáře tohoto článku:

https://www.krajskelisty.cz/praha/28013-pravda-a-lez-aneb-jeste-dnes-dokaz-ze-nejsi-dezinformator-svet-tomase-koloce.htm

https://www.krajskelisty.cz/praha/28014-jak-redakce-nabourala-do-svodidel-a-pokracuje-vesele-dal-komentar-stepana-chaba.htm

 

Vložil: Tomáš Koloc