V takovém mrazu celý den na ulici střízlivý nevydržíte. Bezdomovectví na vlastní kůži. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Bezdomovectví se řeší jen při rétorických cvičeních českých politiků. V praxi už je to horší.

Na přelomu Adventu a Vánoc, mezi 21. – 23. a 25. – 27. prosincem, klesly i v těch nejteplejších nížinných oblastech České republice teploty pod bod mrazu, kdy podle zákonů fyziky zmrzne voda a též podle zákonů fyziologie během několika hodin umrzne spící člověk. Další mrazy můžeme podle dlouhodobé předpovědi očekávat koncem února. Co můžeme udělat pro to, aby nás tento rok nestály ‚tradiční‘ desítku obětí?

Nemáme snad v naší zemi místa, kde by mohl mrazivé zimní dny přežít i ten, co jinak nemá střechu nad hlavou? Moje odpověď sociálního pracovníka, který se o lidi na ulici několik let staral, zní: Nemáme. Jistěže u nás existují zařízení s poněkud protimluvným názvem domov pro lidi bez domova, jejichž součástí jsou i azylové domy a noclehárny, jenže přijetí do pokoje v azylovém domě je dlouhodobější řízení a noclehárny mají jen určitý počet lůžek, o které se běžně losuje. A ten, kdo si nevylosuje, se musí odebrat na nocleh venku (víc v mé podrobnější reportáži z domova pro lidi bez domova).

Ve dnech s teplotou nad nulou to není pro otužilé bezdomovce žádný problém, horší je, když teplota klesne pod bod mrazu. Velká města vyspělých západních sociálních států, jako je například Francie, to většinou řeší obrovitou vyhřívanou nafukovací ubytovnou, která je s prvními mrazivými dny postavena na některém stadionu nebo na prostranství, kde normálně ložírují cirkusy, a tam může přenocovat každý. Úplně každý!

České ‚domovy‘

České domovy to řeší tak, že pro ty, kdo si nevylosovali pravidelné lůžko, mají v nějaké volné místnosti domova (většinou je to tělocvična) připraveny matrace, na nichž může spát jen ten, kdo odpovídá zákonným standardům sociální práce. A tak pokud na zastávkách českých vlaků, autobusů a hromadné dopravy vidíte v těchto dnech už od setmění ležet podivné lidi, vězte, že je sem dohnal bludný kruh zimy, který si můžeme projít v těchto jednoduchých otázkách a odpovědích:

České domovy (jak se můžete dočíst v zmíněné reportáži) jsou totiž organizovány tak, že většinou sdružují několik různých sociálních služeb. První z nich je azylový dům (většinou je v patře), a tam bydlí lidé s obecním doporučením, kteří splnili řadu podmínek, počínaje už tím, že předložili doklady. (Osobní doklady jsou to první, co vám na ulici ukradnou už pár hodin poté, co se na ni dostanete. Kromě hotových peněz není pro zloděje cennějšího lupu, než jsou doklady, které se dají okamžitě prodat, protože je po nich stálá poptávka.).

Klientů azylu jsou v jednom domově řádově desítky. Druhá je noclehárna, místo, které je pro zbytek klientů (řádově stovky) otevřeno přes noc, většinou od osmi večer do osmi ráno (to je to místo, kam samaritáni pro ty, jimž přespání neplatí obec, mohou zakoupit dárkové ‚nocleženky‘). Třetí je denní centrum, které je otevřeno odpoledne, většinou od dvanácti hodin do tří.

Pro zaměstnance českých domovů to znamená, že musí z domova, který má být záchytný, většinu klientů druhé kategorie dvakrát denně vyhnat, a ‚předat‘ je tak největšímu obchodnímu domu v našem městě, kolem nějž se přes den snaží něco vyžebrat a někteří uvnitř i tu a tam něco ukrást (více o daném mechanismu v tomto textu). V našem městě je období mrazu vyřešeno tak, že se v něm alespoň na noc otvírá dokořán jeden vybydlený ‚holodům‘, který dřív patříval armádě a jehož servis obstarávají zaměstnanci domova pro lidi bez domova. Tam se díky tiché dohodě šéfů a jejich zaměstnanců, že zapomenou na standardy, může vyspat každý (ať má promile, kolik chce…).

Takhle to ale nechodí zdaleka ve všech našich městech a nikde v České republice nemají všichni bezdomovci šanci být v teple i přes den. Možná si vzpomínáte na onoho bezdomovce, kterému v únoru 2018 během celostátního sjezdu ČSSD delegát Štěpán Kotrba nastříkal do obličeje pepřový sprej, poté co se onen člověk snažil požádat o pár korun výpomoci. Příhoda mi byla hned jasná, dokonce jsem předem věděl, jak se onen zčistajasna slavný bezdomovec jmenuje. Onen sjezd se totiž odehrával v našem městě. Bylo ráno a onen člověk se krátce po vyhození z noclehárny posílil ranním douškem a vydal se na svůj obvyklý ‚stanicový štafl‘, kde se toho dne dokonce vyskytovali lidé, jimž koukalo ze sak, že v nich mají naditou prkenici. Měl tak trochu smůlu: narazil na trochu ostrého sociálního demokrata…

Mohli si za to sami?

Ptáte-li se, zda i ve Francii, kde má každé větší město svou nízkoprahovou nafukovací zimní ubytovnu, může někdo umrznout, odpověď zní ano. Ale jsou to lidé, kteří si smrt umrznutím ‚vybrali‘. Z francouzského zimního stanu vás sice nevyhodí, ale i tam musíte udržovat jistou disciplínu, a jsou lidé, kteří si raději zvolí svobodu.

Takový byl můj klient pan F. Nepatřil do skupiny, jíž by se týkalo další omezení českých domovů (máte-li psa, musíte ho nechat za dveřmi). Patřil do skupiny, kterou jsem za léta práce s lidmi bez domova nazval šedesátníci, které opustilo štěstí. Byl to normální běžný český muž, stavbyvedoucí. Jeho firma okolo roku 2000 přestala existovat, našel si ještě jednu práci, ale z té ho po deseti letech při ‚optimalizaci‘ propustili, a přibližně v té době mu taky zemřela žena a on kvůli několika zanedbaným nájmům („víte, o tyhle věci se starala manželka“) přišel v českém exekučním systému o střechu nad hlavou.

Psali jsme

‚Zpráva o stavu unie‘: mafie médií, stranické covid knížky, otrocká práce a exekuční středověk. Svět Tomáše Koloce

Byl to ale silný chlap a dokázal ještě nabrat druhý dech. Ještě než se podařilo dát dohromady jeho doklady, aby se dostal do azylového domu, našel si práci. Dělal strážného v supermarketu. Našel si i družku (také klientku noclehárny našeho domova), které sehnal místo tamtéž. Každé ráno za tmy vyráželi z noclehárny do supermarketu, posíleni společnou nocí, kterou jsme jim my, asistenti, ilegálně umožnili v místnosti pro skladování čisticích prostředků. Když si ale jeho družka našla při službě v supermarketu jiného vrstevníka, ke kterému byl osud milostivější (měl stále práci ve svém oboru, byt a starou škodovku), pan F. to vzdal a zařadil se do dalšího pomyslného druhu, který jsem během své dlouhodobé praxe vypozoroval a nazval jej bezdomovec-furiant.

Pan F. se vykašlal na noční buzeraci v domově (kterou popisuji ve výše označeném odkazu). Chodil se na denní centrum jen umýt a občas si uvařit. Jinak pobýval venku. Když jsem se ho jednou ptal, jak to přežije, říkal, že se dá spát na zemi. Dokonce je to pěkné, ve svitu pouličních lamp se v mrazu všechno tak krásně leskne. Jsou na to potřeba jen tři věci: vycpat se pod šaty novinami, lehnout si na papundeklovou podložku a každých dvacet minut se vzbudit a procvičit. Jednou se mu to ale nepovedlo.

Ti nejotrlejší z nás mohou říct, že pan F. si za svou smrt mohl sám, a budou mít do jisté míry pravdu. V našem městě přece zimní noclehárna, kam můžou všichni, otevřena je. Kdo ale mohl za smrt opilého muže s litevským pasem, na nějž jsem upozorňoval pražskou městskou policii, a její strážníci mi odvětili, že ho nemají kam odvézt, protože záchytka je plná? (Celý případ je popsán ZDE)

Právě tak se pan F. a bezejmenný Litevec, o němž jsem se druhý den dočetl v bulvárním deníku, dostali do statistik. Na mrazivé dny, a zejména noci pod širým nebem u nás (z různých důvodů včetně nelidské legislativy a liknavosti, s níž se mohou odborné týmy scházet a vytvářet návody řešení, aniž je státní správa kdy uvede do praxe) každoročně stále doplácejí desítky lidí svými životy…

Vložil: Tomáš Koloc