Zahrajte si na vojáky, pohlédněte do tváře smrti a pozdravte žirafy. Po kolejích s Českými drahami

FOTOREPORTÁŽ Jestli už máte za sebou v půlce léta několik hradů, zámků a rozhleden a přemýšlíte co dál, vydejte se do východních Čech. Tak trošku jiný výlet na vás čeká v Jaroměři a jejím okolí. Pravidelné rychlíky Českých drah sem přijíždí z Pardubic, Hradce Králové i Liberce. Nebo využijte příjemný osobáček, který projíždí všemi našimi dnešními zastávkami. Pohodlně se usaďte, tentokrát vyrážíme do Josefova, Kuksu a Dvora Králové nad Labem.

Největším lákadlem v Jaroměři je pevnostní město Josefov. Historie jeho vzniku se začala psát již několik desítek let před jejím založením. Tehdejší panovnice Marie Terezie neměla po svém nástupu na trůn rozhodně na růžích ustláno. Svůj nárok si musela tvrdě hájit, protože pragmatická sankce, která jí dědictví trůnu zajišťovala, byla obratem zpochybněna Bavorskem a Saskem a Fridrich II. Pruský, její hlavní celoživotní rival, si začal nárokovat Slezsko.

 

Bastion No. I je vstupní branou do jednoho z nejrozsáhlejších podzemních obranných systémů v Evropě

 

Monumentální Josefov měl chránit Čechy před Pruskem

Konflikt se táhl od roku 1740 do roku 1748 a mimo jiné nastínil, jak by se strategická vojenská pevnost ve východních Čechách hodila. Obzvlášť poté, co Fridrich II. získal v rámci Slezska i Kladsko. V roce 1780 tak došlo k založení dvou velkých pevností. Plese (později Josefova) v Jaroměři a Terezína na severozápadě Čech. Obrovský komplex v Jaroměři se stavěl sedm let a byl schopen pojmout 12 000 vojáků. Nakonec se ale nikdy plně vojensky neuplatnil. Na počátku 19. století totiž změnil císař Napoleon způsob vedení boje a místo dobývání pevností táhl Evropou. Stejně tak v roce 1866 Prusko Josefov jednoduše obešlo a vůbec se ho nesnažilo dobývat.

 

 

 

Se svíčkou po stopách ducha

Základní prohlídka trvá přibližně 75 minut a zahrnuje Bastion I a podzemí. Průvodkyně v dobovém kostýmu nás seznámila s historií vzniku pevnosti, způsobem vedení boje a obrany i místním životem vojáků. Velká část prohlídky pak probíhá v podzemí. Po prvním sestupu je ještě možnost nechat se pustit ven, pokud zjistíte, že vám není úplně dobře. Poté dostanete plechovou svítilnu se svíčkou (nevím, jestli jsme nešikovní, nebo je to běžné, ale měli jsme hezky zavoskované boty) a je třeba absolvovat vše až o konce.

 

Dobový kostým průvodkyně napovídá, že je v josefovském podzemí pořádná zima

 

Komplex pevnosti byl bojeschopný už roku 1787, dokončovací práce na podkopovém obranném systému, brdecké tvrzi, hlavní strážnici, prachárnách a sedmačtyřiceti studních trvaly ještě další tři roky. Ani po roce 1791 se ale v Josefově stavět nepřestalo. Například kostel Nanebevstoupení Páně vznikl v letech 1805-1811 a radnice se město dočkalo až v roce 1884.

Rozhodně jsme se cestou nenudili. Je možné vydat se například do chodby pro minéry, kterými se obránci mohli dostat pod nepřítele a vyhodit ho do vzduchu. Často naopak nepřítel kopal chodbu z druhé strany a bylo otázkou, kdo koho vyhodí do vzduchu dřív. Chodby jsou ke konci hodně nízké (minéři bývali vysocí okolo 150-160 centimetrů a v chodbách nechodili vzpřímeně), takže se moc daleko nedostanete. Já jsem poměrně brzy zablokovala dítě, aby mi nedoputovalo bůhví kam a já ho akčně netahala z chodby po čtyřech.

 

Posádkovým městem zůstal Josefov ještě více než sto let po zrušení pevnostního statutu. Vojenský význam si podržely budovy uvnitř hradeb, zbrojnice, kasárna, zásobovací sklady a nemocnice.

 

Z takového 'luxusu' by dnešní vojáci měli nejspíš pořádné vrásky na čelech

Na poměrně velký úsek cesty nás průvodkyně poslala samostatné a nezapomněla nás informovat, že v dané oblasti straší duch neprávem popraveného tesaře. My jsme ho nepotkali, každopádně je ale Josefov díky jeho existenci mezi záhadology známý, takže třeba budete mít štěstí i na zážitek ze setkání trochu jiného druhu. Na závěrečný úsek prohlídky se pak sfoukávají svíčky a jde se v úplné tmě. My jsme k tomu ještě měli soukromý bonus, protože těsně po sfouknutí svíček začala mladší dcera vyšilovat, že jí na zem spadl malovaný kamínek. Ještěže jsme dneska vybaveni svítícími mobily.

 

Trpíte-li v stísněných a temných prostorách problémy, raději prohlídku podzemí dobře zvažte

Kromě uvedeného základního okruhu, který má navíc velmi příznivou rodinnou cenu a za dva dospělé a dvě děti zaplatíte 250 korun, je možné využít vstupenek All Inclusive, které zahrnují prohlídku i Stálé historické expozice, Bastionu X, Bastionu IX a Ravelinu XIV. V obou případech navíc můžete navštívit lapidárium se sochami z dílny Matyáše Bernarda Brauna.

 

 

 

Vlakem za vláčky

Milovníci vláčků si přijdou na své přímo na jaroměřském nádraží. Ve zdejší bývalé výtopně parních lokomotiv sídlí železniční muzeum, kde si můžete prohlédnout nejen parní a motorové lokomotivy, ale také třeba kolejový jeřáb nebo podvalník k přepravě železničních vozů po silnici. Zajímavou možností je komentovaná prohlídka, která není v muzeích příliš obvyklá. Vše si samozřejmě také můžete projít i bez průvodce s pomocí informačních tabulí.

 

 

 

Parní stroj, který čerpal vodu pro lokomotivy do vodárenské věže na nádraží

 

Parní lokomotiva 310.006

 

Barokní skvost svobodomyslného mecenáše

Hospitál Kuks je právem označován za jednu z naších nejkrásnějších barokních památek. Navíc je neodmyslitelně spjat s jedním z nejznámějších sochařů, Matyášem Bernardem Braunem. Tehdejší majitel zdejšího panství, František Antonín Špork, začal nejdřív na levém břehu Labe budovat lázně. Potvrzení léčivosti místního pramene nejspíš získal úplatkem, to však nic nemění na tom, že se jedná o jednoho z předních barokních mecenášů. Podporoval umělce, chudým rozdával peníze a obilí, kromě hospitálu v Kuksu nechal například na špitál přestavět i zámek v Konojedech.

Samotný areál hospitálu s kostelem Nejsvětější Trojice byl pak postaven počátkem 18. století naopak na pravém břehu Labe, aby sloužil až stovce válečných veteránů. Jeho zprovoznění se však František Antonín Špork nedožil. Došlo k němu až pět let po jeho smrti, v roce 1743, kdy jeho dcera Anna Kateřina pozvala do Kuksu řád milosrdných bratří.

 

Hospitál Kuks je právem nazýván perlou českého baroka

 

Kuks je vyhledávaným kulturním centrem. Během naší návštěvy bylo právě chystáno na nádvoří hlediště pro večerní představení muzikálu Noc na Karlštejně.

Z podstaty své činnosti je Kuks spojen s farmacií, a tak kromě základního prohlídkového okruhu můžete navštívit expozici Kouzlo apatyky, zaměřenou na historii lékáren, a expozici Z apatyky do fabriky o historii výroby léků. Barokní lékárna je i součástí hlavního prohlídkového okruhu a chybět nemůže ani jednorožec s rohem z narvala.

 

 

 

 

 

Bylinková zahrada Rozprostírá se za budovou hospitálu už od počátku 18. století. Vždy se zde pěstovaly léčivky pro potřeby zdejší lékárny U Granátového jablka, ale také ovoce a zelenina pro hospitální kuchyni. V druhé polovině 20. století připomínala spíš parodii na francouzský park. Obnovena byla při rekonstrukci v letech 2013-2015 a najdete tu 144 záhonů s mnoha druhy rozličných bylin a léčivek.

 

Návštěva je tedy trochu jiný zážitek než klasická prohlídka zámku. V úvodu jsme se dozvěděli něco o historii areálu i životě Františka Antonína Šporka, poté se prošli unikátní chodbou s malbami z cyklu Tanec smrti, jehož hlavním odkazem je, že smrt si nevybírá a přijde si jak pro mocné, tak pro chudé.  A nakonec si poslechli živou dobovou hudbu v kostele Nejsvětější Trojice. I zde jsme narazili na z pohledu současné doby mírně morbidní tematiku textů. Není se ale čemu divit. Dříve lidé vnímali smrt jinak a byli jí v podstatě neustále obklopeni. Vždyť právě František Antonín Špork měl po mnoho let matčinu lebku přímo ve své ložnici, doplněnou na druhé straně obrazem mrtvoly své ženy.

 

Obytné místnosti působí mnohem prostším dojmem, než jsme v zámeckých interiérech zvyklí

 

Smrt naše předky zdaleka tolik neděsila jako nás, byla součástí jejich životů

 

 

Sakristie

 

Kaple Nejsvětější Trojice

 

Poslední část prohlídky je věnována lapidáriu s originály alegorií Ctností a Neřestí z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Přiznám se, že mě velmi zaujala socha znázorňující mateřskou lásku, kde od pohledu mírná a usměvavá žena drží v náručí roztomilé a usměvavé dítě a za druhou ruku drží druhé odrostlejší. Nedalo mi to neporovnávat s mojí realitou, kdy v náručí vláčím dominantního vzteklounka, který nic nechce a úsměv mi na rtech dávno zmrazil. Tím ale rozhodně nepopírám krásu daného díla a těm z vás, kteří mají pro barokní umění slabost, mohu jen doporučit navštívit i nedaleký Braunův Betlém, kde si můžete jeho sochy prohlédnout přímo v srdci přírody.

 

 

 

 

Po kolejích až na známé safari

Pouhých osm minut vlakem z Kuksu a jste ve Dvoře Králové nad Labem. Město je známé především zoologickou zahradou se safari, a jestli nemáte auto, vůbec nevadí. Safari si můžete projet místním Afrika truckem nebo Safaribusem. A pokud vás tento styl prohlídky neláká, vezměte to po svých okolo tradičních výběhů jako v kterékoliv jiné ZOO.

 

 

 

 

 

Pozdravte se s žirafami, gorilami a nosorožcem. Zasmějte se s hyenou (vždy mi při pohledu na ni naskočí hláška z filmu Bohové musí být šílení 2: „Proč se tak blbě směje?“, „To je hyena, ta se směje blbě.“) nebo se poučte v městečku Tiébélé, postaveném podle západoafrické osady v Burkině Faso. Navíc zde najdete jeden z nějvětších výběhů pro surikaty v střední Evropě. Osobně si na roztomilost moc nepotrpím, ale surikaty mě vždy dostanou.

 

Vložil: Petra Dundáček Božoňová

HP, Po kolejích, Jaroměř, Kuks, Josefov, Dvůr Králové nad Labem,