Muklové vstávali ve čtyři, pak několik hodin stáli venku v pozoru, řekla nám autorka úžasné knihy o svém dědečkovi

Foto: Video / repro

Popisek: Z dokumentu Jáchymovské peklo Kristiny Vlachové z roku 2006

ROZHOVORY NA OKRAJI V polovině prosince loňského roku jsem měl možnost recenzovat velice poutavou a krásně napsanou prvotinu MUKL Petry Čeřovské. Jelikož šlo o pozoruhodnou kombinaci literatury faktu a beletrie, požádal jsem autorku o samostatný rozhovor.

Petro, Vaše kniha nese název MUKL. Hodně lidí netuší, že jde o zkratku… můžete ji, prosím, vysvětlit pro mladší generaci?

Zkratkou MUKL bývají označováni političtí vězni komunistického režimu a její význam je nejčastěji vykládán jako Muž Určený K Likvidaci, kterému zacházení s politickými vězni odpovídalo. Odpůrci komunistického režimu byli nasazeni na velmi těžkou, zdraví a život ohrožující práci v dolech. K tomu si přičtěme naprosto nevyhovující hygienické podmínky, hrubé zacházení ze strany dozorců, minimální lékařskou péči a nedostatečnou stravu. Vězni velmi strádali a takové zacházení skutečně nepřežil každý.

Literatura faktu i beletrie se zaměřuje zejména na represivní složky před, v průběhu a po konci 2. světové války na našem území. Vy jste si vybrala skutečný příběh na pozadí politických procesů v režii komunistů. Proč?

Důvod byl naprosto jednoduchý – osobní. Jedná se o životní příběh mého dědečka, bývalého politického vězně, který se v podstatě čirou náhodou ocitnul v soukolí komunistické mašinérie.  Nápad sepsat knihu vznikl téměř dva roky po dědečkově smrti, při rozhovoru s paní Blankou Čílovou, bývalou předsedkyní novopacké pobočky KPV (Konfederace politických vězňů - pozn. red.) a dědečkovou celoživotní přítelkyní, se kterou jsem se seznámila na rodinné oslavě. Paní Blanka znala velmi dobře nejen mého dědečka, ale i celou jeho rodinu, kterou po mnoho desítek let doprovázela a v těžkých chvílích podporovala, aby nakonec každého jejího člena vyprovodila na jeho poslední cestě.

Psali jsme

RECENZE Mukl. Čtyři písmena, za které debutantka Petra Čeřovská ukryla hrozně moc

Můžete Vaši postavu představit blíže?

Vladimír byl úplně obyčejný devatenáctiletý mladík, když k nim jedné srpnové noci roku 1949 vtrhla StB a zatkla jej společně s jeho starším bratrem Stanislavem, který na jejich statku pomohl na krátkou dobu ukrýt čtyři muže.  Bezprostředně po zatčení byli oba bratři podrobeni velmi krutému výslechu, a nakonec obviněni za spoluvinu na velezradě. Vladimírova situace byla o to horší, že o ukrývaných mužích nic nevěděl. A když nic nevěděl, logicky nemohl nic říct, s čímž se StB nehodlala smířit a o to více jej trýznila. Následky této životní etapy si Vladimír nesl po zbytek života.

Jak svýma očima hodnotíte Stránského ságu Zdivočelá země?

V první řadě si myslím, že pan Stránský svým dílem významně přispěl k popularizaci tohoto tématu. V tom vidím jeho obrovský přínos. Po revoluci, kdy se sice stát s politickými vězni v rámci soudních rehabilitací vyrovnal, si troufám tvrdit, že se této problematice nevěnovalo příliš mnoho pozornosti. A právě Zdivočelá země byla, dle mého názoru, v tomto ohledu průkopníkem. Tím, že se dočkala zfilmování, se o existenci komunistických lágrů dozvěděla širší veřejnost. Na hodnocení práce pana Stránského, který je pro mě velkou autoritou, si však netroufám.

Vyhnout se popsaným formám výslechů a trýzně, jakou často zmíněné procesy za přítomnosti sovětských poradců doprovázely, je hodně těžké. Z jakých zdrojů a pramenů jste čerpala?

Čerpala jsem čistě z vyprávění svého dědečka. Přestože hrůzy, které u výslechů zažil, nedokázal vylíčit do nejmenších detailů, podařilo se mi na základě jeho vypravování vytvořit představu o tom, jak výslechy probíhaly a té jsem se při psaní knihy držela. Nechtěla jsem však zůstat pouze u výčtu estébáckých praktik, chtěla jsem zachytit více. A sice všechno to utrpení, kterého se na politických vězních přisluhovači tehdejšího režimu dopustili. Mým cílem tedy bylo co nejautentičtěji zachytit podobu výslechu a přiblížit jej čtenářům. Přesto v knize není zachyceno úplně všechno. Z vyprávění svého dědečka znám i taková zvěrstva od výslechu, na jejichž popis jsem si už netroufla, proto se v knize ani neobjevují. Takové věci totiž nemůže normální člověk pochopit.

Psali jsme

Brutální komunismus, Nohavicova spolupráce s StB... Rozhovor s písničkářem Pepou Nosem pouze u nás

Vaši knihu vydal Cosmopolis během adventu. Jde o symboliku kontrastu svátku klidu a míru?

Knihu vydalo nakladatelství na začátku listopadu, tak bych já sama viděla paralelu spíše s událostmi 17. listopadu. Nicméně myšlenka kontrastu k svátkům klidu a míru je určitě zajímavá.

Nechci navazovat na Solženicyna, ale přeci jen: mnoho obyvatel si stěžuje a omezení a nařízení v době, kdy denně tisíce lidí umírají na koronavirus. Prý jim chybí svoboda, možnost cestovat, pít alkohol, bavit se a podobně. Mohla byste, z Vámi zjištěných skutečností sestavit jeden den jednoho mukla? O koncentrácích toho bylo napsáno hodně, ale je docela možné, že lidem otřesný způsob zacházení v lágrech na území ČSR uniká nebo o něm jenom neví…

V životě mukla nenastávaly změny příliš často. Řídil se řádem, který měl každý pracovní tábor pevně daný. Při ranní směně vypadal muklův den zhruba takto:

Ráno, zpravidla ve čtyři hodiny, byl budíček. Vězni museli vstát, obléci se a nastoupit ke sčítání, které bylo ve čtyři dvacet. Tam stáli za každého počasí často i několik hodin, promrzlí, zmoklí, dokud se dozorci nedopočítali. Pokud byl stav ideální a sčítání ´vyšlo´ hned napoprvé, následovala snídaně. K snídaní byla obvykle tmavá tekutina, která byla slabou a nepříliš chutnou náhražkou kávy, k tomu dva krajíčky chleba a v ´lepších´ časech i kousek margarínu. Následovalo řazení, další sčítání a odchod na směnu. Délka směny, stejně jako příděl potravin, byla závislá na plnění přehnaných norem. Pokud vězeň normu neplnil, již tak žalostný příděl jídla se mu značně zmenšil. Tak se vězeň často ocitl ve spirále, ze které bylo těžkého návratu, pokud mu nepomohli kamarádi. Snížený příděl jídla měl za následek snížení pracovního výkonu a opětovné nesplnění normy. Pokud mukl neplnil normu opakovaně, následoval ´pobyt´ v bunkru. Tím byla tmavá, vlhká, zpravidla betonová podzemní kobka s přídělem jídla jednou za tři dny. ´Vybavená´ kýblem na fekálie a někdy lavicí, na kterou si sotva lehl jeden vězeň. Odtud již bylo velmi těžké se dostat. Nejhorší bylo skončit v bunkru v zimě, kdy teploty padaly hluboko pod nulu a pobyt v ní hladoví, vysílení, podchlazení a psychicky zlomení vězni často nepřežili. Nicméně pobyt v bunkru byl obávaným strašákem v každém ročním období.

Po náročné pracovní směně čekala na vězně často také trestní brigáda, udělená za sebemenší provinění, a tak znavený a zbídačený mukl ještě po mnohahodinové práci v dole místo odpočinku pracoval v táboře. V pět hodin odpoledne byl další sčítací nástup, poté následovala večeře a v devět hodin večerka. A ráno opět ten samý kolotoč nanovo.

Mgr. Petra Čeřovská

Vložil: Zdeněk Svoboda