Enormní poptávka po chatách a chalupách přivede naše hory na pokraj zkázy. 5x pátek Pavla Přeučila

Foto: Facebook (stejně jako snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Špindlerův Mlýn. Při pohledu zblízka je již teď patrné, co vše památkáři - překvapivě - dovolí. Třeba ta roubenka vpravo, nebo panelák vzadu...

FOTO Už dávno před současnou koronavirovou pandemií se objevovaly zprávy, že ceny rekreačních objektů, chat a chalup letí vzhůru. Češi v sobě znovu objevili touhu po přírodě, po klidu a relaxaci, i chuť uniknout z hektického života velkých měst. Pandemie, která nám po třiceti letech svobodného cestování znovu spustila hraniční závory, však nastartovala doslova šílený hon za rekreačními objekty a jejich ceny letí vzhůru astronomickým tempem. Ceny chatiček, po kterých ještě nedávno ani pes neštěkl, atakují ceny bytů v Praze a realitní makléři tvrdí, že chata v atraktivní lokalitě má dnes cenu zlata. Horečná sháňka po rekreačních objektech má však i své negativní dopady, a to zejména v horských oblastech Krkonoš.

Dobře si vzpomínám na devadesátá léta, kdy se v médiích objevovaly hlasy, označující chataření za socialistický fenomén, přežitek vynucený režimem, který bránil lidem vyjet svobodně za hranice. Podobně mluvila i řada politiků, kteří s chutí chataření dokonce zesměšňovali a hovořili o jakési přetrvávající zaprděnosti těch, kteří zůstávali svým chatám věrni, i když už mohli vyjet svobodně třeba do Tramtárie. To všechno je zapomenuto a chataření zažívá obrovský boom.

Chalupa v Krkonoších na prodej. Za pěkně mastnou cenu

Pokryjí horské louky satelitní města?

Před koronavirem nebyla hlavním důvodem zvýšeného zájmu o chaty a chalupy jen touha po návratu k přírodě, ale i nedostatek bytů ve městech, který obrátil zájem právě na tyto objekty, především na ty, vhodné k trvalému bydlení. Současné pandemie však dala fenoménu bydlení na venkově úplně jiný rozměr. Drtivá většina zemí světa je turistům stále nepřístupná a cestování do těch, které to umožňují, není bez rizika. I proto hraje v cestovním ruchu prim dovolená v Česku a nejlepší je samozřejmě ve svém. Nabídka chat a chalup začíná být zejména v okolí velkých měst a v turisticky atraktivních oblastech, především na horách, praktiky vyčerpaná a dochází k poněkud nechtěným jevům. Na horských loukách a pastvinách vyrůstají jako houby po dešti stovky jakýchsi pseudoroubenek, zářících svou novotou vedle těch starých jako pěst na oko.

Uvidí takhle nádherné krkonošské louky i naši potomci?

Zejména známá krkonošská lyžařská střediska, jakými jsou například Špindlerův Mlýn, Horní Mísečky, Pec pod Sněžkou či Vítkovice začínají připomínat velká staveniště, na kterých vznikají celá satelitní městečka chalup, rekreačních objektů a apartmánů. Například ve Špindlu má nová výstavba propojit mondénní středisko Svatý Petr s Medvědínem. Podobná situace se začíná rýsovat i na Šumavě. Před pár dny mne zaujala v této souvislosti zpráva, že jedno z takových satelitních měst má vyrůst na horských loukách mezi krkonošskými městy Mladé Buky a Svoboda nad Úpou. Tam mají dokonce v plánu pražští developeři vybudovat obytný a rekreační areál s desítkami rekreačních domů, hotelem s bungalovy a dvěma apartmánovými budovami.

V Medvědíně už se staví. A takhle to bude, podle počítače, vypadat

Není divu, že proti tak masivní výstavbě na pokraji Krkonošského národního parku místní obyvatelé protestují a vznikla proti tomuto záměru už i petice, podepsaná zatím během dvou týdnů více než 500 lidmi. Nádherné kvetoucí louky mají zmizet a místo nich má vyrůst obří areál s novou příjezdovou silnicí a velkým parkovištěm. Nepochybuji, že nabídka těchto rekreačních objektů zmizí jako mávnutím kouzelného proutku, ale nepochopím, jak je možné, že takovouto výstavbu vůbec někdo povolí. Stejně tak nepochopím ty koupěchtivé zájemce, kteří si tyhle rekreační objekty pořídí, protože na onu vysněnou rekreaci se pouze přesunou z jednoho města do druhého. 

Zapomenuté nádraží je ostudou Prahy

Občas jezdím tramvají kolem secesní budovy bývalého nádraží Vyšehrad a pokaždé se děsím toho, že místo téhle úžasné stavby, která patřila ke skvostům hlavního města, uvidím jen hromadu trosek. Chátrající budova k tomu totiž nemá daleko a zdá se, že její osud už vůbec nikoho nezajímá. Často se dnes vytýká komunistickému režimu, jak se zbavil bývalého nádraží Těšnov, také jedné z unikátních secesních staveb, kterou kdysi nechali prostě vyhodit do povětří. Mám pocit, že pražští papaláši si dnes našli jednodušší a levnější způsob, jak se zbavit nechtěné stavby. Prostě ji nechat zchátrat natolik, až spadne sama. Nádraží Vyšehrad, pocházející z roku 1905, prý koupila v rámci privatizace v roce 2007 jakási tajuplná firma, která navíc ani neprozradila, jaké záměry s tímto objektem má. Od roku 2000 je sice nádraží zapsáno jako kulturní památka, ale to nejspíš majitele vůbec nezajímá, protože chátrá dál. Na pražském magistrátě se vystřídalo už několik vládnoucích klanů ze všech možných politických stran, ale zatím si všichni přehazovali problém Vyšehradu jako horký brambor. Do jeho záchrany se vložilo dokonce UNESCO, které několikrát doporučilo Praze, aby neotálela a neodkladně přistoupila k vyvlastnění objektu.

Chátrající ruina

Tomu se ale zatím všichni vládci magistrátu vyhýbali. Možná se bojí onoho vyvlastnění jen proto, aby nebyli nařčeni z komunistických manýrů, ale v tomhle případě by měly jít nějaké předsudky nebo politika stranou. Jde o záchranu neocenitelné památky a náklady na její obnovu narůstají prakticky každým dnem. Nedávno mne zaujala zpráva, že se možná přece jen blýská na lepší časy. Majitel komplexu prý začal vyjednávat s Magistrátem o prodeji, ale chce za něj 117 milionů korun, zatímco Praha jej ocenila na nějakých 67 milionů. Je jasné, že další stamilióny korun si vyžádá i rekonstrukce nádraží. Osud nádraží, které chátrá vlastně už do roku 1960, kdy zde byl ukončen provoz, je tak i nadále ve hvězdách.

Ještě pohled zezadu, k němuž autor fotky na FB smutně poznamenal: Tady kdysi stála kašna

Vedení Prahy za podpory městské části Praha 2 dokonce uvažovalo, že by mohl být v tomto secesním skvostu umístěn soubor obrazů Muchovy Epopeje, pro který se už léta marně hledá vhodný objekt, ale zdá se, že i z toho nakonec sešlo. Pražská koalice, složená z Pirátů, Prahy sobě a Spojených sil pro Prahu, má sice podle svého programového prohlášení o odkup památkově chráněné budovy usilovat, ale stávající cena, požadovaná vlastníkem, je pro ni prý příliš vysoká. Z iniciativy Pirátů vznikla dokonce Petice za záchranu nádraží Vyšehrad, ale to je také všechno, co současné vedení Magistrátu udělalo. Podle mého názoru tady už není opravdu na co čekat a ať si říká kdo chce co chce, nekompromisní vyvlastnění je jedinou cestou, jak tuto kulturní památku zachránit. 

Poslancům už zase nevoní, že je jim vidět pod prsty

Včera mne zaujala miniaturní zprávička, která prošla médii bez větší pozornosti veřejnosti, že skupina jistých poslanců chce omezit přístup k majetkovým oznámením. Praxe o volném přístupu k těmto majetkovým přiznáním existuje už pár let a týká se i dalších veřejných činitelů, jako ředitelů bezpečnostních sborů či vedoucích úředníků. Teď se zdá, že už začíná svobodný přístup k těmto informacím vadit, a to poslancům napříč celým politickým spektrem.

Ilustrační foto ze sněmovny. Mimochodem z doby, kdy roušky byly ve veřejných prostorách povinné, na což většina poslanců a poslankyň napříč politickým spektrem (s čestnou výjimkou Babiše) pekla

Pro změnu zákona o střetu zájmů, ve kterém je to zakotveno, jsou nejen poslanci ANO, ale i ČSSD a opozičních stran. Nechybí ani poslanci KDU-ČSL, SPD či STAN. Všichni ti se pod předlohu novely zákona podepsali a dokument nyní putuje na vládu. Podle novely by byla všechna majetková přiznání politiků a vedoucích činitelů přístupná jen na základě individuální žádosti. Kdo by pak posuzoval, zda ten či onen údaj může být zveřejněn, je otázkou. Pokud tahle novela projde a navrhovatelé dokonce požadují, aby byla ve sněmovně schválena zrychleně už v prvním čtení, bude to návrat do hluboké minulosti a pro veřejnost už zase budou údaje o vedlejších příjmech či kšeftech poslanců zase velkým tajemstvím. 

Hospody skomírají a pivaři přešli na lahváče

To bylo řečí, jak se žízniví pivaři vrátí po dlouhém půstu do hospod a nedočkavě se vrhnou na své napěněné sklenice. A on se ten návrat jaksi stále nekoná. V době karantény se vylévaly stovky tisíc hektolitrů piva do kanálů, protože zůstaly jak v hospodách, tak ve skladech pivovarů na ocet. Spousta hospod, závislých především na výtoči piva už zkrachovala a mnohde si ještě ani netroufly otevřít. Je to vidět zejména na vesnicích, kde vidím u kdysi hojně navštěvovaných hospůdek jen zavřené dveře. Jakž takž zatím přežívají hospody v turisticky přitažlivých oblastech, kde je zachraňují domácí turisté, nebo v pohraničí, kde si dělají pijácké dýchánky cizinci z příhraničních oblastí.

Vrátí se Češi do hospod na točené?

Češi a dokonce i ti skalní návštěvníci hospod jsou stále opatrní a raději konzumují pivo doma, v bezpečí. Zásoby lahváče a plecháče má dnes každý pivař doma a je to vidět i na prodeji těchto piv, na kterém se napakovaly především obchodní řetězce. Lidé také více šetří, a tak volí raději tři lahváče, které dostanou v akci za cenu jednoho točeného v hospodě. Vidím to i u nás na vesnici, kde se více scházejí místní kamarádi na zahradách, kam si přinesou basu piva a proberou všechno, co dříve u půllitru v hospodě. Hospodám a restauracím samozřejmě chybí i firemní klientela, protože většina firem nemá na pořádání nějakých večírků, seminářů nebo teambuildingů ani pomyšlení. Jak uvádí studie Centra ekonomických analýz, klesl prodej piva v restauracích letos od března do května oproti stejnému období předchozího roku kvůli koronaviru o 55 procent.

Ilustrační foto FB Pivovaru Matuška - hotové Postřižiny

Ztráty celého odvětví, tedy dodavatelů, pivovarů i pohostinství, ekonomové vyčíslili na 4,7 miliardy korun. Hospodští mají obavy o další osud svých živností a čím déle si lidé budou užívat domácí pivní kulturu, tím složitější bude pak návrat k situaci před koronavirem. A kdoví, jestli k němu vůbec někdy dojde. 

Volný přístup do přírody není socialistický přežitek, pane Fendrychu

Před pár dny jsem zaznamenal komentář Martina Fendrycha, toho času komentátora Aktuálně. cz, který vyzýval mimo jiné ke zpoplatnění vstupu na Sněžku, případně do dalších turisticky přetížených lokalit. Nic proti jeho zcela oprávněnému rozhořčení nad ničením krkonošské přírody, kdy desítky tisíc turistů devastují horské stezky a toulají se mimo vyznačené trasy. Ono více než 5000 lidí, vyskytujících se naráz na vrcholu naší nejvyšší hory, je opravdu přes míru, ale označovat volný vstup na Sněžku nebo do dalších národních parků za jakýsi socialistický přežitek, se mi zdá hodně přes čáru. Fendrych tak souzní se sílícími hlasy některých majitelů lesů, aby byl zpoplatněn i vstup do jejich lesů houbařům či sběratelům lesních plodin a jen by rozšiřoval sbírku zákazů a příkazů, kterých už tak máme až nad hlavu.

Na Sněžku jen za peníze?

Proto se mi i zdá smysluplnější připravované opatření KRNAPu regulovat počty návštěvníků do exponovaných míst Krkonoš časovými vstupenkami, což by mělo vejít v platnost už příští rok. Zkrátka, jakmile se denní kapacita vstupenek vyčerpá, další návštěvníci budou mít utrum. Správa Krkonošského národního parku zatím řeší příval návštěvníků na Sněžku značně nevzhlednými oranžovými sítěmi, ohraničujícími turistické stezky na vrcholu, ale to je opatření skutečně dočasné. O zpoplatnění turisticky exponovaných míst v Krkonoších či v dalších národních parcích neuvažuje ani ministerstvo životního prostředí a myslím si, že by se proti němu zvedla pořádná vlna odporu i ve veřejnosti. Pan Fendrych si nezapomněl ve svém komentáři přisolit i současné vládě a označil volný vstup na Sněžku za populismus. Není sporu o tom, že tak vzácnou přírodu, jakou máme na horských hřebenech Krkonoš je třeba chránit, ale zavedení vstupného jako řešení nepovažuji za šťastné.

Vložil: Pavel Přeučil