Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak slavit Listopad? Dobře, formálně, anebo… s nápadem. V Hradci vyroste po třiceti letech zeď z papírových krabic

06.11.2019
Jak slavit Listopad? Dobře, formálně, anebo… s nápadem. V Hradci vyroste po třiceti letech zeď z papírových krabic

Autor: Muzeum východních Čech v Hradci Králové (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Zeď z krabic vyrostla v Hradci 11. prosince 1989

FOTO, VIDEO A do její stavby se může zapojit každý… Ano, blíží se třicáté výročí sametového Listopadu. To zaregistroval asi každý, kdo se zrovna neskrývá na dně zahradního jezírka. Protože všechny státní instituce někdy před rokem udělaly schůzi, kde rozdaly befelem svým zaměstnancům, že je třeba ´něco´ k tomu listopádu udělat. Mnozí se toho ujali s ´nadšením´, připomínajícím ´oslavné akce´ reálného socialismu. K tomu mi máma vyprávěla, že za nejlepší a nejúčinnější považovala výlohu jednoho pražského řeznictví, které tenkrát, v osmdesátých letech, do levé půlky vrzlo velký nápis, ozdobený rudým krepovým papírem ´Zdravíme všechna slavná výročí´. Ten tam visel celoročně, vpravo se pak střídaly umělohmotné atrapy masa… A fertig. Stejně tak k oslavám přistoupily mnohé státní a státem zřizované organizace. Nejsme tu ale proto, abychom tepali nudu podobných ´pro forma´ akcí, natožpak abychom se pouštěli do debat, zda je co slavit. Za nás, ano, je, a velmi se nám líbí nápad studentů Univerzity Hradec Králové. O něm více v článku, kde najdete ale i vzpomínky hradeckého lékaře na Listopad 1989, kdy jako student boural komunismus…

Studenti Univerzity Hradec Králové, Muzeum východních Čech v Hradci Králové a Centrum uměleckých aktivit Hradec Králové – ti všichni spojili síly, aby u příležitosti 30. výročí od listopadových událostí v roce 1989 zrekonstruovali stavbu zdi z papírových krabic. Ta vyrostla na tehdejším Gottwaldově náměstí v prosinci ´89.

Na zeď se psaly různé vzkazy komančům, sovětským okupantům a podobně...

Hradečáci, přineste vlastní krabici

„Asi dvacet metrů dlouhá zeď tehdy vyrostla, aby od sebe symbolicky oddělila moc komunistickou (sídlo OV KSČ ve Steinského paláci) od sídla městského národního výboru a bezpečnostních orgánů na protější straně náměstí. O rekonstrukci této historické události se pokusíme ve dnech 11. – 19. listopadu 2019,“ přibližuje připomínku rektor UHK Kamil Kuča. Ředitel MVČ Petr Grulich dodává: „Krabice, ze kterých byla tehdy zeď postavena, byly popsány požadavky a výzvami demonstrujících, vtipnými hesly a různými hláškami. Při letošní akci bychom ovšem chtěli cílit spíše na osobní stránku života obyvatel města. Vyzýváme proto Hradečáky, aby přinesli svou vlastní krabici s osobním vzkazem, vzpomínkou či přáním a pomohli nám tak postavit zeď roku 2019. Pojďme se podělit i o to, co se nám jako zemi či v osobním životě za těch 30 let podařilo. I když se to v šedi každodenních starostí nezdá, rozhodně toho není málo,“ říká s tím, že chtějí postavit ´zeď proti blbé náladě´.  

Ve dnech 11. – 19. listopadu budou vždy v časech od 13:30 hodin do 18:00 hodin na Ulrichově náměstí studenti Univerzity Hradec Králové, kteří příchozím pomohou s výzdobou krabic, jejich pomalováním, popsáním apod. Co všechno se bude v Hradci dít, najdete přehledně ZDE.

 

Vystoupí legenda undergroundu, kapela Bílé světlo

Svou krabici, se vzkazem i bez něj, může každý přinést na Ulrichovo náměstí až do 19. listopadu. Program tu vyvrcholí happeningem v neděli 17. listopadu od 14:00, kdy se představí s hudebním vystoupením žáci Václava Klecandra ze základní umělecké školy F. I. Tůmy z Kostelce nad Orlicí. „Hlavním bodem programu ovšem bude koncert undergroundové kapely Bílé světlo, která vznikla pod přímým vlivem The Plastic People of the Universe,“ uvádí ředitelka Centra uměleckých aktivit Martina Erbsová.

Hradec Králové byl rudá bašta

Sametová revoluce začala v Hradci v pondělí 20. listopadu, píše Hradecká drbna.cz. A to v Divadle Vítězného února (dnes Klicperovo divadlo) a ve vysokoškolském areálu Na Kotli. První větší demonstrace byla o den později, jak vyplynulo z vyjádření historiků a vzpomínek pamětníků. Podle Jaroslavy Pospíšilové z Muzea východních Čech to v Hradci Králové byli divadelníci, kteří spolu se studenty dění ve městě rozhýbali. „Setkání zástupců divadel v Praze se zúčastnili také režisér hradeckého Divadla Vítězného února Oldřich Kužílek a dramaturg Jaroslav Etlík. Informovali Hradec a 20. listopadu se tady divadelníci rozhodli, že půjdou do stávky. Večer se před hradeckým divadlem sešlo několik desítek lidí," řekla ČTK Pospíšilová. Jeden ze studentských vůdců listopadové revoluce v roce 1989 v Hradci Králové, Jindřich Vedlich, řekl, že v ten samý den, 20. listopadu, založili vysokoškoláci stávkový výbor. V úterý 21. listopadu se pak studenti sešli u zimního stadionu, odkud se vydali ulicemi na tehdejší Žižkovo náměstí (dnes Velké náměstí) v historickém centru města. Podle dobových informací se po několika metrech průvod změnil v několikatisícový dav. Studenti na náměstí přečetli, proč stávkují a co chtějí. Od té doby se na Žižkově náměstí konaly demonstrace denně až do generální stávky 27. listopadu.

Jak vzpomínají pamětníci, Hradci Králové trvalo poněkud déle, než se připojil k sametové revoluci

Ještě 23. 11. 1989 položili věnec k soše Gottwalda

Hradec Králové za minulého režimu byl považován za ´rudou baštu´ s množstvím symbolů komunistického režimu v ulicích města. Ještě 23. listopadu u pomníku Klementa Gottwalda na dnešním Ulrichově náměstí (dříve Gottwaldovo náměstí) byl při příležitosti 93. výročí jeho narození položen věnec za přítomnosti zástupců režimu. Šlo o dlouho připravovanou akci. Vedoucí tajemník OV KSČ v Hradci Králové Antonín Bosák u pomníku odsoudil stávkové hnutí na hradeckých vysokých školách. Podle Pospíšilové bylo Občanské fórum (OF) ustaveno v Hradci Králové 23. listopadu, později se do čela krajské OF dostal Josef Vágner, který byl do roku 1983 ředitelem zoo Dvůr Králové nad Labem.

Zlomilo se to až zvolením Havla prezidentem

Podle Vedlicha byla po 17. listopadu 1989 v Hradci Králové stále velmi aktivní Státní bezpečnost (StB), která některé studentské vůdce dokonce zadržela. A fakultní výbor Socialistického svazu mládeže (SSM) na Pedagogické fakultě pokračoval v ´tvrdé Husákovské linii´. „Zlomilo se to v podstatě až zvolením Václava Havla československým prezidentem 29. prosince 1989. Do té doby se estébáci drželi, prorežimní síly byly velmi aktivní. Některé z nás estébáci zadrželi, chodili nám výhrůžné anonymy," řekl Vedlich. Účast na dění roku 1989 považuje za nejdůležitější ve svém životě. Dalšími významnými událostmi v Hradci Králové do konce roku 1989 byla generální stávka 27. listopadu, kdy se okolo poledne na tehdejším Žižkově náměstí sešlo více než 20.000 lidí na podporu požadavků studentů a Občanského fóra. Další významnou událostí bylo 3. prosince vytvoření lidského řetězu mezi Hradcem Králové a Pardubicemi. Účastníky akce vozily na dvacetikilometrový úsek hlavní silnice mezi městy také autobusy městských dopravních podniků a závodů ČSAD. K připomínaným událostem patří právě také až čtyři metry široká a asi 20 metrů dlouhá zeď z papírových krabic, která vznikla na tehdejším Gottwaldově náměstí 12. prosince. Postavili ji vysokoškoláci a středoškoláci, aby vyjádřili nesouhlas s pomalým postupem vyšetřovací parlamentní komise událostí 17. listopadu. Zeď vydržela stát několik dní, hlídali ji studenti. Na náměstí tehdy sídlil okresní výbor KSČ, vedení města a ústředí krajského Sboru národní bezpečnosti (SNB). Socha Klementa Gottwalda byla odstraněna v lednu 1990. 

Budoucí náměstí Václava Havla, již za necelých 14 dní. Foto Univerzita Hradec Králové

Hradec bude mít ´své ´náměstí Václava Havla

„Je mi velkou ctí, že se Univerzita Hradec Králové k tak významnému výročí postavila tímto způsobem. Studenti byli vždy katalyzátory významných historických událostí a byli to právě studenti, kteří ke změně poměrů v naší zemi zásadním způsobem přispěli i v listopadu 1989. I proto si myslím, že je zcela na místě, aby centrum vzdělanosti, tedy univerzitní kampus Na Soutoku, neslo jméno Václava Havla. Je to symbolický dík dnešních studentů jejich předchůdcům a kolegům, kteří obětovali mnohé v boji za demokracii,“ řekl rektor Univerzity Hradec Králové Kamil Kuča.

Pojmenování části univerzitního kampusu na náměstí Václava Havla proběhne 16. listopadu od 16:30. Kulturním programem v kampusu začíná společný projekt Cesta ke svobodě, který vyvrcholí v 18:00 na Pivovarském náměstí, kam se návštěvníci přesunou v průvodu se zapálenými svíčkami za oběti totalitního režimu.

Až mě překvapilo, jak bylo v Hradci v pondělí mrtvo, vzpomíná Jan Doskočil

Web Paměť národa Královéhradecký kraj přinesl autentickou výpověď MUDr. Jana Doskočila, který se narodil 25. května 1965 v Hradci Králové. Po maturitě v roce 1983 a neúspěšných pokusech o přijetí na vysokou školu pracoval jako dělník a později jako sanitář, v roce 1985 začal studovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové a zapojoval se do činnosti skupiny katolické mládeže. V listopadu a prosinci 1989 se zapojil do studentských aktivit během sametové revoluce jako člen studentského stávkového výboru a v prosinci roku 1989 vyrazil s humanitární pomocí do revolucí zmítaného Rumunska…

Jan Doskočil se narodil v rodině chemického inženýra. „Táta musel po roce šedesát osm kvůli členství v Klubu angažovaných nestraníků míchat beton a dělat různá dělnická zaměstnání, později dělal u geologického průzkumu. Matka pracovala jako chemička ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky. Mám ještě dva mladší bratry. Jeden je sochařem a ten druhý učí na vysoké škole.“

V dětství ani v mládí nic nenasvědčovalo tomu, že se pamětník vydá na dráhu lékaře. „Já jsem tenkrát škole moc nedal. Měl jsem spoustu jiných zájmů, s kamarády jsme jezdili na čundry a podnikali různé výlety, příliš dobré výsledky jsem ve škole teda neměl. Dost dlouho jsem se hledal. Dvakrát mě nevzali na vysokou školu, nejdříve na geofyziku, pak na biofyziku. Tak jsem po škole dělal v geologickém průzkumu. A jak jsem se dostal k medicíně? V té době jsem chodil s jednou dívkou, která byla zdravotní sestra. Ta mi pomohla získat místo sanitáře v nemocnici. Zjistil jsem, že je to zajímavé povolání, kde pomáháte lidem, tak jsem se i proto rozhodl jít studovat medicínu.“

K tehdejšímu studiu na jakékoliv vysoké škole v Československu neodmyslitelně patřily dva atributy – vojenská katedra pro chlapce a povinná zkouška z marxismu-leninismu. I s těmito výzvami se tedy musel pamětník popasovat. „Vojenskou katedru jsem absolvoval myslím celou. Párkrát nám dali samopaly, se kterými jsme běhali za Hradcem, a párkrát jsme se zakopávali. Především to ale byla nudná teorie a pak hlavně ideologie. Zkoušku z marxismu-leninismu mám taky za sebou a paradoxně jsem ji udělal s výborným prospěchem.“

Jan Doskočil vzpomíná na Hradec Králové osmdesátých let především jako na ospalé město, „kde se vliv komunistů ani probíhající perestrojka příliš neprojevovaly“. Přesto i zde došlo po 17. listopadu 1989 k poměrně dramatickému a turbulentnímu vývoji.

Ve víru revoluce

„V pátek 17. listopadu jsem byl na setkání katolické mládeže. Tady s těma lidma jsme opravovali jeden kostel v severních Čechách. Ten víkend jsem byl právě na té opravě. O víkendu jsme poslouchali Svobodnou Evropu a tam jsme se taky dozvěděli o událostech v Praze. Vím, že mi tenkrát bylo trochu líto, že nejsem v Praze.“

V neděli večer se Jan Doskočil vrátil domů k rodičům do Hradce Králové. Tam ho čekalo velké překvapení. „Rodiče mě tenkrát vlastně předběhli. V jejich bytě tenkrát bylo asi třicet lidí. Spousta mladých, i z Prahy. Byla tam rozestavěna spousta kopírovacích strojů. Vím, že jsme celou noc z neděle na pondělí nespali a připravovali letáky. Rodiče to tehdy prožívali hodně intenzivně. Určitě jsme nebyli jediní v Hradci, ale tenkrát se toho u nás dělalo docela hodně.“

Další den, v pondělí 20. listopadu, odešel pamětník tak jako každý den do školy. Tomu, že Československo čeká v příštích dnech nečekaně rychlý revoluční zvrat, podle něj v té době v podstatě nic nenasvědčovalo. „Se spolužáky jsme to, co se stalo v Praze, samozřejmě probírali, ale řada z nich byla svázaná strachem. Vím, že mě tenkrát až překvapilo, jak bylo v Hradci v pondělí mrtvo. Já jsem se samozřejmě snažil uplatnit letáky, které jsem měl. Takže jsem se s nimi různě plížil po fakultě a po městě. Kromě mých letáků ale v Hradci v pondělí dopoledne žádné jiné letáky nebyly. Vzpomínám si, že úplně první leták jsem se značným strachem vylepil na fakultě na pánských záchodcích nad pisoáry. Za čtvrt hodiny jsem se tam byl podívat, jestli tam ještě je, a už tam nebyl.“

K tehdejším aktivitám byla samozřejmě zapotřebí jistá míra odvahy, potlačit vlastní strach. Ten měl zejména v prvních dnech sametové revoluce i pamětník. „Strach jsem trošku měl. Přece jen, byl jsem už v pátém ročníku a nerad bych se rozloučil s fakultou, byl bych nerad skončil.“

K prvním výraznějším projevům revoluce došlo podle Jana Doskočila v pondělí po obědě. „Hradec se začal probouzet, začaly se dělat letáky a lidi začali poměrně bouřlivě debatovat na ulicích. Dozvěděl jsem se, že Svaz socialistické mládeže z lékařské fakulty svolává schůzi. Ta schůze se skutečně večer na kolejích odehrála. Těm organizátorům se ale zcela vymkla z ruky a bylo odhlasováno, že se lékařská fakulta připojuje ke stávce studentů.“

Druhý den pamětník spolu se svými spolužáky zahájil stávku. „Vyučující přišel normálně na hodinu. Když chtěl začít učit, tak jsem se zvednul, šel jsem k tomu pultíku a poprosil jsem ho, aby odešel, že jsme se připojili ke stávce a že se odmítáme učit. Což vyvolalo trošku poprask v posluchárně. Nebylo málo těch, kteří se báli. Nicméně po poměrně bouřlivé debatě se ten ročník dohodl, že stávka bude, a tím ta naše stávka v úterý začala. Podpora od vyučujících ale začala až asi za tři dny trvání stávky. Po třech dnech přišel první vyučující, který nás otevřeně podpořil.“

Členem stávkového výboru

Stávkový výbor na fakultě se vytvořil z aktivních studentů, kteří se chtěli na stávce podílet. Zdaleka to ovšem nebyli všichni. „Nadpoloviční část studentů využila toho, že se ve škole neučí, a odjeli domů,“ vzpomíná Jan Doskočil. Stávkový výbor fungoval v oněch listopadových a prosincových dnech v dosti provizorních podmínkách. „Z každého ročníku tam bylo osm až deset studentů, kteří dohromady dali ten náš stávkový výbor. Nejdřív jsme okupovali posluchárny, pak jsme dokonce dostali nějakou místnost. Ta činnost spočívala v tom, že ti ochotní a odvážní se snažili jezdit po podnicích v Hradci a okolí a agitovat. Musím ale říct, že ti studenti hlavně ze začátku v podnicích často naráželi. Vyhazovali je, nepouštěli je dovnitř. Postupně se to ale den ode dne zlepšovalo.“

Důležitou otázkou zejména v počáteční fázi revoluce byl možný zásah tehdejších ozbrojených složek. Po československých historických zkušenostech a brutálním zásahu čínské armády proti studentům na náměstí Nebeského klidu bral tuto možnou variantu v potaz i Jan Doskočil. „V jednu chvíli se objevila fáma, že jedou tanky. Takže nechci pomlouvat, ale vím, že to pedagogická fakulta sbalila a vyklidila údajně pole. To se alespoň říkalo u nás. My jsme tedy hrdinně vytrvali.“

Zde již i Pedagogická fakulta překonala svůj strach... Foto Univerzita Hradec Králové

Důležitým momentem byla generální stávka 27. listopadu. Její úspěch patřil ke zlomovým bodům celé revoluce. Vyvrcholila velkou demonstrací na hradeckém náměstí, kterou již organizovala místní pobočka Občanského fóra. „My jsme samozřejmě na těch demonstracích v Hradci byli, dokonce jsme na nich i vystoupili. Kromě toho jsme jezdili do Prahy na jednání celostátního školského výboru a zároveň jsme demonstrovali na Letenské pláni.“

Na tehdejší lékařské fakultě samozřejmě působili pedagogicky i ti, kterým se tehdejší dějinný zvrat příliš nezamlouval. Svoji nevoli dávali najevo zejména v počáteční fázi revoluce. „Lidi z místní buňky KSČ ve škole nás přesvědčovali a vlastně nám i trochu vyhrožovali, hlavně ten první den. Pak když se to zlomilo, tak už se vlastně nijak neprojevovali a zalezli,“ vzpomíná na tehdejší atmosféru ve škole Jan Doskočil. Studenti v Československu drželi stávkovou pohotovost až do 29. prosince 1989, kdy byl zvolen prezidentem republiky Václav Havel. Pamětníka však tato zpráva zastihla na cestách. V té době totiž vyrazil spolu s dalšími studenty na pomoc revolucí zmítanému Rumunsku.

Na pomoc Rumunsku!

Rumunsko bylo v prosinci 1989 posledním státem socialistického bloku, kde stále ještě nedošlo ke změně režimu. „Poručíme větru dešti, platí už jen v Bukurešti,“ skandovali protestující v Československu. Bizarní režim rumunského vůdce Nicolae Ceausesca se začal hroutit až v druhé polovině prosince 1989, kdy bezpečnostní složky krvavě potlačily demonstrace v Temešváru a Bukurešti. Armáda se následně přidala na stranu demonstrantů a začala se střetávat s příslušníky obávané a diktátorovi věrné tajné služby Securitate. Celá revoluce vyvrcholila popravou Nicolae a Eleny Ceuasescových 25. prosince 1989, vysílanou prostřednictvím rumunské televize do celého světa. Krvavá revoluce si za týden bojů vyžádala více než tisíc mrtvých a na tři tisíce zraněných. V reakci na katastrofální humanitární situaci v zemi vyrazila do Rumunska ještě v prosinci řada konvojů s humanitární pomocí. Součástí jednoho z nich byl i Jan Doskočil. „O situaci v Rumunsku jsme se dozvěděli ze sdělovacích prostředků. Tehdy jsme si řekli, že by bylo dobré Rumunům pomoci. Mysleli jsme, že v tom Rumunsku bude potřeba lékařská pomoc. Ani nevím, čí to byl tenkrát nápad, ale my studenti jsme si tenkrát říkali, že jako chudá země bude potřebovat léky. Tak se začaly vybírat léky. Pak se k tomu přidala další pomoc jako potraviny, oblečení a další potřebné věci. Začalo se to hromadit na lékařské fakultě. Ta solidarita lidí byla veliká. My jsme rozvěsili po Hradci letáky, že vybíráme věci pro Rumunsko, a během chvilky se nám sešla spousta léků, zdravotnického materiálu, potravin a všeho možného.“

Skupina mediků se rozhodla odvézt humanitární pomoc přímo do Rumunska. V revolučním nadšení jí vycházela vstříc univerzita i hradecké podniky. „Jeden hradecký závod nám zapůjčil autobus i s řidičem. Řidič na mě působil dojmem, že má nějaký škraloup z doby komunismu a že se ho pokouší touto cestou očistit. Byl ale poměrně odvážný. Vlastně všichni jsme tehdy byli odvážní.“

Sedm mediků a řidič tak vyrazili přes Maďarsko na pomoc bojujícímu Rumunsku. „Jeden z nás uměl francouzsky, francouzština je blízká rumunštině, a tak nám tlumočil.“ Celá cesta se v té době nesla ve velmi dobrodružném duchu. „Chvíli jsme stáli na maďarsko-rumunské hranici a nakonec nás do Rumunska pustili. Jezdili jsme raději po vedlejších cestách podle mapy. Museli jsme překonávat řadu kontrolních stanovišť, kde byli většinou právě ti povstalci. Ti se poznali, že měli rumunskou vlajku a z ní měli vystřihnutý komunistický znak. Museli jsme si stoupnout čelem před autobus, oni nás prohledali a přitom na nás mířili samopalem. Naštěstí jsme s sebou vzali dost cigaret a alkoholu, což tam fungovalo jako takové univerzální platidlo.“

Cílem studentů byl rumunský Temešvár, město, kde jen před pár dny došlo ke krvavému střetu mezi demonstranty a vojáky. „V Temešváru jsme ještě viděli krev na ulici. Když jsme se pak ubytovali v hotelu, slyšeli jsme v noci střelbu. Večer pak přišel rumunský důstojník a přivedl nám na ochranu dva sedmnáctileté vojáčky. Vím, že ti vojáčkové s sebou přinesli bednu, ve které byly samopaly a munice, pravděpodobně za tím účelem, abychom se mohli případně bránit. Ale naštěstí se nic nestalo.“

Přes řadu peripetiií se československým studentům nakonec podařilo předat celou zásilku humanitární pomoci a bezpečně se vrátit do Hradce Králové. Po Novém roce 1990 se Jan Doskočil zúčastnil ještě navazující cesty – tentokrát kromě autobusu cestovala do Rumunska i plně naložená nákladní tatra.

Ne vždycky to tedy bylo správné nebo spravedlivé

Kvůli řadě aktivit v roce 1989 musel nakonec pamětník zvolit individuální studijní plán. Navíc zasedl v nově ustaveném akademickém senátu. Ten měl podle jeho slov v té době opravdu velké pravomoci. „Měli jsme tehdy jistou pravomoc mluvit do určitých personálních otázek. Ne vždycky to tedy bylo správné nebo spravedlivé. Vedoucí komunistické strany na fakultě musel odejít a odejít museli i další, kterým jsme vyjádřili nedůvěru. Ale vím nejméně o jednom člověku, kterému jsme vyjádřili nedůvěru naprosto neoprávněně, a musím říct, že na to nejsem příliš hrdý,“ vrací se pamětník k nepříjemným vzpomínkám.

Po promoci v roce 1992 nastoupil nejdříve na chirurgické oddělení v malé nemocnici poblíž Hradce Králové a po jejím zrušení přešel do léčebného zařízení Sanatorium Sanus jako plastický chirurg, kde pracuje dodnes. „Musím říct, že české zdravotnictví udělalo velký pokrok v tom přiblížení se západním standardům. To, co se stále nedaří příliš zorganizovat, je systém financování. Je to trochu taková džungle.“ Jan Doskočil žije v Hradci Králové a mezi jeho záliby patří především rodina, zejména role dědečka, a sport.

Vložil: Markéta Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace