Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Odešli jsme, když nám za dům dopadla raketa. Jak vidí Česko a Sýrii sedmnáctiletá syrská křesťanka?

18.07.2019
Odešli jsme, když nám za dům dopadla raketa. Jak vidí Česko a Sýrii sedmnáctiletá syrská křesťanka?

Autor: Facebook

Popisek: Obraz kultury, z níž křesťanka z bojujícího Blízkého východu, s níž je náš rozhovor, pochází. Kraje, kde vzniklo křesťanství a kde se dnes křesťanská kultura úporně brání likvidaci ze strany vládnoucího islámu. Pravoslavný monastýr Svatého Kříže, jeden z nejstarších v Jeruzalémě, byl podle tradice zbudován právě tam, kde Lot zasadil strom pro dřevo Kříže. Stříbrný kruh v kapli za hlavním oltářem monastýrského chrámu označuje toto místo, které je ctěno jako posvátné

ROZHOVOR FOTOGALERIE Natálka H., autorova královéhradecká sousedka z rodiny syrských křesťanů, kteří přišli do České republiky v roce 2013 po kladném vyřízení žádosti na českém velvyslanectví – jediném tehdejším otevřeném velvyslanectví země EU v Damašku, vypráví o válce i o tom, že má radši Ježíška než Santu Clause.

Odkud pochází vaše rodina?

Moji rodiče jsou z Damašku, kde jsem se i narodila, ale v Sýrii se to bere, jako to bylo za dob Pána Ježíše, který se sice narodil v Nazaretě, ale jeho rod byl z Betléma, takže já jsem podle tradice taky z města Homs, odkud pocházel náš dědeček. Já jsem se sice narodila v Damašku, ale pak jsme bydleli ve městě Jdeidet Artouz, které je asi patnáct kilometrů od Damašku. To je menší město, které je velké asi jako polovina Hradce Králové.

 

Jak žije křesťanská rodina v Sýrii a tady – je v tom nějaký rozdíl? Myslím tím tradice, míru bohatství a tak…

V Sýrii jsou tři velké křesťanské církve: katolická, protestantská a asyrská – to je církev Asyřanů, kteří mluví aramejským jazykem, stejným, jako mluvil Ježíš. Ale u nás v malém městě všechny křesťanské děti chodily do jednoho kostela, zvlášť v poslední době. Taky tam byla jedna žena z Kurdistánu, ale rozuměla jsem jí, protože mluvila dobře arabsky a byla moje kamarádka. Když jsem chodila do křesťanské školy, vzpomínám si, že když bylo v létě teplo, tak na nás děti učitelé venku stříkali vodu. To bylo legrační.

Na Velikonoční neděli je mše ve tři hodiny ráno a na tu mají ženy na hlavě sváteční šátek – jinak ho nepotřebují. A druhý den chodí děti s vajíčky a bouchají s nimi o zem, a ten, komu vajíčko nejdéle vydrží, vyhrává. Jednou jsem to vyhrála já, protože můj tatínek, který s maminkou pracoval jako laborant v lékárně, vajíčko vyfoukl a dovnitř nalil vosk, takže vajíčko vydrželo.

Jeden můj dědeček je kuchař a pracoval v Itálii a taky v Saúdské Arábii, a teta, jeho dcera, je architektka. Druhý dědeček a jeden z jeho synů jsou televizní herci a další strejda učil na hudební škole. Myslím, že Jdeidet Artouz je docela bohaté město, ale nemyslím, že bychom, pokud jde o naši rodinu, byli o moc bohatší než naše okolí. Já jsem první dva roky chodila do soukromé křesťanské školy, ale tam se jezdilo autobusem, který jel dlouho, a to už v zemi začaly být problémy a rodiče se o mě báli, tak jsem začala chodit do normální státní školy, kterou jsem navštěvovala až do čtvrté třídy. Státní škola je o trochu chudší než v České republice, třeba tím, že tam není internet, topí se v kamnech na dříví a záchody jsou tam takové ty na dřepnutí jako na venkově.

 

Kolik vás ve státní škole bylo ve třídě? A chodily jste do školy s muslimskými dětmi?

Ano, chodily. Ve třídě nás bylo asi pětatřicet a asi třetina dětí byla křesťanská, ale s muslimskými dětmi jsme se kamarádily a nijak jsme se od nich nelišily. Vzpomínám si jen na jedinou věc, kde se projevilo, že některé děti jsou jiné: když se zpívala hymna, některé děti nezpívaly. To byly asi ty, jejichž rodiče byli proti politice státu. Pak se ale začaly dít divné věci; na dveřích lékárny, kde pracovali moji rodiče, se objevily různé nápisy (pozn. aut.: pamflety proti křesťanům). A jednou, když jsem přišla domů do našeho domku, byla v ložnici spousta krve... Pak přišla policie, ale nic nevyšetřili, a naši mi to vysvětlili tak, že nás někdo chtěl vykrást. To si pamatuje i moje sestřička, která tehdy byla miminko, ale možná je to tím, že o tom často mluvím.

Pak vypukla válka. Jednou jsme s maminkou utíkaly a nad námi letěly rakety a pak jedna raketa dopadla asi dvacet nebo třicet metrů za naším domem. Tehdy se naši rozhodli, že odejdeme. To bylo v roce 2013, mně bylo jedenáct.

 

Jak se vám to povedlo?

Rodiče sháněli možnost dostat vízum někam do Evropy a v té době už bylo v Damašku otevřené jediné evropské velvyslanectví: České republiky, které zastupovalo celou Evropu. Když tatínkovi zavolali, že jsme dostali vízum do Evropy, byl zrovna v práci a málem upadl překvapením. Pak jsme letěli do Švédska, kde mám v jedné vesnici tetu, která tam učí v mateřské školce pro postižené děti. Ve Švédsku jsme zůstali asi šest měsíců a pak jsme odjeli do České republiky. Týden jsme byli v uprchlickém zařízení v Praze, pak měsíc a půl v Brně a nakonec pět měsíců už blízko Hradce v Kostelci nad Orlicí. Tam jsme dostali papíry, že jsme uprchlíci. V Brně to bylo dobré, protože jsme měli tři jídla denně a ještě svačinu, ale nemohli jsme ven, a pak v Kostelci už jsme mohli ven, a tam rodiče nakupovali a vařili nám sami. Pak jsme byli půl roku v Josefově v takovém baráku pro lidi, co předtím byli v zařízení v Jaroměři, a tam jsem konečně začala chodit do normální školy. To už jsem uměla česky a děti na mě byly moc hodné – ale nejhodnější byla naše paní učitelka. Pak jsme se přestěhovali do Hradce, kde tatínek začal prodávat gyros a já jsem mu někdy pomáhala dělat tzatziki (křesťanské děti v Sýrii svým rodičům pomáhají, ale když mohou, radši chodí do školy, protože vzdělání je pro nás nejdůležitější). Tatínek ale prodával gyros na ulici, po které přestaly jezdit autobusy a přestali tam chodit lidi, tak tím mnoho nevydělal – a pak konečně sehnal práci jako laborant. Dneska přijde později, protože od nich z laboratoře odebírají krev ovcím, zkoumají ji a něco z ní vyrábějí.

 

Jak se ti líbí v Hradci? A nestýská se ti někdy po Sýrii?

V Hradci se mi líbí, stejně jako se mi to moc líbilo na táboře v Žamberku, kde jsme byli v létě. Už jsem tu doma a po Sýrii se mi moc nestýská, protože s námi v ulici bydlí moje teta, která přijela za námi a pracuje v Hradci jako učitelka arabštiny, a můj strejda pracuje ve školní jídelně na základce, kam jsem chodila, jako kuchař. Přijeli s mým bratrancem a mou sestřenicí, teta jim za války sehnala vízum na velvyslanectví v libanonském Bejrútu. Pak mám ve škole jednoho spolužáka, se kterým si taky občas popovídám arabsky, protože jeho tatínek je z Egypta. Dokážu mu rozumět, i když některé obraty a skoro všechna přísloví mají v Egyptě jiné. To vím taky proto, že občas na Youtube koukám na egyptské seriály (Egypt je nejlidnatější arabská země a taky se tam vyrobí nejvíc filmů pro arabsky mluvící svět, je to pro anglosaský svět něco jako Amerika – pozn. aut.). Bez toho bych skoro zapomněla arabsky, protože mimo to s lidmi mluvím skoro pořád jen česky.

 

Ve škole jsi zprvu měla s češtinou určitě problémy…

Když jsem v České republice šla poprvé do školy, navrhovali mi, abych šla do vyšší třídy, ale já jsem řekla: „Ne, zůstanu v téhle třídě, protože neznám dobře český pravopis!“ Já sice česky bez chyb mluvím: mluvím líp než moji rodiče, i když ti se léta ve škole učili cizí jazyky jako angličtinu (a maminka i francouzštinu, protože Sýrie dřív patřila Francii), ale než se naučím všude psát všechna správná y a i, háčky a čárky, bude mi to trvat. Na střední, kde jsem teď, jsem se potom naučila i to.

Už víš, co půjdeš studovat?

Moje sestřenice studuje v Hradci farmačku, ale mě by bavilo stát se architektkou, jako moje teta. Dělala bych dekorace bytů.

 

Máš nějaké zprávy ze Sýrie?

Trochu, ale spíš mám zprávy od bývalých spolužáků, kteří odešli do světa později; objeví se na sociální síti a řeknou mi, kde ve světě bydlí. Vím, že v Jdeidet Artouz je to špatné, parky jsou plné uprchlíků z jiných částí Sýrie, kde se bojuje, někdy jsou zranění a nemají jídlo a léky, tak se třeba stane, že v tom parku umřou. Myslím si, že hodně z těch lidí, co teď v Sýrii bojují, vůbec není ze Sýrie, ale z jiných zemí, protože to, co se tam teď děje, by lidi ze Sýrie sami od sebe nedokázali.

Já jsem si ale řekla, že na válku zapomenu, a to plním! Mám radost, že se mým rodičům a tetám podařilo zachránit babičku od mamky, a babičku a dědečka od tatínka, kteří jsou v Kostelci, a v létě nás byla navštívit teta ze Švédska a říkala dokonce, že v České republice to my děti máme lepší, protože ve Švédsku se děti v létě nemůžou koupat venku v bazénu.

Pak mám ještě jednu tetu v Americe a ta se teď vdala a má děťátko.

 

Jste velká rodina, občas se sejdete na dvorku domu vaší tetičky, se kterou má náš dům společný dvůr. Je krásné vás pozorovat, jak se bavíte, jak držíte při sobě…

U nás je normální, že širší rodina drží pohromadě a pořád se schází. K strýčkům a tetičkám máme stejně blízko jako moji spolužáci k rodičům, a k bratrancům a sestřenicím jako k bratrům. Navíc se to ještě utužilo válkou, kterou jsme přežili, i tím, že pro sebe v Hradci představujeme kousek staré vlasti. Jezdíme spolu i na výlety, strašně rádi poznáváme Českou republiku a byli jsme se podívat třeba v Bavorsku. Evropa je krásná a všude tu stojí plno kostelů. Tomu se jako holka ze Sýrie pořád nepřestávám divit…

 

Tvůj strýček a tetička bydlí v našem bloku a máme společný dvůr. Když se o Velikonocích a o Vánocích sejdete, grilujete a zpíváte a dvorem se rozléhají arabské písně, mám pocit, že jsem se dostal třeba do starého filmu Casablanca, který se odehrává v Maroku. Ale napadlo mě i, jestli třeba někdo z té arabštiny neměl strach nebo se neprojevoval nějak nesnášenlivě…

To ne, všichni nás znají, a vědí, že to, co zpíváme, jsou naše koledy. Legrace ale byla, když mě viděl prodavač z krámu, kam chodím nakupovat, jak si arabsky povídám se sestřenicí. Já totiž už nemám žádný přízvuk a vypadám jako Češka – takže byl z toho exotického hovoru docela zmatený…

 

Když už jsme u těch Vánoc: kdo nosí dětem syrských křesťanů dárky? A trochu s předstihem se zeptám, co by sis k nim od něj přála.

Dětem v Sýrii nosí dárky Santa Claus, ale my jsme už sestřičku naučily na Ježíška, protože je to hezčí. Vím, že ona by si k Vánocům přála kočku (psy syrské děti moc rády nemají, protože ulice jsou plné toulavých psů, které na ně často útočí – pozn. aut.), ale ještě víc miminko. To ale, myslím, závisí hlavně na tom, co si budou přát naši rodiče. Taky se těším, že v televizi budou o Vánocích zase pohádky, to jsme v Sýrii neměli, a mně se to moc líbí. Nejradši mám pohádku Anděl Páně.

 

A víš, že zrovna v téhle pohádce hraje Pannu Marii Klára Issová, jejíž tatínek je také z křesťanské rodiny ze Sýrie?

Jé, to jsem nevěděla!

Poznámka redakce: Vřele doporučujeme nahlédnout do nezávislého družstevního magazínu Kulturní noviny. Magazín stojí nejen na fascinující myšlence, ale také stojí za to.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace