Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vyrval si hadičky, přepral nemocniční personál a... Jak to chodí v českém špitále na ARO. Svět Tomáše Koloce

04.07.2019
Vyrval si hadičky, přepral nemocniční personál a... Jak to chodí v českém špitále na ARO. Svět Tomáše Koloce

Autor: Pixabay

Popisek: Nemocnice nebývají zrovna přátelské... Ilustrační foto

„U nás můžeš dostat brigádu třeba hned,“ říká mi kamarád, který pracuje jako doktor na anesteziologicko-resuscitačním oddělení velké fakultní nemocnice. „Sanitáři jsou u nás potřeba pořád.“ Zběžně mě vyšetří a s vyplněným dotazníkem pošle na osobní oddělení. Nástup je v pondělí.

Pro zaměstnance mé velikosti jsou největším problémem služební boty zvané ortopedické. Nemocniční skladník prosmýčí kdejaký kout, aby mě konečně vybavil jedněmi, které jsou o číslo menší než moje velikost. Vzhledem k tomu, že jde o sandály na přezku, jejíž délka se dá podle potřeby regulovat, není to žádná tragédie. Za chvíli, v náručí s bílými kalhotami, modrým služebním tričkem i botami, odcházím rovnou do služby.

Teta Kateřina

Hlavní sestra na KARO, což je ARO pro lidi, jejichž nemoc se týká srdce, mi připomíná tetu Kateřinu z Jirotkova Saturnina: „Čistota je půl zdraví, mladíku. Tady je pokoj sanitářů – až se převléknete, ujme se vás šéfka směny.“ Pokoj sanitářů je v podstatě sklad zdravotnického materiálu s několika skříňkami, jedním psacím stolem, nad kterým visí harmonogram směn, a ledničkou, v níž se kromě PET lahví s kofolou pro sanitáře chladí i fyziologický roztok.

Když mě čtyřicetiletá šéfka sanitářské směny zmerčí, posadí mě na balík gázy, vytáhne vzorník kosmetické firmy, pro kterou pracuje, a začne nabízet. Když se tomu podivím, vysvětlí mi, že tady pracuje už od osmnácti, má tři děti a plat, který v nemocnici bere, jí k jejich uživení nemůže stačit.

Jablíčko – broskev

Základ práce sanitáře spočívá v ‘čištění povrchů‘. Vedle sanitářského pokoje se nachází chrám čistoty zvaný dezinfekční místnost, jenž je kromě hydrantu opatřen nejrůznějšími druhy čistidel na nejrůznější nemocniční povrchy. Oltářem tohoto chrámu je malý pultík a gumovou hadicí, ze které po otočení kohoutku teče žlutavá tekutina vonící po kyselých jablíčkách. Je to dezinfekční roztok, jenž se v určitém poměru ředí v připraveném kýblu s vodou, načež vzniká čistidlo, kterým se několikrát denně leští povrchy všech nemocnic v naší republice.

Vzhledem k tomu, že mikroby v civilizovaných zemích jsou nesmírně inteligentní a dokážou si přibližně během čtrnácti dnů vytvořit rezistenci na jakoukoli dezinfekci, mění se v periodě právě oněch čtrnácti dnů tento prostředek za jiný, vonící po broskvích. Ve skutečnosti samozřejmě voní všechny dezinfekční prostředky úplně stejně: pachem, který my, Husákovy děti, důvěrně známe z dezinfikovaných školních záchodů, a charakteristické chemické vůně se do nich přidávají proto, aby se jeden roztok na první čichnutí odlišil od druhého.

V konečném výsledku se s mikroby hraje poměrně primitivní hra: po čtrnácti dnech, kdy si vytvoří rezistenci na jablíčko, které by na ně pak přestalo účinkovat, vymění se za broskev, s níž se mikroby nově potýkají dalších čtrnáct dnů, a jakmile ji ‘zvládnou‘, přijde na řadu zase jablíčko. Z toho je vidět, že ačkoli jsou naše mikroby poměrně chytré, rozhodně nejsou geniální a lze je oblbnout jednoduchou taktikou. Tato strategie však s sebou přináší určité nežádoucí účinky. Díky neustálému styku s vůní kyselého jablíčka a broskve se stává, že se pracovníci od sanitářů výše stávají často závislými na značkách Sour Apple a Peach Wodka.

Škatulata, hejbejte se

Naše oddělení zahrnuje dvacet lůžek a na každém oddělení mají současně službu tři sanitáři. Pacienti, kteří k nám přicházejí, jsou po operaci srdce nebo cév. Operováni jsou o patro výš a před operací leží o patro níž: na oddělení, kde pracuje můj kamarád doktor. Ačkoliv průměrná doba setrvání pacienta na jednom oddělení je jeden den, pacient musí mít připraveno jedno zdravotní lůžko vybavené novým igelitovým přehozem, dvěma novými prostěradly, novou dekou a nově povlečeným polštářem. Díky tomu se provoz na oddělení podobá životu v mraveništi.

Stává se, že pacienta vezou na dvě hodiny na vyšetření na jiné oddělení; postel, kterou opustil, je ale třeba okamžitě převléknout, protože ji během několika minut obsadí někdo jiný, a její původní pacient se po dvou hodinách vrací na jinou postel, již je také třeba převléknout, protože k tomu, aby si na ni mohl lehnout, bylo třeba toho, kdo na ní ležel původně, přeložit na jiné oddělení. Špinavé povlaky, které denně počítáme a posíláme do nemocniční prádelny, čítají někdy i tisíc kusů.

Zkušenému sanitáři zabere příprava nové postele i s přemístěním pacienta z transportního vozíku přibližně pět minut. Mně asi tak patnáct. Proto se pomalu a jistě stávám otloukánkem personálu, a protože je třeba vykázat alespoň nějakou činnost, přemisťuji se do oddělení, kde se umyté části použitých respirátorů zavařují do igelitových sáčků určených k tepelné dezinfekci. Když se po osmihodinové službě konečně vracím do šatny, uvítá mě takový úder pěstí, až svým tělem porazím hromadu kyslíkových bomb.

Následuje otázka: „Ty hajzle, čí si myslíš, že sou ty boty, který máš na nohou?“

Na předoperačním

Neurotickému mraveništi na ARO se lze vyhnout několika způsoby. Jedním z nich je práce na předoperačním oddělení, kam nás vede jedna z povinností: vyholit pacientům, jejichž nožní cévy budou použity na bypassové náhrady v oblasti srdce, chlupy na nohou. Někdy na sanitáře při takové příležitosti připadne i odbornější práce. V době, kdy vyholuji jednoho z pacientů, přivezou na ARO muže z Karlových Varů se vzácnou chorobou srdeční chlopně, s nímž je třeba sepsat vstupní protokol. Problém je v tom, že je to Rus. Za tím účelem mě můj přítel, mladý doktor, který už nepoznal blaho socialistického školství, používá jako překladatele.

Otázka: „Jméno?“

Odpověď: „Ivan Ivanovič Jacko.“

Otázka: „Souhlasíte s operací?“

Odpověď: „Ano.“

Otázka: „Víte, že při operaci můžete zemřít?“

Odpověď: „Už jsem zažil dvě války, tak mě nerozhodí nějaká operace.“

Otázka: „Když zemřete, kdo po vás převezme vaše osobní věci?“

Odpověď: „Jsem sám. V případě mého úmrtí odkazuji jako výraz vděku své osobní věci českému státu.“

Otázka: „Movitý majetek? Bankovní konto? Máte s sebou svou závěť?“

Odpověď: „Mám? Je v pravé kapse saka.“

Otázka: „Jste svéprávný?“

Odpověď: „Pokud vím, tak ano.“

Jako odměnu za vyplněný dotazník mě můj přítel doktor pod záminkou nutné pomoci bere na lékařský pokoj, kde mi vaří kávu, a jako vášnivý čtenář, který dokáže za jednu volnější noční službu zhltnout celou knihu F. M. Dostojevského, se mi svěřuje se svým dojmem z přečtených stránek. Lékařský pokoj sdílí s lékařkou a sestrou z všeobecné ambulance a telefonem, který občas zvoní. Hovory, následující s pravidelností asi pěti minut po sobě, vyřizuje sestřička:

První hovor: „Pan Kříž? Ale vždyť víte, že jsme ho pustili jen na jeho výslovné přání. Krvácí? Ano, ale on domů chtěl. Vždyť jsme vám říkali, že je to beznadějné.“

Druhý hovor: „Úporné krvácení z úst? Už jedeme. (K doktorce, pijící kafe:) Dopij to!“

Třetí hovor: „Pan Kříž? Takže už není třeba. Ano, přijedeme. Musí se napsat protokol.“

Obědy s pilotem

Ačkoliv zdravotní personál má k dispozici nemocniční kantýnu, řada sanitářů využívá levnější a intimnější možnost stravování. Vzhledem k tomu, že nikdy není možné předem odhadnout, který z pacientů, jež máme ‘ve stavu‘, bude při vědomí, a který ne, fasuje se třikrát denně jídlo pro všechny, přičemž v bezvědomí je dobrá polovina. Jejich jídlo se po skončení oběda odváží netknuté zpět a dle standardů je určeno k likvidaci. Proto počkám, až se jídlo rozdělí těm, kdo jsou při vědomí, a z nepoužitého zbytku sestavím dvě nadstandardní porce. Jedna z nich patří mně a druhá panu Jackovi, který leží na izolaci v samostatném pokoji na samém konci našeho oddělení, a jehož jsem si od našeho setkání vzal dobrovolně a vlastně v rozporu s popisem své práce na starost.

Sedmdesátiletý pan Jacko je bývalý vojenský pilot, ale teď je jeho stav takový, že je pro něj nesmírným vypětím říct i jen jednu souvislou větu. Když už ji vysloví, pronese ji tak potichu, že posluchač musí k prasknutí napínat uši, aby slyšel. I tak se o něm postupně dovím téměř všecko. Obědváme spolu tak, že nejdřív nakrmím pana Jacka, a zatímco on vypráví, jím svůj oběd zase já. Oknem svítí jarní sluníčko, a tak si halekání sester, vyzývajících mě k převléknutí nové postele, ještě chvíli nevšímáme…

Po operaci

Když tohle všechno pacient přežije, je přeložen k nám na ARO. Než se probudí, trvá mu to většinou několik hodin, během nichž kolem něj brousí doktoři a sestry, fackují ho a jinak zkoušejí jeho biologické reakce. Nutno říci, že se pacient po operaci (pokud se vůbec probere, a není do konce života odkázán na přístroje) vrací z druhého břehu podoben novorozenci, jehož snaha pochopit tento absurdní svět je nadlidská. Ptá se doktorů, sestřiček, sanitářů i příbuzných, kde se právě nachází a proč tady jsou. Některé zcela přirozené věci jako piercing v obličejích sestřiček, tetování, čištění povrchů nebo i fenomén pravidelného jídla a jeho nutných rekvizit, jako jsou talíře a příbory, mu přijdou tak směšné, že ho často přepadají spontánní záchvaty smíchu.

I velmi klidné pacienty ovšem většinou skolí fenomén hadiček. Pacient, jenž se neprobere do stejného stavu, v jakém šel na operační sál, a probouzí se s indikátory tělesných funkcí na těle i končetinách, s infuzí v žílách a v krku s respirátorem, dostává často záchvaty, při kterých má navzdory svému fyzickému stavu a za cenu zničení všeho kolem dost síly na to, aby se osvobodil. Z toho důvodu jsou pacienti po operaci ještě ve stavu bezvědomí přivazováni ke svým postelím zvláštními k tomu určenými pouty.

Sanitáři si ale po generace vyprávějí o pacientovi, který měl po probuzení takovou sílu, že všechna pouta přetrhal, vyrval si z těla všechny hadičky, přepral personál nemocnice, načež si před budovou lehl na trávník zalitý sluncem a křičel, že kdo na něj sáhne, je synem smrti.

Uzdravil se.

Jméno pacienta použité v reportáži bylo změněno.

Poznámka redakce: Vřele doporučujeme nahlédnout do nezávislého družstevního magazínu Kulturní noviny. Magazín stojí nejen na fascinující myšlence, ale také stojí za to.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace