Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Stébla trávy: Jak jsem přesekl poštovní schránku. Sekačkou. A potkal chudáka deviantního ředitele... Svět Tomáše Koloce

27.06.2019
Stébla trávy: Jak jsem přesekl poštovní schránku. Sekačkou. A potkal chudáka deviantního ředitele... Svět Tomáše Koloce

Autor: Facebook

Popisek: Louka, ilustrační foto

„Zaměstnanec městské zeleně neboli komunální sekáč má pořád zelenou,“ říkám si, když sedím v čekárně podnikové lékařky, která má za úkol prověřit mou zdravotní způsobilost. Z pozitivních myšlenek mě vyvede sama lékařka, která při pohledu do mé karty a na mé intelektuálské brýle vypískne: „Člověče, nechoďte tam!“

Když se pak bez vyzvání svléknu donaha v domnění, že jsem u odvodu, začnu jí být ještě sympatičtější. Nechá mě zopakovat několik slov, přečíst různě velká písmenka a poznat na obrázku pár zvířátek, načež začnu dostávat rady: „Tady čtu, že jste pracoval v redakci. S tím se v technických službách neuchytíte. Jsou tam strašný paka,“ sděluje. „Chci říci, že mnozí mají následkem alkoholismu snížené intelektuální schopnosti,“ opraví se uzarděle. Rozpačitě oponuji, že to nemůže být tak zlé. Zatím se v ordinaci usadí další zaměstnanec Technických služeb, který přišel na pravidelnou čtvrtletní prohlídku. Paní doktorka znovu otevře knížečku se zvířátky a ptá se ho, co vidí. Zaměstnanec krčí rameny. Nenápadně se mu podívám přes rameno a zděsím se. Nepoznal jelena!

Bezpečnost práce

První ráno. Energická šedesátiletá vedoucí mě přivádí do depa, aby mi předala můj budoucí pracovní nástroj. Stojí tu sekačková vozidla značky Ferrari, připomínající čtverhranné mravence, jejichž zadeček tvoří hektolitrová žlutá umělohmotná cisterna na trávu. Dále křovinořezy a dvě staré zrezivělé maďarské sekačky značky Gabi, které mají startování na šňůru. Jedna z nich už nefunguje. Druhou dostanu já.

„Je tam benzín?“ zakřičí šéfová na halu plnou sekáčů. „Jo!“ ozve se odněkud. Zkusmo k sobě přitáhnu držadlo, připevněné na konci startovací šňůry. Nic se neděje. „Musíte to přitáhnout skoro až k sobě a pak rychle trhnout,“ radí vedoucí. Nepomůže to. Vedoucí to zkouší sama, ale stroj se ani nepohne. Šéfová tedy přivolá nejšikovnějšího ze sekáčů, aby to zkusil on. Ani on nemá štěstí. „Jestli tam zas místo benzínu nenalili volej,“ nechá se slyšet sekáč a odšroubovává kryt nádržky na benzín. „Chadraba!“ zakvílí najednou vedoucí na sekáče, sklánějícího se nad otevřenou nádržkou. Všichni v hale se obrátí. „Vo co de, šéfová?“ lekl se Chadraba. V tu chvíli se leknu i já. Z frajerské cigarety, nalepené na Chadrabových rtech, visí dolů centimetrový oharek žhavého popela a v dokonale svislé trajektorii směřuje přímo do nádrže s benzínem.

Deviant

Ve tři čtvrtě na šest ráno se scházíme na výměníku, jak se říká místnosti se skříňkami a sprchou, kde se nachází útulek sekáčů. Vaříme si kafe a snídáme. Potom si prohlížíme své stroje, čistíme je, napájíme benzínem, nakládáme na auta a odjíždíme do terénu. Ještě před námi vyjíždějí na svých strojích řidiči Ferrari, jejichž vozítka se do cílové stanice dostávají rychlostí ještěrky. Podle nařízení nového ředitele musíme být všichni do šesti hodin venku. Do sedmi, kdy podle pravidel nočního klidu smíme spustit sekačky, dospáváme v kabinách aut včerejší den.

Za tím účelem má každá z part v záloze nepřeberné množství úkrytů v průchodech a odlehlých alejích s převislými větvemi, kam se dá i auto technických služeb ukrýt tak, aby bylo neviditelné jak nenechavým občanům, kteří s oblibou volají řediteli, že mu za jejich barákem chrápou dělníci, tak řediteli samotnému, k jehož oblíbeným činnostem patří objíždět s triedrem frekventovaná stanoviště a kontrolovat, zda se pracuje. Pro tuto svou zálibu je ředitel mezi personálem neobyčejně neoblíbený. Už několik generací sekáčů se baví historkou, jak ředitel jednou dalekohledem ze svého auta pozoroval dělníky, kteří sekali křoví na nudapláži, a zapomněl si doklady, načež ho – v domnění, že se jedná o celostátně hledaného sexuálního devianta – zatkla policie.

Sekáči a orel mořský

Dlouho před polední přestávkou máme korbu plnou zeleného odpadu. Je to proto, abychom ho mohli jet vysypat za město na skládku s poetickým názvem, z něhož voní dálky; Temešvár. Za tím účelem obvykle začínáme práci stříháním převislých větví, které zaplní většinu objemu korby, či tím, že objedeme a pobereme kupky trávy, které včera některá z konkurenčních part nepobrala.

Vysypávání je chvíle, na kterou všichni sekáči čekají a která je do jisté míry společenskou institucí. Na rozlehlém betonovém dvoře se tyčí obrovské hromady tlející zeleně, vydávají zvláštní omamnou vůni a na obzoru přejíždějící vlaky vydávají uklidňující rytmické zvuky. Sekáči, kteří nespí, kouří a povídají si. Jeden z nich, známý tím, že je amatérský ornitolog, pozoruje dravce, který si udělal hnízdo na vrcholku jedné ze zelených kup. Poznává v něm orla mořského. Po dlouhé debatě na téma, jak se subtropický mořský pták dostal až sem, se shodneme na tom, že na vině bude globální oteplování a změna klimatu. Zasním se a předpovídám budoucnost, v níž budeme na nárožích ostřihovat převislé palmy a dojídat se rozbitými plody spadlými z kokosovníků. Tato myšlenka přichází v pravou chvíli – už je čas na svačinu...

Vojáci, policajti, muzikanti…

Personál Technických služeb, oddíl městská zeleň, má mnohem pestřejší složení, než by se z úvodních varování podnikové lékařky mohlo zdát. Materiál, z něhož se skládáme, se dělí na tři druhy: profesionální zahradníky, kteří nesehnali jiné místo, důchodce, a lidi, kteří z nejrůznějších důvodů spadli v sociálním žebříčku až úplně dolů, těsně nade dno (podle ‘stavovských obyčejů‘ pracovníků Technických služeb je úplným dnem zaměstnání popeláře). Pro ty první je místo sekáče zaměstnáním blížícím se jejich původnímu oboru, pro druhé přivýdělkem, pro třetí, v lepším případě, čekárnou na lepší časy.

Chadraba (25) se léta připravoval na vytoužené povolání vojáka UNPROFOR, ale pak ho nevzali kvůli jakési zanedbatelné tělesné nedostatečnosti. Náš ornitolog, důchodce Zelinka (65), už profesionálním vojákem byl: hrál ve vojenském orchestru na trumpetu. Cvrček (40) býval policistou, kterého příležitostně zaměstnávala i ‘druhá strana‘, a po návratu z vězení je mezi námi ‘v karanténě‘. Když je čas (a ten se najde vždycky), vypráví neuvěřitelné příhody z vězení, z nichž některé jsou podezřele podobné sujetům některých starších filmů. Přesto si jeho vyprávění o tom, jak si hladoví vězni na jediné dostupné jídlo, suché máro (chleba), mazali indulonu, aby jim chleba lépe klouzal do krku, rád poslechnu. „Kdybys nekecal,“ odvětí kolega Doleček (který s dokončenou základní školou pracuje v oboru už od mládí, a přesto se s minimálním platem odvážil založit rodinu) a pokračuje v paralelním vyprávění, jak včera objevil obchod se zlevněnými tatrankami, nakoupil jich celý kartón a jak se jeho děti na nezvyklou pochutinu vrhly. „Petřík jed dvě najednou,“ líčí a jeho otcovské oči se zarosí dojetím.

Kytičková bába

Městští sekáči nejsou sekáči jen z popisu své práce. Znají dokonale tu část města, která je jim vyhrazena, vědí, kde jsou byty komunálních politiků (tam zásadně nesekají ráno), a evidují obydlí pohostinných osamělých dam, které je pozvou na kávu a za trochu zahradnické práce na soukromém pozemku zkušeně uvedou nezkušeného kolegu do života.

Kategorie, se kterou mají co do činění, jsou i sídlištní čarodějnice. Jedna sídlí i v našem pracovním obvodu. Vyprávějí se o ní celé legendy. Například o tom, že nepoužívá záchod a všechny své splašky vylévá v kýblech na záhonek před panelákem, kde roste její „kytička“ – obrovská smradlavá slunečnice. Ze všeho a všech, co ji obklopují, projevuje čarodějnice cit jen k této květině, která je pravděpodobně jejím druhým já. Svědectví sousedů dokonce hovoří o tom, že si v měsíčných nocích se svou kytičkou povídá a zaříkává ji. Pro nás to skýtá nebezpečí. Když dostaneme za úkol posekat záhonek před jejím domem, stává se čarodějnice agresivní, sprostě nadává a ohrožuje nešťastné sekáče, na které právě vyšla řada. Jednoho magického dne se do takové trestné čety dostávám i já...

V pěkném slunečném dni vydává voják Chadraba povely. Mne posílá do týla, který mám jistit pro případ ústupu, a on s policistou Cvrčkem strategicky každý z jedné strany obkličují záhonek. Na Chadrabův povel oba zapínají sekačky. V tu chvíli se na bojišti objevuje čarodějnice, spílá a začíná hrozit pěstičkami. Tehdy zasahuje Cvrček a používaje sekačku jako zbraň zahání babu za prosklené dveře paneláku. Tam ženština chvíli nadává, načež se přesunuje do okna, ze kterého dál chrlí své nadávky, jež jsou naštěstí ve zvuku sekaček nesrozumitelné. Chadraba s Cvrčkem úspěšně končí práci, během níž pomstychtivě přesekli i posvátnou smradlavou slunečnici. Když vypnou sekačky, na chvíli se octneme v hollywoodském filmu. Jako na povel se otevírají okna většiny domovních bytů, v nich se objevují nájemníci a jako jeden muž nám tleskají. Ukláníme se všichni tři. Jsme sekáči!

Poštovní schránka na rohu ulice

Největším nepřítelem sekáče není oheň, ale jeho vlastní pracovní nástroj a džungle civilizace. Ve vysoké trávě, obklopující sídlištní paneláky, najdete neuvěřitelné věci. Já sám jsem si z práce odnesl domů kompletní skleněný servis, neporušenou nůši, několik bezvadných půllitrů, talíře, příbory, a především plný pytel kolíčků na prádlo (kterých sekáči najdou denně desítky a které si většina z nich chlubně připíná na startovací lanko sekačky). Celé toto bohatství jsem shromáždil díky nařízení, že sekáč ještě předtím, než danou oblast poseká, ji nejprve musí projít a důkladně prohledat. Zběsile rotující nůž sekačky totiž cokoli tvrdého, co se pod ním octne (vývod plynu, zapuštěný oškrabávač bláta před domem, hydrant), mění v prostředek k zničení buď sebe sama, anebo svého okolí.

O tom mě hned zpočátku poučil Chadraba, který kdysi, v první den své práce, spustil na chodníku sekačku, ta popadla první kamínek, který jí ležel v cestě, a hned zatepla vysklila přední sklo sportovního vozu místního funkcionáře. Stalo se to před třemi lety, ale Chadraba splácí sklo dodnes. Zpočátku brigády jsem se halil do chmurných myšlenek typu: Když se to stalo jemu a jeho moderní sekačce, jak velké nebezpečí asi může pocházet od mého maďarského stroje, který kolem sebe vždy po spuštění zvedne takový mrak prachu, že si kolemjdoucí myslí, že sídlištěm projíždí traktor? Později, když jsem získal rutinu, jsem ale pochopil, že v téhle práci dřív nebo později přeseknu všechno. Jednou i ocelovou tyč, na které stojí široko daleko jediná poštovní schránka. Příhodu, která mírně vychýlí nůž mé sekačky od její osy, však hravě vyžehlí naši firemní opraváři. Alespoň mi to při předávání opraveného stroje říkají…

Jak jsem přestal být sekáčem

Já a Chadraba sekáme těžký terén poblíž sídlištní mateřské školky. Je krásný den, o to krásnější, že poblíž nás se batolí předškolní děti. Do řevu sekaček se najednou ozve zvuk podobný výstřelu z pušky. „Cos to zase přesek?“ zařve Chadraba, který je okamžitě u mě, aby mě zneškodnil rychlou metodou, kterou se naučil na kurzu modrých baretů. „Nic!“ bráním se.

Po prohledání terénu pod sekačkou skutečně nic není. Když však obrátíme samu sekačku, chybí čepel nože. Pak si všimneme opodál převržené popelnice, uvnitř níž se skví dvě čisté díry. První z nich nůž vletěl dovnitř a druhou vyletěl ven. Další věcí, v níž zeje díra stejného tvaru, je plot do zahrady mateřské školky. Tam uprostřed průměrně posekaného trávníku leží opuštěný nůž sekačky. Je sám: děti mezitím naštěstí odešly na oběd. Téhož dne požádám na úřadě práce o jinou brigádu.

Jména použitá v reportáži byla změněna.

Poznámka redakce: Vřele doporučujeme nahlédnout do nezávislého družstevního magazínu Kulturní noviny. Magazín stojí nejen na fascinující myšlence, ale také stojí za to. 

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace