Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zápisky z kukaččího hnízda. Svět Tomáše Koloce

20.06.2019
Zápisky z kukaččího hnízda. Svět Tomáše Koloce

Autor: Tomáš Koloc

Popisek: Všechno, co návštěvníkům stacionáře pro mentálně postižené přijde divné, je pro jeho obyvatele úplně normální

Stojím před vraty zrenovovaného statku, kde je stacionář pro mentálně postižené, a zvoním. Přijel jsem na praxi. Po chvíli se nade mnou otevře okno, ze kterého promluví ženský hlas: „Máš lžičku?" „Nemám," odpovím zmateně. Tvář na chvíli zmizí v nitru statku, načež se vykloní z okna a podá mi ozdobnou kávovou lžičku. Pak se okno zase zavře.

Komunita s postiženými je zařízení, které funguje tak, že se pár tak zvaně ´zdravých´ šílenců sejde, aby pomohlo lidem, o nichž časem zjistíte, že jestli je na téhle planetě někdo normální, jsou to oni. Tahle vznikla taky tak. Několik zaměstnanců pražské chráněné dílny se dalo dohromady s tím, že vytvoří na venkově komunitu, ve které budou žít dohromady zdraví a nemocní. Později objevili bouračku barokního statku s románskými základy, pohrobka místního JZD. Za babku ji koupili a dva roky dřeli, aby to vevnitř vypadalo jako ve švýcarském zařízení, kde byli na praxi. Teprve když bylo v domě ústřední topení, vany a sprchy, kuchyň a záchod s bidetem, hejno slepic a koza, dovolili zakladatelé prvnímu klientovi přespat.

Jak je to se lžičkou

Když jsem po sedmi letech od prvního kopnutí krumpáče přišel já (abych zjistil, že lžička se tu používá k brance místo kliky a klíče), ve vyšperkovaném statku bydleli čtyři klienti (tři další přijížděli na část týdne), dvě zakladatelky (36) se svými manželi (39, 49) a čtyřmi dětmi (4-7 let), spolu s fenou, morčaty, želvou, akvarijními rybičkami – a ještě třemi kočkami, stádem ovcí, husami a králíky (ti byli ubytováni v přilehlých stájích).

Má váš tatínek holohlavý vlasy?

„Máte rád fagot?" ptá se mě uvnitř na přivítanou Janička, maličká šedesátiletá shrbená paní, a pak se zase shýbne nad dřevěnou bednou plnou nejrůznějších věcí. „Máte nějaký paroží? Má váš tatínek taky holohlavý vlasy?" Poetičnost Janiččiných otázek je neodolatelná. „Nemáte nějaký barevný papíry?" Pak se Janička posadí na postel, vyndá z bedny nahou gumovou panenku, zpod polštáře vytáhne papírový kapesník, utrhne z něj malý kousek a tím zalepí panence očičko. Když se vrátím s barevnými papíry, je už panenka ze všech stran polepená a vypadá jako artefakt ze surrealistického filmu Jana Švankmajera. Janička lačně chňapne po barevných papírech a zeptá se: „Máte nějaký děti?"Potom vezme z bedny víčko od limonády a hliníkovou lžičku, přiloží si je k uchu a cinkne jimi o sebe. Když zpozoruje, že si pohvizduju, upřeně se na mě podívá a pak bez jediné chybičky přezpívá celou melodii.

Ačkoli oba její bratři jsou neslyšící, ona má absolutní sluch a baví ji poslouchat, jak to zní, když se potkají dvě věci, které se ve světě normálně nesetkají. Napadne mě, že kdyby se Janička narodila s větším IQ, než má tříleté dítě, byla by z ní slavná konceptuální umělkyně.

Jsem kedlubna

Ráno po snídani, když se nakrmí zvířata, se sejde takzvaný ranní kruh. Každý den v týdnu se v něm zpívá jiná písnička, která souvisí s naladěním dne.

Pak následuje malá rozcvička ducha, v níž se, podobně jako ve školce, kladou jednoduché hádanky.

„Jsem zelenina a jsem červená. Co jsem?"

„Kedlubna."

Čtyřicetiletý Marcel je autista, který stejně jako slavný Rain Man dokáže spoustu věcí, které my ostatní nedokážeme. Když mu třeba řeknete den, měsíc a rok svého narození, on vám odvětí den v týdnu, ve kterém jste se narodili.

V chráněné dílně stacionáře se vyrábějí hlavně linorytové grafiky, ze kterých se pak tisknou pohlednice, a také hedvábné šátky a vitráže. Než přišel Marcel, stával v koutě místnosti jako dekorace starý dřevěný tkalcovský stav. Vyučený tkadlec Marcel stav rozchodil a naučil tkát i ostatní, takže se v dílně začaly vyrábět i tkané dečky a miniaturní koberce. Na jaře, když začalo růst proutí, si Marcel vzpomněl, že ovládá i řemeslo košíkářské - a tak se dílna postupně zavedla i na košíky, košíčky, nůše…

Když jsem měl s Marcelem první večerní službu, zjistil jsem, že mu doma zapomněli s sebou dát zubní kartáček. Pomyslel jsem si o jeho rodině něco ošklivého a půjčil mu svůj záložní. Obřadně mi děkoval; vypadalo to, že si bude zuby čistit poprvé v životě. Dokonce si to ode mě nechal předvést.

Druhý den jsme měli k obědu knedlo-vepřo-zelo. Marcel zápasil s masem tak těžce, že jedné z mých kolegyň splynula ze rtů otázka: „Marceli, máš vůbec zuby?" „Nemám," odpověděl Marcel.

Správná dvojka

Když se ve společenství sejdou lidi, kteří do něj ‘patří‘, během velice krátké doby se nepozná, kdo je tu už deset let, a kdo jen měsíc. Některá stará přátelství ale přesto vysledujete na první pohled.

Ti dva jsou nerozluční. Béda (39) býval v dětství pěkný pořízek a měl našlápnuto na sportovní kariéru: hrál závodně tenis a byl schopný jet na kole z Prahy na Sněžku a zpátky. Pak ho ale kouslo infikované klíště. Několik měsíců se zmítal mezi životem a smrtí a probral se bez části svých mentálních sil. Co mu ale bylo ubráno, to mu osud přidal na zvídavosti. Když k nám na statek přijel koncertovat známý český písničkář, krasavec, kterého zná od šedesátých let celý národ jako lamače dívčích srdcí, usadil se Béda v první řadě a upřeně umělce pozoroval. Poté, co bard při ladění kytary zkřivil tvář, vznesl k němu Béda upřímný dotaz: „Ty už jsi taky v důchodu, co?"

Samuel (41) má postavu filmového herce a duši grófa. Při divadelních představeních hraje vždycky ty nejvznešenější postavy a při procházce do hospody na nealkoholické pivo dokáže zaplatit za celou skupinku, i když mu pak z kapesného nezbude už nic. Rád rozdává i dárky a i k tomu sebemenšímu umí přidat nezapomenutelný komentář. „Milá Janičko, já ti přeju k svátku všechno nejlepší, tady máš kytičku: dvacet korun karafiát, deset korun asparágus, tři koruny celofán a za pět mašlička…"

Ve svobodný zemi

V létě, v době, kdy je stacionář zavřený a klienti na prázdninách u svých rodin, přijíždí na výměnu návštěva nejvzácnější: Švýcaři z camphillu Humanus Haus (komunity velké jako menší město, která čítá několik stovek duší), jehož existencí je inspirována i ta naše. Jezdí terapeuti i klienti, třeba Sylvie (45) se se mnou dorozumívá výhradně slovy „Gamsi" (kamzík) a „Kaffee mit Schnaps" (kafe s rumem). Terapeut Ulrich (33) je ze švýcarského kantonu Thurgau, proslulého vínem značky Müller. S Ulrichem, který už byl v Česku na několika turistických výpravách a vyzná se v českém pivu a hokeji, se rychle skamarádím.

„Jak vám to tu jde?" zeptá se mě později, když kolektivně pohřbíváme jednu z oveček, která nedávno umřela.

„No extáze to není. Ve vesnici nás moc neberou. Mají vžitý, že postižený by měli bydlet v ústavu se železnejma mřížema a o ty mříže mlátit hlavou. A tak když viděli naše lidi, jak se pořád smějou, začali nás pomlouvat, že jim dáváme inhalovat trávu."

„Ale zakázat vás už nemůžou?"

„To ne."

„A jaký máte platy?"

„Kolem pěti franků," použiju hbitě znalost aktuálního kurzu. „Když je máme."

Ulrich (který za tutéž práci bere každý měsíc pět tisíc) si povzdechne: „Aspoň že žijete ve svobodný zemi."

Nejzábavnější ze všech Švýcarů je přesto klient Ernesto. Protože pochází z Kolumbie, má snědou kůži a vypadá jako Vinnetouův vyslanec. Vášnivě se zajímá o historická vozidla a odpady všeho druhu. Když naše partnerská výprava promítá jeho diapozitivy z cesty po Čechách, jde o tyto fotografie: kontejnery na švýcarsko-německých hranicích, kontejnery na dálničním odpočívadle v Bavorsku, kontejnery na česko-německých hranicích a přepálený tuk u stánku s klobásami na Karlštejně. Když Ernesto v den svého příjezdu zjistil, že přijel fekální vůz, aby nám vyvezl septik, byl to pro něj nejkrásnější dárek. Šedivý náklaďák, který ve Švýcarsku nikdy neuvidí, si vyfotil ze všech stran.

Incident s popelářem

V pátek ráno, hodinu po tom, co se na statku obvykle vyvážejí popelnice, mě ale probudí pronikavý křik. Vyběhnu před dům a vidím pitoreskní výjev: terapeut Ulrich se pere s českým popelářem.

„Co se děje?"

„Ten váš cikánskej dement si fotil moje auto a tenhle se na to koukal. Mě si nemá co fotit! Co sem udělal? Že to sypu dohromady?! Já se vyhodit nedám! Jednou vám tu zatracenou cvokárnu vyhodim do povětří!"

„Okamžitě mu ten foťák vraťte! To je postiženej kluk ze Švýcarska a ten druhej je jeho vychovatel."

„To by mohl říct každej!"

„Tak já volám policii."

Popelář se pomalu zklidňuje a s výkřikem „Zkus se ještě přiblížit!" podává Ulrichovi foťák zpět. Pak odjíždí.

„To přece není možný," hroutí se Ulrich, který i přes mizivou znalost češtiny z dialogu něco pochytil.

„Bál se, že ho kvůli Ernestovým fotkám vyhodí z práce," objasňuji.

„Nebyl to rasista?" ptá se poděšeně Ulrich.

„Nijak nadprůměrně," hodnotím s českým stoicismem.

„Je to tu mnohem horší, než jsem si myslel," dokončuje Ulrich.

„To je možný. Aspoň že žijeme ve svobodný zemi…"

Efekt

Když se v domě něco ztratí (třeba prázdná lahvička, lžička nebo konzerva), všichni víme, kde to hledat. V Janiččině krabici. Jenže stačí chvilka a z hledané věci už je součást koláže (nebo se sama stane koláží) a člověku je líto ji Janičce vzít a navrátit původnímu účelu. Ze všeho nejradši má ale Janička mušle; především pro jejich schopnost šumět. Jakmile někde ukořistí mušli, drží si ji u ucha a řečí prvorepublikové dámy vypráví o své vysněné cestě k moři do Indie. Prvorepublikový styl má od své nedávno zemřelé maminky. Vědomosti o tom, že existuje Indie, exprezident Havel (kterému občas ‘píše‘ kreslené dopisy) nebo symfonický orchestr, pochytila z televize, která byla kromě maminky tím jediným, kdo na ni doma, v hluchoněmé rodině, mluvil. Maminka byla jejím pojítkem s mluvícím a slyšícím světem a taky jediným člověkem, který ji doma snesl. Když umřela, přestala Janička jíst a jen zásahem pana primáře z psychiatrie se ji podařilo zachránit. Kdyby Janička skončila v ústavu, kde by jí nedovolili ‘dělat zvuky‘ a koláže ze ztracených věcí, přišla by jeho práce nejspíš nazmar.

Sedím v místnosti, kde si Janička na koberci hraje se svými věcmi, mám zapnutý počítač a píšu. A najednou mi vypadne slovo. Znáte to. Slovo, které tam přesně pasovalo, víte jaké, jen si na ně nemůžete vzpomenout. Najednou Janička zvedne oči k tomu pro ni nesmyslnému stroji, se kterým si hraju já, a tiše řekne: ‘Efekt‘. Pak oči zase skloní a hraje si dál. Je to TO slovo a někdo mi ho odněkud prostě napovídá…

Jména použitá v reportáži byla změněna.

Poznámka redakce:  Vřele doporučujeme nahlédnout do nezávislého družstevního magazínu Kulturní noviny. Magazín stojí nejen na fascinující myšlence, ale také stojí za to.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace