Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury, ´české UNESCO´
Slovácký verbuňk
Slovácký verbuňk patří mezi mužské tance skočného charakteru. Je tancem improvizovaným a má zvláštní ráz, neboť ačkoliv se převážně tančí hromadně, každý z tanečníků přitom tančí sám za sebe s výrazem své regionální a místní příslušnosti, svého tanečního umění a povahy. Verbuňk se tancuje na určitý okruh písní, mezi nimiž od druhé poloviny 19. století převládají tzv. písně novouherské. (Tento snímek, jako většina ostatních pochází ze stránek Národního ústavu lidové kultury.)
Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku
Vesnické masopustní obchůzky a s nimi spojené masky na Hlinecku jsou součástí obyčejové tradice, která se spontánně uchovala v aktivním povědomí a je dosud praktikována. Ve vesnických masopustních obchůzkách na Hlinecku se projevuje vyjádření tradičních zájmů původně zemědělského společenství: zájem na bohaté úrodě, prosperitě hospodářských zvířat a celého hospodářství, zdraví rodiny. Jsou spojeny i s magickým zajištěním plodnosti. Povědomí o původních funkcích masopustních obchůzek a masek ve vesnicích na Hlinecku stále přetrvává, přestože dnes je již na první pohled dominantní společenská a zábavná funkce.
Jízdy králů na Slovácku
Jízda králů je výroční obyčej, který má charakter obřadní objížďky chlapců, někde také mužů, na koních, kteří mezi sebou vezou nezletilého chlapce oblečeného v ženském obřadním kroji, představujícího krále. Po stranách krále jede jeho tělesná stráž (pobočníci), kterou tvoří jezdci stejné věkové skupiny jako je zbytek družiny, oblečeni jsou však v ženském kroji stejně jako král a v rukou drží tasené šavle na jeho obranu. Celá družina na ozdobených koních projíždí vesnicí, zastavuje se u domů a jezdci pronášejí k domácím i divákům krátké veršované provolání pochvalného, žertovného, někdy i hanlivého charakteru, ve kterém upozorňují na kladné či záporné rysy povahy dotyčného nebo na jeho fyzický zjev. Ten, na koho jezdec z královské družiny vyvolá, odmění jezdce peněžitým dárkem.
Sokolnictví – umění chovu dravců, jejich ochrany, výcviku a lovu s nimi
Sokolnictví je zvláštním způsobem lovu zvěře pomocí cvičených dravců, především sokolů, jestřábů či orlů a zahrnuje i další aspekty běžně prováděné sokolníky, zejména odchovy mláďat dravců, ochranu dravců v přírodě, osvětu. Historicky jde o tradiční, specifickou oblast lovectví, která používá své vlastní metody, má svá vlastní zvířata, úlovky a filozofii.
Myslivost – plánovitě trvale udržitelné obhospodařování zvěře a jejího prostředí jako přirozená součást života na venkově
Myslivost je systematicky propojenou řadou činností na úseku chovu a ochrany zvěře, včetně péče o trvalý rozvoj těchto hodnot. Tyto činnosti jsou neoddělitelně spojeny s aktuální žádoucí regulací početních stavů populací jednotlivých druhů volně žijící zvěře tak, aby živelný nárůst početních stavů jednoho druhu zvěře nebyl limitujícím faktorem pro zachování či přirozený vývoj ostatních živočišných a rostlinných druhů. Uvedené činnosti jsou nenahraditelnou součástí pozitivních aktivit člověka v přírodě, zemědělství, rybářství, lesnictví.
Valašský odzemek
Odzemek je improvizovaný mužský tanec skočného rázu spojený s pasteveckou kulturou karpatského oblouku. Vznikal s doprovodem píšťal a dud (gajd) na pastvě, kdy si pastevci krátili čas a cvičili se v obratnosti.
Vodění jidáše
Jde o velikonoční obchůzky dětí s hlučícími nástroji (zejména s řehtačkami a klapačkami), které se dle ustálených pravidel spontánně uskutečňují v několika východočeských lokalitách ve dnech tzv. Svatého týdne křesťanského liturgického roku, tradičně nazývaných Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Sérii obchůzek završuje obchůzka s maskovanou postavou nazývanou jidáš na Bílou sobotu, při které jsou účastníci v jednotlivých domech obdarováváni (penězi, syrovými vejci, sladkostmi). Maskování jidáše má řadu variant, nejobecněji je možno hovořit o maskách z rostlinného materiálu (sláma, koudel, seno, rákos) a naproti tomu o maskách založených na černém oděvu a začerněné tváři, přičemž kombinaci obou forem to nevylučuje.
Velikonoční obchůzky s Jidáši na Bučovicku
Na Bučovicku chodí s hrkači Jidáš ve většině případů v pátek odpoledne, a to ve dvou termínech, v 15 a 17 hodin. Důvodem patnácté hodiny je údajná Ježíšova smrt. Jen v jedné obci chodí Jidáš na Bílou sobotu v devět dopoledne. Postava Jidáše je nazývána vesměs tak, jak jsme zvyklí, tedy Jidáš. Jidášem je buď maskovaný živý představitel, obvykle nejstarší z účastníků hrkání, nebo neživá bytost, figurína. Svou vizáží a chováním vzbuzuje strach, ale spíš se stává objektem všeobecné zábavy. V několika obcích dochází k závěrečnému potrestání Jidáše. Důvodem jsou jeho záporné, negativní projevy chování vůči ostatním aktérům a veřejnosti a také biblický podtext, vyzrazení Ježíše Krista římským vojákům.
České loutkářství – lidové interpretační umění
Tento původně umělý produkt kočovných loutkářů, kteří k nám přicházeli ze zahraničí, se v českém prostředí masově rozšířil. Této tradici významně napomohl fakt, že se čeští marionetáři, hrající česky, stali součástí národně uvědomovacího procesu a posléze ve formě spolkového divadla bylo loutkářství projevem formování občanské společnosti. Marionetové divadlo, jakožto interpretační umění, je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou (řezba, omalování, kostýmování loutek, malba dekorací).
Východočeské loutkářství
Východočeské loutkářství představuje nehmotný kulturní statek – v češtině provozované loutkové divadlo ve všech svých historických podobách a rozmanitých projevech. Slučuje dovednosti slovesné (literární), dramatické, dramaturgické, inscenační, režijní, herecké, resp. loutkoherecké, interpretační, scénografické, výtvarné a hudební.
Běh o Barchan
V červnu, o víkendu po 15. červnu, svátku svatého Víta, se v Jemnici koná tzv. „Slavnost Barchan“. Traduje se a je doložitelné, že patří nejen mezi nejstarší slavnosti v Čechách a na Moravě (v roce 2013 to bylo přesně 300 let od první doložitelné písemné zmínky), ale svým pojetím jde o zcela unikátní událost, jejímž základem a podle níž se slavnost jmenuje Barchan, je běh čtyř mladíků v historických kostýmech. Tento běh se koná na základě pověsti „O královně Elišce a králi Janu Lucemburském“, který ji posílal po poslech zprávy z bojiště proti odbojným moravským pánům. Informace o podobě běhu byly předávány z generace na generaci, celá staletí byl a je lidovou slavnostní událostí.
Technologie výroby modrotisku
Modrotisk je výsledným produktem techniky zdobení látek, při níž se pomocí dřevěných nebo kovových forem nanese na plátno rezerva – hmota, jež chrání textilii v místech, která se nemají zabarvit. Potištěná látka je poté zastudena barvena v indigové lázni. Výroba modrotisku má své kořeny v Číně. Od počátku 18. století se umění zhotovování této specifické textilie začalo šířit také po Evropě, včetně českých zemí.
Tradiční léčebné procedury a odkaz Vincenze Priessnitze
Priessnitzovy léčebné lázně v Jeseníku leží uprostřed nedotčené přírody Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku v nejsevernějším cípu Olomouckého kraje. Ve svém názvu nesou jméno svého zakladatele Vincenze Priessnitze a jsou vůbec prvním vodoléčebným ústavem světa. Vincenz Priessnitz kromě studených obkladů, mokrých zábalů a omývání postižených míst houbou uplatňoval při svém léčení i další, do té doby nepoužívané metody, k nimž patřila zejména potná kůra, po níž se propocený pacient na krátkou chvíli ponořil do kádě se studenou vodou. Léčebné procedury doplňovala i pracovní terapie spojená s tělesnou námahou, pravidelná životospráva a dostatek spánku.
Betlémská cesta v Třešti
Město Třešť patří vedle Jihlavy a Třebíče k významným střediskům betlemářství nejen na Vysočině, ale i v celé České republice. Již více než dvě století se zde udržuje stále živá tradice – vyřezávání betlémů, jejich stavění, ale také jejich specifické zpřístupnění široké veřejnosti v autentickém prostředí – v betlemářských rodinách, tzv. Betlémská cesta v Třešti. Každoročně v období od 25. 12. do 2. 2. zde mohou lidé navštívit domácnosti, kde se betlémy vystavují. Od roku 2008 je Betlémská cesta o trochu delší, vede až do centra Prahy, do Jindřišské věže.
Lidová tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček
Historie výroby skleněných vánočních ozdob sahá hluboko do historie. V 15. a 16. století přicházeli do Jizerských hor němečtí skláři, kteří v lesích zakládali malé sklárny. Polotovary ze skláren se zpracovávaly zejména podomácku, formováním nad kahanem. Z Jizerských hor se výroba skleněných perlí postupně rozšířila i do Krkonoš. Od začátku 20. století tu začaly vznikat firmy specializující se právě na tuto výrobu. Chudí skláři si k výrobě bižuterie začali přivydělávat montováním vánočních ozdobiček ze zbytků nafoukaných perlí. Vánoční ozdoby ze skleněných perlí si brzy našly oblibu nejen po celých Čechách, ale vyvážely se i do zahraničí.
Skřipácká muzika na Jihlavsku
S rozvojem těžby stříbra na Jihlavsku ve 12. století sem přišlo i německé obyvatelstvo, které si s sebou přineslo určité zvláštnosti. Vedle kroje, jazyka, nářečí, specifických zvyků a obyčejů to byl i neobyčejný projev lidové zábavy tzv. „skřipácká muzika“. Ta se provozovala na nástroje podobné houslím, zvané německy „Fideln“ – skřipky, dyndy, skřipce, prkýnka, třísky, husle či fidlovačky. Pevně dané složení skřipácké kapely se skládalo ze čtyř hudebníků – dvoje tzv. malé husle, jedny tzv. velké husle a skřipácká basa. Podomácku vyráběné nástroje z jednoho kusu javorového dřeva se smrkovou deskou a zvláštní konstrukcí strun dávala nástrojům specifický drnčivý až skřípající tón.
Historický morový průvod v Brtnici
Morové průvody v Brtnici přímo souvisí s církevními poutěmi Anděla Strážce kolem svátku sv. Jiljí. Tyto poutě historicky navazují na morovou ránu v roce 1715, která si vyžádala 183 obětí za více než půl roku. Od této doby se každoročně vzpomínalo na oběti modlitbami za zemřelé při mších. Poprvé morový průvod v historizujících kostýmech proběhl v roce 1926.
Milevské maškary
Masopustní obchůzky jsou v České republice velmi rozšířeným výročním obyčejem. Dlouhou tradici mají rovněž v Milevsku v Jihočeském kraji, kde byl poprvé masopustní průvod popsán etnografem Štěpánem Dvořákem již v roce 1862. Masopust je zde ojedinělý alegorickými vozy a ústřední postavou Bakuse, který je na konci průvodu symbolicky popraven. Tento akt vychází ze staré masopustní symboliky, jejíž prapůvod bychom mohli nalézt v dobách antických slavností.
Ochotnické divadlo v České republice
Ochotnické divadlo je v České republice velmi rozšířeným fenoménem s kontinuální tradicí, která se vyvíjí od konce 18. století. Dodnes je součástí místní kultury, kde působí jako organizátor kulturního a společenského života. V každém z krajů České republiky působí několik desítek ochotnických souborů. Typickým jevem ochotnického divadla je volnočasová činnost. Klíčovou motivací je sdílení a prohlubování sociálních vazeb. Mnohé z ochotnických souborů se při zpracování témat inspirují určitými lokálními specifiky, jako jsou místní charaktery, události, symboly a kulturní motivy dané oblasti. (Na snímku hra Orfeus nejen v podsvětí Ochotnického divadla Máj 21 Chaloupky.)
Ruční výroba masopustních masek v Zákupech
Řemeslo výroby papírových masopustních masek na Českolipsku je v rámci České republiky zcela unikátní a výroba samotná výroba je velmi úzce závislá na konání masopustních obchůzek a průvodů. Společnost PVO navazuje na tradiční rukodělnou výrobu papírových masek v Zákupech v Libereckém kraji a doposud je jí daří při výrobě využívat původní sádrové formy ze začátku 20. století.
Velikonoční slavnosti Matiček a Ježíškových Matiček na Hané
Výroční obyčej slavnosti Matiček a Ježíškových Matiček se koná po dobu dvou dnů na Bílou sobotu a Velikonoční neděli. První den po liturgii aktéři (dvě Matičky a dva Mládenci) vyzvednou od kněze kříž nebo sošku Ježíše Krista s korouhvičkou a korouhve. Tyto atributy následně nesou procesím uložit do kapličky či místní školy, kde je ozdobí věnci, stuhami a květinami. Druhý den se koná slavnostnější průvod, kdy jsou atributy přineseny zpět do farního kostela a ukládají se pro příští rok.
Tradice vorařství na řece Vltavě
Řeka Vltava plní důležitou roli v životě člověka již od prvních osídlení. Mnohdy sloužila jako důležitá obchodní cesta, na které se používala různá plavidla, nejvíce vor využívající pro svůj pohyb přirozený tok řeky. První zmínky o voroplavbě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel, je ve středních Čechách stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů a šífařů navazují. Tradice tohoto řemesla nezahrnují jen techniky výroby a plavby, ale rovněž projevy slovesného a obřadního folkloru. Spolky se snaží například o sběr plaveckého slangu nebo písní (šífařská polka), které jsou zpívány na spolkových slavnostech a společenských akcích.
Technologie pivovarnického bednářství
Bednářské a bečvářské dílny, ve kterých bednáři vyráběli dřevěné kádě a sudy, tvořily ještě v nedávné minulosti zcela neodmyslitelnou součást pivovarů. Začátkem 20. století se v pivovarských sklepích v Plzni používalo na 9000 dubových sudů a kádí. Bednářství se jako tvořivý obor rozvíjelo zhruba do poloviny 20. století, kdy jeho postupný útlum přivodilo užívání kovových nádob v domácnostech i průmyslové výrobě. Na výrobu pivních sudů a kádí se používá výhradně dubové dřevo, které by mělo před použitím schnout nejméně osm let. Životnost sudu je 40 – 80 let.
Technologie tkaní činovati na Horňácku
Ruční tkalcovství patří k tradičním řemeslům, provozovaným v lidovém prostředí. Na Horňácku, konkrétně v obcích Hrubá Vrbka, Velká nad Veličkou, Kuželov a Malá Vrbka, se jednalo o řemeslo velice rozšířené, zejména pak v 19. století. Vesničtí řemeslníci vyráběli hladké konopné nebo lněné plátno ze surovin místní produkce pro potřebu lokálního trhu. Kolem poloviny 19. století, v souvislosti s používáním nového materiálu, bavlny, se začaly tkát i vzorované tkaniny, tzv. činovati. Jednalo se o plátno zdobené drobnými geometrickými vzorky, skládanými do příčných pruhů. Výroba činovati na Horňácku zřejmě souvisí s jejím rozšířením na sousedním Slovensku.
Dudy a dudácká tradice v ČR
V Čechách mají dudy tisíciletou tradici. Jak asi vypadal nejstarší nástroj? Jednoduchý zásobník vzduchu nafukovaný ústy, melodická, někdy zdvojená píšťala a basová píšťala. Nafukovací nástroje ustoupily na počátku minulého století dudám s dmýchacím měchem. Původně všude se vyskytující dudácká lidová hudba se udržela nejdéle v jižních a jihozápadních Čechách. Mezi výrazné dudácké oblasti patřilo Chebsko, Sulislavsko, Chodsko, Plzeňsko, Rokycansko, Klatovsko, Prácheňsko, Doudlebsko, Blata, Kozácko, Milevsko a celé Pošumaví. V celé oblasti jihozápadních Čech překračují dudy i historickou hranici a na stejný typ dud se hraje i v německém či rakouském příhraničí. Rovněž v Čechách měli dudáci mezi lidovými hudebníky dosti výlučné postavení. Ke své hře přidávali různé žerty a šprýmy, při nichž dovedli uplatnit svůj neobvyklý nástroj. Aby při taneční veselici lépe udržovali rytmus, obouvali si třeba jen jeden dřevák, kterým pak o podlahu nebo i na stole vydupávali do taktu. Dudy neodkládali ani ve vysokém stáří. (Na snímku dudáci Ondřej a Lucie Tryhukovi.)
Ruční výroba žinylkových textilií v Hlinsku
První záznamy žinylkových textilií z hedvábí pocházejí z Francie, jsou datované kolem roku 1750. Název vznikl z výrazu la chenille - česky housenka. Zatkávaná příze housenku opravdu připomíná. Z Francie se znalost technologie rozšířila do dalších evropských zemí. Od poloviny 19. století se významných střediskem textilní výroby na území České republiky stávalo Hlinsko. Právě tam došlo k významné změně ovlivňující výrobu a dostupnost žinylkových textilií, továrník Josef Lašek použil místo hedvábí jutové vlákno, které se dobře barví a je lacinější.
|