Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

160 příběhů, z nichž mrazí. „Začalo to sokolskou vzpomínkou na Končinách, kde se ukrýval radista z výsadku Silver A.“ Autorka knihy vypráví pro KL

02.11.2018
160 příběhů, z nichž mrazí. „Začalo to sokolskou vzpomínkou na Končinách, kde se ukrýval radista z výsadku Silver A.“ Autorka knihy vypráví pro KL

Autor: Vítězslav Burdych

Popisek: Představení knihy ´Nebylo jim souzeno žít´, který se odehrál 12. října v Knihovně města Hradce Králové (spoluautorka knihy, s níž máme rozhovor, Helena Rezková, na fotografii vpravo). Na snímku je Antonín Burdych, který vzpomínal na tragický osud své rodiny v létě roku 1942. Sešlo se zde na 200 lidí a celý podvečer se nesl v dojemné atmosféře setkání potomků popravených sokolů, někteří z nich se viděli poprvé nebo také po dlouhých 76 letech...

ROZHOVOR, UKÁZKY Z KNIHY Ke stému výročí republiky vyšla velmi smutná, též ale nesmírně zajímavá kniha o osudech popravených a umučených sokolů. Představení knihy ´Nebylo jim souzeno žít´ autorek Heleny Rezkové a Pavlíny Špatenkové se uskutečnilo již 12. října v Knihovně města Hradce Králové ve Wonkově ulici, kam dorazilo i mnoho pamětníků a potomků sokolů, o nichž se v knize píše. Setkání to bylo prý velmi dojemné. Autorky chtějí, jak samy řekly, vydáním knihy splatit po více než 70 letech dluh sokolským hrdinům, kteří již tak nebudou odsouzeni k zapomnění…

V knize popisují sokolský odboj a pohnuté osudy 160 sokolů a sokolek, členů Sokolské župy Podkrkonošské-Jiráskovy a částečně i Sokolské župy Orlické (tj. oblast Trutnovska, Náchodska, Rychnovska, Královéhradecka a částečně i Orlickoústecka) vězněných a popravených nebo umučených během 2. světové války. Impulsem pro sepsání knihy byly události na Končinách u Červeného Kostelce, kde v roce 1942 rodina Burdychových ukrývala radistu Jiřího Potůčka, posledního žijícího z výsadku Silver A. Hned po jeho vyzrazení bylo popraveno v Pardubicích na Zámečku 17 členů sokolské odbojové skupiny S 21 B, ale ani to nebyl počet konečný, sokolské životy vyhasínaly dál.

 

Knihu vydala Helena Rezkové ve svém nakladatelství Regiona

„Před rokem jsme začínaly bádat po osudech dvaceti popravených sokolů v rodinách, archivech, kronikách… Úplnou náhodou se nám dostal do ruky seznam ze sokolské kroniky v Krčíně a rázem jsme měly jmen popravených a umučených sto dvacet. Při dalším intenzivním hledání jsme nakonec zmapovaly neuvěřitelných sto šedesát příběhů, z nichž ještě dnes mrazí,“ říká spoluautorka knihy Pavlína Špatenková. Jak dodává Helena Rezková, autorky si cení zejména toho, že se jim podařilo vyhledat a oslovit žijící děti a příbuzné popravených. „Vážíme si toho, že nám otevřeli své rodinné archivy, v nichž uchovávají fotografie, dopisy psané před popravou… Dodnes vzpomínají na poslední chvíle se svými rodiči, kteří položili za naši svobodu to nejcennější, svoje životy,“ dodala Helena Rezková, která je sama celoživotní sokolka (stejně jako spoluautorka Pavlína Špatenková) a která nám k této příležitosti poskytla rozhovor.

Helena Rezková: Byla to detektivka 

Vy sama jste sokolka, jak jste k tomu přišla?

Jsem ročník 1965. Můj pradědeček byl prvním starostou Sokola v Českém Meziříčí už v roce 1896. Babička byla okrskovou náčelnicí a celá naše rodina cvičila na všesokolském sletu v roce 1948. Já jsem na něm cvičila až letos, poprvé… Také jsem se přivdala do sokolské rodiny, a tak je pro nás Sokol vlastně životní styl, do sokolské práce se už zapojily i moje děti.

 

Vlkovští sokolové položili věnec u pomníku padlým v obou světových válkách u školy, Helena Rezková v sokolském kroji úplně vlevo

Jaký to bylo, cvičit na sletu?

To je jeden ze životních zážitků, na který se nezapomíná. Byly jsme ve skladbě Ženobraní úžasná parta, vytvořila se krásná atmosféra, moc jsme si to užily. Teprve na stadionu v Edenu jsem pochopila a prožila myšlenku jedné ze sokolských sester: „Kdo v životě neprošel branou borců, jakoby nežil…“

Takže jste celý život činná v Sokole, a to vás přivedlo k té knize…

Jsem už osmým rokem starostkou Sokolské župy Podkrkonošské - Jiráskovy, která sídlí v Náchodě. Naše župa každoročně pořádá vzpomínku v Bohdašíně u Červeného Kostelce, kde se v roce 1942 ukrýval radista Jiří Potůček (Jiří Potůček, krycím jménem Tolar, byl příslušník československé zahraniční armády v Anglii a radista výsadku Silver A; zastřelili ho 2. července 1942 po útěku z Končin v lese mezi vesnicemi Trnová a Rosice nad Labem - pozn. red.). Hned po jeho smrti bylo popraveno sedmnáct členů skupiny S 21 B. To byla sokolská odbojová skupina a my každoročně na památku popravených pořádáme začátkem července vzpomínky v Malých Svatoňovicích, v Bohdašíně a na Končinách. Spoluautorka knihy Pavlína Špatenková, také velká sokolka, se o tyto záležitosti zajímá již více než dvacet let. Pravidelně se tam setkáváme s jedním z potomků popravených, Antonínem Burdychem. Vloni vzpomínal na poslední chvíle se svojí babičkou, maminkou, tatínkem, dědečkem, strýcem, tetou, kteří byli po objevení radisty Potůčka popraveni. A jemu bylo tehdy pouhých osm let. Vyprávěl, jaké to bylo, když babička, než ji odvedlo gestapo, se s nimi loučila: „Řekla nám - hoši, opatruj vás Pán bůh“. Byla tak jediná z rodiny, která se mohla s ním a o čtyři roky starším bratrem rozloučit. Chlapci pak zůstali sami a vyrůstali každý v jiné rodině.

Zleva Pavlína Špatenková a Helena Rezková, foto Jan Bartoš

A to byl pro mě a Pavlínu opravdu silný zážitek a takový impuls, že jsme si řekly, že napíšeme knihu - o tom, jak sokolské rodiny žily před těmito událostmi a po nich. Začínaly jsme asi s dvaceti jmény popravených, které jsme měli na župě zaznamenané. Těch příběhů je tam ale nakonec sto šedesát! Byla to roční poctivá badatelská práce. Navštívily jsme nejen desítky archivů, ale hledaly jsme i potomky popravených, takže máme spoustu autentických vzpomínek, svědectví spoluvězňů, poslední dopisy odsouzených, zaznamenané vzpomínky žen, které zůstaly samy s malými dětmi… Ta kniha je smutná, ale měl by si ji přečíst každý, aby věděl, co naši předci obětovali, abychom tady mohli svobodně žít.

Říkáte, že jste vyhledaly spoustu žijících potomků…

Bylo to mnohdy detektivní pátrání. Třeba je velice, velice zajímavý příběh popraveného Antonína Ivanova z Josefova, což byl otec spisovatele Miroslava Ivanova. Byl také členem odbojové skupin S 21 B. V jaroměřském muzeu se o něm žádná zmínka nedochovala. Známý spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov už také není mezi námi, tak jsme vyhledaly jeho manželku, dceru a vnuka, kteří žijí v Praze.

Jak jste je našly?

Přes známé v Jaroměři, kteří byli přátelé rodiny, měli na rodinu telefon. Bydlím nedaleko, tak jsem věděla, na koho se můžu v Jaroměři obrátit. Po našem setkání se příběh odvíjel dál, mluvily jsme s manželkou Miroslava Ivanova, s jeho vnukem… Poskytli nám fotografii Antonína Ivanova a pár dokumentů, jenže celá pozůstalost Miroslava Ivanova – a rodina věděla, že tam něco o Sokole bylo - je uložena v památníku Národního písemnictví až v Litoměřicích. Takže jsme si musely sehnat souhlas dědiců, abychom mohly do některých šanonů nahlédnout, a našly jsme spoustu zajímavých písemností, o kterých jsme vůbec netušily, že tam budou. Miroslav Ivanov se totiž po válce osudy popravených za druhé světové války ve svých dílech také zabýval, a tak si psal se spoustou lidí, třeba s manželkami popravených… Našly jsme tady i několik autentických dopisů, ze kterých jsme čerpaly. Například dopisy knihkupkyně Anny Šmahelové z Jaroměře, které také popravili manžela. Napsala po válce dojemnou vzpomínku za všechny statečné ženy popravených a vyznala se tam z toho, jak se jim s utrpením po smrti mužů velmi těžce žilo. Právě tento dopis jsme zařadili na konec knihy.

Jak jste vše stíhaly?

Bylo to skutečně detektivní pátrání, po archivech, po rodinách, kolegyně Špatenková je učitelka, takže jsme každý den prázdnin během roku putovaly po archivech a objevovaly další a další jména…

Takže jste využily dlouhých školních prázdnin... 

A když jsme byly úplně v koncích a nikde se už ke jménům popravených a umučených nedařilo nic dohledat (např. sokolové ze Sudet - z Úpicka nebo Broumovska), pátraly jsme až v Archivu bezpečnostních složek v Praze, kde jsou mimo jiné uložené archivy gestapa. Tam se nám díky ´pečlivosti´ gestapáků podařilo rozkrýt i několik příběhů, které by jinak zůstaly navždy zapomenuty. Byl to například příběh Stanislava Opočenského z Broumova nebo osudy jedenácti popravených sokolů z odbojové skupiny v Úpici. Musím tady říct, že „důkladná“ práce gestapa nám pomohla, tam je skutečně všechno, samozřejmě v němčině. Vše jsme pak musely nechat přeložit do češtiny.

To jste všechno platily samy? Protože takové překlady něco stojí.

Já jsem i vydavatelkou knihy (Helena Rezková má již léta vydavatelství Regiona, kde vyšla i kniha ´Nebylo jim souzeno žít´ - pozn.red.), tak jsme vše platila. Pomáhali ale známí a část dokumentů nám dokonce zcela nezištně přeložila paní Jiřina Jarošová (je jí 89 let), dcera popraveného učitele Karla Ježka z Doubravice, také člena odbojové skupiny S 21 B. Bylo to pro ni jistě nelehké, překládala také pasáže z poprav na Zámečku, kde zemřel i její otec… Překlady tak nakonec byly v celkovém nákladu na vydání knihy jen malou položkou.

Jako vydavatelka se orientujete na regionální publikace?

Vydávám převážně regionální literaturu, zpracovávám vlastivědy obcím, jsem spoluautorkou několika knih o historii Hradce Králové. Teď jsem rozšířila působnost i do Krkonoš, takže mám vydaných i několik knih z této oblasti. Něco jen vydávám, některé knihy i sama píšu.

Takže se topíte v penězích coby movitá vydavatelka…

(Smích.) Teď mám, myslím, na účtu nulu…

A co chystáte dál - jako vydavatelka i jako autorka?

Teď si musím od psaní trochu odpočinout a věnovat se hlavně obchodu. Čeká nás také řada besed ke knize Nebylo jim souzeno žít. V příštím roce bych měla vydat knihu z historie divadelního spolku Krakonoš ve Vysokém nad Jizerou, mám podklady na knihu pro děti. A také se hlásí několik obcí a měst, které by chtěly zpracovat jejich historii. Volného času moc nezbývá…

UKÁZKY Z KNIHY

Josefa Burdychová: Popravili ji po objevení úkrytu Jiřího Potůčka z paravýsadku SilverA v jejich stavení na Končinách u Červeného Kostelce

Josefa Burdychová se sedmi vnoučaty

Josefa Burdychová, manželka Antonína Burdycha staršího, dívčím jménem Dítětová, se narodila 6. dubna 1876 ve Vysokově u Náchoda. Její otec, Josef Dítě, byl nájemníkem ve stavení čp. 87. Matka Anna byla dcerou chalupníka Vojtěcha Krále z Kramolny.

Po sňatku žila se svým manželem na Kramolně a později v Náchodě – Starém Městě. Odkud se spolu se svými pěti dětmi v únoru 1918 přestěhovali na hornokostelecké Končiny, kde zakoupili usedlost, která tehdy měla za sebou již více než sedmdesátiletou historii. Ve zhoršujících se podmínkách života textilních dělníků na sklonku války se rozhodli, že budou hospodařit.

Manželé Burdychovi měli čtyři dcery - Růženu, Marii, Boženu a Zdeňku a syna Antonína. Antonín Burdych mladší převzal hospodářství a žil se svou rodinou společně se svými rodiči. Všechna vnoučata, se kterými jsme měli možnost hovořit, Antonín Burdych nejmladší, Věnek Baudyš i Věra Podolská, vzpomínají na své prarodiče s velikou láskou. Věrka například vzpomínala: „Babička mi nechala ušít u švadleny na Bohdašíně šaty. Ještě dnes si pamatuji, že měly modrou barvu. Byly jsme společně na zkoušce. Poté, co babičku popravili, jsem ale své šatečky, které mi ji mohly připomínat, nedostala. Lidé se naší rodině vyhýbali. Před časem se mé vnučce narodila pravnučka Josefínka, jsem moc ráda, že se babiččino jméno vrátilo do rodiny.“

Jako údajná spolupracovnice parašutisty Jiřího Potůčka byla také Josefa Burdychová 30. června 1942 zatčena gestapem. Podle všeho však do odbojové činnosti zasvěcena nebyla a o ukrývání parašutisty neměla tušení. Její dcera Zdeňka Satranová ji pozvala k sobě na Bohdašín a Josefa Burdychová se s parašutistou Potůčkem vůbec nepotkala.

Babička Burdychová nebyla zatčena společně s ostatními členy rodiny, protože v době zásahu gestapa se ještě stále zdržovala na Bohdašíně. Byla tak svědkem zatčení svého zetě Ladislava Satrana i své nejmladší dcery Zdeňky Satranové. Poté, co se dozvěděla o událostech na Končinách, spěchala domů. Tam se však setkala už pouze se svými dvěma vnuky, dvanáctiletým Vladimírem a osmiletým Toníkem, kteří jí vypověděli, co se doma odehrálo. Antonín Burdych nejmladší vzpomíná:

„Dodnes obdivuji a nedocením její statečnost. Byla posledním člověkem z rodiny, se kterým jsme mohli mluvit. Babička nás utěšovala v pro ni beznadějné situaci. Nejdříve byla při zatčení dcery a zetě, a když přišla domů, zjistila, že jí zastřelili syna, zatkli postřeleného manžela a nervově zhroucenou snachu. Před námi byla klidná a vyrovnaná. Zůstali jsme pod její ochranou pouze dvě hodiny, než gestapo přijelo znovu a zatklo i babičku. Vím, že nás měla velice ráda, ale nedala na sobě znát rozechvění či pláč. Její rozloučení vidím stále před sebou. S něžným polibkem a se slovy: „Pán Bůh vás opatruj.“ Pak už jsme zůstali z rodiny úplně sami…“

Josefa Burdychová byla odvezena do vězení gestapa v Hradci Králové, a odtud na Zámeček u Pardubic, kde byla společně s dalšími odsouzenými 9. července 1942 ve věku 66 let zastřelena.

Vzpomínka na poslední dny Josefa Schejbala

V rodině též popraveného sokola Jana Sedláčka z Opočna se dochoval dopis spoluvězně Josefa Schejbala, velitele odbojové supiny S 21 B. V jedné cele v Hradci Králové s ním byl Lojza Martinek, který některému ze sokolských bratří v dopise z 22. července 1945 napsal:

V Náchodě, 22. VII. 1945

Milý bratře,

na naší schůzce jsem Ti slíbil, že Tě budu informovat o bratru Josefu Schejbalovi, pokud jsem si to uchoval v paměti. Dostávám se k tomu v návalu práce až dnes, po župní sokolské tryzně, pořádané dnes v sokolovně, kde bylo také Pepíka vzpomenuto.

V pátek, 3. VII. 42, slyšeli jsme na naší cele úpění a nářek, který se chvílemi ani lidským hlasům nepodobal. Když k večeru přišel na celu spoluvězeň profesor Matyk z Hradce, který uklízel kanceláře, vyprávěl nám, jak Schäffer a Hanke (Boháč) řetězama bili mladého člověka, kterého asi den před tím chytli a u něhož našli vysílačku. Chtěli z něho bitím vynutit prozrazení spolupachatelů.

A v sobotu 7. VII. vstrčil k nám na celu velký Fibinger člověka, který se hned zhroutil na lůžko. Matyk v něm poznal trýzněného z předešlého dne. Byl to bratr Josef Schejbal. Poskytli jsme mu hned pomoc a při vysvléknutí jsme viděli, jak příšerně byl zřízen. Tělesná mučení se odrážela i v jeho duševním stavu. Celé hodiny byl k svému okolí úplně apatický, díval se upřeně do jednoho místa, a když se chvílemi vzpamatoval, tloukl na dveře a volal Fibingera a Hankeho, aby ho zastřelili, jak mu to slíbili.

Konejšil jsem ho, aby si z toho nic nedělal, aby šel mezi nás (bylo nás na cele již 6), že to celkem nic není. Odpověděl mi: „To nic není? Vysílačka, parašutisti?“ Odváděli jsme ho ode dveří k lůžku. Když jsme chtěli, aby jedl, musel mu vždy bratr Ondrák dát lžíci i misku do rukou a ještě snědl vždy jen pár lžic. Cyril mu v jedné takové jasné chvíli domlouval, proč na něho u výslechu to prozradil. Pepík mu odpověděl, že na něho nic neprozradil, a že jim řekl, že každou spolupráci s nimi odmítl.

Od želez měl ruce i nohy oteklé, po celém těle samá modřina, šaty na sobě potrhané a uválené. Asi za dva dny nás Schäffer a Hanke vyhnali z cely ven a znovu Pepíka vyslýchali. Zaslechl jsem jen, že chtěli vědět, kdo je to ten Jirka, pak přirazili dveře, abychom dál nic neslyšeli. Když nás pouštěli zase do cely, slyšel jsem Fibingera, jak ironicky domlouvá Pepíkovi, že jako záložní důstojník nesmí být tak zhroucený. A pak, ve čtvrtek 9. VII. 42 k 18. hodině přišel Fibinger v nové uniformě a úředním tónem vyzval Pepíka, aby se upravil a šel s ním. Podle doslechu odvezl Pepíka k popravě.

Je to, milý bratře, poměrně málo, co Ti o něm píši, ale stačí to k tomu, abychom nikdy nezapomněli, co jsme jim dlužni. Slyšel jsem tehdy, že přivedli k němu i paní a děti a nutili ho hrozbami, že budou všichni zastřeleni, neprozradí – li všechno, co ví. To si konečně můžeš ověřit u samotné paní Schejbalové. O její adresu Tě prosím, vyžádal bych si, kdyby to bylo možné, Pepíkovu podobenku.

Pozdravuj ode mne rodinu, bratra Homolku, Toníka učitele a ostatní.

Bratrsky Tě pozdravuje Lojza Martinek

 

Josef Schejbal  (nahoře uprostřed) se svými žáky. Archiv Muzea v Malých Svatoňovicích

Vložil: Markéta Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace