Napřed říkaly, počkej, půjdeš, pak jim jejich němečtí rodiče zakázali si s námi hrát… Tři příběhy, ´malé´ dějiny Mnichova
02.10.2018
Foto: Wikimedia
Popisek: Příjezd českých uprchlíků z pohraničí před Wilsonovým nádražím v Praze
Ztráta třiceti procent území, třetiny obyvatelstva, třetiny orné půdy a dvou třetin průmyslové kapacity. Přerušení hlavních železničních a silničních tepen. Ale především desítky tisíc vysídlených Čechoslováků, Židů i politicky nepohodlných sudetských Němců z pohraničí do vnitrozemí. Pronásledování odpůrců nacismu. Útoky stoupenců nacismu na Čechy a Židy. Přestřelky mezi henleinovci a československými ozbrojenými složkami, během nichž zemřela spousta československých četníků, příslušníků armády, státní policie a finanční stráže. To vše přinesly do Československa rok 1938 a Mnichovská dohoda. Poznamenaly i životy východočeských pamětníků, jejichž vzpomínky natočili dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum.
„Rok 1938 lze nepochybně označit za nejtragičtější, ale také nejdynamičtější období Československých dějin. Na jedné straně naděje, odvaha a nadšení se bránit, na té druhé nesmírné zklamání, hořkost a pocit zrady. Ačkoliv o okolnostech Mnichovské dohody, mobilizace a demobilizace, potažmo pohraničního opevnění, toho bylo napsáno již mnoho, ne tolik se hovoří a ví o období druhé republiky (1. října 1938–14. března 1939). V té době se Československá ´okleštěná´ republika vzdala parlamentní demokracie a na základě vnějších, ale i vnitřních příčin, si zvolila cestu zapření první republiky," komentuje tehdejší situaci ředitel východočeské pobočky Paměti národa Tomáš Heller.
Druhá republika vypovídá o stavu dnešní společnosti více, než jsme ochotni si přiznat
„Proto je nejen pro badatele, ale i pro zájemce o novodobou československou historii nesmírně poučné ponořit se do příběhů lidí, kteří se museli po Mnichovu vyrovnávat s národní katastrofou,“ myslí si Heller, podle nějž je také zajímavé sledovat problémy, které byla nucena druhorepubliková vláda řešit. „Migrace, sociální traumata, vzestup nacionalistických a xenofobních sil, ale také závist, hledání obětních beránků a politika národního sobectví ukázaly odvrácenou tvář československého demokratismu. Druhá republika vypovídá o stavu dnešní společnosti mnohem více, než jsme ochotni si přiznat," dodává.
Hildegarda Zemanová: Maminka Němka, otec Čech, problémy měli před válkou, během ní i po ní
Rodiče pamětnice Hildegardy Zemanové, rozené Morávkové, jejíž příběh před šesti lety natočil dokumentarista Vít Lucuk, to neměli jako národnostně smíšený pár jednoduché – otec Josef Morávek jako Čech v německém pohraničí před válkou, matka Anna Morávková jako Němka v prvních letech po válce. „Když tu byli Němci, tak dávali najevo, že jsme Češi, a v pětačtyřicátým maminka musela nosit bílou pásku. To byla zase Němka,“ poznamenala k tomu pamětnice.
Hildegarda Zemanová, autor Vít Lucuk / Post Bellum
Rodina Morávkových žila v Nové Vsi u Bartošovic v Orlických horách, kde se pamětnice narodila. V rodině se stejně jako ve všech domácnostech v této ryze německé obci mluvilo německy a to i přesto, že otec pamětnice byl Čech a matka vyrůstala v česko-německé rodině. Otec pracoval jako kolář a v malé vesnici měl často problém se sháněním práce, což se ještě zhoršilo po nástupu Sudetoněmecké strany v čele s Konrádem Henleinem. Český původ Josefa Morávka začal být pro některé místní Němce překážkou. „Do té doby nebyl problém, než začala ta Henleinova strana. Pak začaly problémy, že zkrátka neměl práci. On jako kolář ty kola dával kováři, aby na ně dal ty železný ráfky. Co byl ten starej kovář, s kterým spolupracoval, tak ten zemřel a přišel tam novej a to byl henleinovec a oni tam přitáhli koláře Němce a u tý kovárny byla vedle nějaké místnost a on dělal v tý místnosti a zkrátka k tátovi práci nenosili,“ popisovala tehdejší situaci pamětnice s tím, že si otec začal později vydělávat stavěním bunkrů v rámci budování pohraničního opevnění.
Napětí v československém pohraničí mezi henleinovci a Čechoslováky v roce 1938 zesílilo. Sudetoněmecký Freikorps, tvořený dobrovolníky z řad sudetských Němců tajně vycvičených v Německu, se snažil situaci vyhrotit a po nocích jeho příslušníci přepadávali v pohraničí vojenské a četnické hlídky a stanice, pošty a další úřady. Na jeden takový útok, který se odehrál 21. září 1938 na oddělení finanční stráže v Nové Vsi, si pamatuje i Hildegarda Zemanová. „V osmatřicátým z toho Freikorpsu házeli nějaký granáty do toho finančního oddělení. To se střílelo a to víte, to jsme měli strach, co bude. Bylo to v noci. Jenom jsme to slyšeli… Ono se mluvilo, že tam byl ten jeden voják zraněnej a jeden financ přišel o oko, ale to nevím, to jenom, co se mluvilo,“ vzpomínala pamětnice. Zraněnými, o nichž se zmiňuje, byli dozorce Jaroslav Rázek a vojín Krupička, druhý jmenovaný střelnému zranění později podlehl.
Rodina Morávkova (zleva sestra Anna, Marie, maminka Ana a Hildegarda Zemanová)
Matka pamětnice se s lidmi pracujícími ve strážní budově znala, proto v rodině toto přepadení velice prožívali. Dokonce Hildegarda Zemanová chodila se svou sestrou spát k manželce vedoucího oddělení, aby tam nebyla v noci, když měl manžel službu, sama doma. „To víte, ona bědovala, měla strach. Když se střílelo, tak to na nás přenášela. Příjemný to nebylo. My jsme bydleli těsně pod lesem a ten les šel až k Orlici, a to kdyby někdo přeběh tu Orlici, tak by se dostal až k nám k baráku. Ale on tatínek byl takový kliďas. On vždycky říkal: Až Hitler přijede tady nahoru, tak to stačí, když budem ještě utíkat, “ vyprávěla pamětnice s tím, že tatínek sloužil jako voják v první světové válce, proto byl na rozdíl on nich klidný.
Po podepsání Mnichovské dohody musela finanční stráž vesnici opustit. A následně během války měl otec pamětnice kvůli svému původu problémy. Pracoval v lese, kde kácel stromy, ale Němci ho odmítali vzít k sobě do pracovní skupiny, takže mu chodila do lesa pomáhat jeho manželka, matka pamětnice, protože pro jednoho člověka to byla velice náročná práce.
František Zahrádka: Jedné říjnové noci byli doslova vyhnáni ze svého domu
Odsun z pohraničí zažil na vlastní kůži pamětník František Zahrádka, jehož příběh před deseti lety zdokumentoval Martin Indra pro projekt Iron Curtain Stories. Otec pamětníka byl částečně invalidní kvůli válečnému zranění, které utrpěl v první světové válce, a proto pracoval jako pomocný zaměstnanec na dráze. Jak pamětník vzpomínal, díky tomu se s rodiči a bratrem hodně stěhovali podle toho, kam byl otec zrovna přeložen.
František Zahrádka, foto z výstavy My jsme to nevzdali z roku 2009
„Otec byl služebně přesunut do Meziměstí u Broumova. Tam jsem začal chodit do školy v roce 1936 a prakticky vyrůstali jsme s německejma dětma. Do roku 1936–1937 nebyly problémy, ale v roce 1937 už ty starší klucí vo 3, vo 4 roky řikali: Počkej, pudeš. A pak už dokonce zakázali svejm dětem ty Němci si s náma hrát, i když třebas to byli slušný lidi, někteří z nich,“ uvedl pamětník s tím, že ale i meziměstští Němci měli pročeskoslovenské smýšlení, což ukázal na své vzpomínce na úmrtí prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. „Já jsem se dozvěděl o úmrtí prezidenta Masaryka toho 14. září 1937 tak, že mě otec ved do školy, a po cestě k nám z hospody v Meziměstí u Broumova vyběh německej majitel se slzama v očích a sděloval tátovi, že prezident Masaryk umřel, že to hlásili v rádiu. Tehdy my jsme měli rádio prakticky až ke konci války. A skutečně ten Němec měl slzy v očích a říká: To nebude nic dobrýho,“ vyprávěl pamětník.
Větší problémy začali Zahrádkovi v německém pohraničí pociťovat až v roce 1938. Vše nakonec vyvrcholilo jedné říjnové noci, kdy byli doslova vyhnáni ze svého domu. Společně s dalšími českými rodinami nasedli do nočního transportu do Chocně, který byl dokonce, jak pamětník vzpomínal, ostřelován. Až do odvolání mobilizace žil pamětník s rodinou v Chocni, kde jeho mladší bratr utrpěl těžký úraz. Otec pamětníka byl navíc v té době odeslán služebně ke Svitavám a všechny tyto negativní události dolehly na matku pamětníka tak, že se psychicky zhroutila.
František Zahrádka za mlada
Tehdy osmiletého Františka Zahrádky se v Chocni ujali cizí lidé, s nimiž žil nějakou dobu v železničním vagónu, spal ve staré vaně, jídlo a oblečení mu pomáhali shánět mimo jiné i skauti. Nakonec si pro něj přesně v den zahájení okupace Československa německými vojsky, tedy 15. března 1939, přijela jeho teta a odvezla ho k sobě do Veselí nad Lužnicí. Rozdělená rodina začala žít znovu pohromadě až v roce 1942 po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Bydleli společně v Českých Budějovicích do roku 1944, kdy oba rodiče pamětníka zatklo gestapo.
Miroslava Moravcová: Na dědečka se vrhli, srazili ho do příkopu, začali ho bít
Sama pamětnice a teplická rodačka Miroslava Moravcová, jejíž vzpomínky v letošním roce natočili žáci ZŠ Teplice nad Metují v rámci projektu Příběhy našich sousedů, události roku 1938 nezažila, protože se narodila až o dvanáct let později. Studentům ale vyprávěla příběh svých prarodičů, kterým zasáhla do života zářijová všeobecná mobilizace v září 1938 a následné postoupení pohraničí Německu po podepsání Mnichovské dohody.
V roce 1938 žili prarodiče a maminka pamětnice v Horním Adršpachu. Při vyhlášení mobilizace 23. září 1938 byl dědeček pamětnice, který pracoval jako státní zaměstnanec na dráze, odvelen k posádce do Jaroměře. O týden později se po podpisu Mnichovské dohody vracel s ostatními vojáky domů. Vlakem se dostal ale jen do Svatoňovic, dál nic nejelo. „Panoval zde veliký chaos, nic nefungovalo. Takže dědeček, jak byl zvyklý a znal to, byl nádražák, tak šel po trati pěšky do Horního Adršpachu. V Petříkovicích u přejezdu, v místě, kde je blízko státní hranice nyní s Polskem, tehdy s Německem, se střetl s přicházejícími vojáky, kteří zde začali obsazovat území. Dědeček byl v uniformě. Ještě pro dokreslení: on nebyl vysoký, byl poměrně malý. Takže vojáci viděli vojáka československé armády, tak se na něho vrhli, srazili ho do příkopu, začali ho bít a začali mu nadávat. Ale protože dědeček uměl dobře německy, tak začal s nimi diskutovat, což mu zachránilo život, protože ti Němci se na chvíli zarazili – slyšeli němčinu, což neočekávali,“ popsala pamětnice s tím, že dědeček po tomto incidentu pokračoval dál ve své cestě po trati. Po příchodu domů ho ale čekal prázdný dům, manželka s dcerou byly pryč.
Miroslava Moravcová v mládí
V průběhu těch dní, po podepsání Mnichovské dohody, totiž babička Miroslavy Moravcové řešila doma bez manžela velké dilema – zůstat v Adršpachu a stát se tak německou občankou, nebo se odstěhovat do vnitrozemí? „Maminka na to vždycky vzpomínala – tehdy jí bylo sedm let – velice emotivně, protože asi to opravdu byly těžké chvilky,“ uvedla pamětnice s tím, že se její babička nakonec rozhodla odjet do Pardubic ke své sestře. Vzala s sebou z domu všechno, co se vešlo do vagonu, sousedům věnovala domácí zvířata.
Po návratu domů se dědeček pamětnice zřejmě od sousedů dozvěděl, kde asi jeho žena s dcerou jsou, a vydal se za nimi. Znovu se setkali až za několik dní. Válečná léta prožili společně v Rosicích u Pardubic a po válce se přestěhovali do Teplic nad Metují.
Podpořte koncert!
„Chtěli byste podpořit koncert Filharmonie Hradec Králové v Chrámu sv. Víta na Pražském hradě, který připomene 100. výročí vzniku ČSR a Den válečných veteránů? Za každý příspěvek budeme rádi! Kontaktujte prosím východočeskou pobočku Paměti národa na tel. 723 113 280 nebo emailem na . Děkujeme,“ píše Post Bellum Východočechům.
Paměť národa je projekt neziskové organizace Post Bellum, který dokumentuje a veřejnosti zpřístupňuje životní příběhy pamětníků, kterým do života zasáhl jeden či oba totalitní režimy 20. století. Spolutvůrci projektu jsou Ústav pro studium totalitních režimů a Český rozhlas. Post Bellum také vzdělává děti i dospělé, vydává knihy, organizuje výstavy, společenské akce, zážitkové workshopy či školní vzdělávací projekt Příběhy našich sousedů. Posluchači a diváci mohou znát rozhlasový dokumentární cyklus Příběhy 20. století, který od roku 2013 vysílá na vlnách Českého rozhlasu, nebo stejnojmenný šestnáctidílný dokument vysílaný v České televizi. Pobočka pro východní Čechy byla založena v říjnu 2017 a zaměřuje se primárně na natáčení vzpomínek východočeských pamětníků. Realizuje výstavy, pořádá besedy, vzdělává žáky a studenty, vyrábí televizní dokumenty a publikuje příběhy východočeských pamětníků.
Historická vsuvka
Mnichovská dohoda (neboli Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).
Fotografie z průběhu Mnichovských jednání – zleva: Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier, zástupce Francie, Adolf Hitler za nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii, zdroj Bundesarchiv, Bild 183-R69173 / CC-BY-SA 3.0
Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.
Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu (appeasement označuje pacifistickou politiku z 30. let 20. století, kterou symbolizovalo hlavně ustupování agresivním stranám).
Významné dokumenty v Historické budově Národního muzea
U příležitosti 100. výročí vzniku Československa bude poprvé v historii v České republice k vidění soubor originálních dokumentů, které sehrály osudovou roli v dějinách Československa a osudech jeho obyvatel. Historická budova Národního muzea se částečně otevře veřejnosti už 28. října tohoto roku a právě zde bude možné originály spatřit.
Mnichovská dohoda
A které unikátní dokumenty si návštěvníci na vlastní oči prohlédnou? V první řadě to bude Mnichovská dohoda, od jejíhož podpisu uplyne v těchto dnech 80 let. Dále pak Vídeňská arbitráž, která na Mnichovskou dohodu navázala a přinutila Československo odstoupit další území Maďarsku. Vystavena bude i deklarace, která definitivně ukončila existenci I. Československé republiky, a kterou donutil Adolf Hitler po velikém nátlaku podepsat prezidenta Emila Háchu dne 15. března 1939. Chybět nebude ani originál Pittsburské dohody, prostřednictvím které bylo v roce 1918 schváleno spojení Čechů a Slováků v jednom státě a československé ratifikace mírových smluv z Versailles, Saint Germain a Trianonu, jež ukončily I. světovou válku. Všechny tyto osudové dokumenty spatří návštěvníci poprvé pohromadě v Národním muzeu na Česko-slovenské / Slovensko-české výstavě již 28. října 2018. Po náročné rekonstrukci, se v tento jubilejní den u příležitosti 100. výročí naší republiky otevře ve zkušebním provozu Historická budova Národního muzea. Vstupné bude až do konce roku 2018 zdarma.
„Jsem opravdu šťastný, že se podařilo s Francií, USA a Německem vyjednat zápůjčku tak zásadních dokumentů pro naše moderní dějiny a velice si vážím vstřícnosti našich zahraničních kolegů. Česká veřejnost je ještě nikdy neměla možnost spatřit takto pohromadě. Jedná se tedy skutečně o historický moment a jsem rád, že se to podařilo právě u příležitosti otevření Národního muzea a v roce, kdy slavíme výročí 200 let od založení naší instituce,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Dokumenty budou do České republiky samozřejmě přivezeny za přísných bezpečnostních podmínek a stane se tak nedlouho před zahájením výstavy.
Vložil: Markéta Vančová