Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vstávej, je válka, jsou tady Rusové. Já na to, co to meleš, jaký Rusáci… Srpen 1968 očima východočeských pamětníků

14.08.2018
Vstávej, je válka, jsou tady Rusové. Já na to, co to meleš, jaký Rusáci… Srpen 1968 očima východočeských pamětníků

Autor: Post Bellum

Popisek: Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968

Jak vzpomínali na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 pamětníci, obyvatelé Královéhradeckého kraje? Co v kritickou dobu dělali a jaké následky to pro ně mělo? I to zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum.

Paměť národa je projekt neziskové organizace Post Bellum, který dokumentuje a veřejnosti zpřístupňuje životní příběhy pamětníků, kterým do života zasáhl jeden či oba totalitní režimy 20. století. Spolutvůrci projektu jsou Ústav pro studium totalitních režimů a Český rozhlas. Post Bellum také vzdělává děti i dospělé, vydává knihy, organizuje výstavy, společenské akce, zážitkové workshopy či školní vzdělávací projekt Příběhy našich sousedů. Posluchači a diváci mohou znát rozhlasový dokumentární cyklus Příběhy 20. století, který od roku 2013 vysíláme na vlnách Českého rozhlasu, nebo stejnojmenný šestnáctidílný dokument vysílaný v České televizi. Pobočku pro východní Čechy založili v říjnu 2017 a zaměřuje se primárně na natáčení vzpomínek východočeských pamětníků. Realizují výstavy, pořádají besedy, vzdělávají žáky a studenty, vyrábí televizní dokumenty a publikují příběhy východočeských pamětníků.

Přelomové osmičky

„Osmičková výročí mají v české moderní historii nezastupitelnou úlohu. Byly to právě přelomové ´osmičky´, které navzdory vnitřním a vnějším okolnostem politicky aktivizovaly generace a na dlouhou dobu ovlivnily společnost. Rok 1968 je přelomové období, které ovlivnilo generaci Václava Havla a poznamenalo společnost do současnosti. Je to doba velké naděje a následného zklamání, ale i naivity, že se totalitní režim dokáže demokratizovat z vnitřních zdrojů," vysvětlil ředitel Paměti národa Východní Čechy Tomáš Heller, proč je důležité si události nejen roku 1968 připomínat.

Pamětníci vzpomínají na srpen 1968

„Události roku 1968 ovlivnily celou společnost, ale také odhalily charaktery lidí. O to více je smutné, že i přes velké množství pamětníků, které máme a kterým nenasloucháme, se do současného politického popředí vrací a zakořeňují lidé, kteří se aktivně podíleli na totalitním režimu. Jak vidno, část českého národa trpí ztrátou paměti, a proto je jediným řešením obnova mezigeneračního dialogu a oživování příběhů pamětníků, kterým totalitní režim prostřednictvím i těch lidí, kteří se nyní opět chápou příležitostí, ničil či zničil život,“ dodal Heller s tím, že sdílení mezigeneračních zkušeností je nejlepší ochranou demokracie.

Václav Pražák: Podpis se nevyplatil

Pamětníkem, jehož vzpomínky před pěti lety zaznamenal dokumentarista Martin Reichl pro projekt Příběhy 20. století, byl nechanický rodák Václav Pražák. Bývalý voják z povolání pracoval v srpnu 1968 na městském národním výboru, na odboru kultury jako kontrolor divadel a všeobecné zábavy. V reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy se nedlouho na to konalo celokrajské shromáždění kulturní fronty, jehož organizaci i vedení dostal na starost právě Václav Pražák. Všichni účastníci této akce v závěru podepsali ostrou rezoluci proti vstupu vojsk.

Následkem rezoluce byl Václav Pražák v době normalizace vyhozen jak ze strany, tak i z krajského národního výboru a musel se dostavit ke kárné komisi na vysoké škole, protože krátce před invazí začal studovat filozofickou fakultu v Praze. Jak uvedl, štěstí bylo, že se znal se členkou kárné komise, která mu domluvila schůzku s rektorem univerzity. Ten mu na setkání řekl, že se nemusí bát, neboť má vysokoškolský index, tedy výkaz o studiu, v pořádku. Po schůzce následovalo slyšení u kárné komise, které Pražák popsal následovně: „To bylo divadlo, oni se mnou jednali jak po másle. Že jsem se jako památkář zapojil do voleb a pomáhal se vším. (…) Nakonec mi řekli, že je všechno v pořádku. Myslím, že jsem byl jeden z mála, který po té kárné komisi nebyl vyhozen ze studií.“

Větší problém nastal Václavu Pražákovi v době, kdy měl skládat státnice na vysoké škole. V té době už pracoval na krajském památkovém středisku v Pardubicích a chtěl si vzít tři měsíce volna, na které měl nárok, aby dokončil diplomovou práci a připravil se na zkoušky. Se svým požadavkem ale narazil u nově zvoleného ředitele. „To už tam byl novej ředitel, znormalizovanej, tak jsem za ním přišel a požádal jsem ho o tři měsíce. A on se na mě tak podíval a povídá: ‚Já vám to volno dám, tři měsíce, ale pod podmínkou, že mně tady dohodou podepíšete výpověď, a když nepodepíšete, tak se vám postarám o to, že na ty zkoušky nepůjdete a že tu školu nedoděláte. Máte dva dni na rozmyšlenou‘,“ vzpomínal Václav Pražák s tím, že výpověď nakonec podepsal, státnice složil, ale po promoci nemohl najít práci. „Když se dozvěděli, že jsem vyloučenej, tak pro mě práci neměli,“ dodal. Nakonec začal díky svému známému pracovat jako dělník v aranžovně hradeckých kin.

Zajímá Vás celý životní příběh Václava Pražáka? Najdete ho společně s dobovými fotografiemi v archivu Paměti národa ZDE.

Zbyněk Čeřovský: Agrese na hradeckém letišti

Hořického rodáka Zbyňka Čeřovského zastihla srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy na letišti v Hradci Králové, kde v roce 1968 pracoval jako voják z povolání na pozici náčelníka štábu a zástupce velitele pluku. Jak popsal dokumentaristovi Martinu Čížkovi, který jeho příběh natáčel před třemi lety pro projekt Příběhy 20. století, společně s kolegou tehdy odvezli z letiště všechny ruční zbraně do budovy Krajského národního výboru v Hradci Králové.

Snímek Zbyňka Čeřovského pořízený v roce 2014

Místní letiště tehdy obsadil sovětský letecký pluk, který přiletěl z Polska. Čeřovský vzpomínal, že tito vojáci byli velice agresivní, a to především Poláci. „Oproti Rusům, kteří si mysleli, že přišli jako naši zachránci, Poláci si počínali vůči nám velice agresivně. Také první, co bylo, že nám obsadili naše velitelské stanoviště, které vyrabovali a totálně zničili. A dokonce […] nás postavili s podplukovníkem Jelínkem, který byl velitelem letištního praporu, k hangáru. Jestli to mysleli vážně, nebo ne, ale řekli, že nás zastřelí. Skutečně jsme tam stáli s rukama nad hlavou u hangáru a čekali, jestli nás zastřelí,“ vyprávěl Čeřovský a dodal, že nikdy se v podobné situaci, kdy by ho někdo postavil ke zdi a mířil na něj samopalem, předtím neocitl. „Promítá se vám strašná spousta myšlenek. A kdyby to zmáčkli, tak je člověk mrtvej a nemůžete nic dělat,“ uvedl s tím, že oba dva naštěstí vojáci nakonec propustili.

Invazi hodnotil Čeřovský jako velice neprofesionálně provedenou, protože dle jeho vzpomínek přistál na letišti letecký pluk bez paliva a jakéhokoli zabezpečení. Palivo jim ale na hradeckém letišti nemohli dát, protože tam žádné neměli. „Začalo pršet, neměli kde bydlet, seděli v letadlech, unavení, naštvaní, bez jídla, bez paliva. A měli bojovat…,“ popsal situaci na letišti Čeřovský. 

Zbyněk Čeřovský v kabině bitevního letounu Iljušin Il-10

Společně s několika dalšími piloty vyjádřil Zbyněk Čeřovský nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy, většina z nich ale potom ze strachu, že budou z armády propuštěni, otočila a podepsala souhlas s okupací. Čeřovský chtěl původně letecky emigrovat na Západ, nakonec si to rozmyslel s ohledem na příbuzné a manželku, která byla proti. „Můj starší syn mi říkal, měl jsi uletět a my bychom se za tebou dostali. Jenže Honza Beneš utekl a viděl svoji dceru až za dvacet let. Byla to velmi komplikovaná situace,“ dodal.

Zdeněk Čeřovský věděl, že bude dříve či později propuštěn, sám proto o propuštění požádal, ale nevyhověli mu. Pro svou politickou nespolehlivost byl nakonec nejprve zbaven velení a přeložen do jiného štábu, v roce 1969 vyloučen z KSČ a o rok později propuštěn z armády. Práci se mu poté podařilo sehnat až u Plynostavu na stavbě tranzitního plynovodu na Slovensku.

Zajímá Vás celý životní příběh Zdeňka Čeřovského? Najdete ho společně s dobovými fotografiemi v archivu Paměti národa ZDE.

Jaroslav Drozen: Okupace v Jičíně

Dalším vojákem z povolání, jehož vzpomínky natočil před šesti lety dokumentarista Tomáš Foldyna pro společný projekt Skautské století, byl Jaroslav Drozen. Hasinský rodák sloužil v době intervence vojsk Varšavské smlouvy v Jičíně a o tom, že se něco děje, se dozvěděl už před půlnocí 20. srpna 1968, kdy dostal zprávu, že se má dostavit do kasáren. Ještě během oblékání slyšel hluk letadel a po půlnoci už v kasárnách poslouchali s ostatními vojáky rozhlasové vysílání, kde se dozvěděli, že je Československo okupováno.

Snímek Jaroslava Drozena pořízený v roce 2012

Ráno se dle vzpomínek pamětníka objevily na hlavní silnici od Lomnice nad Popelkou první jednotky. Auta, ve kterých přijížděly, byla stará, ve špatném stavu, sovětští vojáci byli snědí, pamětník se domníval, že mohli být z Ázerbájdžánu. „Byli jsme v kasárnách a koukali jsme, jak projíždějí. Usadili se tady Poláci. Možná třetí den jsme už byli netrpěliví: ‚Když nemůžeme vyjet z kasáren, nemůžeme nic dělat, tak se dáme do čištění bojové techniky.‘ Vytáhli jsme děla z remíz a chlapi je začali čistit,“ vyprávěl Drozen. Polští vojáci okamžitě zareagovali, poslali obrněné transportéry k vratům kasáren a vyjednavače se vzkazem, aby s tím přestali. „Tak jsme děla zase uložili a jen tak se vegetovalo. My oficíři jsme nosili pistole, ale nesměly být nabité, nosili jsme jen pro srandu s prázdnými zásobníky,“ dodal Drozen.

Jaroslav Drozen v uniformě Československé lidové armády

Jak vzpomínal, později se začali se sovětskými vojáky družit, společně cvičit a pít. Vyjma Poláků. „Poláci, ti ne, ti do města nešli a byli částečně na Zebíně a na Veliši, hlavně jejich tanků mířily na Jičín, nevím, jestli se báli,“ přemítal Drozen a dodal také, že někteří polští vojáci chodili opilí s ostře nabitými zbraněmi. Z města odjely polské jednotky 8. září po tragickém incidentu, kdy den předtím jeden opilý polský voják zavraždil dva jičínské občany a dalších několik zranil.

Jaroslava Drozena nakonec propustili z armády v hodnosti kapitána. „A potom z nás udělali lidi druhé kategorie, pomalu něco jako pétépáky. Těžko jsme mohli sehnat nějakou lepší práci, zbyla na nás jedině lopata,“ dodal s tím, že se postupně vypracoval až na mistra instalatérů topení.

Zajímá Vás celý životní příběh Jaroslava Drozena? Najdete ho společně s dobovými fotografiemi v archivu Paměti národa ZDE.

Potomek šlechticů František Kinský na vojně

Když 21. srpna 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy území Československa, byl František Kinský, potomek starého šlechtického rodu, na vojně. Jeho vzpomínky před čtyřmi lety natočil dokumentarista Zdeněk Hazdra v rámci projektu s názvem Česká šlechta. Františka Kinského tehdy vzbudili jeho kolegové vojáci, kteří se brzy nad ránem vraceli z ´opušťáku´. „Začali se mnou třást a říkali: ‚Vstávej, vstávej, je válka, jsou tady Rusové a Němci.‘ Já jsem říkal: ‚Prosím tě, co to je za nesmysl, co to meleš, jaký Rusové a Němci?‘ A potácivě jsem vstal z postele a podíval jsem se na nádvoří kasáren, ve kterých jsme bydleli, a tam byly opravdu najeté ruské tanky,“ vyprávěl Kinský.

František Kinský

Protože nevěděli, co přítomnost cizích vojsk znamená, šli se zeptat velitele na štáb. Tam ale nikdo nebyl, jen prapor, který už hlídal ruský voják. „Tak jsme si říkali: ‚Aha, asi armáda skončila, jdeme domů.‘ A šli jsme zpátky a cestou jsme potkali úplně vyplašeného plukovníka, který byl velitelem toho pluku, který vůbec nevěděl, co se děje, a vypadal s tou brigadýrkou na šikmo docela legračně. A šel zjistit, co se děje,“ dodal Kinský s tím, že ještě tentýž den odjel do Prahy a vrátil se až večer. V rodině, jak Kinský vzpomínal, se tehdy probírala i otázka, zda emigrovat. Jako voják ale Československo opustit nemohl a s odjezdem nesouhlasil ani jeho otec Josef Kinský, který v té době pečoval o svého starého otce a nedokázal si představit, že by měl vše opustit a začít znova v cizí zemi.

Zajímá Vás celý životní příběh Františka Kinského? Najdete ho společně s dobovými fotografiemi v archivu Paměti národa ZDE.

Skautka Vlasta Ulrychová přišla o práci

Pro dobrušskou rodačku a aktivní skautku Vlastu Ulrychovou předznamenaly srpnové události roku 1968 vyhození ze zaměstnání. Jak před sedmi lety vzpomínala v rozhovoru s dokumentaristou Martinem Jindrou pro projekt Příběhy 20. století, při následných kádrových prověrkách nejen že odsoudila invazi vojsk Varšavské smlouvy, ale také se přiznala ke svému členství ve Společnosti pro lidská práva.

Vlasta Ulrychová během natáčení v roce 2011

Její aktivní skautství a praktikující víra zřejmě také přispěly k tomu, že byla v roce 1969 propuštěna ze svého pracovního místa ve školní družině. Následně vystřídala několik profesí, pracovala v pivovaru, jako prodavačka obuvi a konfekce či pošťačka. Kvůli úrazu nohy a následnému přidělenému částečnému invalidnímu důchodu však musela skončit. Začala si alespoň přivydělávat ve výrobním podniku Svazu invalidů META.

Skautský tábor v Lukavici v roce 1969

Zajímá Vás celý životní příběh Vlasty Ulrychové? Najdete ho společně s dobovými fotografiemi v archivu Paměti národa ZDE.

Učitel Josef Krám tajným fotografem

Srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil pardubický rodák Josef Krám v Rychnově nad Kněžnou, kde tehdy pracoval jako pedagog na průmyslové škole. Jeho vzpomínky nejen k této události natočil v dubnu letošního roku pro projekt Příběhy regionu – Královéhradecký kraj dokumentarista Luboš Janhuba.

Protože Josef Krám dobře ovládal polštinu, doprovázel starostu města do tábora polských okupačních jednotek. „Dostaly se do nedaleké Studánky, kde byly umístěny. Tehdejší místopředseda městského národního výboru mě požádal, abych tam s ním šel. Vzal jsem si fotoaparát a tajně jsem tam pořídil nějaké fotky. Chtěli jsme pak mluvit s jejich velitelem, ale nebyla s ním řeč. Na druhou stranu tu nedošlo k žádným incidentům,“ vyprávěl Josef Krám s tím, že svým fotoaparátem pak zachycoval protiruské a protiokupační nápisy v regionu, například v Dobrušce, Opočně či pod Kunětickou horou.

Josef Krám

Společně s tehdejším zástupcem ředitele rychnovské průmyslové školy se dokonce rozhodli, že se pojedou podívat do Prahy. Cesta podle něj byla složitá, na silnici za Hradcem stály sovětské tanky, ale i tak se do hlavního města nakonec dostali. „Fotil jsem nejrůznější situace – tanky, zoufalství lidí. Dal jsem to potom do místních novin. Samozřejmě bez jména, protože šlo opravdu o hubu. Ale stejně každý věděl, že šlo o mě. Potom visely i velké fotky ve výlohách,“ vzpomínal Krám.

Polská vojska v Rychnově nad Kněžnou v roce 1968

Díky této aktivitě měl později problémy, předvolali ho na OV KSČ, kde ho vyslýchal ideologický tajemník Szimanski. „Bylo to ještě komplikovanější, protože já jsem v té době spolupracoval se Svobodným podorlickým vysílačem. Myslím, že tak nějak se to jmenovalo. Byl nesmírně silný. Byl umístěn na zámku v suterénu. Bylo to utajené pracoviště civilní obrany. Měli silnou vysílačku, která byla slyšitelná poměrně daleko. Spolupracoval jsem s nimi jako takový novinář. To mi samozřejmě potom připočetli takzvaně k dobru,“ dodal Krám s tím, že ho chtěli vyhodit ze školy.

Zajímá Vás celý životní příběh Josefa Kráma? Najdete ho společně s dobovými fotografiemi v archivu Paměti národa ZDE.

Josef Fanta: Z náměstka topičem

Jedním z regionálních pamětníků srpnové invaze roku 1968, jehož vzpomínky natočil před dvěma lety pro projekt Příběhy 20. století dokumentarista Tomáš Razím, je Josef Fanta. Tehdy se jako náměstek ředitele Krkonošského národního parku (KRNAP) dozvěděl o okupaci Československa ráno 21. srpna, kdy šel společně se svým kolegou na autobus. „Nápadné nám bylo, že nám neustále létají jedním směrem od polské hranice přes hlavu letadla. V Maršově stáli lidé před domy a debatovali, tak jsme se zeptali: ,Prosím vás, co se děje, že tady lítají pořád ty letadla?‘ ,Vy to nevíte?‘ ,A co bysme měli vědět?‘ ,No, obsadili nás Rusové.‘“ Tak popsal Josef Fanta ranní situaci s dodatkem, že souhlas s okupací nikdy nepodepsal.

Josef Fanta tehdy (snímek vlevo) a během natáčení v roce 2016

Několik dní po začátku okupace Josef Fanta zjistil, že si místní představitelé komunistické strany tajně vytvořili v jedné místnosti Krkonošského muzea telefonní ústřednu. „Přišel jsem k té místnosti a slyšim, jak tam někdo huláká: ,Pošli tam tu naši trutnovskou skupinu, ta má dvacet lidí, ty to tam zklidní a dají to tam do pořádku.‘ Tak přece nebude mluvit pracovník muzea. Otevřel jsem dveře, za stolem seděl mně neznámej člověk s telefonem v ruce a dával takovýhle instrukce někomu. Já řikám: ,Co tady děláte?‘ ,My máme dohodnuto se soudruhem Fléglem,‘ což byl můj podřízenej, kterej měl dělat to muzeum, ,my jsme si tady zřídili dispečink strany a vlády, abychom rovnali ty protesty, který jsou po vesnicích v Podkrkonoší,‘“ vyprávěl Fanta. Protože o tom ředitel muzea nevěděl a protože už měl Fanta takových lidí podle svých slov dost, vyvedl nezvaného návštěvníka ven, sebral mu klíč a místnost zamkl.

V rámci normalizace byl pak Josef Fanta ze svého pracovního místa přesunut na pozici technického pracovníka – topiče Krkonošského muzea a bylo mu zakázáno publikovat a vykonávat své povolání. Zřejmě k tomu přispěla jak zmíněná srpnová událost v muzeu, tak i to, že přistihl předsedu místní stranické organizace při rozkrádání státního majetku.

Zajímá Vás celý životní příběh Josefa Fanty? Najdete ho společně s dobovými fotografiemi v archivu Paměti národa ZDE.

Zdeněk Streubel: Učitelská rebelie v Broumově

Jak srpnové události roku 1968 prožíval na Broumovsku dlouholetý pedagog Zdeněk Streubel, zdokumentovali v loňském školním roce v rámci projektu Příběhy našich sousedů žáci Základní školy Hradební v Broumově. Díky tomuto projektu měli žáci možnost zaznamenat příběh pamětníka, uchovat ho pro budoucnost a zároveň se obohatili o cenné zkušenosti, dovednosti a nezapomenutelné osobní setkání s pamětníkem.

Zdeněk Streubel se svojí třídou

„Přišel rok 1968, teď jsme se sešli, když byl vstup vojsk, tak akorát měla začínat škola. A teď jsme si říkali, tak co my uděláme, co podniknem,“ vyprávěl žákům Zdeněk Streubel, který v původně ZŠ Komenského pracoval jako ředitel. Společně s kolegy se rozhodli na protest proti vstupu okupačních vojsk přejmenovat školu na Masarykovu.

Škola byla totiž po svém postavení v roce 1930 pojmenována Masarykova základní škola na počest tehdejšího prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Po komunistickém převratu v únoru 1948 ale musely být ze škol tyto a jim podobné názvy odstraněny. „Tak my jsme na protest proti vstupu vojsk dali znovu ceduli Masarykova škola. No a to se nám teda nevyplatilo, protože hned na to tam byly nějaký sankce, tak mě například odvolali z funkce ředitele a přeložili mě do Police,“ dodal Streubel s tím, že on dopadl velice dobře, ostatní jeho kolegové dostali horší tresty. Kolegyně byla přeložena do malé školy v Martínkovicích a další tři učitelé nesměli vykonávat své povolání úplně – byla jim přidělena pracovní místa ve státním statku, v tiskárně a na stavbách.

Zajímá Vás celý životní příběh Zdeňka Streubela? Najdete ho společně s dobovými fotografiemi v archivu Paměti národa ZDE nebo v podobě videoreportáže na webových stránkách projektu Příběhy našich sousedů.

Přijdou Vám svědectví pamětníků událostí 20. století důležitá? Chcete pomoci s jejich natáčením? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa!

Přihlášku do klubu naleznete ZDE.

 

Víte ve svém okolí o člověku, jehož životní příběh by stálo za to zaznamenat?

Kontaktujte prosím východočeskou pobočku Paměti národa na tel. 723 113 280 nebo emailem na . Děkujeme!

 

Chtěli byste podpořit koncert Filharmonie Hradec Králové v Chrámu sv. Víta na Pražském hradě, který připomene 100. výročí vzniku ČSR a Den válečných veteránů? Za každý příspěvek budeme rádi! Kontaktujte prosím východočeskou pobočku Paměti národa na tel. 723 113 280 nebo emailem na . Děkujeme!

 

Zdroj: TK

Vložil: Markéta Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace