Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Do dílny mistra houslaře blízko hudební školy jsem chodil čichat laky, byly mi čtyři, vypráví slavný královéhradecký rodák Jaroslav Svěcený

14.06.2017
Do dílny mistra houslaře blízko hudební školy jsem chodil čichat laky, byly mi čtyři, vypráví slavný královéhradecký rodák Jaroslav Svěcený

Autor: www.sveceny.cz / repro

Popisek: Jaroslav Svěcený

ROZHOVOR Na jakém nejzajímavějším místě hrál český houslový virtuos Jaroslav Svěcený? Kde se setkal s nejpřekvapivější reakcí publika? Nejen to nám prozradil v rozhovoru na setkání u příležitosti oslavy 18. narozenin Helas Ladies Club.

Kdo Vás přivedl k houslím?

K houslím mne přivedl můj děda, kapelník a houslista. V době, kdy jsem byl malý, užíval si už důchodu a jednou mi přinesl ukázat housle se slovy: „Tak to taky zkusíš, ne?“. A já jsem to tedy zkusil. Svůj první houslový koncert jsem odehrál v mateřské škole v necelých šesti letech. Na programu jsem měl dvě proslulé skladby, „Ovčáci, čtveráci“ a „Sedí liška pod dubem“.  Tento zlomový životní okamžik dokumentuje i jedna z dochovaných černobílých fotografií, měl jsem na sobě galošky z umělé hmoty, účes „podle hrnce“ a za mnou byly kulisy k pohádce O perníkové chaloupce. Tak takové byly moje začátky.

Kdy jste pochopil, že housle budou Vaším osudem?

Po základní škole jsem nastoupil na hudební konzervatoř a moje kroky pak zamířily na Akademii múzických umění, kde jsem studoval u pana profesora Václava Snítila, což byl výborný pedagog a hudebník. Nejvíce mi však otevřel cestu k houslím vynikající americký houslista Nathan Milstein. Neskutečný člověk, který mi v rámci kurzů v podstatě ukázal, o čem hudba je. Byl to on, kdo mne svým působením dovedl k tomu, že jsem se stal sólovým houslistou a jsem velmi vděčný, že jsem s ním mohl pracovat. Dnes jsem rád, že v mých šlépějích kráčí moje dcera, která po maturitě na konzervatoři odešla do Londýna na Royal Academy of Music, kde letos promuje a bude tam pokračovat v postgraduálním studiu.

Bylo těžké se v minulosti dostat do zahraničí?

Tenkrát to bylo možné pouze prostřednictvím Ministerstva školství. Jen ten, kdo ví, jak to tehdy fungovalo, tak tuší, jak složité to bylo. Do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, zda dostaneme pas, jestli odletíme nebo odjedeme. V mém případě to bylo tak, že mne slyšeli intendant a impresário Nathana Milsteina, na své návštěvě tehdy ještě Československa, a přemýšleli, jak to udělat, abych s nimi mohl odjet. Tenkrát se za mne zaručil pan profesor Antonín Kohout, člen Smetanova kvarteta. Díky němu se mi podařilo využít nabídnuté příležitosti.

Kdybyste nebyl houslista, čím byste se chtěl stát?

Já mám druhý obor. Já jsem mezinárodní soudní znalec v oboru smyčcové hudební nástroje. Ze mě by byl buď houslař, nebo bych se zabýval historií houslí, protože to je něco, co mne fascinuje dodnes. 

Kde vznikla tahle láska?

Vznikla v Hradci Králové, byly mi teprve čtyři, v dílně mistra houslaře Karla Pilaře. Do jeho dílny blízko hudební školy jsem chodil čichat laky. Byla to přírodní pryskyřice, a to mi prostě tenkrát zavonělo. Pak jsem však viděl ty staré nástroje, které opravoval, rozebrané, ty staré nápisy, které v podstatě vyprávěly příběh každého z nástrojů, vypovídaly o jejich putování, které mi pan Pilař, mimochodem ročník 1899, zprostředkoval. A to mne nadchlo. 

Plánujete o historii houslí třeba vydat knihu?

Jednu publikaci jsem již vydal a teď chystám velkou encyklopedii. Píši ve volných chvílích, po kouscích, mezi koncertováním. Když to všechno klapne, bude to krásná barevná publikace, ve které se dozvíte o nástrojích pěti století, v českém i v anglickém jazyce. Chtěl bych, aby kniha vyšla koncem příštího roku. Jen doufám, že to stihnu.

U Vás je houslové mistrovství skloubeno i s manažerskými schopnostmi. Může za to například i ona zkušenost ze zahraničí?

Mám to po dědovi. Můj děda v Proboštově již před válkou vymýšlel koncertní cykly, dramaturgii, různé multižánrové prvky. Venku, zejména v Německu, jsem se naučil, že abych byl úspěšný a posouval se dopředu, je potřeba tvořit, vymýšlet, a navíc přesvědčit o svých myšlenkách partnery a sponzory. Organizuji festivaly, hudební projekty nejen u nás, ale i v zahraničí.

Zajímaly by mne zejména festivaly v Česku. Kam by naše dámy mohly ještě letos zavítat?

Máme za sebou už 14. ročník Smiřických svátků hudby, což je velmi pěkný festival u Hradce Králové, který probíhá v barokním prostoru zámecké kaple Zjevení Páně. Teď jsem se vrátil z festivalu Antonína Bennewitze v České Třebové. V létě, na začátku července začínají na zámku v Klášterci nad Ohří Klášterecké hudební prameny, kde také vedu houslové kurzy. V rámci tohoto festivalu, který se koná od 3. do 9. července, proběhne samozřejmě i řada koncertů. Od 11. července proběhnou v Praze Tóny Chodovské tvrze, což je projekt, který mne fascinuje již od svého vzniku. Probíhá v prostorách Chodovské tvrze, stavby z 11. století, která jako zázrakem přežila okolní výstavbu složenou převážně z paneláků. Celý letošní cyklus festivalů končí na jihočeských Nových Hradech nedaleko od Českých Budějovic.

Kdo se může zapsat do Vašich kurzů?

Do mých kurzů se může přihlásit člověk každého věku, který zvládá alespoň základy houslové hry. 

Jak vznikl projekt Vivaldianno?

Je to jeden z mnoha projektů, u kterého jsem úplně od začátku. Propojovat různé styly a žánry mne baví. Můj první takový projekt byl s Vašo Patejdlem, česko-slovenský projekt, jehož tématem byl Labyrint světa Jana Ámose Komenského. Trochu se zadrhl, když došlo k rozdělení republiky. Úplně první kontakt s jiným žánrem pak byl s alternativní skupinou Jablkoň. Vydali jsme společné CD Mumlava a dostali za něj Cenu hudební kritiky. Deska vznikala ve studiu za Brnem, kde jsme jedli kyselé okurky, studio bylo nedostavěné a topili jsme v kamnech. Ale muzika, která vznikla, je původní a dovolím si říci, že opravdu úžasná. Vivaldianno vzniklo již v době, kdy mne kapela Lucie pozvala na jejich koncert Lucie v Opeře. Pak Michal Dvořák kapelu opustil a domluvili jsme se, že tento projekt realizujeme. Začínal v takových polních podmínkách, protože jsme hráli ve dvou a postupně to narůstalo. Dnes jsme v situaci, kdy poté, co jsem donedávna jezdil všechny vystoupení v rámci Vivaldianna, se musím s kolegy střídat. Mám ještě další svoje projekty, takže občas za mne na koncertech hraje někdo jiný. Celý projekt narostl do obrovských rozměrů. Pro mne to byla velká zkušenost, jak propojit muzikanty z různých táborů. 

Kdo dělá aranže?

Ten základ je klasika, kterou jsem vybíral já. Aranže, co se týče zapojení elektroniky, má na starosti Michal Dvořák, který je v tomto ohledu velký odborník. Spolupracuje s kytaristou Jiřím Janouchem. Spolu vymýšlejí rockovější prvky.

Kolik hodin jste musel cvičit jako malý? A museli Vás nutit?

Do houslí mne nutit nemuseli, nicméně asi kolem desátého roku přišla krize. Bylo to v době, kdy „frčel“ hokej s tenisákem a za námi byl plácek, na který jsem viděl a mohl tak pozorovat kamarády, kteří běhali s hokejkami za míčkem. V té době se mi moc cvičit nechtělo. Po roce po dvou se vše zklidnilo. Jezdili jsme na dětské soutěže, což mne bavilo. A v patnácti jsem na sobě makal, abych nemusel chodit v Hradci na gymnázium, na kterém učila moje maminka. Stůj, co stůj jsem se chtěl dostat do Prahy na konzervatoř. Chtěl jsem rodičům ukázat, že na to mám. Tenkrát byla doba, kdy se houslistů hlásilo skutečně mnoho, a mně se to povedlo. Cvičil jsem tenkrát hodně.

Který z rodičů dohlížel na Váš houslový trénink?

Ze začátku dohlížel dědeček, na hodiny se mnou chodil tatínek. Poslouchal celou dobu za dveřmi. Po letech se mi svěřil, že mne obdivoval, že on by tam nechodil. Měl jsem totiž paní učitelku, která uměla být opravdu přísná.

Cestoval jste se svými houslemi téměř všude. Kde jste nehrál?

Ještě jsem nehrál v Austrálii a na Novém Zélandu. Jinak jsem hodně koncertů absolvoval i v Jižní Americe, často jezdím hrát do Chile, Argentiny nebo Brazílie, kde také vedu kurzy. Ještě jsem vlastně nehrál v Grónsku, na Antarktidě nebo v Arktidě. Stále objevuji nové země, protože rád cestuji. A moc rád objevuji Spojené státy americké, protože se vždy najdou místa, kde hraji poprvé. Loni jsem tam měl třítýdenní turné v období před prezidentskými volbami. To byl velký zážitek. Končil jsem v New Yorku a odlétali jsme tři dny před volbami. Rád poznávám cizí země, člověk se pak na ta naše humna začne dívat trochu jinak, s určitým nadhledem, což je mnohdy užitečné. 

Kdy Vás nejvíce překvapila reakce publika? Liší se publikum v jednotlivých zemích?

Nedá se to paušalizovat. Je to chemie. Vždy jde o to, jaká skupina lidí v sále sedí. Nejzajímavější reakci jsem zažil na Sicílii. Když jsem tam přijel, ubytovali jsme se v Palermu a agentura nás vždy vozila na koncerty, do klasických míst, která hudebníci znají, ale také do vnitrozemí. Jednou jsme přijeli do města, kde mi starosta, dodnes nevím proč, po koncertě okamžitě udělil čestné občanství. Při koncertu, když jsem hrál nějakou rychlou pasáž, okamžitě zazněl frenetický potlesk. Poprvé jsem si říkal, co to je za publikum, že mi tleská do hraní, což není zvykem. Když to udělali počtvrté, došlo mi, že mi tleskají jako v krasobruslení po povedeném trojitém rittbergerovi. Ono se jim to místo líbilo, tak prostě zatleskali. Ani jsem se na to za ně nemohl zlobit, i když mne v tu chvíli opravdu zaskočili.

Na jakém nejzvláštnějším místě jste hrál?

Byla jich celá řada, nicméně mám-li jmenovat jedno, byla to Sluneční pyramida na Teotihuacánu. Tam se povedlo, že jsem hrál na festivalu v mexických městech a nápad koncertovat na Sluneční pyramidě vznikl asi měsíc před odletem do Mexika. Musela se kvůli tomu sehnat celá řada povolení, razítek, aby to mohlo proběhnout. Mým pódiem byl krásný koberec s mayskými vzory, okolo byli lidé. Hrál jsem zde skladby Johanna Sebastiana Bacha a cítil jsem tu neuvěřitelnou energii, bylo to nepopsatelné. V jednu chvíli jsem měl pocit, že jsem se rozdělil a pozoroval sám sebe při hraní. Byl to pro mne obrovský zážitek, na který nikdy nezapomenu.

Bach je jeden z Vašich oblíbenců?

Já musím hrát skoro všechno. Ale čím jsem starší, hraji Bacha raději. Samozřejmě pak období baroka, Vivaldiho nebo Corelliho. V současné době hraji nejčastěji hudbu z 20. století. Za hranicemi vyžadují hodně české skladby. 

Co byste si přál ještě ve svém životě udělat? Co byste udělal jinak? Co je Vaše srdeční záležitost? 

Já bych si přál, abych ještě dlouho mohl hrát, koncertovat. Mým vzorem je v tomto ohledu pan profesor Jiří Jirman, kterému je 92 let a se kterým jsem si mohl zahrát v rámci Smiřických svátků hudby. Byla to pro mne velká čest a velmi silný zážitek. Mou srdeční záležitostí pak je kontakt s lidmi. Muziku vnímám jako cosi, co lidi propojuje. Velmi rád poznávám nové dobré lidi, s nimiž si mám co říci. A to vidím jako naplnění života, jako onu přidanou hodnotu.  

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .

Vložil: Lenka Sloupová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace