Foglar mi prozradil kouzelnou formuli, jak napsat knížku. Spisovatel Milan Hloušek miluje Bonda a nenávidí domácí násilí. A tu formuli, tu nám řekl

Foto: Archiv Milana Hlouška (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Milan Hloušek na akci Literární Františkovy Lázně VI., udílení cen, křest a beseda v Sadové kavárně v listopadu 2018

ROZHOVORY NA OKRAJI Spisovatel a publicista Milan Hloušek (*1978) stál u založení Českého novinářského klubu, jehož byl zvolen i předsedou. V letech 2011-13 získal mezinárodní ocenění v novinářských soutěžích Visegrad Local Press Awards a PL-CZ Local Press Awards. Dnes je obdobně úspěšný na poli beletrie a po románech Letní dny bez konce (2017) či Andělé usínají v New Yorku (2018) zveřejnil prózu ve čtvrtletníku Sententias (4/2019). Je spoluautorem publikace S komiksem o domácím násilí a stalkingu i autorem dalších povídek a roku 2020 navíc debutoval na poli poezie sbírkou Půlnoc ve skladu básní. Vedle motivu domácího násilí, kterým ponejvíce trpívají ženy a děti, se jeho práce mimovolně vracejí ke kouzlu cestování. Se samozřejmostí se jeho hrdinové i hrdinky pohybují nikoli pouze naší vlastí, ale Evropou jako takovou. Zrodili se ale v Kraslicích na Sokolovsku, kde autor žije.

Jak byste sám za sebe definoval rozdíl mezi dobrou novinařinou a kvalitním psaním beletrie?

Dobrá novinařina stojí na neustálém ověřování faktů a hledání zdrojů. Než novinář vydá reportáž, musí si být jistý, že je dokonale ´vyfutrovaná´; tedy vystavěná z pravdivých informací. Při psaní beletrie je to jiné. Neříkám, že by autor měl bezostyšně lhát, může se ale rozletět do světa na křídlech své fantazie a toulat se tam do jeho skonání. Nebo psát podle vlastního srdce a nabouchat do klávesnice syrový svět, který ho tíží, těší, mučí, štve nebo pronásleduje. Novinář je současně přijímač i vysílač informací. Musí umět vstřebat zprávu a publikovat ji takovým způsobem, aby neztratila obsah a porozuměl jí každý. Naopak autor románu si může s obsahem hrát, jak se mu zlíbí, a třeba i z černé udělat bílou, nebo si vymyslet nikdy neexistující postavu a vrhnout ji do skutečných reálií. Jedno ale obě disciplíny spojuje: autor musí být hravý a měl by umět čtenáře zaujmout.

Milan Hloušek

Odkdy píšete? A narazil jste na podstatnější problém, s kterým jste se musel popasovat?

Když jsem se živil novinařinou, tak mi ze všeho nejvíce vadilo, když mi někdo lhal, nebo se mě snažil využít. V několika případech jsem čelil i výhrůžkám, které se ale bohudík nikdy nenaplnily. Psát jsem se nikdy nebál, už bych se k tomuto řemeslu ale vrátit nechtěl. Neříkám, že jsem s ním seknul, pořád sleduji dění, a pokud narazím na něco zajímavého, napíšu reportáž a pošlu ji do nějaké redakce. Když je téma pro média zajímavé, tak článek otisknou. Dnes ale už píšu reportáže jenom okrajově. Od novin jsem utekl do neziskového sektoru, kde jsem šťastnější, a pracuji pro Potravinovou banku Karlovarského kraje a organizaci Pomoc v nouzi.

Jsou spisovatelé, kteří moc nečtou; třeba proto, že příliš píší, anebo z toho důvodu, že radši žijí. Podle mě ostatně není zdravé přehnaně číst. Vzpomněl byste přesto na oblíbené knížky vlastního dětství?

Za tuto otázku vám moc děkuji. (Úsměv) Právě v dětství jsem se rozhodl, že bych chtěl pracovat jako novinář i psát romány. Obě přání se mi splnila a myslím, že bych za to měl poděkovat Jaroslavu Foglarovi, jehož díla jsem jako malý kluk doslova hltal. A strašně moc jsem taky chtěl napsat román. Jenomže jsem nevěděl, jak na to. A tak jsem jednoho dne napsal panu Foglarovi dopis. Na rovinu jsem se ho zeptal, jak napsat knihu.

Jak Foglar reagoval? (Mně jednou napsal docela dlouze, ale nejsem výjimkou.)

Pamatuji se, že jsem tehdy každý den zvědavě nakukoval do poštovní schránky a netrpělivě vyhlížel listonošku, jestli pro mě nese vytoužené psaní. Po ničem jiném jsem netoužil. Jen po dopise od mého zbožňovaného spisovatele. Věřte, nebo ne, dopis od Jestřába přišel. Zářil jsem štěstím. O to víc jsem byl nadšený, že mi prozradil, jak postupovat při psaní knížky. Každý den prý mám napsat alespoň jednu řádku. To bylo něco! Jako bych objevil tajemnou formuli, která ze mě udělá spisovatele.

Co film? Když se to tak vezme, i ten někdo zprvu napíše, takže je i literaturou.

Mám rád špionážní filmy a špionážní romány. Vyrůstal jsem na bondovkách a ty jsem hltal ve filmové i knižní podobě. Způsob, jakým Ian Fleming psal, se mi vždycky moc zamlouval. Ano, někdo se teď může ušklíbnout, ale já na tento druh literatury nedám dopustit. Fleming dobře věděl, o čem píše, a také znal prostředí, kde se příběh odehrává. Býval novinářem, námořním důstojníkem a po dobu druhé světové války působil jako pobočník šéfa tajné služby v britském námořnictvu. Poznal toho tolik, že mohl napsat dějiny špionáže. Místo toho stvořil legendárního Jamese Bonda - agenta 007 s povolením zabíjet.

O západočeské potravinové bance, jíž je Milan Hloušek ředitelem, natočili již několik regionálních reportáží

Dalším filmovým a zároveň knižním fenoménem je bezesporu román Kmotr od Maria Puza. Kdo by neznal tuto mafiánskou ságu natočenou režisérem Francisem Fordem Coppolou, kde excelují Marlon Brando, Al Pacino nebo Robert De Niro. Já na filmové Kmotry mohu koukat opakovaně a pokaždé v nich objevím něco nového, nové souvislosti. Od své ženy jsem dostal k narozeninám speciální knižní vydání, které má 952 stran a obsahuje romány Kmotr, Sicilián a Corleone. Bohužel, ještě jsem si nenašel čas, abych tuhle bichli celou přečetl. Snad se k tomu dostanu v důchodu. (Smích)

Ne každý četl loni čtvrtletník Sententias, kam jste přispěl mj. vedle talentovaného Martina Stručovského, kterého jsem poznal jako dalšího plzeňského autora. Můžete charakterizovat svou prózu určenou pro tento prestižní časopis?

Pro Sententias, který vydává nakladatelství Talent Pro Art, jsem napsal kriminální povídku Dopis z Dallasu. Jedná se o lehce špionážní příběh odehrávající se v New Yorku a Washingtonu. Zápletka je jednoduchá. Na černém trhu se objeví dopis údajně psaný L. H. Oswaldem a je ze dne, kdy byl zavražděn americký prezident J. F. Kennedy. Tím se roztočí vír nečekaných událostí a strhává každého, kdo se k dopisu přiblíží. Při psaní povídky jsem se inspiroval svojí cestou po USA, konkrétně návštěvou New Yorku a Washingtonu. Chtěl jsem si zkusit napsat akční povídku z drsného prostředí. Jestli se mi to povedlo, nechť posoudí sami čtenáři.

Dosud poslední knížka 

Nejméně oba vaše volně navazující romány pojí téma, pro něž se vžilo sousloví domácí násilí. Jde o cosi, s čím se někdo nevyrovná nikdy. Už jste řekl ve věci poslední slovo?

Rozhodně neřekl. Už jen kvůli tomu, že k domácímu násilí a vůbec násilí na ženách či na dětech mám nulovou toleranci. Nemám rád, když například někdo zlehčuje znásilnění a říká, ta holka si za to stejně mohla sama. Nesnáším hloupé stereotypy ve smyslu, že pár facek ještě nikomu neublížilo. Ne. To zásadně odmítám! A pokud chlap mlátí svoji ženu nebo dokonce i děti, tak je pro mě ubožák. Bohužel, tento závažný sociální problém prostupuje celou naší společností a týká se nejen žen, ale i mužů a seniorů.

Tím tématem jsem se poprvé začal vážněji zabývat v roce 2016, kdy jsem jako spoluautor pracoval na naučné publikaci S komiksem o domácím násilí a stalkingu. Tato unikátní brožura vyšla v nákladu čtyři tisíce kusů a zdarma jsme ji distribuovali do škol v Karlovarském kraji. Vydala ji nezisková organizace Pomoc v nouzi, o.p.s., která provozuje Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím.

Jaký máte názor na literární a novinářské organizace a kudy by se dalo na půdě podobných organizací pokračovat k ideálu aspoň částečnému?

Když jsem se o Středisku západočeských spisovatelů dozvěděl, okamžitě jsem se začal zajímat, čím se tato organizace zabývá. Přišlo mi skvělé, že vydává sborníky zdejších autorů, popularizuje jejich tvorbu, a dokonce oceňuje významná díla v oblasti poezie a prózy prostřednictvím soutěže Cena Bohumila Polana. Jednou jsem se již přihlásil, ale štěstí jsem neměl. Nebo spíše talent. Příští rok to ale zkusím znovu a porotě zašlu k posouzení svoji letos vydanou sbírku Půlnoc ve skladu básní. Tak mi držte palce. Jestli ale zrovna nebudeme konkurenti.

Knížka, která se odehrává v USA

Budu vám je držet stejně.

Díky. A když se vrátím k vaší otázce, tak si myslím, že čím víc se novinářů a spisovatelů sdružuje, tím náročnější to je úkol. Když jsme se s ostatními žurnalisty ještě pravidelně scházívali, říkával jsem: Prosím, než vejdete dál, nechejte svá ega přede dveřmi. Ve vašem středisku jsem nováčkem a tudíž si netroufám tvrdit, nakolik jsou ega spisovatelů třaskavou veličinou. Jak ale tak pozoruji, tak jste celkem dobrá parta, co nemá problém vzít mezi sebe i neznámého pisálka z Kraslic. Než s rozhovorem skončíme, chtěl bych vám poděkovat za milé a nápadité otázky a také za to, že jste si mě vybral. A přeji nejen vám, ale i všem čtenářům lepší rok 2021. Covidu zmar!

Vložil: Ivo Fencl