Zachráněné příběhy. Židovský chlapec Griša přežil jen díky obětavé pomoci volyňských Čechů
05.01.2023
Foto: Paměť národa (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Ukrývající se Griša spolu s Annou uprostřed rodiny Tomíčkových
V polovině 90. let přijel do Karlových Varů izraelský občan Cvi Goldgammer. Kromě léčebných procedur měl pro cestu do Čech ale ještě jeden speciální důvod – věděl, že válečné roky přežil na Volyni jen díky pomoci české rodiny Tomíčkových a toužil ji najít.
Když Cvi Goldgammer, zvaný Griša, přijel padesát let po válce do Karlových Varů, svěřil svůj příběh hotelovému recepčnímu. A zároveň zalitoval, že rodinu svých zachránců už nikdy znovu neviděl. Dostal prý radu, aby si dal inzerát do novin. Ve výzvě stálo, že hledá Aňu Tomíčkovou, narozenou na Volyni. Povedlo se: Anna, v té době již dávno provdaná jako Butová, prý nevěřila svým očím, když si oznámení v novinách přečetla. Zavolala na uvedené číslo, a když uslyšela Cviho hlas, oba se do telefonu rozplakali.
Cvi Goldgammer řečený Griša prožil v úkrytu na statku Tomíčkových ve vesnici Kněhyninky tři roky. Po válce se usadil v Palestině, ale na své dobrodince nezapomněl. Pátral po nich na Volyni, ovšem bezvýsledně. Většina z českých osadníků totiž zvolila repatriaci do vlasti svých předků a po válce opustila hospodářství, která na Volyni po generace budovala. Tomíčkovi se usadili ve východních Čechách. Jejich dcera Anna zvaná Aňa se ještě předtím provdala za ukrajinského vojáka Fjodora Buta, čímž si návrat do Československa zkomplikovala. Souhrou různých okolností úřady povolily přesídlení rodiny Butových až v roce 1962 a Anna se tak až po letech mohla setkat se svými rodiči.
Anna s Cvim a jeho manželkou Sárou
Tomíčkovi
Anna Tomíčková se narodila roku 1928. Její rodina patřila ke komunitě volyňských Čechů, kteří v 19. století na pozvání carského Ruska přijeli na tehdy řídce osídlenou oblast na západě Ukrajiny. V meziválečném období většina Volyně náležela Polsku. Čeští hospodáři tehdy prosperovali a žili v míru se svými sousedy – Poláky, Ukrajinci, Židy i dalšími.
Tomíčkovi bydleli ve vsi Kněhyninky jen několik kilometrů od města Luck. Rodina ve vesnici vlastnila chmelnice a pole. Dařilo se jim dobře, na práci si mohli najímat další pomocníky. Anna proto v rozhovorech pro Paměť národa, která její příběh zaznamenala, vzpomínala na rodný statek jako na rušné místo plné lidí.
Na příběh Anny narazili lidé z Paměti národa nejdříve v publikaci Volyň tam v dáli, kterou v roce 2015 publikoval Josef Mlejnek. Velmi stáli o pořízení nahrávky se vzpomínkami Anny pro svou sbírku, ale dlouho se jim ji nedařilo získat. Až poté, kdy se pravnučky pamětnice ve Dvoře Králové zapojily do projektu Příběhy našich sousedů, se jim podařilo Annu Butovou v roce 2018 „rozpovídat“. Dva roky nato navštívil Annu v domově pro seniory provozovaném Diakonií Československé církve evangelické jejich kolega z východočeské pobočky Martin Prokš. Měsíc nato paní Anna ve věku 92 let zemřela.
Natáčení poznamenal vysoký věk pamětnice a z toho plynou i určité nejasnosti. Příběh příchodu Cvi Goldgammera k rodině Tomíčkových popsaný ve zmíněné knize se liší od vyprávění příběhu paní Butovou. Může to být i tím, že rodina kromě židovského chlapce ukrývala i další dva lidi a vzpomínky na dávné události pamětnici možná už splynuly.
Cvi s manželkou Sárou a syny
Griša
„Víme, že Griša pocházel z města Suwalki na severu Polska a po obsazení oblasti nacisty hledal tak jako mnoho jeho souvěrců útočiště na východě. Žil pak ve volyňském Lucku a chodil do tamní sovětské školy. Když Němci vpadli do Sovětského svazu, ocitl se v nacisty zřízeném luckém ghettu. S pravděpodobností blížící se jistotě ho čekala brzká smrt zastřelením a pohřbení v narychlo vykopané jámě.
Podle vyprávění Anny Butové jel její otec jednoho dne s povozem kolem plotu ghetta – když uviděl osamělého chlapce. Alexandru Tomíčkovi neznámý hoch tehdy možná připomněl vlastního syna, který tragicky zahynul při práci v lese. V každém případě se rozhodl, že Grišovi pomůže. Jak přesně to provedl, není známo, Grišu ale přivedl domů,” líčí web Paměti národa.
„Griša byl schovaný ve stodole, krmili jsme ho jednou denně. Byl spokojený, dostal čisté prádlo a my jsme mu nosili jídlo,“ vzpomínala Anna Butová. „Báli jsme se, že nás Němci přepadnou a zabijou. Bylo to totiž trestné a oni byli zlí. Ale nepovedlo se jim to,“ cituje vzpomínky Anny Butové Paměť národa.
Někteří sousedé prý o skrývaném uprchlíkovi věděli, nikdo je ale neudal. Ve dne se Griša schovával v haldách řepy, v noci se ho Anna snažila rozptýlit třeba i tím, že ho zapojovala do úklidu stáje. „Tomíčkovi měli psa jménem Muška. Když šli za Grišou, volali na něj: ‚Muška, na!‘, což byl signál pro Grišu, že mu nesou jídlo. Anna Butová také vyprávěla, jak jednoho dne přišla na statek kontrola. Tomíčkovým se zrovna narodila jehňátka, Anna je ozdobila mašličkami a upoutala tak pozornost úředníků, aby se Griša mohl před nenadálou kontrolou schovat,” pokračuje Paměť národa.
Odchod do Palestiny
Přišlo jaro 1944 a oblast od Němců osvobodila Rudá armáda. „Tancovali jsme celou noc,“ vzpomínala pro Paměť národa Anna na tehdejší veselí. Židovský chlapec mohl po třech letech opustit svou skrýš. Alexandr Tomíček pořídil Grišovi oblek a boty a poradil mu, ať se vydá do Palestiny. „Tatínek mu řekl, ať jde přes Polsko.“ Tam Griša potkal dívku Sáru, která přežila internaci ve varšavském ghettu i Osvětimi.
„Když se setkali, hned se do sebe zamilovali a Sára byla naše. Pěkná holka…,“ vyprávěla pro Paměť národa Anna Butová. Cvi Goldgammer si Sáru vzal a v Palestině, kde se krátce po válce ustavil nový židovský stát Izrael, založili hospodářství a vychovali dva syny.
Setkání po letech
Anna a Griša o sobě padesát let nevěděli, až zmíněný inzerát je zase spojil a jejich rodiny se začaly navštěvovat. Cvi Goldgammer předal své svědectví památníku Jad Vašem v Jeruzalémě, takže v roce 1997 Anna Butová a její tou dobou již nežijící otec Alexandr Tomíček obdrželi ocenění Spravedliví mezi národy. Ani Anna Butová a Cvi Goldgammer mezi námi dnes už nejsou, jejich rodiny jsou ale nadále v kontaktu. A zůstává po nich příběh o lidské solidaritě a pomoci i v těch nejtěžších časech.
Paměť národa schraňuje takových příběhů volyňských Čechů stovky a postupně přibývají i svědectví volyňských Ukrajinců a příslušníků dalších národností. Nedávno na svém webu připomněla i příběh Václava Pirožka, který jako osmnáctiletý mladík musel spolu s dalšími vesničany z obce Budky Hubinské (dnes Senkevičivka) vykopat v lese hromadný hrob, do nějž byli pohřbeni zde zavraždění židovští obyvatelé. To vše jen pár desítek kilometrů od vesnice, kde bydlela rodina Tomíčkových.
Ocenění Spravedlivý mezi národy pro Annu Butovou a Alexandra Tomíčka
Spravedliví mezi národy
Spravedliví mezi národy je nejvyšší ocenění udílené státem Izrael lidem nežidovského původu, kteří se v dobách holocaustu podíleli na záchraně židovských obyvatel. Většinou při tom riskovali vlastní život i životy svých blízkých. Řada příběhů o pomoci Židům vyšla najevo až po mnoha letech a ocenění jsou udílena dodnes, často in memoriam. Podle webové stránky památníku Yadvashem.org seznam oceněných čítal k 1. lednu roku 2021 celkem 27 921 osob. Pro představu Paměť národa uvádí, že 7177 oceněných je z Polska, 2673 z Ukrajiny, 621 ze Slovenska a 119 z České republiky.
Někteří Spravedliví mezi národy z Čech obdrželi ocenění právě díky iniciativě spolupracovníků Paměti národa a díky zmapování jednotlivých příběhů v jejich sbírce. V roce 2013 tak obdrželi cenu in memoriam i manželé Anna a Vincenc Bohatí, kteří na Volyni zachránili židovskou dívku Mindu. Svědectví pro Paměť národa o tom podal jejich syn Antonín Bohatý (1913 – 2010).
Paměť národa
Paměť národa je jednou z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě. Veřejnosti je přístupná online od roku 2008 jako databáze pamětníků, kteří byli přímými svědky událostí 20. století. Příběhy hrdinů pečlivě hledá, dokumentuje a shromažďuje i díky mnoha dárcům. A její činnost je více než potřebná. Svědectví pamětníků se totiž často podaří zaznamenat až na poslední chvíli před jejich smrtí, skrz kterou by byly navždy zapomenuty.
Její činnost teď můžete podpořit i vy a to buď jednorázově či pravidelným příspěvkem. Při pravidelné podpoře se stáváte členy Klubu přátel Paměti národa. Více informací najdete na webových stránkách Paměti národa. A jak vaše příspěvky Paměť národa využije?
Za pravidelný měsíční příspěvek 250 Kč (3 000 Kč ročně) pořídí dvě hodiny záznamu vyprávění pamětníka nebo jeden panel výstavy včetně grafického zpracování a textů.
Za pravidelný měsíční příspěvek 500 Kč (6 000 Kč ročně) natočí, přeloží a uveřejní jednu kompletní audionahrávku vyprávění pamětníka nebo realizuje jeden workshop o lidských právech pro žáky a studenty.
Za pravidelný měsíční příspěvek 1 000 Kč (12 000 Kč ročně) pořídí profesionální videozáznam vzpomínek pamětníka včetně editace a překladu nebo uvede kinopříběhy s výkladem lektora pro tři třídy žáků či studentů.
A co členství, kromě dobrého pocitu, přinese vám?
- Vernisáže a křty
- Výlety za historií
- Setkání a diskuze
- Hudební a divadelní představení
- Knihy a komiksy plné strhujících příběhů. Originální trička, tašky a dárkové předměty.
- Startovné na Běh pro Paměť národa
|
Zdroje: Paměť národa
Vložil: Andrea Morkusová