U kostelů v pohraničí znějí Poesiomaty. Vyprávějí příběhy opuštěných míst. Třeba proč se říká „panenko skákavá“

Sedm zdánlivě opuštěných kostelů, sedm vesnic v pohraničí, sedm příběhů. A sedm Poesiomatů, které je vyprávějí. O Češích a Němcích, o místě, o víře. Poesiomaty recitují, zpívají či zvoní zvukem zvonů, které už kostely opustily. Kromě často pohnutých osudů jednotlivých míst pak nový projekt V krajině poukazuje i na příběhy jednotlivců a spolků, kteří se o záchranu unikátních kulturních památek pokoušejí.

V krajině mohou někdy vypadat tak trochu jako zjevení. Připomínají totiž výdechy z lodi či metra. Po zatočení klikou se ale rozmluví, začnou hrát nebo zpívat. O čem je řeč? O Poesiomatech, jakýchsi mluvících sochách, které po krajině i městech rozmisťuje jejich autor Ondřej Kobza již od roku 2015.

„Poesiomaty prošly vývojem, díky kterému už nepotřebují připojení k elektrické síti –⁠ energii člověk vytvoří prostým zatočením klikou. To nás dovedlo k myšlence, že nemusí stát jen ve městech,“ vysvětluje Ondřej Kobza. „Začali jsme tedy hledat další možná místa k jejich umístění. Místa se zajímavou historií a unikátním kouzlem. A přesně to splňují opuštěné kostely,“ dodává Kobza.

 

Na snímku předseda spolku Mikuláš Ivo Dubský u nového poesiomatu v Šitboři u Poběžovic. Spolek je hlavním hybatelem šitbořských aktivit, kromě záchranných prací na kostele se mu daří odkrývat historii místa a seznamovat s nimi veřejnost. Členové spolku měli významné slovo při vytváření dramaturgie poesiomatu.

Jak se zrodil nápad

S nápadem umístit Poesiomaty ke kostelům, které po odsunu českých Němců postupně chátraly, Kobza oslovil Česko-německý fond budoucnosti, jenž mu pomohl vytipovat většinu míst, propojil ho s místními spolky a podílel se i na dramaturgii Poesiomatů. „S obnovou památek německého a židovského kulturního dědictví v pohraničí pomáháme už skoro 25 let. Nápad umístit Poesiomaty v oblasti bývalých Sudet nás proto velmi zaujal a rozhodli jsme se, že do tohoto projektu vstoupíme i jinak než finančně,“ přiblížil český ředitel fondu Tomáš Jelínek.

„Podporou Poesiomatů chceme zviditelnit odkaz bývalých německých obyvatel českých zemí, vyzdvihnout vše dobré, co se po roce 1989 povedlo v oblasti česko-německé spolupráce a povzbudit Čechy a Němce k jejímu prohlubování,“ dodal Jelínek. Petra Ernstberger, německá ředitelka fondu, pak upřesnila: „Spolu s Ondřejem a jeho týmem jsme se snažili vybírat taková místa, kde entuziasmus místních lidí může nadchnout a inspirovat další zájemce o česko-německé setkávání.“

 

Poesiomat u kostela sv. Navštívení Panny Marie v Horní Polici

K finanční podpoře projektu se připojila i Nadace PPF, která navíc zprostředkovala i spolupráci s fotografem Karlem Cudlínem. „Ondřejovy aktivity dlouhodobě sledujeme a vítáme jeho přístup k oživování veřejného prostoru. Proto jsme se rozhodli podpořit také instalaci Poesiomatů, které přinášejí netradičním způsobem poesii do zapomenutých míst a znovu probouzejí genia loci každého z nich,“ uvedla členka správní rady Nadace PPF Jana Tomas Sedláčková.

Obnova díky společnému úsilí

Díky společnému úsilí tak během první poloviny letošního léta vzniklo sedm Poesiomatů stojících v různých oblastech bývalých Sudet – na Šumavě, Tachovsku, Karlovarsku, Ústecku a v Orlických horách.

Chátrající památky přitom mnohdy zachraňují jednotlivci i spolky. „Jsou to fascinující příběhy: mladí lidé, kteří se seznámí při opravě kostela, ve kterém se nakonec vezmou. Spolky, které díky usilovné práci promění rozpadající se kostel v živé poutní místo. Tenhle projekt je vlastně z velké části poděkováním za dlouholetou záslužnou práci lidí, kteří zůstávají mimo pozornost veřejnosti,“ uzavřel Kobza. 

 

A kde konkrétně Poesiomaty najdete? Šitboř (Západní Čechy, Plzeňský kraj) Olešná (Plzeňský kraj) Skoky (Karlovarský kraj) Prášily (Plzeňský kraj) Vrchní Orlice (Orlické hory, Královéhradecký kraj) Horní Police (Liberecký kraj) Ostré u Úštěka (Ústecký kraj)

 

Zřícenina gotického kostela sv. Mikuláše, Šitboř

Kostel v Šitboři u Poběžovic je zdaleka viditelnou dominantou celého kraje, přestože je z něj dnes již zřícenina. Ta je však chráněna jako kulturní památka České republiky a mezi lety 2016–2020 prošla obnovou. Založení kostela je v současné době odborníky přisuzováno klášteru v blízké Pivoni.

Podle tradic patří kostel sv. Mikuláše k jednomu z nejstarších v celém kraji a jeho počátky lze zřejmě klást již do 2. poloviny 13. století, i když větší část dochovaného gotického zdiva pochází až ze 14. století. V druhé polovině 17. století byl kostel poměrně razantně barokně přestavěn, byly upraveny interiéry a přistavena věž s osmibokým patrem a protáhlou bání s cibulkou. Z architektonických detailů se dochoval později zazděný lomený okosený portálek. Ve stěně presbytáře je umístěn zajímavý náhrobek a do sakristie odtud vede další lomený gotický portál.

 

Poesiomat u kostela sv. Mikuláše v Šitboři

Ve druhé polovině 20. století se kostel postupně měnil ve zříceninu a bezprostředně hrozil jeho zánik. Ke zřícení střechy a stropu lodi došlo v závěru sedmdesátých let 20. století. Z důvodu havarijního stavu krovu věže bylo v 90. letech provedeno jeho snesení (zvony byly již dříve odvezeny) a nahrazení provizorním nízkým stanovým zastřešením. Nová střecha včetně konstrukce krovu byla provedena také u presbytáře. Bezprostřední okolí stavby včetně prostoru bývalého hřbitova pohltila náletová vegetace. V roce 2015 byl založen spolek Mikuláš, z. s., který ve spolupráci s městem Poběžovice zahájil přípravu záchrany kostela a hřbitova. Střechy na věži a presbytáři se nacházely ve velmi špatném technickém stavu. V letech 2016–2020 byla provedena jejich kompletní rekonstrukce (krov, krytina) a opravena fasáda věže. Souběžně postupovala rehabilitace poničeného hřbitova včetně náhrobků.

Kostel svaté Anny, Olešná

Kostel (kaple) svaté Anny v Olešné na Tachovsku je dílem pražského architekta Antonína Barvitia. Nachází se v dezolátním stavu a hrozí mu zřícení, nicméně od roku 2010 je chráněn jako kulturní památka České republiky. Kostel je ve vlastnictví soukromého majitele.

Jednolodní novorománská stavba vznikla na náklady knížete Lövensteina na místě kaple zaniklého zámku v letech 1884–1886. Architekt Antonín Barvitius, který je mimo jiné autorem kostela svatého Václava na pražském Smíchově, pro ni restauroval oltáře z původní kaple. Dnes jsou však zničené. Poslední mše se v kostele konala 28. července 1946. V roce 2008 jej zastupitelstvo městyse Stráž odmítlo převzít do svého majetku. Získal jej tak soukromý majitel.

 

Ještě před několika lety by málokdo čekal, že kapli sv. Anny v Olešné potká jiný osud než úplná destrukce a splynutí s okolní přírodou, která ji pomalu pohlcovala. Naštěstí se do věci vložil spolek Zachraň Annu.

V roce 2020 památka získala prvních 650 tisíc korun z Ministerstva kultury na střechu, která byla opravena právě z jedné třetiny. Na další část požádal vlastník o půl milionu korun Plzeňský kraj. 200 tisíc korun poskytl Česko-německý fond budoucnosti. Městys Stráž přidal 50 tisíc korun.

O záchranu kostela se snaží hlavně sedmadvacetiletý Prokop Šícha ze spolku Zachraň Annu, který objekt koupil za symbolickou cenu. Pořádá tu brigády, koncerty a tak místu navrací život i paměť. V roce 2021 šlo na opravu krovu a střechy kostela 450.000,- Kč z dotačních programů Plzeňského kraje a Česko-německého fondu budoucnosti.

Poutní kostel Navštívení Panny Marie, Skoky

Ve Skocích nedaleko Žlutic kdysi bývalo jedno z nejslavnějších mariánských poutních míst v Čechách, proslavené stejně jako dodnes známé Lurdy zázračnými uzdraveními a zdejší „panenkou skákavou", Pannou Marií Skokovskou. Dodnes se šest kilometrů na severozápad od Žlutic, sedm kilometrů na jihovýchod od Bochova a osm kilometrů severovýchodně od Toužimi, pod Vraním vrchem vysoko nad údolím Střely vypíná mohutný barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie.

 

Poesiomat před kostelem Navštívení Panny Marie ve Skocích. Nyní v bývalé vesnici Skoky již více než patnáct let působí velmi aktivní spolek Pod střechou, soustřeďuje síly hlavně na obnovu notně zchátralého kostela a údržbu jeho okolí. Návštěvníci Skoků mají možnost zažít zdejšího genia loci při koncertech (tradiční festival Živé Skoky) a pravidelných bohoslužbách.  

Za Pannou Marií Skokovskou, jíž lidé říkali důvěrně panenka skákavá, přicházelo více než čtyřicet tisíc poutníků ročně. V dnes zazděných nikách bočních průčelí lodi byly umístěny venkovní zpovědnice, umožňující rychlejší „odbavení" velkého počtu poutníků před poutními bohoslužbami. Obraz Marie nad oltářem měl podle dobových svědectví léčivou sílu. Původně visel na kolejnicích, takže při bohoslužbě „přijel“ do rámu blíže k lidem. Pak ho ministranti stáhli na stěnu, kde k němu poutníci přistupovali po dřevěném schodišti.

Úpadek obce i poutního místa nastal po roce 1945, kdy byly Skoky poprvé vysídleny, protože zdejší obyvatelé byli Němci. Druhé vysídlení přišlo v padesátých letech, protože noví obyvatelé nechtěli podlehnout tlaku komunistické kolektivizace, a tak ti nejodbojnější odešli a jejich majetky převzal stát. A třetí a poslední vysídlení přišlo koncem let šedesátých, když starou a jedinou silnici od Žlutic zaplavila údolní přehrada na Střele a zbyla jen rozblácená polní cesta z druhé strany, z náhorní plošiny od osady Polom.

Zůstal tu stát krásný kostel, bývalý poutní hostinec poblíž, kaplička, hřbitov a terasy ve svahu. Na věžích kostela bývaly hvězdy. V roce 2006 kostel přepadli lupiči měděného plechu, kteří báně věží rozřezali a hvězdy shodili na zem. Na zem se přitom zřítil také jeden z nich a díky tomu byli dopadeni. Tehdy se zde stal další ze zázraků, mladý zloděj ten smrtelný pád přežil. Dnes probíhají ve Skokách záchranné práce, a tak se snad jednou hvězdy na vrcholky věží zase vrátí a s nimi i nový život do tohoto krásného místa. Do Skoků vede nová značená stezka, která začíná u kláštera v Teplé a kopíruje staré poutní cesty, kterými do Skoků po staletí mířily zástupy poutníků.

Kostel sv. Prokopa Opata, Prášily

Katolický farní kostel byl v Prášilech postavený v letech 1802–⁠1803 na místě dřevěné kaple z 1756. Jednalo se o jednolodní stavbu, z jejíhož průčelí vybíhala štíhlá hranolovitá věž s mansardovou plechovou bání.

 

Poesiomat v obci Prášily

Po zabrání obce do vojenského újezdu (5.2.1952) byl kostel přestavěn na kulturní dům –⁠ promítalo se zde, poté sloužil jako tělocvična. Kostel nebyl udržován, proto byl v 70. letech opuštěn a sloužil jako přístřešek pro dobytek.

Poté, co se začala naklánět věž, vydalo krajské středisko státní památkové péče Plzeň 14.11.1977 souhlas s jeho zbouráním. Kostel byl odstřelen 4. ledna 1979. V roce 2013 byl v Prášilech ustaven Spolek pro obnovu kostela sv. Prokopa, který odvedl a odvádí záslužnou práci při postupné obnově tohoto místa.

Kostel sv. Jana Nepomuckého, Vrchní Orlice

Kostel sv. Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici ožívá na svátek tohoto světce. Kostel byl postaven v letech 1708–1712 stavitelem Carlem Antoni Reinem z Rokytnice. V roce 1770 byl rozšířen a byla přistavěna věž. Zařízení kostela pocházelo z 18. a 19. století, v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století byl interiér postupně vykrádán a zpustošen. Zachovaly se pouze lavice. Oltář byl převezen do kostela sv. Bartoloměje v Bystrém.

 

Poesiomat před kostelem sv. Jana Nepomuckého v někdejší německé osadě Vrchní Orlice. Kostel je otevřen celoročně. Obzvlášť v létě je památka častým cílem návštěv turistů a pravidelně se zde konají koncerty a výstavy.

Kolem kostela se nachází poničený hřbitov. V kostele natáčel režisér Jiří Menzel exteriérové scény filmu Obsluhoval jsem anglického krále podle stejnojmenného díla Bohumila Hrabala a režisér Jiří Strach zde filmoval některé scény třetí řady televizního seriálu Labyrint.

Kromě kostela se dochovala kovárna (čp. 077), kolářství (čp. 078), hospodářská část statku a trosky mlýna. Ostatní stavby, tak jako drtivá většina v údolí Divoké Orlice, byly po odsunu německého obyvatelstva zbořeny.

Areál s poutním kostelem Navštívení Panny Marie, Horní Police

Mariánská Police, jak je celý areál v historických dokumentech nazýván, je významné barokní poutní místo nedaleko České Lípy. Zahrnuje kostel, zvonici, ambit, arciděkanství a pomník Wenzela Hockeho. Je zde uctívána soška Panny Marie, nalezená podle legendy na břehu řeky Ploučnice. Samotné místo nálezu hornopolické sošky připomíná mohutný barokní pískovcový sloup, nacházející se mezi starým a novým mostem níže v obci.

Areál je dodnes barokní perlou. Dříve jako magnet přitahoval poutníky, kteří místo v desetitisících navštěvovali. Svědčí o tom mimo jiné nemalé množství zpovědnic, dochovaných jak v kostele, tak v ambitech. Existují doklady o tom, že bylo denně podáváno 30–40 tisíc svatých přijímání. Víme dokonce o tom, že z východní strany byl na zvonici umisťován obraz Krista, který krvácel. K tomu se dochovaly účty za červenou barvu. Neméně zajímavé je to, že Mariánská Police měla i svoji vlastní poustevnu.

 

Poutní areál v obci Horní Police

Panna Marie Hornopolická je typem sošky Panny Marie v naději, tedy těhotné Panny Marie. Má sepjaté ruce v modlitbě a v prosklené schráně na břiše je postavička nenarozeného Ježíška. Soška je umístěna na hlavním oltáři v kostele a v průběhu roku je podle liturgického období a svátků převlékána. Hlavní pouť, Třešňová, se koná v neděli před 2. červencem, kdy se dříve slavilo Navštívení Panny Marie. Druhou významnou poutí byl v minulosti ještě srpnový svátek Panny Marie Sněžné.

K poutnímu místu se váže i řada dalších legend. Kromě nálezu gotické sošky jde například o barokní svíce v presbytáři kostela, které mají být naplněny střelivem. Byla zde i řada zázračných uzdravení. Okovy, umístěné v ambitu, připomínají vysvobození Matěje Hosera, kterého zajali Švédové a odvezli ho do Úštěku a kterému při útěku v Horní Polici okovy samy spadly.

S platností od 1. července 2018 se poutní místo stalo národní kulturní památkou. V současné době prochází rozsáhlou obnovou, na kterou se podařilo získat prostředky z Evropské unie (program IROP). První etapa obnovy byla dokončena v roce 2020, u druhé se počítá s dokončením v roce 2022.

Kalvárie Ostré u Úštěku

Barokní poutní místo se nachází na vrchu Kalvárie nad obcí Ostré, která je vzdálena 1,5 km od Úštěku. Vystavěno bylo v letech 1703–1707 jezuity, za autora stavby je považován známý barokní stavitel italského původu Octavio Broggio.

K místu vede křížová cesta, která ústí na spodní terasu objektu. Odtud stoupá na vrchol široké pískovcové schodiště s výklenky a pozůstatky barokních soch. Na vrcholové plošině se nachází dvě totožné kaple a v pozadí boží hrob. V nedávné době byl celý areál kompletně opraven a obnoven díky místnímu Sdružení pro obnovu památek Úštěcka.

 

Poesiomat u Kalvárie u městečka Úštěk. 

Dnes je toto místo celoročně hojně navštěvováno turisty nejen pro svůj starodávný půvab, ale též jako místo s vynikajícím rozhledem do okolí a pozitivní energií.

Více informací o celém projektu V krajině i o jednotlivých místech si můžete přečíst ZDE. 

Zdroje: Tisková zpráva organizátorů, Kudyznudy.cz, Wikipedie, prazdnedomy.cz, obec Prášily

Vložil: Andrea Morkusová

Poesiomat, HP,