Červený a modrý. Proč legendární spisovatel vyhledává slevy a sedává ve vlacích, co jedou opačným směrem? Svět Tomáše Koloce
10.08.2022
Foto: Se svolením Lokální destinační agentura KIS Mariánské Lázně (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)
Popisek: Vladimír Páral žije v Mariánských Lázních, které si ho velmi cení.
Pojednání o jeho červeno-modré řadě knih, legendárních filmech, které podle ní byly natočeny, a také vyprávění o osobním setkání s Vladimírem Páralem, díky němuž autor této rubriky poznal podstatu a smysl zvyků slavného romanopisce, jemuž je právě dnes 90 let.
Nejoblíbenější domácí (neemigrovavší) český spisovatel 70. a 80. let (snad vedle Bohumila Hrabala, s nímž ho pojí příjmení, vzniklé ze slovesa ve třetí osobě jednotného čísla v minulém čase: důkaz moravského původu jejich rodin – ač oba prožili většinu času v Čechách, jimž také věnovali drtivou většinu svého díla: Hrabal Čechám středním, Páral severním a západním), původním povoláním inženýr barvírenské chemie, který vstoupil do velké české literatury na sklonku 60. let, popsal život jako chemický proces: mládí touží po vnějších pozicích a statcích zralosti, zatímco zralost, která už svých pozic a statků dosáhla, se stává obětí existenciální nudy, v níž znovu touží po mládí. Tento proces, který se v jeho dílech stereotypně periodicky opakuje a který ve svém vrcholném románu Milenci a vrazi (1969) charakterizoval dokonce barevně (ti, kdo se vyznačují nenasyceným mládím, jsou červení, ti, kdo už dosáhli přesycené zralosti, jsou modří), je hlavním námětem autorovy tvorby už od jeho prvních literárních pokusů. My se z něj zaměříme jen na sedm nejznámějších děl, těch, která byla posléze zfilmována.
Devadesátiletý spisovatel je stále štramák
Soukromá vichřice
1. První zfilmované dílo Vladimíra Párala, „Soukromá vichřice: Laboratorní zpráva ze života hmyzu“, napsal autor v roce 1966 a už o rok později ho zfilmoval režisér Hynek Bočan. Jeho hlavními hrdiny je dvojice modrých manželů středního věku se symbolickým příjmením Áda a Joža Vinšovi („der Wunsch“ znamená německy „přání“ či „požadavek“, hrají je Josef Somr a Míla Myslíková) a mladý červený pár Standa a Bohunka (ty hrají Pavel Landovský a Daniela Kolářová). Bohunka, která pracuje v továrně na kontraceptiva (!), je znuděná svou monotónní prací a nespokojená se svým chudičkým bydlením na svobodárně, kde jí spolubydlící musí každou sobotu uvolnit prostor, což je více méně zbytečné, protože Standa neustále myslí jen na střechu nad hlavou v podobě domu, který pro ně staví. Jednoho dne před výkladem klenotnictví, kam se chodí dívat na symbol kýženého středostavovského statutu, zlatou brož, potká Bohunka Standova šéfa Ádu, znuděného po „pětisté dvacáté nedělní slepici na paprice a pětisté dvacáté partii žolíků s rodinnými přáteli“, a oba na chatě odstartují svůj překotný vztah, který vlastně dříve než začal končí vystřízlivěním a poznáním, že rozdíl je jen v tom, že slepici na paprice vystřídal buřtguláš. Bohunka se tak znovu sejde se Standou, s nímž vytvoří naprosto přesně stejný modrý pár, jako byli manželé Vinšovi, což je ve filmové adaptaci ještě podpořeno naprosto stejně zařízeným bytem a obdobnými dialogy s přáteli u karetního stolu. Celá historie však měla svůj mytický smysl: Áda (podobně jako hrdinové bájí, kteří se po dlouhém poučném snu probudili do stejného, ale pro ně jiného světa) našel znovu s vděčností a láskou svůj starý domov.
A noblesní gentleman...
Radost až do rána
2. Kniha „Radost až do rána: O křečcích a lidech“, kterou autor napsal v roce 1975 a podle níž v roce 1978 natočil režisér Antonín Kachlík film, vypráví příběh dvou „modrých“ bojovníků proti stereotypu (modrá barva má v jejich příběhu ještě o význam víc, protože oba nakonec skončí jako železničáři), Kazana a Violy (opět Josef Somr, k němuž byla jako partnerka zvolena neherečka Eva Tučková). Kazan (jehož příjmení evokuje jméno hladového psa, ale i příjmení amerického spisovatele Eliu Kazana a jeho v době napsání Páralovy novely sedm let starý světoznámý román, zabývající se stejnými tématy – Tichou dohodu) byl železničář, který „deset let nepřetržitě vypravoval na nádraží vlaky“ a po této dlouhé šňůře se utrhl, „aby začal žít“. Coby faktický bezdomovec je pozván do domácnosti svého bývalého kolegy Jardy, aby odtud vypudil jeho mondénní švagrovou Violu. Kazan však svůj úkol pojme jako příležitost „mít někde šest neděl teplo a plnou penzi“, a když zjistí, že Viola vlastně také nemá kam jít, začne spřádat romantické sny o společném životě v obytném „dormobilu“, v němž by spali „jednu noc na Karlštejně a druhou před bratislavskou operou“, a díky společným snům postupně vytvoří s Violou pár. Peníze na dormobil opatří podvodem s pronajatým bytem své bývalé dívky Dany a zakoupené auto pak přijede slavnostně předvést do Mostu, kde se odehrává jejich příběh na pozadí bourání starého historického města. Nad starým autem z druhé ruky však pár zjistí, že na cestu kolem světa zřejmě nestačí, a tak oba začnou pracovat na dráze a nacházet štěstí ve svém vztahu plném snů (Viola: „Dormobil je ale přece něco jiného. Dormobil je domov pro opuštěný lidi. A my dva přece nejsme opuštěný. My máme jeden druhého. A máme kde dělat…“). Přestože Radost až do rána je pokládána za jedno z Páralových „nejnormalizačnějších“ děl a film nepatří k nejlepším dílům ani v průměrné filmografii Antonína Kachlíka, získává na síle především obsazením hlavní role Josefem Somrem, který v nádražácké uniformě evokuje výpravčího Hubičku z oscarových Ostře sledovaných vlaků a který ztvárnil hlavní roli Ády, bouřícího se proti modrému stereotypu, už ve filmové adaptaci Soukromé vichřice.
Mladý muž a bílá velryba
3. Román „Mladý muž a bílá velryba: Malý chemický epos“, napsaný v roce 1973 a zfilmovaný o šest let později Jaromilem Jirešem vypráví také o dvojicích, ale o dvojicích přátel. Stárnoucí slavný (a také silně autobiografický; nesoucí s autorem stejný monogram) chemik-vynálezce Vik Panc (Eduard Cupák) se po svém „zmodrání“ uchýlil do ústraní provinční továrny, kde je vedoucím výzkumného poloprovozu (a jeho spolubydlícím na svobodárně) dvacetiletý Břéťa Laboutka (Ivan Vyskočil), jehož červeň nezáří touhou po majetku a titulech, ale po tom „ulovit bílou velrybu“ (jejíž příhody z knihy Hermana Melvilla i ze svého námořnického života mu vypráví archetypální postava starého německého převozníka Gausse, jehož hraje Zdeněk Blažek, který je už díky svému matematickému příjmení předurčen předem odhadnout Břéťův osud). Bílá velryba pro Břéťu představuje prožití života až na dřeň: „fotit na plný pecky“, pracovat, ponořit se do budoucího milostného vztahu, o kterém sní. Postava Břéti je více než svým současníkům podobná typicky červeným hrdinům děl Fráni Šrámka, Janu Ratkinovi a Vilíku Roškotovi. Že jsou si toho tvůrci vědomi (ale i toho, že se doba posunula), je naznačeno jediným symbolem: staršího z obou přátel představuje někdejší červení Ratkin a Roškot mladší – Eduard Cupák. Ani jeho modrý Vik ale není tuctový: stereotypickou touhu Páralových modrých lovit ve vodách mládí kompenzuje svou stoickou uměřeností a moudrým jogínstvím. Až do chvíle, než do továrny přijede dvojice žen: bývalá Vikova partnerka, pražská inženýrka Edita (Jana Brejchová) a její laborantka Naďa (Zlata Adamovská). O Editě se nedá říci, že by byla typická Páralova modrá, snažící se dostat zpět do stavu červených – do oblastní továrny naopak přijela vyzkoušet pokus, který ji má udržet ve stavu modrých. Má jí k tomu posloužit červená Naďa, podstrčená Vikovi jako vnadidlo. I jogín Vik nakonec podlehne, ovšem podlehne i Edita – Břéťovi, jehož čisté lásce a krystalickému mládí se prostě nelze ubránit. Břéťa (jak konstatuje Gauss) loví svou Bílou velrybu: vrátí Editě červeň mládí a ve špatně klimatizované tovární hale dokončí i její experiment, během něhož ovšem zaplatí jedinou cenu, kterou lze zaplatit za úplné naplnění: smrt. U všech ostatních budí jeho osud namísto smutku jistý druh ohromení a závisti: snad kromě Edity (která tím, že Břéťu ztratila, přišla o vše, a musí se vrátit do prázdného stavu „spokojených“ modrých) a tichého pozorovatele, převozníka Gausse, jenž zná odjakživa minulost i budoucnost a který se před Břéťovým naplněním sklání v tichém uctivém pokynutí.
Katapult
4. „Katapult: Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje“ napsal autor v roce 1967 a v roce 1983 ho režíroval opět Jaromil Jireš. Páral si pro příjmení jeho hlavního hrdiny (Jacek Jošt) tentokrát došel do města svéh dětství a mládí, Brna, a to o dobré půlstoletí dřív, nežli zde vyrostla socha Jošta Lucemburského, jediného markraběte moravského, který měl na dosah řadu hodností, nakonec dokonce římskou korunu, ale nakonec skončil tam, kde začal, a zůstal tím, čím byl. Stejný je příběh jeho románového „kmotřence“ Jacka Jošta (Jiří Bartoška), výpočetního technika, který ze svého stereotypního modrého manželství uniká tím, že si z řady odpovědí na inzerát nechá vybrat ty neperspektivnější partie a nechá si dokonce sestavit itinerář, aby všech pěti žen („supermodré“ ředitelky vědeckého ústavu – Jiřina Jirásková, sexy pubertální smršti – Bára Štěpánová, servírky, která se ve volném čase zabývá vydíráním – Dana Homolová, vdovy po zastřeleném lesníkovi – Johana Tesařová, a naivní juvenilní venkovské učitelky – Jarmila Urbišová) dosáhl jediným vlakovým spojením, které by se dalo vydávat za služební cestu. Když si postupně vyzkouší všechny možné životy, které by vedle nich žil (reprezentativní loutky do společnosti vedle dominantní ženy, plyšového mazlíka vedle disko-krásky, pasáka a vyděrače, patriarchálního otce rodiny; a venkovského manžela s životem přesně nalinkovaným až do smrti), podobně jako Áda ze Soukromé vichřice se s radostí vrací k původní rodině. Film, který mimochodem velmi sugestivně zachycuje atmosféru typických pozitiv i negativ 80. let (relativně volné pracovní tempo s dostatkem času na fantazijní a milostné výboje, ale i neexistující soukromí v paneláku versus nefunkční a neustále vypadávající elektrická síť, nedostatek základního spotřebního zboží atd.), obsahuje na svou dobu dvě rarity. Je vytvořen na půdorysu dost podobném, jaký má matematické schéma raných Havlových her, v nichž si ke konci se zrychlující kadencí postavy vyměňují svá prostředí a repliky – a vystupuje v něm Tomáš Halík (o němž tehdy nikdo z „povolovatelů“ nevěděl, že je tajný disentní kněz?) v téměř autobiografické roli „computer-psychologa“…
Muka obraznosti
5. „Muka obraznosti: Konfrontace snu a skutečnosti“ (1980, zfilmováno Vladimírem Drhou 1990) líčí velmi autobiografický příběh příchodu mladého inženýra Marka Paara (Jiří Pomeje) do jeho prvního zaměstnání, severočeské barvírny, jíž fakticky vládne inženýrka Zina Zachová (Dagmar Bláhová, v té době už 41letá reemigrantka z Austrálie, která pro svou západní zkušenost byla tehdy jedinou českou herečkou, která souhlasila, že se ve filmu svlékne donaha...). Zatímco Zina je postavou velice podobnou Editě z Mladého muže a bílé velryby, která si svou modrost musí udržovat pomocí styku s náměstkem ředitele podniku, Marek, jehož ideálem je Stendhalova kniha Červený a černý (z níž čerpal sám Páral, když vytvářel svou „červeno-modrou charakterovou klasifikaci“ – červená byla totiž uniforma Napoleonových vojáků, kteří za svou dychtivostí po modré císařově generálské uniformě došli až do Ruska) a její hlavní hrdina Julien Sorel. Marek nakonec sorelovsky zjistí, že jeho původně čistá láska k Zině (jeho „paní de Rénal“) je také jediným prostředkem dosažení kýženého pracovního uplatnění. Nicméně když během Zininy služební cesty do zahraničí okusí lásku nekontaminovanou oportunními motivy, zachová se stejně čistě jako Jan Skalník ze Šrámkova Léta: odchází obohacen z továrny i ze vztahu – silně negativně poučen odstrašujícím příběhem svého staršího kolegy, inženýra Bukvaje (Pavel Pípal), který za svou modrou funkci vyměnil všechny své červené mladické touhy. Ten, když na stará kolena vyrobil nepromokavou látku (my mladší už ji známe pod lidovým názvem šusťák), ale zjistil, že kterási západní firma totéž vyrábí sériově, se – oděn jen ve svou nepromokavou látku – dobrovolně utopil v rybníce.
Playgirls
6. Dvoudílný film natočený podle Páralovy dvoudílné novely Playgirls a Playgirls 2 (1994, zfilmováno Vítem Olmerem v roce 1995) je zasazen už do jiné doby: doby divokých 90. let, v níž se sejdou tři červené kamarádky, Klárka (Simona Chytrová), Ája (Martina Adamcová) a Eva (Kateřina Kornová), které ve svých životech ztroskotaly, a rozhodnou se, že se stanou modrými („budou za vodou“) „podnikáním v erotice“. To se jim podaří za přítomnosti řady intrik, namířených hlavně proti majiteli domu, kde chtějí podnikat, jogínu Patriku Škodovi (Oldřich Vízner), který po ničem netouží a – podobně jako Vik Panc z Mladého muže a bílé velryby – se vymaňuje z duality červených i modrých. Jenže jsou přelstěny svojí zaměstnankyní Štěpánkou (Michaela Kuklová), která si za jejich zády pronajme byt, kde své podnikání provozují. Štěpánka pak začne podnikat ve velkém: vydírá manžely svých bohatých zákaznic, za což je její „salon“ zničen, její milovaný snoubenec, gigolo Martin (Slávek Boura), se s ní rozejde, a ona je (stejně jako její předchůdkyně Klárka, která našla smysl života v obyčejném životě se slovenským zubařem Danielem, kterého hraje Milan Bahúl) vlastně ráda za svržení z „modrého trůnu“, protože začíná znovu jako červená. Ačkoli dílo z divokých podnikatelských 90. let nedosahuje uměleckých kvalit předchozích autorových děl (a řada jeho motivů mimochodem silně připomíná dvoudílný film dvojice Makovička-Matějka z 80. let o prvorepublikové prostitutce jménem Anděl ze zámku Riviéra), některé jeho drobné naivní motivy (Klárka, i když si vzala bohatého zubaře, se do salonu ještě vrátí pro vysavač – což by dnes už neměla zapotřebí, prostitutka Lenka je křesťansky založená a snaží se láskou vyléčit z jeho deviace těžkého masochistu, doktora Munka, jenž svým jménem připomíná podobně založeného Fuksova pana MUNdstocKA – dnes by její zpochybňováni jeho úchylky bylo na bázi porušení politické korektnosti…) jsou dnes už neuvěřitelným a zajímavým dokumentem, jak od vzniku knihy i filmu postoupila doba. Dnešní hrdinové, žijící v této společenské vrstvě, se opravdu už pro nikoho a pro nic nevracejí...
Milenci a vrazi
7. Všestranně nejmnohovrstevnatějším a nejsymboličtějším dílem Vladimíra Párala je román z roku 1969 "Milenci a vrazi: Magazín ukájení před rokem 2000". Na své zfilmování čekal 35 let (jeho režie se Viktor Polesný ujal v roce 2004). Celý děj se koncentruje ve vile se symbolickým číslem popisným 2000 (odvážný výklad říká, že je to alegorie stavu, do něhož to po dvou tisících letech „dotáhla“ západní křesťanská civilizace). Na jeho vrcholu žije šlechticky blazeovaným modrým způsobem rodina ředitele Gráfa (v překladu z němčiny „Hraběte“, hraje Jan Vlasák), o patro níž mladý inženýr Borek Trojan (Jiří Langmajer), laborant Bogan Tušl s manželkou (Marek Taclík a Petra Špalková), a také rodina sourozenců Serafínových: ďábelský Alex (Marko Igonda), nevěstkovská Madda (= Marie Magdalena, Kristina Kloubková) a andělský Julda (Ondřej Vetchý), další výjimečný jedinec, stojící mimo v tomto díle zvláště krutý zápas červených, který je autorem charakterizován v duchu křesťanské literatury jako otevřený zápas o duši. V suterénu, snad ještě od doby před několika vyvlastněními, pak žije starý umírající stařec Teo (řecky „Bůh“, hraje František Šec), za kterým v knize přichází jeho syn Iša (jméno, vzniklé z arabsko-aramejského „Ísá“ = „Ježíš“), jehož úlohu ve filmu přebírá Julda. Zatímco zmíněné nejvyšší patro představuje modré, první patro je patrem červených, kde jedinou tužbou většiny jeho obyvatel je posunout se o patro výš – anebo aspoň získat vlastní byt. Zatímco Maddě, která je pro neustálé konflikty na patře (mezi ní a jejím bratrem Alexem dochází k incestu) přestěhována ke Gráfovým, se to povede (a okamžitě začne na modrých kořistit – okrade je a z nudy a zištnosti svede jejich syna Romana), Borek Trojan si víceméně za účelem společenského postupu začne vztah s ženou ředitele Gráfa Zitou (Zlata Adamovská) a manželé Tušlovi pomocí udání dosáhnou toho, že jim ředitel přidělí samostatný byt a udělá Tušla svým náměstkem. Jediní, kdo nehrají tuto všudypřítomnou hru, jsou světec Julda, který se ve volném čase stará o děti z blízkého dětského domova a o Tea (Boha), a ředitelův syn Roman (Jakub Prachař), který sice připomíná původní postavy mladých hrdinů z děl Fráni Šrámka, ale ač Juldovi naslouchá, jeho čistým činům a slovům už nerozumí. Roman k Juldovi: „Myslím, že jsi jedinej šťastnej člověk, kterýho znám. Ale já nerozumím tomu, co říkáš. Vlastně ti vůbec nerozumím…“ Roman je předurčen k tomu, aby pro Juldu udělal to, co Jidáš udělal pro Ježíše. Když mu Madda, do níž je Roman zamilovaný, namluví, že jí Julda z náboženských důvodů zakazuje se s ním milovat, Roman v okamžiku zhuštěné krize, během níž jinak chromý a ležící Teo vystoupí ze svého suterénu a nikým nereflektován chodí po domě, Juldu ve vzteku zabije. Po tomto uzlovém bodě se všichni červení posunou do sféry modrých a modří „vyklidí pole“ (ředitele raní mrtvice a jeho manželka, s níž se její milenec, inženýr Trojan rozešel, skončí nadosmrti v psychiatrické léčebně). Modrý Borek Trojan, který se stal ředitelem podniku (Tušl se stal generálním ředitelem celého koncernu) a hledá svou ztracenou červenost ve vztahu se sekretářkou Broňou (Danica Jurčová), se dozví, že je těžce nemocen a měl by vynechat většinu životních radovánek. Rozhodne se alespoň umřít jako červený a odchází k Broně, aby umřel při sexu s ní. V té době se do rodného města vrací vražedník a zároveň polepšený nástupce „anděla“ Juldy Serafína, Roman Gráf, kterému jeho těžký osud vězně a emigranta pomohl pochopit Juldovo poselství a vyrůst do jeho výšky. Díky tomu přijímá Juldovo místo - nejen jako údržbář v dětském domově. Protože není třetích lidí mimo červené a modré – až na jogíny a světce.
Epilog: osobní vzpomínka
Autor této úvahy vzpomíná, jak se před lety, když pracoval jako prodejce v Mariánských Lázních, potkával s autorem výše popsaných románů a filmů. Elegantní starý muž v klobouku, který se v tomto městě ke stáru usadil, obcházel obchod po obchodu, pídil se, kde je sleva, a ve chvíli, kdy se rozhodl odjet do svého druhého bydliště, Prahy, odcházel hodinu předem na nádraží, kde díky své virtuózní znalosti jízdních řádů nejdříve poseděl v dobře vytopeném vlaku, který zde delší dobu čekal, než přesedl do pražského rychlíku, jenž měl ve stanici jen krátkou pauzu na nastoupení. Většina obyvatel relativně malého lázeňského města jeho ctihodnou postavu a tyto její zvyky dodnes zná (tak jako občané města Sobotky znali zvyky Šrámkovy) a připisuje je „podivínství“ klasika. Autor této úvahy však ví, že popsané zvyky jsou jen způsob, jakým modrý romanopisec denně znovuzískává svoji červenost. Autor této úvahy se za onen každodenní hrdinský boj před romanopiscem hluboce sklání.
Repro se svolením Tomáše Koloce
Zdroje: FDB.cz, ČSFD.cz
Vložil: Tomáš Koloc