Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O Adině Mandlové v Karlových Varech a o mém novinářském vzoru, karlovarském bratranci Ivanu Soeldnerovi. Album Ondřeje Suchého

16.07.2022
O Adině Mandlové v Karlových Varech a o mém novinářském vzoru, karlovarském bratranci Ivanu Soeldnerovi. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Adina Mandlová v šedesátých letech

Letošní filmový festival v Karlových Varech skončil, já se však ke svým pobytům v tomto kouzelném městě vracím ve vzpomínkách po celý život. Ať už to byly Vary mého dětství, anebo návštěvy v devadesátých i pozdějších letech, kdy jsem se tu setkal například s režisérem Milošem Formanem, pobýval jsem u kamaráda muzikanta a herce Ladislava Gerendáše, anebo jsem se sem přijel probírat písemnou pozůstalostí slavné herečky Adiny Mandlové.

Byly horké červencové dny roku 1958, kdy jsem v krátkých kalhotách a bílé mikině poprvé s blokem a propiskou v ruce pobíhal se skupinkou stejně starých kluků a holek a přepadával známé hosty právě probíhajícího filmového festivalu. Říkalo se nám lovci autogramů a znali jsme se mezi sebou jenom od vidění. Mezi holčičkami tam pobíhala také jedna, která se jmenovala Ludmila Mandlová. Nepamatuji si ji, ani nevím, že se tak jmenovala, a i kdybych znal její příjmení, stejně by mi to nic neříkalo. Bylo mně jedenáct let a o legendární prvorepublikové filmové hvězdě Adině Mandlové jsem v té době ani neslyšel, natož abych s ní viděl nějaký film. Ostatně ani Ludmila nemohla v té době slyšet o nějakém Suchém, vždyť Divadlo Na zábradlí, které můj bratr spoluzakládal a začínal v něm hrát a zpívat před širší veřejností, vzniklo až o dva roky později. Muselo uplynout více než 55 let, abychom se s Ludmilou Mandlovou setkali tváří v tvář a řekli si mnohé, co bychom si tenkrát ani říci nemohli. Třeba to, že sestra jejího tatínka Karla Mandla byla Adina Mandlová.

Trvalo mi dlouho, než jsem jedinou žijící příbuznou slavné herečky, její neteř, vypátral. Pak jsem byl varován, že je to velmi plachá, nenápadná dáma, která žije v Itálii jako Ludmila Pirillo, kam se provdala po roce 1968, a že se zásadně vyhýbá jakékoliv publicitě. Když prý čas od času přijede do Karlových Varů, kde pobývá v bytě po svých rodičích, nikdo se o tom ani nedoví. Přesto jsem jí jednoho dne napsal a ona odepsala. Věděla, že píšu knížky o hercích a že budu chtít psát i o její tetě. A tehdy se stal ten zázrak. Začali jsme si psát o svých zážitcích z karlovarských festivalů, o tom, jak jsme se tenkrát vlastně znali-neznali, a jak jsme se pak o pár let později opět míjeli, když jsme kamarádili se stejnými karlovarskými děvčaty a kluky. Nakonec jsme se ve vzpomínkách „dopracovali“ ještě k neuvěřitelnému zjištění, že Ludmilina maminka se přátelila s mojí tetou, u které jsem po řadu let o prázdninách ve Varech bydlel, a sama Ludmila pak od vidění znala jejího syna, mého bratrance Ivana Soeldnera, ze školy! On už sice chodil do vyšší třídy, ale byl prý „nepřehlédnutelný“.

 

Ondřej Suchý

Zleva: moje maminka, tetička Jana Soeldnerová, já a můj tatínek Jaroslav, zvaný Jáša, bratr tety Jany. Teta se s naším tatínkem zrovna moc nemilovali: Ona ignorovala jeho umělecké ambice (byl loutkář) a brala ho jen jako truhláře, který se vyučil u jejich společného otce. Tatínka zase iritovala sestřina panovačná povaha. Jednou mu napsala, ať jí přijede do Varů snížit stůl, na což on obratem odpověděl telegramem, v kterém stálo: „Ve středu ti přijedu uříznout nohy!“ O přátelství tety Jany se švagrovou Adiny Mandlové si vybavuji historku, kterou mi řekla paní Ludmila: Jednou, když se prý její maminka zeptala naší tetičky, čím to je, že má tak úžasně jemnou pleť, teta prozradila recept. Prý si z každého nového másla odstraní staniolový obal a tím si pak potírá obličej. V podobných „vynálezech“ si byli podobní s naším otcem - nezapřeli své sourozenectví.

Vracím se k našemu seznámení s Ludmilou Mandlovou-Pirillo. Po téměř roční vzájemné výměně našich karlovarských nostalgických vzpomínek, to už Ludmila věděla, že s pomocí rad Josefa Škvoreckého mám rozepsanou knížku o Adině, nabídla mi: „Mám po tetě ve dvou velkých krabicích její pozůstalost; různé písemnosti, alba, výstřižky a také některé její osobní věci. Kdybyste chtěl, mohl byste si to všechno prohlédnout, dost možná, že by se vám z toho mohlo něco do té knížky hodit.“

Aby ne! A tak se v roce 2013 stalo, že jsem přijel do Karlových Varů v době, kdy tam byla i Ludmila. Ubytoval jsem se v nedalekém penzionu a celý týden, den co den, jsem měl možnost probírat se „poklady“ po Adině Mandlové a přitom hodiny a hodiny si o ní povídat s její neteří.

 

Ludmila Mandlová-Pirillo Ondřej Suchý

Pohledná, štíhlá dáma, s nakrátko ostříhanými prošedivělými vlasy v moderním účesu, s výraznýma světle modrýma očima, povětšinou s vážným, zkoumavým pohledem. Celkem brzy jsem pochopil, že ten zkoumavý pohled není, alespoň v mém případě, projevem opatrnosti či nedůvěry. Nebyl to pohled podezřívavý; byl to pohled bystré ženy, která se brzy (a snad i ráda), poté co jsme se názorově sblížili, nechala vtáhnout do mého krásného světa, zaplněného pátráním po životních osudech bývalých opravdových filmových hvězd, mezi kterými patřila její tetička Adina k těm zcela dominantním. (Při té příležitosti nás fotografovala moje „dvorní“ skvělá fotografka Dagmar Pavlíková.)

„Když jsme si, Ondřeji, upřesnili naše společné záliby, u mne bych to označila skromněji, dodám, že pro mne byla láska k filmu také osudná, byť jinak,“ začala své vyprávění paní Ludmila. „Bylo období, kdy jsme s kamarádkami, ‚sbíraly‘ herečky. Předháněly jsme se, kdo získá lepší portréty, vystřihovaly z časopisů, lepily do alb, a pak prohlížely a sháněly informace. Nebylo tehdy moc materiálů, jezdila jsem do Prahy do Polské kultury, kde byl k mání dobrý filmový časopis, a pak jsem objevila dva italské časopisy levicového zaměření, které byly běžně v prodeji. To byla pastva pro oči a moje sbírka utěšeně rostla! Pak mé sběratelské nadšení trochu zmalátnělo, ale časopisy jsem kupovala dál a sem tam se snažila něco přeložit. Tak jsem objevila i rubriku se zájemci o dopisování a případnou výměnu pobytu. Rozhodla jsem se, že italština je krásná a proč bych se ji nenaučila. Hbitě jsem poslala svou adresu do redakce se žádostí o uveřejnění.“

Tady si dovolím vzpomínky Ludmily Pirillo zkrátit: Díky italštině se nakonec seznámila se svým budoucím manželem, s nímž se v roce 1968 vzali a odjeli nastálo do Itálie. Avšak zpátky k Adině Mandlové:

„S mým otcem měla Adina také jednu vášeň - hudbu. Často ho zvala na festival do Edinburgu (snad si to dobře pamatuju), ale nikdy k tomu nedošlo. Přijela nás navštívit do Karlových Varů, když mi bylo asi jedenáct let, a z toho si nejvíc pamatuju, jak vypadala krásně za volantem svého bílého jaguára a jaké pozdvižení to vzbudilo v celé čtvrti. Pobyla u nás pár dní, a potom odjeli s otcem do Mladé Boleslavi a na jiná místa, na která měli společné vzpomínky.“

 

Adina a Karel Mandlovi

Sourozenci Adina a Karel Mandlovi v roce 1962, kdy spolu trávili několik dní v Karlových Varech

„Jinak je to mé vzpomínání trochu roztříštěné; celé dětství jsem při vyslovení příjmení čelila dotazům, jestli jsem příbuzná ‚té herečky‘, což mívalo různý nádech a nechávalo mne to na rozpacích... Později mi v režimu, v kterém jsem vyrůstala, náš příbuzenský vztah spíše škodil, protože jsem ho musela uvádět v každém dotazníku a nebylo to vždy ku prospěchu. Pokusím se být stručnější. V písemném kontaktu se mnou si Adina postěžovala, že se jim nelíbí v Torontu, že jim nevyhovuje tamní klima a uvažují o odchodu a o tom, kde by mohli žít. To bylo už po ‚sametové revoluci‘ a Adina se mnou probírala možnost přestěhovat se do Čech. Bála se, jak by se asi integroval její manžel Ben atd. Pokoušela jsem se prostřednictvím příbuzných ze strany matky najít pro ně vhodné bydlení v Praze, ale potom Adina tuto možnost zavrhla. Krátce přemýšlela o Itálii, ale nakonec se rozhodli, že se přestěhují do Anglie, kde by se cítili oba dobře a zajistili si pobyt v nějakém penzionu s celkovou, tedy i lékařskou péčí. Potom ale Ben zcela nečekaně zemřel a dál už to bylo jenom smutné. Adina propadla naprosté bezradnosti, cítila se osamocena a já jí nabídla, aby přijela ke mně, a po dalších úvahách a dohodě s mou matkou i možnost přistěhovat se k ní do Karlových Varů. Přijala to velmi ráda. Pak mi už jen oznámila, kdy ji mám přijet vyzvednout na ruzyňské letiště. Kladla mi na srdce, že si přeje, aby její příjezd zůstal absolutně utajen. To bylo v březnu 1991. Proto jsem trochu znejistěla, když jsem na letišti zjistila, že je přítomna snad i televize a spousta novinářů. Druhým překvapením bylo, když jsem spatřila, jak ji letuška vezla na vozíku. Věděla jsem samozřejmě, že ona i Ben měli různé potíže spojené s věkem, ale že jsou takové, aby potřebovala vozík, jsem netušila. Na letišti se ke mně přitočil jakýsi pán, který se mi představil jako dávný dobrý přítel Adiny z Austrálie a přišel ji uvítat. Adina byla jeho přítomností potěšena a odjeli jsme poobědvat do hotelu, kde byl ubytován. Byla to šťastná souhra náhod, Adina měla možnost se vzpamatovat z dlouhé cesty, byla v dobré náladě, vtipkovala, dala si šampaňské a svíčkovou a byla najednou zase ‚hvězda‘. Hezký zážitek. Potom jsme se vydaly do Karlových Varů, kde jsem pro ni v malém panelákovém bytě připravila pokoj. Myslím, že jí zůstal v paměti náš předešlý byt, který rodiče museli po mém odchodu do Itálie pro ‚nadměrné metry‘ opustit, a tak první dojem byl pro ni asi skličující. Nevím, nemluvily jsme o tom, ale myslím si to. Každopádně jsem si za krátkou dobu, kdy už jsem měla být dávno zpátky v Itálii, uvědomila, že to nepůjde. Zůstala jsem nakonec několik týdnů a starala se o ni. Můj manžel mi tehdy přijel na pomoc. Samozřejmě že jsem s ním mluvila italsky, a to Adina nesnesla. Jednoduše řekla ‚dost s tou italštinou‘ a pak si, myslím, poslala manžela do samoobsluhy pro víno, a teprve když si vylepšila náladu, bavila se s ním francouzsky. Někdy to byla skoro legrace, ale většinou ne.

To bylo velmi pohnuté období. Adina střídala nálady, často byla bez nějaké akutní příčiny hospitalizovaná v karlovarské nemocnici, ale mívala i dobrou náladu a chuť vyprávět. To byly ty příjemnější chvíle. Myslím, že ke mně velmi přilnula a považovala mne za jakousi náhradu dcery, o kterou kdysi přišla a byla by mého věku. Jak osud během několika málo měsíců všecko změnil, to víte. Ale abych se vrátila zpátky k tomu jejímu pobytu v Karlových Varech. Problém byl, že jí začalo vadit, že se zabývám také mou matkou a že pomýšlím na odjezd. Společně jsme dumaly, co dál. Nebyla v takovém stavu, aby mohla podstoupit cestu se mnou do Itálie. Někdy mne napadlo, že kdybych to uměla, s trochou ironického nadhledu bych o tom mohla sama napsat něco jako ‚Jak to vidím dneska‘.

Osud rozhodl, že se přestěhuje na Dobříš. To bylo tak: Adina mi svěřila dopis, který jí dal pan Škvorecký pro tehdejšího ministra kultury Milana Uhdeho, v němž ho žádal, aby jí v případě potřeby vyšel vstříc a pomohl. Rozjela jsem se na ministerstvo a výsledkem byl dočasný pobyt na zámku v Dobříši. Tam jsem Adinu odvezla a zanechala v péči vstřícných recepčních. Nevím, jak tam byla spokojená, bylo toho na ni moc, příliš emocionálních výkyvů, úmrtí Bena, nejistota, nemohoucnost. Tím vším byla velmi oslabena. Vy jste v jednom televizním dokumentu, který jsem viděla, uvedl, že když jste se kohosi ptal na dvě hvězdy, dostalo se Vám odpovědi, že Adina Mandlová byla zlá ženská. To mi připomnělo, jak jsem jednou seděla na zemi vedle její postele a ona dumala, dumala, a pak prohodila: ‚Já byla tak zlá...‘ Ale nevím, co se jí honilo hlavou.

Rozloučily jsme se s tím, že v červnu pro ni přijedu. Mluvila jsem s ní pak už jen telefonicky, ze zámku a z různých zdravotnických zařízení, kde krátkodobě pobývala. Bylo mi líto, že během pobytu v Karlových Varech, kdy kontaktovala různé své známé v Praze a žádala asi o pomoc, si stále víc uvědomovala, v jak hrozné se ocitla situaci.

Já vlastně Adinu nepovažovala zas za tak velkou herečku a nerada říkám, že jsem zdaleka neviděla všechny její filmy. Dokud jsem žila v Čechách, tak se nepromítaly, později jsem některý příležitostně odchytila ve vysílání pro pamětníky. Cech panen Kutnohorských jsem viděla v karlovarské kinokavárně Petr, v době, kdy došlo k určitému ‚uvolnění‘, a taky už jsem mohla na filmy ‚mládeži nepřístupné‘.“

 

Karlovy Vary Adina Mandlová

Když jsem tenkrát odjížděl z Karlových Varů pln dojmů, s popsaným zápisníkem a složkou zapůjčených cenných materiálů, věnovala mi Ludmila krásný lázeňský pohárek se slovy: „Právě z něho pila Adina, když pobývala ve Varech.  No, popravdě, víc než by z něj pila, tak ho sebou na kolonádu jen nosila…“

Jak už jsem tu mnohokrát opakoval, od dětství jsem o prázdninách nechyběl na žádném z tehdejších karlovarských festivalů. K tetičce Soeldnerové a bratranci Ivanovi, kteří tenkrát bydleli poblíž Zámeckého pramene, v domě s nádherně magickým názvem HELUAN, jsem jezdil hlavně s maminkou. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se mi těmito pobyty stane film jednou z celoživotních lásek, neuvěřil bych mu. Tehdy jsem věřil, že jediný, kdo se z naší rodiny bude filmu profesionálně věnovat, je pouze náš karlovarský bratranec, o šest let ode mne starší Ivan Soeldner, který se skutečně po letech stal nejen známým filmovým publicistou a fotografem, ale i schopným dramaturgem, scenáristou a režisérem dokumentárních filmů. Byl opravdu mimořádně nadaný, a tak smrt při nezaviněné autohavárii, která v roce 1970 nečekaně ukončila jeho třicetiletý život, způsobila našemu filmu velkou ztrátu.

 

Ivan Soeldner

Jeho život i přibývající tvůrčí úspěchy završil televizní seriál z dějin české písničky Grandsupertingltangl. Ten čtrnáctidílný seriál zastihla hned po prvních třech dílech tragédie. Zemřel jeden z průvodců, Jiří Šlitr, a tak dalšími díly provázel už jen můj bratr sám. Druhou tragédií byla skutečnost, že se uvedení svého díla nedožil ten, který ho celý vymyslel a zrealizoval, Ivan Soeldner. Přešel mi mráz po zádech, když jsem tři dny po jeho tragické smrti našel v schránce dopis, v kterém mi sděloval, že právě v televizi dostříhal poslední díl seriálu a že odjíždí s rodinou na dovolenou. U dopisu byla i tato fotografie, na níž je Ivan s mým bratrem a Janem Werichem. Razítko na obálce prozrazuje, že dopis byl odeslán v den, kdy jeho vůz smetl ze silnice opilý tirák, 15. 8. 1970.

Abych nekončil pojednou tak smutně, slibuji, že už za týden budu mít pro vás vzpomínky veselejší. Třeba o tom, jaký zásadní vliv měl na mě Ivan Soeldner, když jsem podle jeho úsudku projevil talent k psaní článků a kreslení vtipů do filmových novin.

 

Film a doba

Pod svůj článek o MFF v Karlových Varech v roce 1960 potřeboval Ivan dát nějakou ilustrační fotografii. A tak jsem mu tehdy pro měsíčník Film a doba zapózoval před objektivem fotoaparátu já. Jako že by to mělo být v rodině.

 

Ondřej Suchý

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý