Masáž komplexu méněcennosti v mediálně pokleslém prostředí České republiky. Ozvěny MFF
05.07.2018
Foto: KVIFF
Popisek: I Vary mají své mouchy
Jedním z mála, kdo hodnotí Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech s kritickým nadhledem, je publicista Jan Čulík, který působí jako pedagog na univerzitě v Glasgow ve Skotsku. Mnoho let se věnuje historii a současnosti českého filmu a na toto téma vydal i několik odborných publikací. Právě proto velmi dobře ví, o čem píše.
Karlovarskému festivalu se každoročně věnuje velmi podrobně a zveřejňuje zasvěcené recenze zde uváděných filmů. Čas od času si však neodpustí i poznámku, týkající se podivného fungování českých médií. V jednom z prvních komentářů letošního MFF je popsal velmi výstižně: „Hned během prvního dne karlovarského filmového festivalu se opět výrazně zviditelnil pozoruhodně dvojznačný signál. Festival funguje v pokleslém mediálním prostředí České republiky, a tak s vnějším světem mimo Karlovy Vary komunikuje prostřednictvím celebritálních konstrukcí: vytahuje se, kolik zahraničních herců zase přijelo a jak je festival vlastně slavný. Je to mediální masáž českého komplexu méněcennosti. Ve skutečnosti jsou v mezinárodním kontextu Karlovy Vary relativně nevýznamný festival, zcela logicky, totiž, jste-li zajímavý začínající režisér s novým filmem, kam pošlete svůj snímek? Do Karlových Varů nebo do Cannes?“ zamýšlí se v článku na Britských listech.
Skutečná hodnota
Poté zdůrazňuje, že skutečná hodnota karlovarského festivalu spočívá v jeho dramaturgii a díky tomu se zde každoročně promítají ty nejzajímavější ukázky světové filmové produkce. A MFF chválí i kvůli něčemu jinému. Zatímco podle něj česká média i společnost opustily tématiku lidských práv, festival zůstává svou dramaturgií liberálním, snášenlivým a lidskoprávním projektem. Jenže, ven se zásadní informace neproniknou, média je profiltrují, protože je zajímají jen celebrity a většina promítaných filmů se do distribuce nedostane. Čulík poté připomíná několik závažných snímků, které byly již letos na MFF uvedeny, aniž vzbudily větší mediální pozornost.
Mrtvá ruka České televize
V souvislosti s tím si postesknul i nad českým soutěžním filmem Všechno bude, který režíroval slovinský režisér Olmo Omerzu. Přiznává sice, že je tato „road movie“ dobře napsaným i zahraným snímkem, ale přesto ho prý při těch karlovarských ovacích přepadl děs. Jako jediný si všímá toho, že Česká televize zásadně financuje takové projekty, které nepřinášejí nic nového a jen prohlubují už existující stereotypy, zvyky a předsudky své divácké obce. Čtenářům klade otázku, zda je v dnešní době nejdůležitější dělat filmy o dvou dospělých teenagerech, kteří se vydají na zimní výlet. (Mimochodem jenom díky tomu, že ukradnou auto). A přirovnává to k únikovým pohádkám, které ČT vysílá o Vánocích (a nejen o nich).
„Je skutečně symptomatické, že uprostřed všech nejzávažnějších témat a problémů, které dnes Českou republiku ohrožují, se péčí veřejnoprávní (!!) České televize česká společnost uzavře před světem a baví se hláškami patnáctiletých kluků, kteří jedou autem ze severních Čech kamsi na Českomoravskou vysočinu,“ píše Jan Čulík v Britských listech.
Konečně radost?
A je dosti příznačné, že v mediálně pokleslém prostředí ČR hodnotí tento film kritici s nebývalým nadšením. Podle Mirky Spáčilové jde konečně o českou radost a pochvaluje si, že mezi festivalovými filmy, zatěžkanými obsahovými traumaty, působí Všechno bude jako balzám na duši. Její nadšení však mírní diváci, kteří se na ČSFD domnívají, že jde o tuctovou road movie, jíž schází punc výjimečnosti. „Celkem slabota. Takhle bych si představoval absolventský film průměrného famáka. Uvážíme-li, že je Omerzu považován za výkvět českého filmu i FAMU, přesně to vystihuje, jak na tom místní kinematografie, i její stěžejní instituce jsou,“ glosuje Všechno bude Cival.
Vložil: Adéla Hofmanová