Ten film jsem platil pomocí kreditek, dokud mi je nesebrali. Jako filmař musíte být trochu i podvodník. Jak se dělají filmy v Texasu. Ozvěny MFF
06.07.2018
Foto: KVIFF
Popisek: Richard Linklater, David Zellner, Andrew Bujalski a Peter Debruge
Každý si musí projít začátky, které jsou prostě nejtěžší. Sportovec se musí vyběhat, aby předběhl ostatní, malíř se musí vymalovat, aby si ho v galeriích všimli, a filmař si musí získat pozornost tím, že zkrátka natočí film, který praští do zad a vyrazí dech. Proto snad jsou první filmy režisérských hvězd nejlepší. Nejsou ovlivněné šílenými propočty zisků, ale touhou natočit dobrý film. Film, který strhne.
A o tom byla vlastně řeč na karlovarském KVIFF Talks, kde se představili režiséři Richard Linklater, David Zellner a Andrew Bujalski. Celou diskusi vedl kritik z časopisu Variety Peter Debruge.
Nakradl si na film
„Vyrostl jsem v městečku na východě Texasu, kde bylo jedno kino. Až do dvaceti jsem film nebral vážně, než na univerzitě nám profesor angličtiny začal ukazovat dobré filmy. Do té doby jsem se považoval za spisovatele. Pak jsem objevil film a bylo to,“ vzal si slovo Richard Linklater. A ještě že tak. Už jeho první film Flákač byl ránou na solar. Divný a zvrácený děj, který se točil kolem generace X a jejího pocitu výjimečnosti, nudy a opravdu fascinující hlouposti. Koukněte, jestli se chcete na mladé lidi koukat se silnou nedůvěrou v budoucnost. Nekoukejte na něj, pokud nemáte rádi filmy bez děje a vlastně i bez myšlenky. Ač ta tam je, jako když střelí. Je to typický festivalový film, kteří nemnozí milují, nemnozí zatracují a drtivé většině je úplně ukradený.
„Platil jsme ho pomocí kreditních karet, které jsem používal, dokud mi je nesebrali. A s pomocí peněz svých rodičů. Jako filmař musíte být trochu i laciný podvodník,“ řekl ke svým začátkům Linklater. Z filmu se nestal kasovní trhák. Stal se z něho kultovní snímek mezi filmovými fajšmekry, kteří obrážejí festivaly a hledají něco echt divného. U Flákače narazili na svůj kámen mudrců.
Je jen Flákač?
Ale Flákač je prvním filmem. Filmem, kde Linklater chtěl prostě vykřičet do světa svůj vzdor. Do povědomí diváků vstoupil hlavně svou trilogií Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí. Tři filmy natočené v rozmezí 18 let. Romantická dramata o setkání dvou, o lásce, o rozchodu i setkání. Přesto natočené bez hloupých klišé hollywoodského cajdáku. Důstojné zpodobnění lásky a rozvodu. Dá se na to koukat. Skutečně dá. Neurazí. A někoho i nadchne. Pokud hledáte ve filmech, na co večer kouknout, sáhnout po Linklaterovi není nikdy chyba. Protože Linklater se prostě vypracoval na vrchol nezávislých filmů.
Bez děje, zase bez děje
Za pokračovatele Linklatera se považují oba další režiséři. Andrew Bujalski začal vlastně podobně jako jeho vzor. „Táta mě na to vzal (na film Flákač - pozn. red.) v pubertě do kina. On ten film prospal, já jsem se do něj zamiloval. Koncem 90. let jsem se pak do Austinu přestěhoval, protože mi to přišlo i díky tomu filmu jako dobrý nápad,“ řekl Bujalski. Jeho první film je podobný jako Flákač. Pod jménem Funny Ha Ha, tak se film jmenuje, najdeme vlastně to samé. Žádný děj a dlouhé zírání na bezpředmětné rozhovory mladých lidí. Je to těžké dokoukat… a neusnout. Alespoň tak se staví k filmu drtivá většina těch, kteří jej viděli. A mezi nimi můžeme najít prakticky jen filmové fajnšmekry, kteří nehledají nic jiného než nezávislou scénu.
Do Karlových Varů s sebou přivezl Bujalski své dva snímky. Film Počítačové šachy jsou ztělesněním nudy, zdlouhavých rozhovorů, které diváka příliš nezajímají a humoru, který lze těžko uchopit. Stále nezávislý film, který ovšem ani mezi milovníky nezávislých filmů nenašel přízeň. Druhým filmem, který Bulajski do Varů dotáhl, jsou Holky sobě. Podle ohlasů režisér slezl z pózy nezávislosti a dal se na komedie. Ale zahodit celou nezávislou minulost a natočit podprůměrnou komedii, kde postavy jsou plastické a bez života? Proč? No, proč, to ví asi jen režisér. Možná chtěl Bulajski natočit hollywoodský blockbuster. Nepovedlo se, jak to tak vypadá.
Poslední pán na holení
David Zellner není v naší zemi moc známý. A dalo by se říct, že ten, kdo ho zná, se snaží uprchnout. Kudykoliv… třeba i přes výběh s medvědem. Jeho film Dítě-věc je fascinujícím výletem do světa emoční desetileté zrůdy, která si svou frustraci ze světa vybíjí na všem v okolí. Dalším filmem Kumiko, lovkyně pokladů, u některých diváků strhl příval dávení. Pomalá a absurdní jízda z Japonska do USA za pokladem. A poslední film Dáma? Stačí si přečíst komentář Marigolda z CSFD.cz: „Bratry Zellnery jsem po jejich toxickém exkrementu Kumiko měl za naprosté retardy, jsem rád, že to potvrdili i tímhle anti-westernovým potratem.“
Nelze ale tvrdit, že tvorba Zellnera je vhodná tak leda jako výplň odpadkového koše. Své nadšené fanoušky si najde. Najde i své producenty a sponzory. Ale doposud se Zellnerovi nepovedlo dojít, podle ohlasů, za horizont sebemrskačského nezávislého filmu a najít se ve skutečném filmařském umění, které je hlavně odrazem duše společnosti. Nikoliv jen duše tvůrce.
Nezávislý film jako nuda za každou cenu?
Nesmysl. Nezávislé filmy jsou krásné, nádherné… když nejsou jejich tvůrci dekadentní hovada, která chtějí svými chorými představami postříkat diváky a pak se jim jen krutě vysmát. Nezávislé filmy dokáží ukázat nahotu člověka, ale takovou nahotu, která není oplzlá. Jen pravdivá. Značná část nezávislých tvůrců chce svými filmy ukazovat tu oplzlou nahotu. A tam je pak prostor k tomu, aby jejich filmy trhaly rekordy v nízké návštěvnosti.
Vložil: Štěpán Cháb