Slovo o lásce nepadlo jediné. Když Marek Eben konečně promluvil o nynějším životě se svou ženou, která je už 29 let na vozíku, představil se jako praktický muž. Jenže…

Foto: ČT

Popisek: StarDance Eben moderuje již sedm ročníků.

Začínal jako dětský herec, slavný Váleček v neméně slavném seriálu. K herectví přibral ještě muziku a moderování. Rozhovor, který poskytl Marek Eben měsíčníku Reportér, se z větší části věnuje jeho práci. Autor ale také zabrousil do privátních sfér a Eben leccos prozradil i o své ženě a o tom, jak se jim žije s jejím postižením. A přestože je interview civilní, z každé jeho věty je cítit hluboká láska a oddanost Markétě Fišerové. Jedna z nejkrásnějších hereček upadla po mozkové příhodě před téměř 30 lety do kómatu a nikdo jí tehdy nedával velké šance na přežití.

Manželé se se svými životními trably nikdy nesvěřovali médiím, za ně to ale udělala jejich společná kamarádka Světlana Nálepková, která od nich dostala svolení. Ve své knize „Světlana – Na houpacím koni“ detailně popisuje nejen úmrtí jejich dcery Terezky, která se narodila v sedmém měsíci a za několik dní zemřela, ale i následnou mozkovou příhodu, která přišla přesně v den 26. narozenin Markéty. „Dívala se na televizi, obraz se jí začal podivně mlžit a najednou ji tak silně rozbolela hlava, až křičela bolestí. Pak upadla do bezvědomí a probrala se až za sedm neděl. Mozková příhoda, ucpaná céva, příčina neznámá,“ vzpomíná Nálepková ve své knize.

Žádní politici. S jedinou výjimkou 

V letošním rozhovoru nastínil Eben i způsob výběru hostů do talkshow Na Plovárně: „Je to těžké rozhodování, protože lidé mohou být hvězdy svého oboru, ale ne vždy mají dar zajímavě o tom třiadvacet minut vyprávět. O další potenciální hosty pak přicházíme proto, že jsme si na začátku určili železné pravidlo: žádní aktivní politici. Proč? Protože to je veřejnoprávní televize a museli bychom vyvažovat. Za chvíli bychom tam měli z každé strany někoho, a to by zabilo pořad i mě. Jedinkrát jsme učinili výjimku, a to v případě Václava Havla; ale on celý byl výjimka, že. A stejně jsem s ním mluvil striktně jako s dramatikem,“ řekl Eben a dodal: Fascinuje mě, že ze dvou absolutně pozitivních slov, která pojmenovávají to, co všichni k životu potřebujeme, se dá vytvořit nadávka: pravdoláskař. Na to musela spousta lidí dlouho dřít, aby spojení těchto slov dali pejorativní význam.“

To už rozhovor směřoval k Ebenově dlouholetému manželství: „Bohužel peníze hrají obrovskou roli,“ vysvětlil s tím, že péče o Markétu je finančně velmi náročná. A rozhovořil se o komerčních zakázkách na moderování, z nichž některé jsou nejen zajímavé honorářově, ale i profesně. Zato u reklamy si vystavil stopku: „Chraň bůh, že bych to odsuzoval, třeba se jednou dostanu do situace, kdy za reklamu budu šťastný. Ale pokud nemusím, radši to nedělám. Měl jsem nabídky, na které by stačily dva natáčecí dny a zdvojnásobily by můj roční příjem. Nicméně já si říkám, že bych to neměl dělat, protože strašně dlouho trvá, než přesvědčíte lidi, že to, co říkáte, si doopravdy myslíte, a kdybych vzal reklamu, dal bych signál, že tomu Ebenovi stačí pořádně zaplatit a on řekne cokoli. Já bych udělal reklamu, jen kdybych byl o té věci skálopevně přesvědčený. Třeba kdyby mi zavolali z firmy Steinway, abych jim zahrál v reklamě na piano, neváhám ani vteřinu. Ale na to jsem, bohužel, málo cvičil.“ 

Vozík stojí přes sto tisíc 

„Život je nespravedlivý. Představte si, že vás potká nějaký úraz nebo nemoc a už nikdy se úplně nevyléčíte, zůstane tam nějaký handicap – nejen přijdete o zdraví a o práci, ale tlačí vás to doslova na sociální dno. V takové situaci bohužel taky platí, že člověk se částečně zlepšuje – nebo nezlepšuje – podle toho, na co má. Když se Markéta dostala z nejhoršího, uvědomil jsem si, že můj prvořadý úkol je dostat ji co nejrychleji z nemocnice a zařídit zdravotnictví doma. Našel jsem úžasnou dámu, kterou jsem v roce 1987 legálně zaměstnal jako ošetřovatelku. Ona potřebovala regulérní zaměstnání kvůli důchodu, tak jsem za ni platil příslušné odvody a ona ze svého platu odváděla daně. Kdybych na to nedokázal vydělat, nemohl bych mít Markétu doma. A cokoliv jsem pro ni potřeboval, třeba dobrý invalidní vozík, musel jsem zaplatit. Úřady by nám přispěly jen do ceny toho nejlevnějšího, což bylo asi patnáct tisíc,“ otevřeně vysvětloval i finanční problémy, které musel a musí řešit, Marek Eben. 

K vozíku pro Markétu ještě řekl: „Pro srovnání: já za poslední, který jsem kupoval – už čtvrtý – dal sto jedenáct tisíc. Pořád to jsou v zásadě jen čtyři kolečka, rám a na něm napnutá tkanina, ale ten nejlevnější vozík je těžký, má horší jízdní vlastnosti a nikdy nevíte, kdy se rozsype. Tehdy před lety jsme museli projít neuvěřitelně komplikovaným a ponižujícím procesem a nakonec nám řekli, že nám těch patnáct tisíc dají, ale až podepíšu potvrzení, že ten drahý a mnohem lepší vozík patří jim. To mi přišlo absurdní, kdybych já dal patnáct a oni osmdesát, to bych pochopil. Tak to radši zaplatím celé.“ 

Za náš dům vlastně mohou povodně

„Po změně režimu se to do určité míry zlepšilo, například máme nárok na nějakou rehabilitaci, kterou využíváme. Nebo dostáváme příspěvek na ošetřovatelskou péči, ale ten všechny náklady na ni nepokryje. Navíc se nebere v potaz, že někdo například musí udělat domácí práce, které Markéta dělat nemůže a já taky ne, protože musím pracovat. Takže si někoho najmete, ale nemůžete si ho aspoň odepsat z daní – vždyť já si proboha nekupuju mercedes, ale snímám ze sociálního systému břemeno tím, že se starám sám a nepožaduju to od něj! Dobře že existují organizace jako Paraple nebo Konto Bariéry, které trochu pomůžou lidem, co jsou na tom nepoměrně hůř než my s Markétou,“ pokračoval moderátor v střízlivém líčení života s paraplegikem. 

Pak už došlo na jejich dům u Karlových Varů: „My jsme v srpnu 2002 přijeli z dovolené a tehdy v Praze byla ta velká povodeň. Naše ulice zaplavená nebyla, ale podzemí ano, sklepy a výtahová šachta. A nešel proud. Bydlíme ve čtvrtém patře, nefungoval výtah a já potřeboval odjet na natáčení Anežky. Teď co bude s Markétou?! V normálním prostředí si poradí, s mírnou asistencí, ale tohle fakt nešlo. Už jsme byli tak zoufalí, že jsme přes někoho známého domluvili, aby ji na ty čtyři dny přijali na kožní oddělení v nemocnici, přestože jí nic nebylo – jen aby tam mohla počkat, než se vrátím, že se o ni sestřičky postarají. Pak jsme si vzpomněli na Paraple, a to se ukázalo jako bezvadné řešení. Ale tehdy jsme si řekli, že si musíme vybudovat nějaké útočiště, dokud na to ještě máme peníze a energii, protože povodeň se může opakovat nebo budou opravovat výtah nebo se zkrátka něco stane. Asi rok nám trvalo hledání vhodného místa – musela to být kvůli vozíku rovina, chtěli jsme mít své soukromí, ale zároveň jsme potřebovali sousedy, protože co kdyby se něco přihodilo… Původně jsme to zamýšleli jako chalupu, ale nakonec nám ten dům tak přirostl k srdci, že Markéta už jede do Prahy, jen když musí,“ zakončil Marek Eben rozhovor s příznačným názvem Životní viceboj.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.                         

Vložil: Anička Vančová