Lunapark před hotelem Thermal: Nevkusný a nemorální. Něco mezi estrádou a orgií uměleckých filmů. A neuvěřitelné fiasko FAMU a České televize

Foto: Pavel Buchta

Popisek: MFF Karlovy Vary, ilustrační foto

Když se objevily zprávy, že jubilejní, padesátý Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech bude společnou oslavou jeho účastníků, působily sympaticky, i když je mnozí přijímali s rezervou. Jen málokdo totiž ve skutečnosti věřil, že hlavními hvězdami budou festivaloví diváci, jak slibovaly reklamní upoutávky. Festivalové publikum bylo od VIP osob tradičně odděleno zábranami, či páskami jako dav, žebrající o trochu pozornosti, zatímco vyvoleni se opět skrývali v různých VIP zónách a luxusními bouráky přejížděli z jedné párty na druhou.

Jedním z nejfalešnějších gest, která neustále předvádějí aktéři MFF, je vychvalování skromných batůžkářů. Média je ukazují, jak  přijedou přecpaným autobusem, na rozpáleném trávníku si postaví stan,  k jídlu se spokojí s bagetou, či haluškami mizerné kvality a denně vystojí dlouhé fronty na vstupenky, aby pak zjistili, že většina promítaných filmů je předem odsouzena k zapomnění, či dokonce přímo „debilních“.  Zatímco se deklaruje, jak je festivalové publikum úžasné a jak si ho vážíme, ve skutečnosti je  vykázáno do kategorie  těch nejméně vyvolených.  Pro objektivitu je však nutno dodat, že také vlastní vinou.

Sebemrskačská odyssea?

Velmi přesně tento stav před časem popsal  tým redaktorů Aktualně.cz: „Vary lze pojmout jako víkendový výlet do lunaparku před hotelem Thermal, i asketickou a místy sebemrskačskou baťůřkářskou oddyseu od jedné fronty ke druhé. Vary rozhodně nejsou jednotná akce a nedá se říct, že by měly společnou atmosféru. Záleží na tom, v jakých prostorách se pohybujete a jak moc omezovaní jste ve svém pohybu. Jestli přespáváte ve stanovém městečku, v tělocvičně, případně v některém z hotelů. Jestli patříte mezi privilegované návštěvnické kasty, nebo si musíte vstup na každé představení vybojovat smskovou loterií, či nekonečnými depresivními frontami.“

Něco mezi estrádou...

Čeští novináři si tak s překvapivou kritičností, v českých médiích vůči MFF velmi vzácnou, všímají mnoha paradoxů, které tuto každoroční událost popisují. Zatímco Richard Gere se na tiskové konferenci, patrně nadopovaný zkreslenými informacemi hostitelů, pochvaloval, že „Vary nejsou o šarádě, spojené s festivaly, ale o umění, Kamil Filla, Michal Procházka a Antonín Tesař z Aktuálně.cz  sdílejí jiný názor: „Festival je pelmel často protichůdných podnětů; něco mezi estrádou a orgií „uměleckých" filmů. My filmoví publicisté bychom samozřejmě rádi, aby se akce posouvala co nejvíc ke koncentrovanému sledování filmů, kde by člověka neobtěžovaly perverzní reklamy s honěním Ebenitové tyče, reanimací Evy Zaoralové, Jiřím Bartoškou, zapalujícím si doutník o ocas oranžového pantera, ani donekonečna opakovaná znělka s Judem Lawem.“

Média, posedlá západními celebritami

Podobný názor má často i jinak velký příznivec karlovarského festivalu Jan Čulík z Britských listů. Ten opakovaně upozorňuje na to, že pozornost  médií, týkající se MFF, je zaměřena na všechno možné, jenom ne na filmy a navíc píchnul do vosího hnízda: „Karlovarský filmový festival vždycky reflektuje aktuální problémy. Není náhodou, že jsou tu letos promítány tyto filmy s výraznou imigrantskou problematikou, zdůrazňující potřebu lidskosti a humánního porozumění. Obávám se, že kdyby se tyto filmy dostaly do širšího povědomí dnešní české veřejnosti, kdyby totiž česká média přestala být v souvislosti s Karlovými Vary nesmyslně posedlá západními celebritami a kdyby namísto toho informovala, co se tu vlastně promítá, český lid by organizátory a programátory festivalu zřejmě vyobcoval jako zrádce národa.“

Banální debilita

V souvislosti s tím  se ale Jan Čulík také zamýšlí nad tím, proč čeští filmaři nedokáží natáčet snímky, které by byly svědectvím o dnešní české skutečnosti a jako aktuální příklad uvádí český „zcela afektovaný a banální film“ Cesta do Říma.  Čulík tento snímek dokonce považuje za neuvěřitelné fiasko z FAMU a České televize,  jehož zdrcující tupost ho vymrštila ze sedadla po patnácti minutách. Tato „duchovní komedie“ režiséra Tomasze  Mielnika s hvězdným obsazením nezklamala pouze kritiky, ale také diváky. „Byla to strašná debilita, nemohla jsem se dočkat, až skončí,“ popsala nám svůj zážitek Bára z Prahy, poté co ho viděla v městském divadle.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Adéla Hofmanová