Dcera neustále opakovala, že jí ty modřiny způsobuje ten černý přízrak, vypráví Romana Kolegarová. Záhady života
19.01.2025
Foto: Záhady života
Popisek: Romana Kolegarová
ROZHOVORY NA OKRAJI: Někdy stačí jen velmi málo k tomu, aby se celý život změnil od základu. Romana Kolegarová z Mariánských Lázní by tato slova jistě mohla potvrdit. Před lety patřila spíš mezi skeptiky, dnes je to ale jinak. Co bylo na počátku toho všeho? Jaká osobní zkušenost zapříčinila, že se začala zajímat v takové míře o posmrtný život?
Romano, co tě k tomu všemu vedlo?
U nás doma se nikdy o napřirozených jevech nemluvilo, byla taková doba. Všechno se ale změnilo po narození mé starší dcery Moniky, které je dnes 26 let. Už v předškolním věku chodila s babičkou na víly a dodnes je přesvědčena, že je tehdy opravdu viděla a dokázala s nimi komunikovat. Mojí maminky se na bližší podrobnosti bohužel nezeptám, protože už zemřela. Já ale dceři věřím, protože jak se později ukázalo, dokázala to, co bylo pro jiné oči neviditelné, vnímat.
Všechno to začalo, když jsme se v roce 2001 přestěhovali do jednoho z nejstarších domů v Mariánských Lázních. Dříve v něm byl sirotčinec, dnes v dolní části budovy funguje hospoda. Monika, které bylo tehdy jedenáct nebo dvanáct let, tam vnímala postavy v dobovém, staře vypadajícím oblečení. Popisovala, že vidí paní, pána a malého chlapečka. Nebyl s tím žádný problém, ale asi po půlroce se dcera doma začala bát. Vyprávěla mi, že je tam něco dalšího, velmi zlého, a tři další bytosti, jež vnímala dříve, ji prosí o pomoc. Často se doma třásla strachy a popisovala černou mlhovinu, která tam při nastěhování nebyla. Jakýsi zlověstný tmavý kouř, z něhož k ní pronikal bodavý pohled červených očí. V té době jsem jejím slovům ještě nepřikládala žádný velký význam a odbývala ji s nadějí, že má asi bujnou fantazii. Zpětně vzato mi došlo, že jsem se v těchto chvílích nezachovala moc dobře. Jenže dcera začala mít po probuzení po těle modřiny a já začala být v pozoru.
To se nedivím. Co se dělo pak?
Nechtěla jsem věřit, že by mohly mít její modřiny nadpřirozený význam, a tak jsem se s ní nejprve samozřejmě vydala za lékaři. K fyzickému násilí u nás doma nedocházelo, a tak jediné, co připadalo v teoretickou úvahu, byly nějaké nám neznámé zdravotní komplikace. Měla jsem o ni strach, protože už od útlého dětství trpěla alergiemi a astmatem, a já nechtěla nic podcenit. K žádnému racionálnímu vysvětlení jsme ale s doktory nedošli. Moje mladší dcerka v domě naštěstí nevnímala nic.
Co ti o původu modřin řekla Monika? Spojovala si je s něčím nadpřirozeným?
Dcera neustále opakovala, že jí je způsobuje ten černý přízrak.
Měla jsi i ty nějaký zvláštní prožitek, který by stál za zmínku?
I když jsem tomu všemu, co Monika říká, tehdy ještě nechtěla naplno věřit, začala jsem být v domě mnohem bystřejší, než kdy dřív. Jenže vlastní prožitek na sebe nenechal dlouho čekat. Když jsem vylézala z vany a položila obě nohy na podložku na zemi, něco s ní náhle vší silou pode mnou škublo. Ztratila jsem rovnováhu. Bylo to, jako by vám někdo pod nohama vší silou podtrhnul koberec. Naštěstí jsem v tu chvíli byla mírně předkloněná, a tak jsem nespadla týlem na vanu, ale letěla přes celou místnost směrem k protější zdi, kde na mě spadlo zrcadlo. Zvláštní na tom je, že se mi vůbec nic nestalo. Neměla jsem jediné škrábnutí! Samosebou to ale mnou otřáslo natolik, že jsem začala hledat řešení. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že dcera měla pravdu, když nás varovala, že v domě není všechno tak, jak se zdá být. Neměla jsem o tom už žádné pochybnosti.
Na koho ses obrátila?
V té době jsem ještě neměla ani tušení, jaké jsou v naší zemi možnosti. Například o existenci profesionálů z EPRV777 jsem nikdy předtím neslyšela. A co víc, docela jsem se o tom bála s kýmkoliv mluvit, aby mě okolí nezačalo považovat za blázna. Tajně jsem doufala, že se u nás situace sama uklidní. Ale jednoho dne, když byly holky ve škole, jsem našla jejich koupelnu celou zaneřáděnou. Celá vana i bílé kachličky byly posypané vrstvou zvláštního tmavého poprašku, jakoby spáleninou. Byly to takové divné šmouhy, jako by je tam někdo udělal rukama.
Abychom si rozuměli, spodní patro jsme obývali my s přítelem a dcery měly k dispozici vlastní podkrovní pokojíčky a samostatnou koupelnu. Když jsem tu spoušť uviděla, dostala jsem záchvat vzteku, protože jsem si vůbec nedokázala vysvětlit, co tam dcery mohly dělat! Oběma jsem nařezala, protože jediné vysvětlení, které mě v tu chvíli napadlo, bylo, že v koupelně kouřily, něco omylem zapálily a vzniklý nepořádek se pokoušely setřít holýma rukama. Holky se ale dušovaly, že za nic nemohou a o ničem nevědí. Až když jsem se uklidnila, začala jsem přemýšlet racionálně. Popel z cigaret by něco takového způsobit nemohl. Místnost byla současně bez jakéhokoliv zápachu, a co víc, podlaha, kde by se přítomnost nečistot z teoretického hoření dala předpokládat, zůstala sněhobílá. Poprašek pokryl jen celou vanu a dlaždice na zdech, na zemi nebylo po poprašku ani památky.
Přišla jsi nakonec na to, co to mohlo způsobit?
V té době ještě ne. Začala jsem ale hledat někoho, kdo se zabývá paranormálními jevy. Byla mi osobně doporučena jedna stará paní, kterou jsem požádala o pomoc. Přijela k nám na Velikonoční pondělí v roce 2003. Chtěla ode mne za svou návštěvu poměrně vysokou částku, a tak jsem se rozhodla, že jí nebudu vůbec nic říkat. Abych neplatila za něco, co bych jí sama mohla vsugerovat, a já se nestala obětí nějakého podvodu. Byla jsem popravdě moc zvědavá, jakou odvede práci a jak moc se její poznatky shodnou s těmi našimi.
Aniž by blíže mluvila se mnou nebo se starší dcerou, byla z energie v domě nepříjemně zaskočená. Poukazovala na stejná místa jako Monika a obě se nezávisle na sobě shodly, kde je to vůbec nejhorší. I když nemluvila o trojici hodných duchů, stejně jako dceramluvila o malém dítěti, velkém utrpení a o něčem velmi zlém. Když vstoupila do koupelny v horním patře, kde jsem předtím našla ten černý poprašek, zastavila se a pevným hlasem mi řekla: „Tak odsud to všechno jde!“ Přísahám, že jsem se jí ani slůvkem nezmínila o tom, co se nám tady stalo. Pak mi začala vyprávět, že přes naše dlaždice všude vidí cákance krve, a udělalo se jí z těch vizí tak špatně, že se psychicky zhroutila. Ve všech místnostech pak začala sypat sůl, procházela je se zapáleným kadidlem a cosi u toho odříkávala. Nakonec mě požádala, abych zbytek pytlíku soli, co nepoužila, dala na lednici a po týdnu ho vysypala do záchodu. Bylo to zvláštní, ale s tou solí se stalo něco moc divného.
Divného?
Posuď sama. Je úplně jasné, že do sebe sůl za těch sedm dní přes papír natáhla vlhkost a úplně ztvrdla, což bylo naprosto v pořádku. Jenže když jsem pytlík otevřela a tvrdou hmotu spláchla do toalety přesně podle instrukcí, prostorem se začal linout tak silný mrtvolný zápach, že jsem zadržela dech a udělalo se mi z něj nevolno. Nutno říci, že jsem čtyři roky pracovala v domově důchodců, a bohužel vím, jak zapáchá rozkládající se tělo. Tohle bylo to samé.
Mělo tohle všechno šťastný konec?
Popravdě nám to vůbec nepomohlo. Paní nám doporučila celý proces opakovat ještě několikrát, ale my se asi měsíc poté (po dvou letech bydlení) odstěhovali, takže se pro nás případ uzavřel. Dcera mi vyprávěla, že se s ní, ještě před naším odchodem, přišla ona neznámá trojčlená rodina zemřelých rozloučit. Děkovali jí, ale byli velmi smutní. Podle dcery tam jsou dodnes. Pokaždé, když jde z nějakého důvodu okolo, stále vnímá jejich přítomnost. A je si jistá, že ani ta zlá bytost s červenýma očima odsud nikam neodešla. Dcera dodnes mívá zvláštní vize, které připomínají útržky z černobílých filmů, ale nechce o nich téměř s nikým mluvit.
Vraťme se ještě na chvíli k těm cákancům krve, které vědma vnímala přes dlaždičky. Jak si to dnes vysvětluješ?
Že mohla mít pravdu. Jak už jsem zmínila, ještě mnohem dřív, než se z budovy stal hostinec, sloužila jako sirotčinec pro opuštěné děti. Byl to jeden z prvních velkých domů, postavených v Mariánských Lázních, takže si umíš představit, jak je to dávno. Kdo ví, co se tady kdysi skutečně mohlo odehrávat.
Dnes už bys zřejmě uměla celou věc řešit jinak, než odstěhováním. Osobně se znáš s mnoha českými skupinami, zkoumajícími paranormální jevy, a máš už určitý obrázek o tom, kdo ti dokáže pomoci, a kdo ne. Je ti líto, že celý případ zůstal nedořešen?
Bohužel se tak stalo a vrátit čas neumím. Po nás se tam nastěhoval můj kamarád s přítelkyní. On je velký skeptik a ničemu nadpřirozenému nevěří. Když jsem se s ním po určité době setkala, ptala jsem se, jak se jim bydlí. Vyprávěl, že je to zvláštní, ale jeho přítelkyně se v domě bojí, odmítá v něm přespávat a tvrdí, že tam něco je. Velmi bojácně se v těch prostorách začal chovat i jeho pes a můj kamarád voják vůbec nechápal, co se děje. Přišlo mu to celé postavené na hlavu a nic nadpřirozeného si nepřipouštěl.
Jak už jsem řekla, do té doby jsem se bála o těchto věcech mluvit i s lidmi, které mám ráda, aby mě nepovažovali za smyslů a rozumu zbaveného šílence. Ale tehdy jsem pochopila, že mu o svých zážitcích říci musím, aby věděl, že si jeho přítelkyně nezaslouží v tomto směru žádnou nedůvěru. Nevím, kolik si z mého vyprávění vzal ani jak to pokračovalo dál, dlouho jsme se neviděli. Tehdy mi došlo, že je třeba o takových prožitcích mluvit, protože obdobné případy nejen v Mariánských Lázních opravdu nejsou ojedinělé. Před dvěma lety jsem proto založila facebookovou skupinu, zabývající se paranormálními jevy, aby se mohl každý, kdo chtěl, o svou zkušenost podělit.
Měli jsme neuvěřitelných více než 22 000 fanoušků, ale zřejmě z tohoto důvodu se k nám dostal hacker a z minuty na minutu jsme přišli o veškerý přístup ke správcovství. Byli jsme z něj odstraněni a od března letošního roku už na stránku nemůžeme nic přidávat, takže se omlouvám všem, kteří nám psali a nedostali odpověď. Momentálně je stránka neaktivní, nikdo se o ni nestará. Snažili jsme se to řešit s Facebookem, ale bohužel nám nezbylo nic jiného, než založit novou skupinu a začít zase od začátku. Teď nás příznivci nadpřirozena najdou pod názvem Paranormální jevy…777.
Pokud vím, jsi přesvědčená, že jednoho ducha jste měli i u tebe v práci. Povíš mi o tom víc?
Než se k tomu dostanu, ještě bych chtěla říci, že Mariánské Lázně já osobně považuji za město duchů. Mají hodně temnou minulost, přestože je krása naší lázeňské kolonády společně s léčivými prameny v dnešní době zahaluje do světla. Nejvíc obětí druhé světové války pochází z pochodů smrti, které naším krajem procházely křížem krážem. Zdejší genius loci se stal němým svědkem mnoha nářků a lidského utrpení, tak zoufalého, že si ho v jeho tehdejší surové realitě neumíme ani vzdáleně představit. Zemřelo tady opravdu hodně lidí.
Město je navíc postaveno na místě, kde byly v dávných dobách jen pusté bažiny, a je tady pochopitelně pořád hodně spodní vody. Teď už je mi známo, že právě v takových lokalitách bývá výskyt paranormálních jevů prudce zesílen, protože entity mají z vody dostatek energie k tomu, aby se mohly intenzivněji projevovat. V mém příběhu to bylo tak, že se ve mně pobytem ve zmíněném domě cosi aktivovalo. Začala jsem být k paranormálním jevům mnohem vnímavější, než kdy dřív. V práci jsem už několik let, ale že tam něco je, jsem vnímala už od prvního dne.
Jaká je tvá profese?
Pracuji přímo u kolonády jako masérka v jednom ze zdejších velkých hotelů, ve wellness centru, které je umístěno v suterénu. Nastoupila jsem tam asi před osmi lety v říjnu. Když jsme měli krátce nato vánoční večírek, svěřila jsem se se svým zvláštním pocitem svým kolegům. Chtěla jsem vědět, jestli prostor vnímají stejně jako já a jestli sami nemají nějaké nezvyklé prožitky. Propukla debata, kterou jsem ani v nejmenším nečekala. Dozvěděla jsem se, že se recepční samy bojí zapínat saunu, rozsvěcují se tu bezdůvodně světlaa občas si hosté stěžují, že viděli ducha. Netrvalo dlouho, než jsem ho viděla i já. Nevím, proč jsem mu začala říkat Fridrich, a toto jméno se mezi zaměstnanci velmi rychle ujalo. Měl vysokou černou postavu, a dokonce na mě občas i mluvil.
Co se ti snažil říci?
Volal mě mým jménem. Nic víc. Pokaždé jsem se rozhlédla, ale nikoho jsem neviděla, jen periferně vnímala mihnutí stínu. Ale jednou, to už bylo asi po pěti letech v práci, se mi ukázal v plné síle. Právě jsem napouštěla masážní vanu na perličkovou koupel a ucítila v zádech něčí přítomnost. Otočila jsem se a přímo za mnou plul jeho tmavý přízrak prostorem.
Mám z toho teď husí kůži, jak o tom mluvím, ale pravdou je, že jsem se ho vůbec nebála, i když jsem z toho byla v šoku. Necítila jsem žádné nebezpečí. Byl to mžik. Jakmile jsem mrkla, zase se ztratil. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem uviděla ducha přímo, nikoli periferním viděním. Neviděla jsem žádný obličej, jen černou, velmi vysokou postavu bez nohou. Bylo to ale zároveň naposledy, kdy jsem s ním byla v kontaktu. Krátce nato se totiž dělala celková rekonstrukce suterénu a nezůstala tam takříkajíc cihla na cihle. Od té doby už ho tam nevnímám a myslím, že někam odešel. Možná mu rozsáhlá rekonstrukce uzavřela nějaký portál do současnosti, nevím. Zaregistrovala jsem jen to, že krátce poté se ještě ozvalo několik kolegů, že ho spatřili ve vyšších patrech. Od té doby je tam ale úplný klid.
Říkala jsi, že ses ho nebála. Proč?
Možná ti to přijde směšné, ale já si ho spíš hýčkala a prozradím ti proč. Například jsme přišly s mladší dcerou, s níž pracuji, do zaměstnání a nedařilo se nám odemknout. Když zámek povolil, tak jsme zjistily, že jsou všude rozházené osušky, nebo jsme našly věci, které byly na poličce, vyskládané na stole. Nedělo se to často, ale brzy jsme pochopily, že je to varování před neplánovanou kontrolou úklidu od vedení. Pokaždé pak následovala přepadovka. Braly jsme to s humorem, ale zvláštní je, že se Fridrich nikdy nespletl. Měla jsem ho docela ráda a občas se mi po něm i stýská. Občas jsem měla pocit, že mě z legrace, když jsem byla do něčeho zabraná, plácl po zadku. Normálně se mnou laškoval.
Jaké věci vám zpřeházel?
Byly to drobnosti. Kalendář, propisky, které míváme v proutěném úzkém košíčku, a další věci, které byly na svém místě, když jsme odcházely. Víme to stoprocentně. Jsme tam jen dvě, takže se nemohlo stát, že by se nám ve věcech přehrabovala další osoba. Máme i jinou vzpomínku. Jednou jsme přišly, a ještě než jsme rozsvítily, obě jsme uslyšely zurčení vody ze sprchového koutu. Když jsme se šly do sprchy podívat, nebyla nikde ani kapka vody a nikoho jsme pochopitelně nenašly.
Jak ti tohle všechno změnilo život?
Od základu. Toto poznání úplně změnilo můj pohled na posmrtný život. Přestože je každá smrt pro nejbližší velmi bolestná a ne vždy se stihneme rozloučit tak, jak bychom chtěli, díky této přímé zkušenosti ve mně zůstává naděje, že se jednou všichni znovu setkáme.
Jitka Svobodová
Převzato z časopisu Záhady života
_20250119.jpg)
Vložil: Redaktor KL