Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Ladislav Fuks tu napsal svůj první text a já zažil nádherné klukovské prázdniny. Glosa Iva Fencla

28.06.2022
Ladislav Fuks tu napsal svůj první text a já zažil nádherné klukovské prázdniny. Glosa Iva Fencla

Foto: Martin Dorazín

Popisek: Lázně Kynžvart

Je to má enkláva! Sen. Lázně Kynžvart. Kumulované vzpomínky na mé rané dětství. Kdybych tam jezdil každý týden, klidně by mi Lázně Kynžvart už zevšedněly; ale já tam nejezdím. Já se tam nevracím takřka vůbec a za celý život, vždyť je mi 58 let, jsem tam byl jen párkrát. Spočítal bych ty návštěvy na prstech. Přitom je Kynžvart nedaleko. Kousek od mého bydliště – a ne někde na Moravě. Takže nemusím přes půl Čech. Takže…

Takže si často říkám, že si „to šetřím“. Kdo tohle dělá, je ale, pěkně prosím, lenivý skunk. Umře - a nic neviděl. Nezažil. Nezopakoval si řádně ani to dětství, ačkoli je najednou ve futrálu.

Vím, vím: slovo futrál nezní pěkně. No, ale majitel Barrandova Soukup ho tuhle ve své televizi opakovaně užíval, tak mi to utkvělo. A ne že bych se na pana Soukupa díval pravidelně, chci-li ale vyloudit smích, tedy svůj, chci-li ho zase jednou uslyšet, pustím si Barrandov - mezi sedmou a devátou. Soukup, totální populista, mluví, mluví, mele a zázračně vystihuje mentalitu určité vrstvy společnosti, která není tak nepočetná, a říká přesně to, co ta vrstva očekává, že uslyší.

Někoho právě tyto miliardářovy rozbory všeho (jo, opravdu všeho) vyléčí z bolu, který zrovna cítí, když tak sleduje, jak se v politice řítí mnohé do „kopru“, ale já sám bych doporučoval ignorovat i Barrandov (bude, či nebude Soukup jednou kandidovat na prezidenta?) a zajel bych autem na Kladskou.

Je to lesknoucí se, vlnami čeřené jezero ve Slavkovském Lese, až tam úplně nahoře, právě nad Kynžvartem; a když mi byli čtyři roky (1968), byl jsem tam poprvé. Většinu toho léta jsem žil v Kynžvartu a jako by to byly roky. Zažili jsme tam i okupaci - a napřesrok jsme jeli s rodiči na prázdniny zase tam a stále mám ještě chřípí plné vůně trávy na stráni, kde mi otec prvně předčítal o Ali Babovi. Chodili jsme z Domu sester, kde nás ubytovali, s demižonem pro minerálku k prameni Viktorka, což je místo v takové „pagodě“… a jde se kapánek do kopce. Tehdy se ještě dala voda (plná bublin) napouštět zdarma a bez omezení; strašně mi chutnala. „Tady to ale mají přesný, v tom Kynžvartě,“ říkal jsem si. „Ti se maj!“ Proč by kupovali minerálku v láhvích? Tohle byla mana.

Neříkám, že není i dnes, jenže dnes mi „jede“ voda z pramenů už méně.

Pořád (ovšem) lepší, než kdyby v „altánu“ Viktorka začali čepovat Red Bull.

Měl jsem v Kynžvartě i tříkolku a napřesrok už koloběžku a v létě 1969 jsem na ní jezdil jako pominutý. Rozkoš! A to znamená, že od Viktorky jsem letěl písečnou cestou, která měla ale schůdky z trámků, i bral jsem to skok a skok přes ně. Jiná má trasa vedla po asfaltce, zužující se kamsi šikmo dolů k pile, přesto do zelenavého přítmí. Sotva kdy jsem dojel na konec. Procházky už bez „kouzloběžky“ probíhaly taky a na konci jedné polní cesty ležel zelený močál. Ono slovo „močál“ tehdy padlo - a od té doby si při jeho zvuku představím to místo. Po letech jsem ho proto hledal - a našel. Jako většinu dalších míst. Máloco zku*vili! Dítě si zapamatuje moc a moc momentů a míst, ale lepší, ještě lepší a zcela speciální paměť kluka začne fungovat, teprve když ho vezmete na cesty. No, a mě vzali.

Nebo když dítě převezete z domova a na měsíc usadíte v Kynžvartu. I stalo se - a já tam žil. Měl jsem oblíbené pískoviště, už zmizelo. Měl jsem žlutý zámek, ale není tak žlutý. A ani žlutá není, ona je totiž barvou, která se tvoří teprve na sítnici!

Měli jsme tam i hrad, ze kterého zbývá málo, a je na kopečku a roste okolo les. Přesto tam tlačila maminka kočárek s mou mladší sestrou a stále vidím, jak to bere zkratkou. Jak se s babičkou opíraly o kmínky smrků. Velel jsem. Konečně jsme nahoře. Konečně mohu běhat po základech zříceniny… a vidíme zmiji. Prvně. Mrtvou. A zase v Domě sester, kde mi čtou fascinující pohádky, kde je terasa, ta terasa překrásně vyasfaltovaná, a já po mí jezdím a pozoruji bulky toho asfaltu. Kladská mi tehdy vážně připadala jako moře a zdálo se mi v noci, že se topím. Zalykám. Na konci silničky do Mariánských Lázní, po které tehdy skoro nejezdila auta, stála chalupa a říkal jsem jí Perníková. Vždycky jsme k ní museli na můj popud dojít. A je tam pořád. Vypadá úplně „normálně“, jak by řekl Soukup, a i ten močál je banální. Bolševníku je nějak míň a zámek zachránili od dřevomorky, což bych nečekal. Myslel jsem, že už bude zavřený navždycky. A žil uvnitř celá léta nejenom Metternich, ale třeba i Ladislav Fuks - a napsal o zámku knihu. Svou první. V lese jsou písečné rybníky, kam se chodil koupat, a kus za zámkem je místo, kde psi roztrhali jistou šlechtičnu. Dnes tam sice taky začíná golfové hřiště, ale nějak moc mi to nevadí. Je to tráva a žádná místa mého dětství nezválcovali. Většina zůstala a pořád mi to v Kynžvartu připadá stejně rozlehlé, obrovské, jako když jsem byl kluk! Přitom je to prťavé. Jde o stráň, o dva prameny, o pár ozdravoven, o potok s mlýnky; ten potok vytéká z podzemí. Jde jen o zurčení vod a vůni trav a není to rozsáhlé území, nicméně uvnitř paměti celý jeden svět. A snil jsem o té zemi kouzel doma a zdálo se mi roky nemožné se do ní vrátit. Dětství nevrátíte. To ne. Ale tam zůstalo. Jistý jeho článek.

V polovině sedmdesátých let otec koupil auto, náhodou taky žluté, a jeli jsme tam. Nezapomenu, že se v Kynžvartu zrovna konaly závody veteránů do vrchu. Pak jsem tam zase dlouho nebyl a přišel převrat a v devadesátých letech jsem pracoval u vlakové pošty. Mimo jiné jsme přes noc jezdili z Plzně do Chebu. Tam hned u nádraží měl každý z nás pěknou ložničku. Anebo normální ubytovna, když to řeknu „normálně“, a zpátky se jelo teprve nazítří odpoledne. Jednou jsem se tam dostal s Vaškem Platilem (vždy jsme jeli s někým jiným, což se prostřídalo až tak za měsíc, dva), což byl takový sympatický, nečernobílý Douglas Fairbanks, i když doma asi pod pantoflem. Ne, nechci přehánět, ale v práci byl rád. To však většina z nás. Byl to ideální „job“. Šéfa jste neviděli, jak byl rok dlouhý. Jezdili jsme i do Prahy, do Brna, do Varů, do Domažlic, do Klatov, do Tachova, do Stříbra, do Budějovic.. a chodili jsme všude, když byla chuť, na výlety, ale já si spíš bral knížky. Žil jsem takto až do svých třiatřiceti a normální pracovní procesy se mě absolutně nedotkly. V Chebu jsem tehdy ale pořád kupoval pitomé bigglesovky, které jsem ani nečetl, a jeden kolega mě na ubytovně jednou sváděl, což mě vyvedlo z míry. Ne, od Vaška Platila takové ataky čekat nešly, ale stejně jsem mu utekl. Lehl jsem si ráno na hodinu a možná ještě méně, vstal, a zatímco Venca chrápal, osvobozeně jsem jel vlakem právě do Kynžvartu. Tam jsem to prochodil - a byl absolutně omámen a šťasten a navrácen do dětství. Něco se změnilo, něco bylo už v dětství jen skládka, to je fakt, ale pocitově jsem byl vtažen do světa pětiletého a zas viděl „obří“ lázně pět let starýma očima. Na místní lidi jsem se usmíval a psal o tom dopis jedné dívce, ale to mi nestačilo, nakonec jsem sesmolil knihu. Vyšla až někdy roku 2001, už je rozebraná a za moc nestojí, řekl bych, a to, že za moc nestojí, vím hlavně proto, že jsem ji letos kompletně přepsal. Trochu to pomohlo, ale nejsem lumen a vlastní stín jsem prostě nepřekročil. Tu novou verzi jsem rádoby vtipně nazval Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů - a je v rukou mého redaktora. A fotografie?

Snímky Kynžvartu jsem zatím nedodal, ale po tomto článku se to stane. Přidal jsem do nové verze taky osm bizarních pohádek a je tu i jakýsi příběh, ale pro mě je podstatná pouze krajina. Stráně. Výhledy. Vzpomínky. Lesy. Potok. Rybníky. A Kladská, které jsem jako dítě říkal Kladka... Klad-ka! Tam je vážně klid. Odpočinete si od všeho. V penzionu, třeba i s golfovou holí. I já tam svého času bydlel v penzionku, když bylo synátorovi tak deset, a vodil ho po „svých“ místech. Večer a ráno jsem mu tenkrát četl Nekonečný příběh, což je docela fuška dát celé. A určitě na syna NEudělala dojem žádná ta místa (močál a serpentiny a soukromý bazén, odkud mě s taťuldou tenkrát vyhodili), ale líčil jsem vzpomínky jako ohnivý táta - a nezastavitelně, tak nadšeně, že to snad přece trochu pochopil a pobral. – V nedalekých Mariánských Lázních, kam dojdete (okolo perníkové chalupy) za chvíli, je to rovněž překrásné (a klid), ale na Lázně Kynžvart já sám nedám dopustit.

Jestli jste z něčeho otrávení, anebo jste dlouho s něčím válčili, třeba vás taky uzdraví.

 

Vložil: Ivo Fencl