Kultovní vtipy i portréty historických osobností. Neprakta v Mariánských Lázních
09.05.2022
.jpg)
Foto: Mariánské Lázně (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)
Popisek: Výstava Jiří Winter Neprakta: ILUSTRÁTOR – BADATEL – SBĚRATEL
Mariánské Lázně vystavují průřez díla Jiřího Wintera Neprakty, jehož kreslené vtipy se dostaly až do Guinnessovy knihy rekordů. Výstavu s názvem Jiří Winter Neprakta: ILUSTRÁTOR – BADATEL – SBĚRATEL si můžete prohlédnout v Galerii Goethe až do neděle 5. června 2022.
Výstava představuje knižní ilustrace, návrhy kostýmů, hraček, fotografie a samozřejmě také zmiňované kreslené vtipy. Zajímavé pro návštěvníky budou i portréty historických osobností, které maloval podle kosterních pozůstatků. Nejznámější je portrét sv. Zdislavy z Lemberka, jejíž podobiznu si objednal papež Jan Pavel II. Výstavu doplní i několik zajímavých předmětů ze sbírek samotného autora, který byl rovněž badatelem se zájmem o přírodovědu, historii, antropologii a orientalistiku.
Vernisáž výstavy Jiří Winter Neprakta: ILUSTRÁTOR – BADATEL – SBĚRATEL
Kdo byl Jiří Winter Neprakta
Nepraktovo († 30. 10. 2011) celoživotní krédo by se dalo shrnout do známého citátu: „Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí.“ Ten také dobře vystihuje celou jeho osobnost i přístup k tvorbě. Humor ho ostatně provázel už od narození:
„V Plynární ulici, kde je dnes stanice metra Nádraží Holešovice, stál dům a v něm krám s firmou mého otce: Karel Winter, sklenářství a rámování obrazů. Tady jsem prožil dětství a mládí, ale nenarodil jsem se tu. Mladý sklenářský mistr byl totiž z těhotenství své choti značně nervózní, a když se blížil porod, poslal ji k jejím rodičům, kteří měli domek v Bubnech. Třikrát denně tam přiklusal, zapískal pod okny, někdo z příbuzných vykoukl a zavrtěl hlavou, jako že ještě nic. Takhle pendloval na trase Holešovice — Bubny čím dál tím nervóznější tatínek celý týden, až konečně v sobotu mu z okna oznámili, že má kluka. Protože věděl, co se sluší, rozběhl se na Bělského třídu, kde byl slavný cukrář Král, nakoupil tam spoustu dortů a obřadně se dostavil ke své ženě. Ta byla dost utahaná a novopečený otec, spokojený, že to dobře dopadlo, si k ní sedl na postel a povídal a tlachal a při tom všechny ty dorty s prominutím sežral. Však mu to manželka i po letech občas vyčetla,” líčí na svých stránkách neprakta.com.
Jiří Winter Neprakta, foto Jiří Kruliš, Creative Commons Attribution 3.0 Unported
Dětství a studia
„To, že jsem prožil dětství v rámařském podniku mezi obrazy, na mne asi mělo nějaký vliv. Ode dne, kdy jsem udržel tužku, jsem rád kreslil. Aleš, Lada a jiní malíři, kteří se narodili na venkově, vzpomínají, jak pátrali po každém papírku, který by mohli pokreslit. Já tyhle problémy neměl. V papírně za rohem nebyla nikdy nouze o odřezky; a myslím, že málokterý malý kluk jich pokreslil tolik jako já. Příbuzní soudili, že by ze mne mohl být jednou profesor kreslení. Malíř ne, to nebyla tehdy solidní existence, umělci neměli stálý plat, pili, měli dluhy a byli obklopeni modelkami nevalné pověsti.
Jsem o několik let starší než Pražská zoologická zahrada v Troji. Tam bylo pořád co zasklívat a já šel vždycky s sebou. Než se zasklilo terárium, hrál jsem si s leguánem, varanem nebo s černobílým teju, o kterých jsem se až jako student dověděl, že jsou v přírodě vždy připraveni zaútočit a kousnout. Rosničkám, které jsem doma choval, jsem chodil pro mouchy do vyhřívaných pavilonů. Byl to pěkný zážitek chytat mouchy ze hřbetu slona jménem Baby či nosorožce Maxe. Dnes už bych do výběhu tlustokožců nevlezl. Tenkrát byly ale v ZOO vztahy mezi lidmi i zvířaty více sousedské. Třeba v zimě, když nebyly ještě hotovy všechny ubikace, měl ředitel profesor Janda lvici Šárku u sebe v předsíni. Přál bych každému klukovi, aby mohl navštívit někoho, kdo má doma lva. Není divu, že jsem pojal nesmírné sympatie ke zvířatům. Příbuzní opět usoudili, že bych jednou mohl být profesorem přírodopisu.
Jako student jsem trochu spolupracoval se zoologickým oddělením Národního muzea, zejména jsem pro ně lovil myši. V muzeu se mi zalíbil docent Obenberger. Byl to entomolog světového jména, který ale rád psal populárně-vědecké články a knížky o přírodě a sám si je ilustroval. Taková práce se mi líbila. Ale dopadlo to jinak. Maturoval jsem v roce 42, za heydrichiády, kdy vysoké školy byly zavřeny, a místo na přírodní vědy jsem šel na další střední školu — státní grafickou. A i když po válce jsem přírodovědeckou fakultu navštěvoval, už to kreslení převládlo. Tak místo přírodopisce, který si amatérsky ilustruje svoje knížky, se ze mne stal výtvarník, který si jako velkou zálibu pěstuje přírodopis,” uvádí dále web.
Kariéra
Svou uměleckou kariéru začal rokem 1948 ve dvojici s Bedřichem Kopecným. „S Bedřichem Kopecným jsme se poznali už za války, jako sběratelé orientálních kuriozit. Bedřich byl čítankový příklad bohéma. V hospodách nižších cenových skupin se cítil jako ryba ve vodě. Pouze v létě dělal výjimku, jezdil do své chaty v Klínci. Tam jsme se v roce 1948 při lahvi ovocného vermutu dohodli, že založíme podnik na výrobu kresleného humoru. Vymyslet jméno firmy nebylo těžké. Po vítězném únoru začly vznikat národní a družstevní podniky s názvy jako Masna, Druča, Obuna, Chemodroga, Vodotechna a další zkomoleniny končící písmenem ‚a‘. Noviny si nemohly vynachválit tuto vymoženost, soudily, že když si někdo chce koupit deset deka salámu a vidí kolem sebe nápisy ‚Prodej uzenin‘, ‚Řezník a uzenář‘, ‚Uzeniny‘, ‚Maso, sádlo, uzeniny‘, ‚Výroba uzenin‘, je úplně zmaten a neví, kam vlézt. Kdežto krásný a jednotný název ‚Masna‘ ho nenechá na pochybách, že je to ten obchod, který hledal. Jak praktické! A protože my jsme chtěli prodávat něco, co nikdo moc nechtěl, co byl v tom osmačtyřicátém roce nápad vskutku nepraktický, založili jsme firmu Neprakta.
Portrét sv. Zdislavy z Lemberka od Jiřího Wintera Neprakty
Dnes už nikdo neví, že to bylo míněno jako firma, a já na to jméno slyším. Vymysleli jsme tehdy prvních deset vtipů, nakreslil jsem je načisto a šli jsme s nimi do redakce Svobodného slova na Václavském náměstí. Za moc ty obrázky nestály, ale vlídný redaktor Peroutka si dva vybral s tím, abychom přišli zas. Přešli jsme Václavák, šli do redakce Dikobrazu a vlídný redaktor Vavřín si taky vybral dva obrázky. Pak jsme do třetice šli za roh do časopisu MY 48 a tam se nás méně vlídný redaktor zeptal, jsme-li ve Svazu mládeže. Tak jsme udělali čelem vzad a do žádné další redakce už jsme nešli. Přesto se časopisy začaly ozývat samy, a tak během let se okruh naší působnosti stále rozšiřoval. Většinou jsme do redakce chodili spolu, Václav Lacina pro nás vymyslel jméno čtvernožec Neprakta. Za dvacet let spolupráce, kterou ukončilo Bedřichovo úmrtí, jsme uveřejnili tisíce vtipů a snad to v té pochmurné době nebyla práce zbytečná,” doplňuje web.
Neprakta později spolupracoval i se spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem – oba byli autory humoristického časopisu Dikobraz. Byl členem skupiny Polylegran, v roce 1957 se účastnil první výstavy skupiny Máj 57. Zabýval se ale i filmovou a divadelní tvorbou, ke které navrhoval kostýmy a kulisy. K jeho nejznámějším počinům v této oblasti patří film Šíleně smutná princezna. Věnoval se i animovanému filmu, navrhoval stolní hry a hračky a v neposlední řadě byl i autorem mnoha plakátů a letáků. Jeho spolupráce s profesorem Emanuelem Vlčkem, naším předním antropologem, vyústila v sérii antropologických portrétů historických osobností, z nichž jmenujme alespoň Karla IV. či Zdislavu z Lemberka.
Zdroje: Tisková zpráva města Mariánské Lázně, neprakta.com
Vložil: Andrea Morkusová