Gabriela Licková (Svobodní): Nerovnost vztahu STÁT - OBČAN

Foto: Facebook

Popisek: Strana svobodných občanů, ilustrační foto

V preambuli Ústavy ČR se objevuje: „...vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku...“. Takto pojatá odpovědnost, v kontextu celkového znění preambule, znamená závazek všech občanů budovat demokratický stát, kde vůle každého jedince je uplatňována rovným dílem.

Úměrně k dané části Ústavy můžeme v pojmu odpovědnost hledat vyšší princip – odpovědnost za humanitní demokracii s cílem dosáhnout jejího ideálu, rovnosti lidí ve společnosti, politické a sociální rovnoprávnosti. Vztah státu k občanovi, jakožto svému autorovi, trpí ale i v nejvyspělejších demokratických zemích  nedostatkem sebepoznání v důsledku omezenosti zpětné vazby. Hlavní příčinou je neschopnost, neochota, nechuť přijmout kritiku od veřejnosti jako odrazový můstek pro svůj další rozvoj, a důvodem je nekompetentnost veřejnosti a „elitářství“ politických stran. Také Masaryk viděl demokratismus jako snahu umožnit veřejnosti ovlivňovat politiku, avšak pod podmínkou, že veřejnost porozumí realitě, v níž se pohybuje. Konflikt mezi demokratickými principy a  zájmy mocenskými a ekonomickými je stálý a ani morální vyspělost současné společnosti nenabízí dostatečný prostor jej racionálně řešit. Zprostředkovatel vztahu státu a občana, což je vládnoucí politik s nástrojem masových sdělovacích prostředků, neumožňuje občanovi na odpovídající úrovni reagovat. Volby, kdy má každý občan právo svůj postoj vyjádřit, jsou pro zpětnou vazbu pojistkou, ovšem nepředstavují bezprostřední reflexi a ani masmédia, spolutvůrci zprostředkovávaného vztahu, nepomáhají občanům stát se aktivními v předvolebním období, významně je však ovlivňují jako čtenáře, posluchače, diváky.

Zpětná vazba ve vztahu kraj / obec - občan, je na tom obdobně jako v úrovni státní. Česká televize (ČT) se věnuje volbám krajským v mimořádných vydáních diskusního pořadu Otázky Václava Moravce Speciál, v tradiční relaci Studio volby a také v pořadech Události, Události a komentáře a v dalších zpravodajských a publicistických relacích. Připomínáme, že ČT je samostatný subjekt nezávislý na státním rozpočtu. Podle zákona číslo 348/2005 Sb. (o rozhlasových a televizních poplatcích) je každý vlastník rozhlasového nebo televizního přijímače povinen platit poplatky sloužící k financování veřejné služby Českého rozhlasu a České televize. Ve zmíněném pořadu Otázky Václava Moravce Speciál, vedení rozhodlo o kritériu pro výběr zástupců nejsilnějších stran či uskupení – překročení hranice pěti procent (na základě dvou nezávislých sociologických průzkumů zpracovaných do volebního modelu). Důvodem tohoto kritéria je vysoká sledovanost pořadu a nemožnost vzít do studia představitele všech kandidujících politických stran. Jedná se o předvolební debatu za účasti živého publika, kde zástupci vybraných stran diskutují s moderátorem Moravcem, odpovídají na dotazy diváků v sále a regionálních novinářů, v debatě vystupují i osobnosti daného kraje. V pořadu je dán také široký prostor otázkám z éteru. Úkolem diváků není pouze diskutovat, ale potleskem či projevy nespokojenosti oceňovat odpovědi na otázky. Není pochyb, že výběru politiků v popisovaném  pořadu odpovídá i složení živého publika (skutečnost, že vstup publika je „volný až do naplnění sálu“, je pouze formální zárukou pestrosti politického spektra diváků). Pominu-li selekci dotazů z éteru, rozdílnost úloh i názorové škály živého publika v porovnání s diváky u televizních přijímačů, nebo nespravedlnost vyvolanou statistickou chybou v odhadech výsledků voleb, je zřejmé, že Česká televize prezentuje ve svém pořadu Otázky Václava Moravce Speciál „chtěné“ názory, tzn. že předpokládanou vůli většiny svého publika vnucuje divákům všem. Rovnost jedinců při prosazování jejich cílů je tak narušena. Nahlížíme-li na výběr zvaných politiků (potažmo živého publika) ryze demokraticky, pak rozhodujícím pro výběr diskutujících by neměla být sledovanost pořadu a odhad volebních výsledků (stanovených matematickým konstruktem odrážejícím aktuální rozložení sil jednotlivých politických uskupení), ale rovnost všech vlastníků přijímačů při placení poplatků a pozvané politické strany zvolit např. prostým náhodným výběrem. Česká televize tuto nerovnováhu kompenzuje zařazením „nechtěných“ politiků do jiných pořadů s nižší sledovaností, což lze vnímat jako nedostačující a pouze domnělou spravedlnost.

Také na úrovni obcí je kontakt občana se zastupitelem narušen nefunkčností popisované zpětné vazby. Přístupnost mnoha radnic k veřejnosti je bohužel jen formální, obsah chybí. Jejich komunikace vychází z práva občana vznášet podněty a připomínky (nejen při zasedání zastupitelstva), podávat petice apod. Nezřídka se však stává, že reakce na závažnější podněty je obsahově prázdná - pokud totiž zastupitelstvem není odsouhlasen předložený návrh odpovědi a není odsouhlasen ani protinávrh, věc je vyřešena formálně správně, avšak odpovědí bez odpovědi. Je jasné, že tento argumentační klam funkčnost zpětné vazby nezlepšuje. Totéž lze říci o nechtěných názorech opozice v institucionálním významu, tj. opozičních stran zastupitelských i mimo-zastupitelských, které jsou veřejnosti téměř nedostupné, kromě diskuse při jednání zastupitelstva. Opětovně dokládám konkrétní příklad, tentokrát jde o obecní tiskovinu - Chebské radniční listy v aktuálním volebním období. Hlavní část listů je věnována prezentaci koaličních zastupitelů, opozice má velmi omezený prostor v tzv. okénku politických stran (viz citace níže z článku „S kým se bavíme a proč?“), přitom opoziční názory můžou být odmítnuty s písemným odůvodněním, že listy neslouží k polemice mezi zastupiteli. „Při jednání zastupitelstva ...  jsem slyšela jeden názor. Ten názor s trochou nadsázky zní: „Občan, který vystoupí na zastupitelstvu, má mluvit pravdu a nic než pravdu, nejdéle však 3 minuty.“ Přemýšlela jsem, proč někdo uvažuje takhle. Věřte nebo ne, odpověď jsem našla v Příručce pro člena zastupitelstva. ... příručka se mj. zabývá jednáním zastupitelů s občany a tvrdí, že pokud občané nedostanou možnost stát se partnery radnice, je jejich zájem o dění v obci, potažmo účast při jednání zastupitelstva mizivá. Slyším některé své kolegy zastupitele, zkušené politiky, jak se ohrazují: „Lidé se o komunální politiku nestarají, dokud nejde o jejich osobní věc. Nemá cenu je zapojovat do dění v obci - stejně na zastupitelstvo nepřijdou.“ Podle mne je to „zmýlená“, a ta přece neplatí - představme si občana, který se cítí být plnohodnotným partnerem, protože ovlivňuje rozhodování „v rodině“. Ten nebude svou účast na zastupitelstvu pokládat za ztrátu času. .... Nezbývá mi tedy než svou úvahu zakončit přáním, aby příručku přijali za svou vlastní i ostřílení zastupitelé. Jinak asi nikdy nepochopíme, že očekávat důvěru od občana, kterého připustíme až k „hotové věci“, nelze. Možná také přestaneme pokládat za samozřejmost stížnosti, protesty a petice, protože už nebudou na denním pořádku...“ K výňatku z článku je vhodné doplnit, že členové Rady města Chebu, složené výlučně ze zástupců koaličních stran – starosta se třemi místostarosty, a tajemník, mají každé pondělí tiskovou schůzku se žurnalisty, jimž jsou podávány informace o dění ve městě a jednou za měsíc probíhá tematická tisková konference v obřadní síni radnice, které bývají přítomni i pracovníci příslušných odborů, příp. představitelé organizací ve vlastnictví města. Chebské radniční listy by tedy měly představovat rovnocennou příležitost pro opoziční zastupitele, aby šířili své názory a vysvětlili postoje k dění na radnici. Tato možnost je však silně omezována až anulována.

Inu, jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.

RNDr. Gabriela Licková, Ph.D., chebská zastupitelka za Stranu svobodných občanů

Vložil: Anička Vančová