Veřejná poprava vraha českého národa

Foto: Wikimedia Commons / autor neznámý / CC BY 4.0, curid=95128597

Popisek: K. H. Frankovi je čten rozsudek smrti za jeho zločiny - 21. května 1946

ČASOSBĚR: Každá válka působí hluboké jizvy na duších všech, kterých se dotkne. A ta druhá světová byla v tomto směru zcela mimořádná. Více jak rok po jejím skončení se odehrála událost, která měla přinést potrestání jednoho z předních vrahů našeho národa. Vytouženou satisfakci za všechnu bolest, kterou nám Němci způsobili.

Téma je to třaskavé ještě po osmdesáti letech, čehož jsme svědky právě tento týden v debatách nad Sudetoněmeckým sjezdem v Brně. Nechci soudit, podle mě je to minulost, kterou už bychom měli nechat spát. Ale dnešní příběh snad pomůže něco z toho lépe pochopit.

Stovky let se v naší kotlině potkávali Češi a Němci a bylo to, dle slavné Palackého úvahy, „stýkání a potýkání“. Tento vztah byl pro vývoj naší země jedním z těch určujících. Nakonec výuka dějepisu v podání některých učitelů stojí pouze na tomhle konfliktu českého a německého živlu. Národní obrození, česká snaha o vlasteneckou emancipaci, byla završena rozbitím rakouského „žaláře národů“ a vznikem samostatného státního zřízení.

Mladá republika, vzniklá v poválečném chaosu, musela řešit mnoho problémů. Legislativních, hospodářských, sociálních. A do toho tu pořád byli „ti Němci“, kteří nikam nezmizeli, dál žili ve svých městech a museli si najít nějaký vztah ke státu, který si vydobyli Češi. S dalším složitým vývojem, hlavně s hospodářskou krizí, ale měli čím dál více pocit, že jim tento stát hází klacky pod nohy.

Na druhou stranu stále byli občany republiky a mohli se účastnit jejího řízení. Z řad českých Němců se postupně zformovala jejich politická reprezentace, jejíž součástí se stal i náš dnešní antihrdina.

Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Carlsbadu, tedy Karlových Varech. Nejvíce jeho názory ovlivnil otec, který jej naučil nenávidět nejen Čechy, ale i Židy. Během dětských her v lázeňském městě malý Karl utrpěl těžké zranění pravého oka, v roce 1918 o něj přišel definitivně. V očním důlku od té doby nosil skleněné. Později i tento handicap využije k politické propagandě, ze ztráty oka vinil Čechy.

Jeho řečnění mělo úspěch, takže se v roce 1935 stal poslancem československého parlamentu za Sudetoněmeckou stranu. Ta ve třicátých letech slavila značné politické úspěchy s nacionálním programem, který se časem posunul v regulérní „pátou kolonu“, hájící v Československu zájmy Německa. A zde se našel i karlovarský třicátník, do té doby pracující jako knihkupec. Obchůdek měl nejdříve v Lokti, následně v Karlových Varech a na pultě i nacistickou propagandu, kterou dodával i jiným. 

Jeho názory patřily i v rámci SdP k těm nejradikálnějším, do čehož se propisovala výchova a podle mě asi i osobní zášť. Tvrdší zastánce začlenění Sudet do Německé říše se v parlamentu těžko hledal. Jeho zápal nezůstal nepovšimnut ani v Berlíně.

Když se na podzim 1938 Sudety skutečně staly součástí Německé říše, mohl si knihkupec z pohraničí užívat přízně těch nejmocnějších berlínských nacistů. Jeho patronem zde byl hlavně Heinrich Himmler, který Franka povyšoval v rámci SS, kde to tehdy dotáhl až na SS-Brügadeführera, což už byla vážně šajba. A v rámci NSDAP až na gauleitera, ve volném překladu vedoucího regionální organizace strany pro Sudety.  

Po obsazení zbytku Československé republiky v březnu 1939 následovalo povýšení na SS-Gruppenführera. Nikdo menší SS a jednotkám policie v Protektorátu Čechy a Morava nesměl velet. Zároveň dostal ještě funkci státního tajemníka Úřadu říšského protektora, kde řídil nejvyšší úřad civilní správy okupovaného území. Na knihkupce závratná kariéra.

Tehdy mu začali lidé přezdívat „krvavý pes Frank“. Jak přezdívka značí, neměl s Čechy slitování. V Praze tvrdě prosazoval zájmy Berlína, kladl důraz na germanizaci protektorátu a také našel zálibu v politických intrikách. V té době měl velmi ambiciózní plány, chtěl odstranit nejen statečného premiéra Aloise Eliáše, ale i svého nadřízeného – říšského protektora Konstantina von Neuratha. To mu částečně vyšlo, starý diplomat byl i díky Frankovým stížnostem shledán vůči Čechům příliš měkkým.

Frank se ale dočkal nemilého překvapení, že se po Neurathovi nestal prvním mužem protektorátu. Němci do Prahy poslali obávaného zpravodajce Reinharda Heydricha. Z počátku si s tajemníkem moc nerozuměli, ale nenávist ke všemu českému, tlak na rychlejší germanizaci a možná až podivná záliba v tvrdosti nakonec oba celkem sblížila.

Heydrichův konec je všeobecně znám, já to místo shodou okolností vidím pokaždé, když se podívám z okna. Byl to právě horlivý Frank, kdo vyhlásil po atentátu na svého nadřízeného civilní stanné právo, právní podklad pro to nejstrašnější řádění okupantů. Již den po atentátu byl místo Heydricha zastupujícím říšským protektorem jmenován Kurt Daluege, nacistický policejní velitel. Jejich běsnění vůči nenáviděným Čechům nabralo na obrátkách po Heydrichově smrti 4. června 1942. Dva nejvyšší nařídili vypálit celé vesnice Lidice a Ležáky, což svou krutostí šokovalo celý svět.

Frank si svými činy upevnil postavení natolik, že byl jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu. Stalo se tak jen pár měsíců po tom, co ho v červnu 1943 československá exilová vláda zařadila na seznam válečných zločinců.

Nacistické Německo však válku prohrávalo a na jejím konci se K. H. Frank snažil zachránit si kůži. Ale příliš se mu nedařilo. Podcenil Pražské povstání, když nechal jednotky v kasárnách. Když si nechal přivézt z Terezína významné vězně, aby z nich utvořil přechodnou českou vládu, tak všichni odmítli. Když poslal své emisary k Američanům s nabídkami vyjednávání, ani jeden se nevrátil.

Nezbývalo než utéct a tak jako všichni volil americké zajetí. 9. května 1945 se vydal z Prahy směr Rokycany, kde ho armáda USA zajala. Následoval transport do německého Wiesbadenu, kde ho vystopoval český lovec válečných zločinců Bohuslav Ečer. Předání do rukou československé spravedlnosti proběhlo 7. srpna 1945. A Franka velmi překvapilo, že je u spojenců veden jako válečný zločinec.

Proces u Mimořádného lidového soudu začal 22. března 1946, soudní jednaní bylo možné poslouchat na vlnách Československého rozhlasu. K. H. Frank odmítal se soudem spolupracovat, považoval ho za zaujatý. Všichni Češi se prý spikli proti němu a byli popichováni k nenávisti k jeho osobě. Od někoho, kde byl vychováván k nenávisti ke všemu českému, to bylo dost troufalé. Rozporoval i místní příslušnost soudu, odkazoval se na příkazy od německého kancléře.

Bývalý knihkupec byl shledán vinným za válečné zločiny, mezi které se řadily popravy v rámci teroru po Heydrichově smrti a samozřejmě i vyhlazení Lidic a Ležáků. 21. května 1946 si vyslechl nejvyšší možný trest – trest smrti oběšením. Následovala spíše formální žádost o milost. I její formulace přišla některým dost troufalá, nesla se v duchu je po válce, měli bychom si odpustit a chtěl bych spořádaně žít s rodinou. Asi není divu, že z Hradu žádný dopis nepřišel.

Exekuce následovala hned o pár hodin později, 22. května 1946 na dvoře věznice na Pankráci. Poprava byla vykonána veřejně, prodalo se na ni pět tisíc vstupenek, nechyběly filmové kamery a byla považována za událost. Lidé chtěli vidět, jak skončí muž, který našemu národu přinesl nezměrné utrpení. Především pro pozůstalé a přeživší z vypálených obcí se jednalo o možnost, jak přivřít ve svém bolavém nitru jednu z bolestivých kapitol. Záměrně nepíšu uzavřít, podle mého se jizva po takové prožité hrůze zacelit nedá.

Zájem veřejnosti o popravu „krvavého psa Franka“ vyústil ještě v jeden pozoruhodný fenomén. Po pražských hospodách byly s velkým úspěchem prodávány kousky lana, na němž měl viset. Traduje se však, že pokud by se všechny prodané kousky daly dohromady, byla by jeho délka v mnoha metrech, takový byl o památku zájem. Morbidní? Z dnešního pohledu ano, ale uděláte si z toho představu, jak moc jednookého vraha Češi nenáviděli.

Tělo K. H. Franka skončilo anonymně na Ďáblickém hřbitově. Občas tam zajdu, je to na Praze 8 takový zvláštní procházkový okruh od Heydrichovy zatáčky přes Kobyliskou střelnici, kde po atentátu byla vykonávána nacistická spravedlnost, až po pohřebiště, kde společně skončily ostatky hrdinů a jejich katů. Pobízí to k zamyšlení o dějinách, jak jsou plné nespravedlnosti a paradoxů. Karlovarský fanatik dnes stále leží tam, kde jsou i ostatky parašutistů, kteří spáchali atentát na Heydricha.

V poslední době se mluví o tom, že by jejich těla měla být exhumována a pohřbena s náležitými poctami. Podle mě by si ti mladí stateční muži, kteří se z Anglie vydali na misi bez návratu, skutečně zasloužili místo, kde bychom jim mohli zapálit svíčku.

Že skončil v anonymním hrobě člověk jako byl K. H. Frank mi naopak přijde zcela v pořádku.

Zdroje: Wikipedie

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/216452801400021/

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/karl-hermann-frank-verejna-poprava-protektorat-nenavist_1903151425_anj

https://medium.seznam.cz/clanek/pavel-kmoch-k-h-frank-verejna-poprava-jako-satisfakce-149909

Vložil: Radka Vosáhlo