Osm dezolátů, co hrozí zničit období slev. Svět Tomáše Koloce

Včera začal advent. Když jsem v této rubrice nedávno psal o Dušičkách, zmínil jsem, že naše tradice tiché vzpomínky na blízké zesnulé je úplně opačná, nežli zámořské halloweenské křepčení, pocházející z keltského údobí Samhain, během nějž se zohavením bydlišť i těl odstrašovaly duše těch, jichž se bojíme. S adventem je to stejné. Zatímco zámoří k nám šíří prožívání předvánoční doby jako času nezřízeného konzumu v období slev, smyslem evropského adventu je tiché usebrání, duchovní očista pro plnější prožití vánoční oslavy příchodu Spasitele…

Adventus znamená latinsky Příchod. Čtyři svíčky na adventním věnci symbolizují postupně se koncentrující sílu adventu, období před zimním slunovratem, jehož kvality znali naši předkové už v předkřesťanském období. Z něj v některých oblastech Evropy přetrval například zvyk projít si na počátku adventu tzv. adventní spirálou, čtyřikrát dovnitř spirálovitě zatočenou cestou, vytvořenou z chvojí, která symbolizuje rozdílné kvality čtyř adventních týdnů zintenzivňující se citlivosti duchovního „těhotenství“ před příchodem víc a víc se přibližujícího Dítěte.

Naši předkové vypozorovali, že advent je období zrychlené změny, v níž se například častěji než jindy ze Země odchází i na ni přichází (což podporují i statistiky). K zvládnutí tohoto času napomáhala adventní askeze, která byla možná i díky tomu, že naši zemědělští předkové byli v té době tak říkajíc na zimní dovolené. K adventní askezi nepatřilo jen omezení ve stravě, ale často i úplná abstinence v oblasti alkoholu i sexu, zejména u těch, jejichž dar komunitě spočíval v tom, že na Štědrý den hráli svým bližním mysterijní Vánoční hry. Do té doby ale naši předkové se svými dětmi prožívali celkem šest adventních svátků. A tak jako předvelikonočnímu čtyřicetidennímu období půstu předcházel bujarý masopust, i advent měl své dva „předsvátky“, během nichž naši předkové před obdobím askeze také „upouštěli páru“ (celkem je to tedy osm svátků, co hrozí zničit období slev):

25. listopadu: Svatá Kateřina – Vláda (vdavekchtivých) žen

 

„Na tu svatú Katerinu, katerinskú nedělu, verbovali šohajíčka na vojnu! Sama královna, ceduličku psala, aby šohajka na vojnu dostala. Čobogaj, nebogaj, čáry nebogaj, bogaj, bogaj, bogaj, bogaj, čáry nebogaj!“

 

V ten den se konaly bujaré kateřinské zábavy, které dlouho před obdobím feminizace měly na starosti výhradně ženy. Vybíraly si tanečníky, platily muzikantům za hudbu a svým partnerům útratu. Pouze o půlnoci se vyhlašovala pánská volenka. Svobodná děvčata dávala svým tanečníkům malé dárečky. Na svatou Kateřinu byl zákaz práce se vším, co mělo kola. Proto se tento den nemlelo ve mlýnech ani nepředlo na kolovratech, dokonce nejezdily ani povozy. Bylo to proto, že svatá Kateřina Alexandrijská (egyptská princezna, žijící ve 3. století po Kristu) byla podle legendy mučena mezi čtyřmi koly.

Vnější smysl zvyku tkvěl v tom, že většina profesí byla v den svátku osvobozena od práce, aby se mohla věnovat té jediné „práci“, určené pro tento den – namlouvání. O něm je i metaforický smysl písničky o královně, která povolává mládence „do služby“, jejímž zakončením je ostatně zkomolený odkaz na oblíbenou maďarskou lidovou písničku Csebogár csebogár, sárga csebogár (tj. Čmeláku, čmeláku, žlutý čmeláku), v níž se dívka na vdávání ptá symbolu jara (a páření), kdy už bude teplo a úroda, aby už měla věno a mohla se vdávat.

30. listopadu: Svatý Ondřej – Sňatková kancelář jistoty

 

„Milý svatý Ondřeji, prosím Tebe potají, aby se mi ve snu zjevil ten, co je mi za muže přisouzen!“

 

Svatý Ondřej (řecky Ανδρέας, Mužný, Ježíšův apoštol s největším akčním rádiem, který se pohyboval od území dnešního Ruska až po Španělsko, kde je po něm pojmenováno hlavní město regionu Kantábrie) dle české tradice z Rakovnicka dokázal každé dívce či ženě najít muže. Dívka si napsala na papírky jména svých vyvolených, uvařila tolik knedlíků, kolik měla jmen, dala papírky do knedlíků místo ovoce a nížepsanou modlitbičkou svatého Ondřeje poprosila o jméno toho, kdo je jí souzen. Jeho jméno pak našla v prvním knedlíku, který snědla.

Na slovenském Horehroní házela děvčata Ondrejům/Andrejům do dveří staré hliněné hrnce (co na to Sigmund Freud?), na slovensko-polské Oravě odplácela klukům žerty z kateřinské zábavy. Spojením Ondřeje s Kateřinou je v tom, že i na svatého Ondřeje na celém Slovensku platil zákaz předení, protože kdyby se předlo, dostaly by ovce motolici nebo by se do stáda zapředl vlk. Z domů, kde měli Ondreje/Andreje, se ten den také nic nepůjčovalo, protože by dům postihla škoda na majetku.

ADVENT

Prvním jednoznačně adventním, asketicko-pedagogickým svátkem je:

4. prosince: Svatá Barbora – Hodné pohladím, zlé vyplatím

 

„Já, svatá Barbora, přišla jsem k vám do dvora. Kdepak jsou ty hodné děti? Ty já pěkně pohladím. Kdepak jsou ty neposluchy? Ty já metlou vyplatím!“

 

To říkaly bíle oblečené dívky s věnečkem nebo šátkem přes hlavu, zvonily zvonkem nebo šlehaly metličkou na okno. Ve slovanské Lužici byly navíc doprovázeny vykonavateli „trestu“, dvěma rumpodichy (o těch ještě bude řeč).

Přísnost souvisela se svatou Barborou, která se narodila na přelomu 3. a 4. století v řecké Nikomédii (dnešní turecký İzmit) a byla dcerou urozeného pohanského šlechtice (proto se jí říká Barbora = barbarka). Otec ji chtěl provdat za bohatého knížete, Barbora se ale mezitím seznámila se slavným křesťanským filozofem a knězem Origénem (který mimochodem jako jeden z mála křesťanských filozofů připouštěl reinkarnaci), a ten ji tajně pokřtil. V době, kdy pro ni otec stavěl palác, musel odjet z města. Svatá Barbora se mezitím domluvila se stavbyvedoucím, a na znamení toho, že je křesťanka, nechala na věži paláce udělat tři okna: za Otce, Syna a za Ducha svatého.

Její otec po svém návratu zjistil, že je křesťanka, rozlítil se jako blesk a setnul svaté Barboře hlavu. Za to do něj obratem uhodil blesk. Svatá Barbora se tedy nevdala, a tak je (kromě horníků, které má na starosti společně se svatým Ondřejem) patronkou svobodných dívek. Odtud také pochází tradice, že dívky na vdávání si v den Barbořina svátku uřízly přemrzlý štěp třešňové větvičky a daly ho doma do vody. Větvičce začala rašit poupata a na Štědrý den pak většinou rozkvetla. Nevěstě na vdávání to mělo symbolizovat, že se do roka vdá:

 

„Třešňová větvička ještě je maličká. O Barborce trhaná na Štědrý den poví mi jen zdali budu vydaná“

 

5. prosince: v předvečer Svatého Mikuláše – tedy toho našeho…

Odehrává se jediný adventní zvyk, který jsme ještě zvyklí prožívat. Stál za ním svatý biskup Mikuláš z Myry, také Řek, žijící ve stejné době jako svatá Barbora též na území dnešního Turecka. Biskup Mikuláš se doslechl, že jeden chudý otec chce prodat své dcery do nevěstince, šel a všechno, co měl, tomu muži zastrčil za okno, aby mohl muž důstojně žít a upustil od svého úmyslu.

O krizový vývoj této bytosti se zasloužil americký voják Henry Beekman Livingston (1748-1828), který jej ve své básni Account of a Visit from St. Nicholas (1828) umístil do Laponska, do výbavy mu dal spřežení sobů a poslal ho rozvážet dárky. Představa magické figury, vnucující dětem zářivé balíčky s jinak neprodejnými produkty uvnitř, časem zaujala Livingstonovy krajany na pozici copywriterů, a tak Santa Claus prošel v USA od roku 1915 několika reklamními kampaněmi, které vyvrcholily v roce 1931 masivní reklamní kampaní společnosti Coca-Cola. Tehdy s konečnou platností získal svou dnešní kanonizovanou podobu s červenou čepicí s bambulí a bílým vousem z vaty a konzumní kontext, který je přímo protikladný ke smyslu adventu a Vánoc.

V této podobě dnes archetypální hybrid válcuje folklor a podvědomí dětí i dospělých celé Spojenými státy globalizované Zeměkoule a nabourává dětem stovky let zažité tradiční archetypy do té míry, že například i k mnoha českým dětem v jejich představách devatenáct dní po příchodu tradičního Svatého Mikuláše přijíždí z Laponska, kde děti zatím věří na vánočního skřítka Joulupukkiho. Pravděpodobně jediné děti, které jsou úplně ušetřené nebezpečí této blasfemie, žijí v lužických vesnicích, v nichž je zvykem, že po domech obcházejí oba, jak biskup Mikuláš, tak tradiční Rumpodich, který se nově ustálil na podobě Santa Clause. Zatímco svatý biskup Mikuláš figuruje v téže roli jako u nás, Santa Claus Rumpodich právem plní roli našeho čerta...

Mikulášové, foto Tomáš Koloc

7. prosince: Svatý Ambrož – Kdo si lízne, dostane metlou

 

„Já jsem svatý Ambrož, děti chytám za šos, koledou je navnadím, koštětem je vyplatím!“

 

Den po svatém Mikuláši na Podřipsku, Kolínsku a Mostecku (tedy i tam, kde se mluvilo německy) chodil svatý Ambrož. Měl dlouhou bílou košili, na hlavě černou špičatou čepici se závojem, aby mu nebylo vidět do tváře, a v rukou nesl uzlík se sladkostmi a dlouhé koště, polepené papírem. Za soumraku se děti sešly u kostela, na Ambrože začaly pokřikovat, ten je za to honil. Sem tam utrousil sladkost, ale dítě, které ji zvedlo, se pokusil vyplatit metlou.

Tenhle cukr a bič byl asi odrazem skutečného svatého Ambrože, který byl opět ve 4. století vysokým římským politikem, zároveň byl ale zbožný křesťan, který rozdal vše, co měl, chudým a stal se za to biskupem v Miláně, načež z církevní autority donutil císaře Theodosia k pokání za vyhlazení sedmi tisíc obyvatel Soluně (kdepak jsou dnes takoví zásadoví a odvážní kněží-politici..?)

8. prosince: Mikuláška – Kontrolorka plnění

 

„Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni – Hledali, nenašli, byli oba smutní.“

 

Tenhle popěvek známe všichni, ale ke komu se váže, neví už skoro nikdo. Den po svatém Ambrožovi na jižní Moravě (zejména na Valašsku a Hané) obcházela matička svatého Mikuláše neboli Mikuláška, která byla jakousi „kontrolorkou plnění“ (ačkoli její pláč zřejmě archetypálně vychází ze smutku Panny Marie, ostatně její den nadchází v předvečer Neposkvrněného početí Panny Marie). Byla oblečena do bílých šatů, vlasy měla z konopí a přes hlavu přehozenou plachtu, v rukou košík, prut a zvonek. Chodila (někdy i s andělem) do chalup, kde byly malé děti, prutem zašlehala po okně, bědovala, že svého syna zmeškala, a všech se vyptávala, kudy šel. Když se dozvěděla, že někde nebyl a že jsou tam hodné děti, obdarovala je. Někde ale rodiče naopak strašili zlobivé děti, že jim Mikuláška dárky, které dostali od Mikuláše, zase sebere.

13. prosince: Svatá Lucie – Ostrozraká i ostrá

 

„Já jsem svatá Lucie, ta co noci upije, ale dne nepřidá – a zlým břichy rozpárá“

 

Na svátek svaté Lucie obcházely naší zemí lucky, postavy zabalené do bílého plátna, s pomoučeným obličejem a ptačím zobákem, kontrolovaly pořádek, neposlušné děti, dodržování půstu, a hlavně štědrost hospodyň. V ruce mívaly dřevěný nůž a hrozily všem nestřídmým, kdo se o štědrovečerní večeři přejedí, ale žebrákům nic nedají, že jim rozpárají břicho a vycpou jim ho hrachem. Těm, kteří byli dobří, ale lucka nadělovala z košíčku.

Někdy se jí také říkalo štědrá, klovcová, šťouchavá bába, vrtibába nebo perchta a mužům, kteří měli tuto roli, se říkalo cemperák nebo cempírek. (Tady nemohu nezmínit synchronicitu, jak spisovatel Jan Cempírek cemperácky propíchnul korektní způsoby hodnocení umění, když si vymyslel fiktivní českou spisovatelku vietnamského původu, s jejíž „korektní“ identitou za knihu, kterou sám napsal, jak předpokládal předem, získal první cenu Knižního klubu za rok 2009…).

Svatá Lucie žila opět na přelomu 3. a 4. století ve starém Římě se svou matkou, která byla vdova, trpící těžkou nemocí. Lucie se za ni často modlila, a to tak dlouho, až se její matka uzdravila. Lucie pak z vděčnosti rozdala celý svůj majetek chudým. Když se pak o ni podle legendy ucházel nápadník, který byl pohan, než by si ho vzala, raději si vypíchla obě oči. Panna Marie jí pak podle pověsti dala oči nové, ještě krásnější. Podle toho dostala Lucie své jméno (latinsky Ta, která vidí světlo) a stala se patronkou slepých. Odměnou za to je možná i fakt, že Svatá Lucie je z adventních postav jediná, která má i svůj stejnojmenný samostatný stát.

24. prosince dopoledne: Ometáci – Úklid posledních nečistot

Poslední adventní zvyk se vykonával ještě na Štědrý den dopoledne (které dle tradice ještě patří k adventu), kdy Ometák s Ometačkou obcházeli domy a lidem v jejich domácnostech ometali plotnu, aby na ní celý příští rok bylo co vařit (i to by se nám v současné době hodilo), za což ve všech Zemích koruny české (včetně Lužice) žádali koledu.

Věřte, nebo ne, během mého pracovního pobytu v týdenním stacionáři pro postižené Společenství Dobromysl v obci Srbeč na Rakovnicku jsme všechny vyjmenované svátky vzkřísili. Přestože i některé naše národní zvyky jsou dány reklamními kampaněmi (například zvyk jíst ke štědrovečerní večeři kapra je dán mazaným reklamním nápadem českých rybníkářů na přelomu 19. a 20. století), měli bychom právě tam, kde se archetypy, které budou v člověku celý život žít, teprve utváří (tedy v původní rodině, kde prožívá své dětství), postavit hráz apokalyptické potopě, která dělá z nejniternějších a nejkrásnějších dnů, na které se pak po celý život vzpomíná, pravý opak toho, proč vznikly – globální bakchanálie komerce, marketingu a konzumu. Což mi připomíná: Víte, že v Srbsku (ač právě tam jsou rodinné oslavy Vánoc jedny z nejsložitějších, musí mít dokonce i svého správce) se vůbec nedávají dárky? Největším dárkem pro všechny slavící tam totiž je být spolu.

Zdroje: Seznam.cz, Adventní zvyky českých zemí, iDNES.cz, Slovar.cz, rozhovory se znalcem Lužice Kryštofem Peršínem, Wikipedia

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Advent,