Stará, mívali jsme kultůru – říkal to ve Varech ten slavnej Rush z Holyvůdu. Svět Tomáše Koloce
komentář
16.07.2022
.jpg)
Foto: Se svolením KVIFF
Popisek: Geoffrey Rush ve Varech
„Tak nám minulou sobotu cenou za celoživotní dílo ukončili karlovarskej festival, paní Müllerová,“ pravil Švejk, odvraceje se znechuceně od rozžhaveného přístroje Celsiova zpět k úředně schválenému loyálnímu c. a k. tisku.
„Ježišmarjá, to je dobrý. A to už jako navždycky? A kdo to dostal, milostpane?“ zeptala se skoro naráz posluhovačka.
„Ten Australan Geoffrey Rush. Ten, co vobsluhoval anglickýho krále. Učil ho mluvit.“
„Tak to sem viděla. A nebylo to špatný. Von to hrál dobře.“
„Já taky nic proti němu, paní Müllerová. Von to teda žádnej Hrušínskej ani Menšík není, ale zase to na rozdíl vod nich dotáh až do Holyvůdu. To je holt výhoda bejt ze země, vokupovaný jazykem, nad kterým slunce nezapadá. Ten náš je teď spíš tam, kam člověku slunce nesvítí…“
Paní Müllerová si nasadila brýle, aby Švejkovi přes rameno nahlédla do novin. Po chvíli slabikování s vlasteneckou slzou v oku prohlásila: „Ale musej uznat, že to řekl dobře.“
|
Laureátova řeč zněla takto:
„Když mi bylo třináct, přivezl do mého domovského města (Brisbane v australském státě Queensland) Jiří Srnec z Prahy černé divadlo. Ožití všech těch paraplíček a kufříčků byl úžasný zážitek. Tehdy jsem si nemyslel, že bych se stal hercem, ale první hra, v které jsem hrál na vysoké škole, byla z pera Josefa a Karla Čapkových (Ze života hmyzu), a v té jedné jediné hře bylo všechno: výraz, smích i společenská kritika. Ve dvaceti letech jsem se stal profesionálním hercem, aniž jsem čekal, že se to někdy stane. Studoval jsem v Paříži u Jacquese Lecoqa, který byl vynikající pedagog, a právě v jeho školní filmotéce jsem poprvé viděl dílo Miloše Formana, a čím více jsem z něho viděl, tím víc se mi líbilo. V roce 1977 jsem pak viděl v Paříži mimy Bolka Polívku, Borise Hybnera a Ctibora Turbu, jak doslova explodovali v skvělých etudách, a to představení bylo naprosto úžasné. Bolku, vy jste byl mou mužskou múzou, vzhlížel jsem k vám a chtěl jsem být jednou jako vy. Můj první film po pětadvaceti letech divadelní kariéry (mezinárodní adaptace Hugových Bídníků z roku 1998) byl film, který se natáčel v barrandovských studiích v Praze a s mou novou rodinou, dceři byly čtyři, synovi byly dva roky, jsme žili v pražských Hlubočepích a strašně se nám tam líbilo. Moje děti jsou dnes tady, je jim devět- a šestadvacet; a kupodivu obě pracují u filmu. Pak jsem taky na jednom koncertě viděl Václava Havla a bylo to pro mě neocenitelnou lekcí, že vůdci občanské společnosti mohou mít skvělý dopad na společnost. Stalo se, že mezi světové hlavy států se zařadil dramatik, a to mi prostě přišlo úžasné. Později jsem se sem vrátil točit s Giuseppe Tonatorem (film Nejvyšší nabídka z roku 2013) a zase jsem si to tu užil a později jsem se sem vrátil ztvárnit Einsteina (který v Praze zformuloval svou obecnou teorii relativity, o čemž pojednával americký seriál Génius z roku 2017). Děkuji vám za to, že jste dnes ocenili mou kariéru, ale já si cením toho, že mou imaginaci tak často a tak silně mohly inspirovat mé české zážitky.“
|
„Hezký,“ ocenil Švejk. „Teď si i v Reflexu uvědomili, že jsme dřív měli kultůru, a dali si to jako velký zjištění na titulní stránku. Von je, paní Müllerová, ten Rush hodnej člověk. Von nás chtěl potěšit. Je taky ze země, která má sakumprásk nějakejch pětadvacet milionů vobyvatelů, a ví, že i kdyby v tak malý zemi vynalezli třeba perpetum mobile, stejně se bude v novinách víc psát vo tom, že v Emerice vynalezli škrabku na brambory. Notabéne když taková malá země se sama víc než vo to, co přinesla světový kultuře, zajímá vo to, jak se zas Žilková pomstila Stropnickýmu, jestli její Agáta se brzo přejmenuje na Agátu Jaromíra Soukupa, anebo že mladej Mišík sbalil céru tý misky Kubelkový. Prosím vás, vždyť ani ta mladinká tlumočnice, co to překládala, nevěděla, jakej je rozdíl mezi dramatikem a dramaturgem. Chudinka holka slyšela poprvé slovo Neruda teprve když sloužila na předvolebním stánku tý prezidentský kandidátky Nerudový, a vo tom, že se na Barrandově někdy dělalo něco jinýho, než stavění kulis pro americký filmy, nemůže při svým věku vůbec nic vědět, i kdyby chodila do kina denně. Správně to tady píše ten polskej režisér Wiński:
|
(Dnešním) českým hraným filmům chybí výrazná, současná a univerzální témata. Jsou také neosobní, nevýrazné formálně, napodobují evropské styly, neprezentují subjektivní vizi světa a nevedou s divákem upřímný rozhovor. Pořád utíkají v minulost, primitivní zábavu, narativní schémata, konvenčnost a lokálnost… Kinematografie je neoriginální, opatrná, povrchní, neautentická – nevyvolává živou debatu, protože nereaguje na to, co se v nás a kolem nás reálně odehrává.
|
Dobře jim to řekl, paní Müllerová. Zato ale toho pana Ebena, toho je mi líto. Celej život se snažil dokázat, že v listopadu Pravda a Láska zvítězila nad lží a nenávistí, minule, to bylo zrovna, jak se tam Macháček s Gajslerovou a Vilhelmovou zhulákali a naskákali do řeky, dokonce říkal, že okoralým komunistickým chlebíčkům odzvonilo a porevoluční festival je ukázkou kulturnosti českého národa. A ted zničehonic, jak ten Kristus po třiatřiceti letech, si dovolil říct, že se mu v našem mocnářství taky něco nelíbí - a už ho Pravda s Láskou tlučou jako z čítanky. Co to toho slušnýho člověka najednou na starý kolena napadlo takhle urazit blahoslavenou Politickou Korektnost?“
„Tomu já, milostpane, nerozumím," odvětila paní Müllerová. „Ale tady dál čtu, že na Letenský pláni je od pondělka k vidění výstava ruských zbraní, ukořistěných na Ukrajině. Tak asi kultůru ještě máme, když se pořádá výstava. Co to muselo asi dát práce, dovézt sem z Ukrajiny ty zbraně. Škoda, že si taky nedali tu práci dovézt sem votamtaď nějakou tu pšenici, co jim tam hnije, když už i polskej ministr školství, tak jak vám to v lazaretu říkával doktor Grünstein, v novinách káže, že by v dnešních těžkých dobách, kdy naši jednotnou Evropu zničehonic vovinuly mraky zdražování potravin, měli lidi míň jíst.“
„Počkejte, paní Müllerová,“ zafuněl rekrut Švejk, probíraje se stohem knih, které měl schované za kanapem. „To mi něco připomnělo. Poslouchejte:
|
...V knize Mein Kampf srovnává Adolf Hitler zobrazení nepřítele za první světové války německou propagandu s propagandou západních mocností a dochází k závěru, že jedinou psychologicky správnou cestou je vylíčit jej v co možná nejstrašlivějším světle: „…válečná propaganda Angličanů a Američanů byla psychologicky správná. Již tím, že národu představovala Němce jako Barbary a Huny, připravovala jednotlivé vojáky na hrůzy války a pomáhala mu vyvarovat se zklamání. Potom i ta nejstrašlivější zbraň, jež byla proti němu použita, se jevila jako potvrzení předchozí osvěty a posilovala také víru ve správnost tvrzení jeho vlády a na druhé straně stupňovala hněv a nenávist proti zlořečenému nepříteli.“ Uvést tuto tezi do praxe se protektorátní správa pokusila mimo jiné také instalací výstavy Sovětský ráj v únoru 1942. Ta měla občanům protektorátu prezentovat zbídačení obyvatelstva Sovětského svazu, policejní teror, zvůli židovských držitelů moci a další obrazy bolševické hrůzovlády. V prostorách pražského Výstaviště se nacházely makety zemljanek, mučíren GPU a také ukořistěné ruské zbraně včetně jednoho tanku…“
|
„Ježišmarjá, milostpane, kde to našli?“ zachvěla se strachy paní Müllerová.
„PhDr. Jan Gebhart, DrSc., Prof. PhDr. Jan Kuklík, CSc: Velké dějiny zemí koruny české. Praha: Paseka, 2007, svazek 15b, strana 20,“ ocitoval přesně Švejk právě ve chvíli, kdy někdo zvenčí zabouchal za dveře:
„Bretschneider – Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Oba se oblečte, půjdete s námi!“ řekl úsečně pán, za kterým se do pokoje vhrnuli dva po zuby ozbrojení pistolníci s kuklami.
Když Švejk i jeho posluhovačka zvedli ruce nad hlavu, Švejkovi mimovolně splynulo ze rtů:
„Na Karlovy Vary!“
Vložil: Tomáš Koloc