Karlovarské festivaly padesátých let a jejich zapomenuté hvězdy aneb Co se o nich tenkrát nevědělo. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřeje Suchého (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Maďarská herečka Margit Bara (s německým hercem Hannjo Hassem) hrála jednu z hlavních rolí v československého filmu z roku 1962, POLNOČNÁ OMŠA, režiséra Jiřího Krejčíka. (Ve filmu hráli také naši přední herci –Jozef Kroner, Ladislav Chudík, Vladimír Šmeral, Hana Meličková, Emilia Vašáryová, Karol Machata, Ivan Mistrík, Jiří Pleskot a mnoho dalších.)

Herečka Maďarské lidové republiky byla národností Rumunka, narozená v městě Kluž! - Sovětská herečka byla národností Ukrajinka, narozená v Kyjevě! - Herečka, původně z Německé demokratické republiky, se narodila v Polsku, Kolczynu; hvězdou východoněmeckých filmů byla od roku 1957 do roku 1976 a od roku 1980 pokračovala ve své filmové kariéře v zemi, kde žije a hraje dodnes, v Německé spolkové republice! O životních peripetiích těchto tří hereček, které v dávné minulosti hostil karlovarský festival, vám chci dnes něco prozradit.

Na podzim roku 2011 jsem napsal do pražského Maďarského kulturního střediska Tatianě Dimitrové, mající zde na starosti film a divadlo, dopis: „Jako kluk jsem trávil v padesátých letech prázdniny v Karlových Varech, kde se tou dobou konaly Mezinárodní filmové festivaly, na nichž jsem sbíral autogramy festivalových hvězd. Po létech jsem s některými herečkami už jako novinář napsal rozhovory a vím, že skutečnost, jak jsem od dětství sledoval jejich uměleckou dráhu, byla pro ně milým překvapením. V roce 1956 mi na festivalu věnovala svoji fotografii s autogramem herečka Margit Bara. A právě ona je důvodem, proč Vám píši a obracím se na Vás s prosbou: Mohla byste mi pomoci získat adresu, na kterou bych mohl paní Margit napsat?“

Margit Bara na fotografii, kterou mi podepsala a věnovala v roce 1956.

Paní Dimitrová mi ochotně odpověděla a začalo pátrání po kdysi slavné filmové i divadelní herečce. Během té doby jsem si z informací na internetu poskládal její životopis, který v šedesátých letech poznamenal skandál, připomínající mi vzdáleně smutný osud jiné herečky s podobným příjmením - Lídy Baarové. Margit Bara se narodila 21. června 1928 v Kolozsvári v Sedmihradsku (dnes Cluj-Napoca v Rumunsku). Margit chtěla být původně baletkou. Po roce studia na Vysoké divadelní a filmové škole šla do divadelního angažmá. I když působila v divadle, populární se stala až díky filmu. V padesátých a šedesátých letech se stala v Maďarsku nejpopulárnější filmovou herečkou! Kromě maďarštiny hovořila také rumunsky, francouzsky, anglicky a španělsky. Ve většině filmů ztělesňovala typy osudových žen. V zahraničí dosáhla prvního výrazného úspěchu postavou chudé služky ve filmu Dvojí sukno (hrál se i u nás). Byla obsazovaná do náročných charakterních rolí, hrála ale i ve filmech dobrodružných. V průběhu let 1956 až 1975 se objevila Margit Bara ve 25 filmech. Film Propast, s nímž přijela v roce 1956 do Karlových Varů na IX. MFF, získal Zvláštní cenu poroty. V roce 1974 se naposled objevila na filmovém plátně ve snímku Jakub lhář, který vznikl shodou okolností v koprodukci NDR a ČSSR. (Jakub lhář byl nominovaný na Oscara jako nejlepší neanglicky mluvený film a na XXV. Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně vynesl představiteli hlavní role, Vlastimilu Brodskému, Stříbrného medvěda za nejlepší mužský herecký výkon.)

Tuto úspěšnou kariéru přerušil v roce 1964 vykonstruovaný příběh a koncepční spor, kdy byl obviněn ze zpronevěry a podvodu ústřední ředitel hotelů a restaurací Lajos Onoda. Protože v totalitních režimech neexistuje presumpce neviny, začalo se uměle šířit, že Onoda pořádal divoké pitky a orgie s vysokými politickými funkcionáři, herci a herečkami. Pro hodnověrnost byla do této aféry namočena i Margit  Bara. Šlo tehdy o to, odpoutat pozornost veřejnosti od skutečných viníků. I když jí nebylo nikdy nic dokázáno, začali se jí lidé stranit a postupně přestávala dostávat hlavní divadelní i filmové role. Svou uměleckou kariéru ukončila v roce 1977 a až v roce 2002 dostala jako satisfakci za příkoří od vlády Maďarské republiky Kossuthovo cenu.

A jak jsem dopadl já se svým pátráním?

Se svolením paní Tatiany Dimitrové cituji z jejích emailů, psaných v rozmezí od září do listopadu 2011: „Paní Margit Bara už komunikuje pouze prostřednictvím svého manžela. Kontakt na něj dostanu a pak Vám jej ihned přepošlu….“ – „Zatím se mi nedaří, mluvila jsem osobně i s uměleckou šéfkou Národního divadla v Budapešti a i ta mi řekla, že mi nemůže pomoct, že paní Bara už je velmi nemocná, skoro nevidí a nekomunikuje se světem, jedině snad nějak přes manžela, ale že kontakt nemají. Z jiného místa mám slíbenou nějakou pomoc, ale odtud mi už delší dobu nikdo neodpovídá. Zkusím to zaurgovat, děkuji za trpělivost.“ - „Tak se mi podařilo získat číslo na manžela Margit Bara a hned jsem mu zavolala. Řekl mi, že před šesti lety prodělala mrtvici a nemluví, nečte, ani nepíše a tudíž nemůže odpovídat na žádné otázky, ani jeho prostřednictvím. Je mi líto.“

A mně je zase líto, že se paní Margit Bara už nikdy nedoví o tom, jak na ni i po 55 letech vzpomínal jeden kluk, kterému věnovala na začátku své kariéry svojí podepsanou fotografii.

Zbývá dodat, že Margit Bara zemřela v zapomenutí, v Budapešti v roce 2016 ve věku 88 let.

Úsměv Evy-Marie Hagen zdobil v roce 1958 titul jednoho z festivalových deníků.   

Německá herečka polského původu Eva-Maria Hagen, narozená v roce 1937, byla v době XI. MFF v Karlových Varech už třetím rokem maminkou holčičky, která se v sedmdesátých letech proslavila jako punková zpěvačka Nina Hagen. A tato Nina Hagen si například v roce 1976 zahrála roli zpěvačky ve filmu Hosteska, ve kterém hrála též minule vzpomenutá Annekathrin Bürgerová. (Podle Niny Hagen si mimochodem zvolil příjmení náš zpěvák, motorkář, textař a vůdčí postava skupiny Tři sestry, Lou Fanánek Hagen.) S maminkou Niny se později oženil záhy z NDR ostudně vyhoštěný populární německý písničkář Wolf Biermann, známý ze šedesátých let také u nás. (Vystupoval tehdy v Divadle Na zábradlí, jeho texty do češtiny překládal pro Světovou literaturu můj sourozenec, on pak pro změnu překládal zase sourozencovy texty do němčiny. Například píseň Študent s rudýma ušima v jeho překladu nazpívala v západním Německu na desky Hana Hegerová. Biermann přeložil do němčiny také film Kdyby tisíc klarinetů, ten však byl nakonec shledán příliš pacifistickým a nebyl proto v NDR do kin nikdy uveden.) Až komicky působí náhlé příbuzenské spojení Wolfa Biermanna s potrhlou Ninou Hagen - stal se jejím nevlastním otcem.

Eva-Maria Hagen hrála v letech 1957 až 2012 celkem ve 24 filmech a televizních seriálech. Jednu perličku z jejího života jsem si nechal na závěr: V roce 1961 hrála ve východoněmeckém filmu Italské capricio, ve kterém větší rolí, postavu Dona Marcio, vytvořil Jan Werich!

Údiv a rozpaky v pohledech na společnost kolem kostkované, z láhve pijící Niny Hagen patřil jejímu tehdy otčímovi, básníku a tvůrci protestsongů Wolfu Biermannovi, a matce, mimochodem zpěvačce písní v jidiš, herečce Evě-Marii Hagenové. 

Sovětská herečka ukrajinského původu, Elina Bystrická (rodným jménem Elina Avraamovna Bystrickaja), se narodila se roku 1928 v Kyjevě, v rodině vojenského lékaře. Ráda hrála chlapecké hry a prala se. Jedinou neklukovskou zálibou bylo divadlo. Doma vymýšlela představení. V den představení připravovala židle pro diváky, spolu s kamarádkou a bratrancem předváděla divadelní pásma s básněmi, zpěvem i tanci. Když se do kin dostal film Čapajev, v jejím domácím repertoáru se objevila „hra“ i na toto téma. Zprávy o 2. světové válce zastihly rodinu na novém působišti otce, v ukrajinském městě Nižyn. Když se fronta přiblížila k městu, Elina s matkou pomáhaly v nemocnici. Pak se ale museli evakuovat do Astracháně. Tady chodila dál do školy a ve volném čase navštěvovala kurzy zdravotních sester. Její nadšení často kalil přístup lékařů, protože byla drobného vzrůstu, a často ji pro to podceňovali. Ale zvládala všechno, složila zkoušky a dostala příležitost pracovat v nemocnici v laboratoři. V listopadu 1944 se rodina vrátila domů a Elina začala studovat na lékařské fakultě. Už na fakultě se zapsala do dramatického kroužku a vystupovala v divadelních hrách. A tak se rozhodla věnovat herectví. Otec byl kategoricky proti, ale dcera byla neoblomná. Nakonec ji doprovodil na herecký institut na zkoušky a požádal rektora, aby vysvětlil jeho hloupé dceři, že na jejich škole nemá co dělat. S takovým něčím se rektor Tkačenko dosud nesetkal. Každý spíš hledal protekci, aby dítě na školu dostal a ne opačně. Avram Bystrický dosáhl svého, Elina se vzdala zkoušek a podala si žádost na pedagogický institut. Ale v duchu se stále ještě nerozloučila s hereckými ambicemi. Nadále se zabývala baletem, organizovala taneční kroužek, se kterým na soutěži vyhráli.

Definitivní rozhodnutí. Vzala si nutné dokumenty a odešla studovat herectví do Kyjeva, kde patřila mezi nejlepší studenty. Byla navíc vyhlášená krasavice, za kterou se kluci otáčeli, ale díky přísné výchově v rodině, i tomu, co zažila během války v nemocnicích, nebylo snadné dostat se do její přízně. Ne všichni její vrstevníci to byli schopni pochopit a tak docházelo mezi nimi k drobným potyčkám. Po poslední z nich jí bylo doporučeno přestoupit na Charkovský institut, jinak ji vyloučí. Na to Bystrická odpověděla, že pokud ji vyloučí, tak ji druhý den najdou utopenou v Dněpru. Pedagogové už věděli, že tato dívka nemluví jen tak, do větru, a předali problém k řešení komsomolské organizaci. Případ Bystrická se dlouho odkládal, jednou kvůli prázdninám, poté kvůli Stalinově smrti, když se ale začal řešit, byla rozčarována z toho, s kým chodí do školy. Ze školy ji sice nevyloučili, ale z Komsomolu ano. Našli se však pedagogové, kteří se jí zastali a tak za několik měsíců udělala závěrečné zkoušky. V té době právě v Kyjevě hostovalo Divadlo Mossovieta a Bystrická požádala o audienci u režiséra Zavadského. Ten se jí zeptal na jméno jejího pedagoga a zavolal mu. Na jeho doporučení se Bystrická stala členkou Divadla Mossovieta (Státní akademické divadlo Mossovětu je činoherní divadlo v Moskvě, které v roce 1923 založil Sergej Prokofjev jako první odborářské divadlo na světě).

Elina si v něm nakonec stejně nezahrála. Než dostala pozvánku z Moskvy, došlo na ni do divadla přes 20 anonymů a tak zahájila svou kariéru v Litvě a stala se herečkou Vilniuského dramatického divadla. V roce 1954 hostovalo Vilniusské divadlo v Leningradě, kde  Bystrickou uviděl režisér Jakov Frid a nabídl jí roli ve filmu Dvanáctá noc. Ve stejné době ji ovšem pozval i režisér Fridrich Ermler k natáčení filmu Nedokončený román. Rozhodla se pro něj. Nebyla to jednoduchá práce. Na jedné straně ji nadchla spolupráce s režisérem Ermlerem, na druhé straně musela hrát po boku Sergeje Bondarčuka, kterému neodpustila, že ji ponížil při jejím prvním pokusu zahrát si ve filmu Taras Ševčenko. I tady došlo na place k novému konfliktu mezi nimi, po kterém herečka oznámila, že nepokračuje v natáčení. Nakonec jí režisér nabídl, že bude jednotlivé scény točit tak, aby se s Bondarčukem na place nikdy nesetkali, přestože hráli dvojici milenců!

Díky filmu byla Bystrická pak vyhlášena časopisem Sovětská kultura za nejlepší herečku roku 1955 a stala se členkou delegace, která cestovala do Paříže. Cestou se dozvěděla o záměru režiséra Sergeje Gerasimova natočit Tichý Don a hned po návratu se přihlásila k němu na zkoušky. Román jí učaroval už v době, kdy z něj četla raněným v nemocnici. Zájemkyň o roli bylo mnoho. Zkoušky se natahovaly a nakonec si z nich vybral Bystrickou sám autor románu Michail Šolochov, který za Tichý Don dostal v roce 1965 Nobelovu cenu za literaturu. (Toto nejprestižnější literární ocenění mu bylo uděleno po Ivanu Buninovi (1933) a Borisi Pasternakovi (1958) jako třetímu ruskému spisovateli.) Film měl velkolepý úspěch. V roce 1957, když se objevil v kinech, vidělo ho více než 47 milionů diváků. Sbíral ceny na festivalech v Moskvě, Karlových Varech, Mexiku, Bruselu. V následujícím roce se Elina Bystrická přestěhovala do Moskvy, když po natočení filmu Silné pokolení dostala nabídku hrát v Malém divadle. Její život to mělo usnadnit, ale znovu zde doplácela na svou přílišnou otevřenost a zásadovost, když se dostala do konfliktu s režisérem Igorem Iljinským. Přestože měla mnoho nápadníků i v kruhu herců, provdala se nakonec za muže jiné profese. Po svatbě natočila ještě několik filmů a pak se na dlouho odmlčela. Příliš opatrně si vybírala role, až jí je nakonec režiséři přestali nabízet. Další léta hrála jen v divadle. K filmu se vrátila až v r. 1997. Do roku 2019 bydlela ve vlastním domě. Sama, děti neměla, za to však stále hrála ve Státním akademickém Malém divadle v Moskvě, ačkoliv už jí bylo téměř 91 let!

Hvězda Tichého Donu krátce před uvedením filmu přivítána karlovarským publikem.

Elina Bystrická mi jako klukovi uvízla z tehdejších karlovarských hvězd nadlouho v paměti. Jednak se mě, jako jedna z mála, zeptala na jméno a napsala mi krátké věnování, a pak – to už bylo po festivalu - jsem v jedněch novinách uviděl článek, v němž se svěřovala se svými festivalovými zážitky a zmínila se o „malém indickém chlapci a jeho dvou československých přátelích". Jedním z těch dvou jsem byl já. Udělalo mi to tenkrát velkou radost. 

Dnes už nevím, jaké jsou současné karlovarské festivaly, ani nepátrám po tom, zda a jaká přátelství tam vznikají či nevznikají. Mě těší vzpomínky, které mám. A z výdobytků dnešní doby se nesmírně raduji z možnosti být díky Internetu ve spojení s aktuálním děním ve světě. Právě díky jemu jsem se kdysi svěřil v ruském vysílání Českého rozhlasu, že paní Elina Bystrická, Aksinja z Tichého Donu, oslaví 80. narozeniny, a tak jsem měl možnost, abych ji na dálku pozdravil a jako první z gratulantů popřál hodně zdraví a štěstí! Kdo ví – třeba se jí to doneslo, tak jako já jsem si mohl o ní číst mnohé z jejího života na Internetu. Když se blížily její 91.narozeniny, využil jsem tentokrát Facebooku, spojil se s její ukrajinskou obdivovatelkou a ta mi zjistila, kam mohu paní Bystrické napsat novou gratulaci. Nejspíš ji nedostala - za tři týdny po svých devadesátinách zemřela.

Dovolím si dnešní obsáhlejší vzpomínání zakončit pro někoho možná nečekaně. Svým znechucením nad textem písně Ivana Hlase Na kolena, na kolena, ve kterém zazněl tento verš: „Kašlu vám na bonton, vejmysly chytrejch hlav / Sere mě Tichej Don a ten váš tupej dav". Píseň pochází z filmu Šakalí léta, uvedeném v roce 2003, jehož děj – jak jsem se dočetl – se odehrává v roce 1959. Vzhledem k tomu, že jsem se stal v roce 1960 zakládajícím členem rokenrolové skupiny Crazy boys Mikiho Volka, mohu odpřísáhnout, že by žádného z nás, „rockerů“, nenapadlo urážet jakékoliv klasické dílo, natož dokonce Tichý Don, anebo proklínat dospělé, třeba rodiče. Nás zajímal opravdu jen ten ROCK AND ROLL!

Upoutávka na slavný film

Vložil: Ondřej Suchý